Článek
„Zrovna tady to dobře znám, za rohem se narodil můj táta Tomáš, vnímám tu své dávné kořeny,“ hlásí mi melodickým altem ve vinohradské kavárně. S úsměvem, který vás nenechá na pochybách, o kom mluví.
Jste celá rozsvícená, odkud běžíte?
Ze zkoušky. Snažím se pravidelně cvičit s kolegou z Venezuely, kytaristou a hráčem na cuatro, což je úžasný čtyřstrunný nástroj, na který taky hraju. Jmenuje se Ernesto Chuecos a už od roku 1996 žije v Čechách. Takže trénujeme venezuelský repertoár a začínáme s ním koncertovat. Ernesto je nadšený, protože jsem tu asi jediný člověk, který o té hudbě něco ví. Já totiž měla v New Yorku venezuelského učitele i spoluhráče a zpívala jsem v kolumbijském souboru…
Bydlíte v Praze?
Ano. A teď jsem si ještě koupila nádherný byt v barokní vesnici v Podkrkonoší. Naše rodina má k té lokalitě vazbu, pochází odtud babička, v Lázních Bělohrad se narodil prapradědeček, měli jsme v rodu lesníky… Asi proto mě to tam táhlo. Bydlela jsem celý život ve městě a chci zkusit i venkov.
Paříž na mě udělala neuvěřitelný dojem a chtěla jsem tam zůstat, zato USA znamenaly kulturní šok.
Snažím se být tam aspoň čtyři dny v týdnu, je to úžasné místo na inspiraci. Teď jsem ovšem prováděla náročnou rekonstrukci, takže na vlastní tvorbu moc času nezbývalo.
Jaké vám zůstaly z dětství vzpomínky na Česko?
Smíšené, když žije dítě jen tady, nemá srovnání. Oba rodiče jsou herci, a tak jsme dost kočovali. Narodila jsem se v Ostravě, pak přišlo Ústí nad Labem a Praha. V tu dobu jsem to prožívala docela dobře a v osmi letech jsem začala zpívat ve sboru. Hudbu jsem vnímala vlastně už v maminčině bříšku, pobývala v těhotenství v Beskydech, takže jsem slyšela cimbál – asi proto miluju folklór, ta hudba mě poznamenala.
Mám taky krásné vzpomínky na prázdniny, jezdili jsme na Šumavu, běhali po lese, rodiče nám četli pohádky… Tohle zázemí a bezstarostnost skončily s emigrací, pro kterou se rozhodla maminka. Vadilo mi, že není rodina pohromadě. Musela jsem hodně rychle vyrůst a dospět.
S jakými pocity jste odjížděla?
Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, do čeho jedeme, neuměla jsem si Ameriku představit, nebylo to jako dneska, kdy vidíte různé filmy, máte internet. Nejdřív jsme se na několik dní stavili v Paříži. A právě Paříž na mě udělala neuvěřitelný dojem a chtěla jsem tam hrozně zůstat. Zato USA pro mě znamenaly obrovský kulturní šok…
Tam si moc na umění nepotrpí, že?
V New Yorku sice ano, ale je dost drahé. Nefunguje to jako tady, že města podporují kulturu. Evropa v tomhle myslí jinak. V Americe vybrané instituce samozřejmě nějakou podporu dostanou, třeba Metropolitní opera, ale přesto stojí lístky kolem dvou set dolarů. Takže když chcete jít na koncert nebo do divadla, je to drahý špás.
Byl to šok po všech stránkách, navíc jsem cítila velký smutek, stýskalo se mi. Toužila jsem se vrátit, aspoň dokud jsme žili v Seattlu ve státě Washington. Měli jsme tam přátele, kteří nám ze začátku pomohli, protože to bylo fakt tvrdé. Později v New Yorku se to zlepšilo.
Jak se chytily vaše sestra a matka?
Nejdřív jsme se musely všechny tři naučit pořádně anglicky, takže maminka pracovala kdekoliv, jako ostatní emigranti. Ale potom dokonce hrála divadlo, například Tennesseeho Williamse, kterého jsem si moc oblíbila. Po revoluci se vracela do Česka. Sestra tam pořád žije, je spokojená, má tři děti a matka u ní často pobývá.
Vy jste našla snadno nové přátele?
Přirozeně jsme se přitahovali s dalšími přistěhovalci, moji kamarádi byli z Íránu, Mexika, Latinské Ameriky, ze Španělska. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila Američany. Je to jiná kultura a výchova. Ta země je založená na odlišném myšlení, principech i hodnotách. Nešlo mi smířit se s faktem, že se takhle budu cítit vždycky, že jsem emigrant a úplně tam nepatřím. Není snadné být někde v první generaci, o vše bojovat a začínat z nuly.
