Marta Vančurová: Jdu dopředu, vždycky je kam

Ale nejen tam. Díky všemu, čím si prošla, včetně těžké nemoci, vidí kus štěstí v každém hezkém okamžiku. Nejdůležitější podle ní je, aby člověk měl rád sám sebe, protože pak může být šťastný nezávisle na tom, co se děje kolem něj. V některých okamžicích je to obzvlášť těžké, ale to jsou jen zkoušky.

„Je mi jedno, kolik mi je, protože jsem se naučila dívat se dopředu. Z minulosti člověk čerpá, ale utápět se v ní nedá. Nemá to smysl, takže řeším každodenní věci a jdu dopředu. Vždycky je kam.“

Jedním dechem a zároveň s úsměvem herečka dodává, že v představení To byla moje písnička! právě uváděném ve vinohradském divadle, jež se zabývá stárnutím bývalých hereckých hvězd, si vlastně dělá jakýsi průzkum do budoucna. „Ale aby nevznikla mýlka. Vychvalování stáří beru jako konejšení. Podle toho, co jsem zažila se svými rodiči, sama vím, že to není jednoduché, ale i tak se s tím každý musí vyrovnat. I proto mě tato hra zajímala. Vlastně ji hraju pro mámu, i když tu už není.“

Marta Vančurová se narodila v Praze, ale vždycky k tomu dodá, že to bylo ve Lhotce. „Tehdy to byla napůl vesnice, vilky a chaty, pole, les a dřevěná škola jako z filmu Obecná škola. Dnes mezi to přibyly honosné domy a paneláky. Pro pivo jsem chodila se džbánkem do hospody k Mazánkům a to je dnes luxusní Villa Voyta. A tam, kde je teď sídliště, bývala dlouhá pláň a rokle, kde jsem v zimě sáňkovala. Všechno je jiné, ale to je asi vždycky, když se vracíme v čase.“

Její cesta k herectví začala zpěvem, k němuž ji kdysi přivedl tatínek. Do osmi let zpívala v souboru Dalibor a poté v dětském sboru Bohumila Kulínského. Režisér Josef Henke si pak vybral tři jeho členky, aby mu zazpívaly v rozhlasové pohádce a Marta byla mezi nimi. Poté ji pozval na natáčení rozhlasové hry Ingmara Bergmanna Malba na dřevě, kde se poprvé setkala s hereckými profesionály. Dodnes si živě pamatuje, jak se před nimi styděla.

„Po maturitě jsem šla pracovat na brigádu do hydrometeorologického ústavu a pomýšlela na studium přírodních věd, ale osud to zařídil tak, že jsem se za rok ocitla u přijímacích zkoušek na DAMU a vzali mě.“ Přihlášku si podala poté, co se jí v rozhlase zeptali, proč na této škole ještě nestuduje.

„Byla to osudová věta, která mě postrčila, protože předtím mě to ani nenapadlo. A protože jsem chtěla zkusit něco, o čem jsem vůbec nic nevěděla, tu přihlášku jsem si podala a na talentové zkoušky jsem se připravovala sama. Muselo to být hrozné, protože jsem o divadle vůbec nic nevěděla a nikoho neznala. A tak jsem to pojala intuitivně. Pamatuju si, že jsem recitovala mého milovaného Thákura a jako roli jsem si připravila Puka ze Snu noci svatojánské a úryvek z Romea a Julie. V prvním ročníku nás ještě učil Rudolf Hrušínský nejstarší, jenže byl rok 1968 a pak už nesměl.“

Herecký nástup Marty Vančurové byl raketový. Začala točit už na škole a svou první roli si zahrála ve filmu Jiřího Suchého Nevěsta, který však bohužel brzy skončil v trezoru. Zato film Milenci v roce jedna z roku 1973, kde hrála plachou Helenku po boku Viktora Preisse, jí přinesl nejen popularitu u diváků, ale také za ni byla oceněna na festivalu v Karlových Varech.

Ještě na DAMU nastoupila do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde postupně vyspěla ve zkušenou herečku. Z mnoha rolí, které zde ztvárnila, vyčnívá především mořská víla Ondina ve hře Jeana Giraudouxe. „Bylo to, jako kdybych potkala sama sebe. Smíchovské divadlo bylo moje první a byla to velká škola. Dlouho jsem tam byla nejmladší, prošla všechny žánry a pracovala s mnoha režiséry. Byl to pro mě druhý domov, kde jsem měla prima kolegy a zázemí. Přitom jsem natáčela a byl to hodně intenzivní život. Dnes si říkám, jak jsem to všechno mohla zvládnout? Navíc jsem měla ještě syna. Mladý člověk má zkrátka mnohem více sil.“

Navzdory velkému zájmu režisérů se herečka nikdy neúčastnila castingů. „Nerada soutěžím a vždycky si říkám, že buď mě někdo zná a ví, kdo jsem, nebo je to jedno.“

Na počátku 90. let ze smíchovského divadla odešla a poté působila několik sezón v Divadle na Vinohradech. Dnes je na volné noze a kromě vinohradské scény ji můžeme vidět také v Divadle Ungelt ve hře Fígl a v Divadle v Celetné v dramatu Kodaň.

V myslích diváků je spojena především s rolemi ve filmech Den pro mou lásku, Stíny horkého léta, Smrt krásných srnců nebo Jáchyme, hoď ho do stroje. Připomenout je třeba i seriály Jana Eyrová, Inženýrská odysea a Synové a dcery Jakuba Skláře, později také Náves. Z filmů byl zatím jejím posledním Muži v říji. Co všechno jí herectví dalo a vzalo?

„Přineslo mi setkání se spoustou zajímavých a důležitých lidí. Vždycky jsem to cítila tak, že jsem slavná proto, že jsem potkala úžasné lidi. To pro mě v profesi bylo vždy nejvíc a cestu jsem považovala za zajímavější než výsledek. Když do něčeho jdu a vím, že se na tom podílejí kvalitní lidé a všichni chceme totéž, nebojím se. Pak je na herectví krásné i poznávání sebe sama. Projektujete se do role a vždy se o sobě něco dozvídáte. A samozřejmě také o druhých, a když nastane komunikace s diváky, vše se ještě násobí.“

Díky své profesi také navázala vzácné přátelství s Vlastimilem Harapesem, s nímž se zásluhou režiséra Juraje Herze poprvé sešla v roce 1976 při natáčení filmového dramatu Den pro mou lásku. V roce 2004 se jako dvojice opět objevili v kriminálce Bolero. Několik let spolu také vystupovali v zájezdovém představení Poslední léto.

„Naše přátelství trvá už mnoho let a jsem za něj osudu vděčná. Vlastík je totiž nejen výjimečný umělec, ale také dobrý psycholog. Je mi s ním veselo, dokáže věci vylehčit. Vím, že mu můžu kdykoliv zavolat a vždycky tu bude.“ Herečce mimo jiné pomohl zvládat i nelehké chvíle, kdy musela bojovat s těžkým onkologickým onemocněním.

„Léčba závažné nemoci pro mě byla důležitým varováním, zastavením a přehodnocením. Jako bych předtím byla úplně jiný člověk, protože jsem si uvědomila spoustu věcí. Je to veliká a nepopsatelná zkušenost, protože si začínáte klást otázky, a to vás nutí nalézat odpovědi. Do léčení tak závažné nemoci jsem šla jako Hurvínek do války a vůbec nevěděla, co to obnáší, i když možná právě to mě zachránilo. Během té doby jsem měla okamžiky, kdy jsem opravdu nevěděla, jestli se ráno probudím. A pak mě napadlo, že to jsem ale přece nevěděla nikdy. Velmi mě to osvobodilo a už jsem se tím úplně přestala zabývat.“

Pracovně měla Marta Vančurová pouze velmi krátkou pauzu. Stále hrála v Divadle na Vinohradech, anebo zde pomáhala jako asistentka režie Jiřímu Menzelovi.

Hraní v divadle považuje Marta Vančurová za stěžejní. „Zkoušení na divadle má svůj čas a hledání postavy je pro herce důležité. Divadlo pomáhá herci zrát. To jsem si vždycky uvědomovala, i když jsem hodně natáčela.“ Jako divačka je herečka spontánní a vděčná. „Stačí mi, když mě hra nebo film vnitřně zasáhne, a chyby mi nevadí.“

Ve volném čase se věnuje své rodině – především vnoučatům. „Syn Honza je tatínkem tříleté holčičky a půlročního chlapečka. Občas jsem s nimi, abych je pohlídala a především se s nimi potěšila. Být babičkou je krásné. Těšila jsem se, ale předčilo to všechna moje očekávání,“ směje se. „Je to jiné a hlavně hezčí v tom, že teď už mám víc času a nejsem ve stresu, v jakém jsem byla, když jsem měla Honzu. Proto si to také víc užívám.“

Velkou radostí je pro Martu Vančurovou chalupaření, vždyť láska k přírodě ji provází po celý život. „Chalupu jsme koupili před lety kvůli tatínkovi, když šel do důchodu, protože v Praze by už nevydržel. Byla to ruina, ale postupně jsme ji dali dohromady. Jezdili tam moji rodiče a já i můj bratr se svými rodinami.

Dnes tu rodiče už nejsou a bratr jezdí jinam, ale já se toho místa vzdát nedokázala. Pořád tam vidím své rodiče i všechnu práci, kterou jsme tu už odvedli, a tak na chalupu jezdím dál, pokračuju v rekonstrukci a přitom se realizuju. Až na to nebudu stačit, nevím, co bude, ale ráda bych, aby k tomu místu a domu našel vztah někdo další, komu to předám.“

K relaxaci a čerpání nových sil herečce stačí lesy, louky a rybníky. „Když je mi ouvej, vyjdu do přírody a cítím, že to pomáhá. Chalupu máme na severu Čech u České Kamenice v podhůří. Podnebí je tu drsnější, ale zvykla jsem si. Kdysi jsem si přála mít chalupu v jižních Čechách, ale povedlo se to zrovna v severních,“ dodává se smíchem. „Počasí je tam buď, anebo. Když je bouřka, tak ze všech stran, a když je sucho, tak pořádné. Je to vyhraněné, ale mám to ráda.“

Na své zahrádce Marta Vančurová pěstuje mimo jiné bylinky, k nimž získala vztah už jako malá díky své babičce. „Odmalička jsme byli s bráškou každé prázdniny u babičky v Kolíně a Kolín považuju za svůj druhý domov. Vždycky nás naložila na vozíček a vyrazila s námi do přírody. Už dlouho se těším, že si opět zajedu do Kolína a celý ho projdu, protože ho mám zadřený pod kůží stejně jako pražskou Lhotku.“

Babička Marty Vančurové chodila na bylinky do lesa a na louky, zkrátka všude tam, kde rostly přirozeně. „Potkávaly jsme je v příkopech, ale dnes je tam už nenacházím. Už dlouho nemůžu narazit třeba na chrpu. Je to tím, že ubývá luk, téměř všude se seká, a bylinky pak nestačí vyrůst. Ty, co můžu, si proto pěstuju – například měsíček, meduňku, šalvěj, mátu… úžasné jsou i kopřivy, řebříček, suším lipové květy, bezinky atd. U nás doma se čaj z bylinek pil každý den.“

Marta Vančurová mi na rozdíl od řady svých kolegů řekla, že i navzdory slávě může žít běžný život. „Žiju jako každý normální člověk – chodím nakupovat, jezdím tramvají atd. Nikdy jsem se nezabývala tím, jestli mě lidé poznávají, i když jsem v určitém období byla hodně na očích a pozornosti okolí bylo víc než dost. Když dnes poznám, že mě lidé rádi vidí, samozřejmě mě to potěší. Většinou se usmějí, a protože mám lidi ráda, usměju se také a často dřív než oni.“

Soukromí si herečka hlídá – doma, na chalupě nebo u moře má ráda klid. Nejraději jezdí do Chorvatska a Řecka.

„Pocházím z normální rodiny a naši rodiče nás vychovávali v tom, abychom byli hlavně dobří lidé, kteří si váží ostatních, a také těch doopravdy důležitých věcí v životě. Proto jsem se vždycky měla čeho zachytit. V naší rodině nebyly žádné povrchnosti a já jsem měla jistotu, že i kdybych se na chvíli ztratila a vyletěla nad oblaka, velmi brzy se zase vrátím k pevnému základu.“ Za důležité Marta Vančurová považuje zejména to, aby děti měly dobrý základ a zázemí, které je vždycky podrží.

„Naučila jsem se netrápit a mít se ráda. Když se na sebe po ránu podívám do zrcadla, je to někdy těžké (směje se – pozn. aut.), ale opravdu je důležité, aby si člověk uvědomil, kdo je a jakou má cenu. A k tomu má ty ostatní, aby mu nastavili zrcadlo. A o tom je vlastně i divadlo.“