Proto vás zaujaly hlavně latinskoamerické rytmy?
Náhodou už v Česku. Rodiče měli na DAMU přátele z Chile, kteří sem utíkali před režimem, takže jsme měli doma několik desek s chilskou muzikou. Hodně jsem je poslouchala, doslova mě nadchly.
Ale teprve v emigraci jsem latinskoamerickou hudbu začala objevovat víc. Dýchá z ní radost z žití, je plná slunce, a když ji zpíváte nebo hrajete, přirozeně přichází úsměv. Není jako popová muzika, která se chce zalíbit, ale jde o pravdivou výpověď o životě a lidech. Navíc jsou to krásné melodie a rytmy. Každý region má jiný projev, brazilská muzika je jiná než venezuelská, argentinská, kolumbijská… Podobně jako se liší písničky z jižní a severní Moravy.
Na hudbu jste nasměrovala i studia…
Zpívala jsem osm let ve sborech, kde jsem poznala vše od gregoriánských chorálů po soudobou muziku, hudební teorii… To byla taková moje konzervatoř.
Hudba pro mě představovala kotvu. Rok jsem ji studovala na Bard College, ale zdála se mi moc konzervativní, takže jsem se dál vzdělávala soukromě: zpěv, kytaru, tanec. Na to jsem si musela vydělat, byla jsem od třinácti let zvyklá pracovat po kavárnách…
Marta neměla nikdy tolik práce jako letos, hraje a zpívá s řadou kapel, zhudebnila několik českých básníků, s klavíristkou Anetou Majerovou připravují písně Janáčka a Martinů...
Proč vás pak osud zavál do Španělska?
Protože mě zajímala i španělská kultura a odjela jsem ji tam studovat. Potom jsem byla chvíli v Praze a snažila se napojit na rodinu. Proběhlo tu pár mých vystoupení po klubech, pro kamarády. Jenže můj tehdejší partner byl Newyorčan a táhlo ho to zpátky.
Na půl roku jsme tedy jeli na Floridu do Miami. Pracovala jsem ve wellness centru a zkoušeli jsme i hrát. Ale byla to katastrofa, kluby na pláži mají stálé kapely a podobně to funguje na lodích. Museli bychom podepsat tříměsíční smlouvu a bydlet v nejhorších kajutách. Tak to ne! Přestěhovali jsme se do New Yorku – a tam jsem byla schopná se muzikou uživit.
Tátovu kapacitu dělat divadlo a politiku nemám, ale talent organizovat věci a vést druhé jsem zdědila.
Jak se vám povedlo se prosadit?
Stálo to hodně úsilí. V Evropě se cení, když se snažíte o nekomerční projekty, folklór. Lidi jsou vzdělanější, nevadí jim poslouchat muziku v jiném jazyce. V USA, pokud neděláte komerci, je těžké prorazit. Musíte hodně tvrdě pracovat, opravdu makat a něco vytvořit. Můžete být jen interpret, já měla impulz skládat i vlastní věci.
A pak potřebujete štěstí na člověka, který vás posune dál. Kamarádka pozvala na náš koncert známého producenta Joea Boyda. Zaujala jsem ho a natočili jsme první autorské CD.
Dodnes jich je sedm. Tenkrát je lidi hodně kupovali. A díky prodeji CD mě zařadili do rádií a na festivaly… K tomu musíte získat pozornost médií, umělci tam platí i za publicitu.
New York si vás získal?
Určitě, žila jsem tam šestnáct roků. Mám ho pořád ráda, ale od konce 90. let se strašně změnil. První posun nastal po 11. září 2001, další za posledních pět šest let. Hlavně kvůli různým zákonům. Celé město pohlcují korporace, na každém rohu je banka a lékárna, řetězce. Naše oblíbená knihkupectví a nezávislé etnické obchody mizí kvůli vysokým nájmům.
V Českých Budějovicích hraje v divadelní inscenaci španělské hry Yerma od Federica Garcíi Lorcy.
Multikulturnost, čili to, co je na NY nejzajímavější, se stěhuje spíš do Queensu. NY je jen pro bohaté na Manhattanu, anebo jsou tam ghetta, panelákové čtvrtě nejchudších. Střední třída se zmenšuje. Je dobrý pro mladé, ale když vám táhne na čtyřicítku, chcete si vytvořit zázemí, koupit si byt. Jenže to je nemožné. Drahé.
Zdáte se mi jako vůdčí typ, po kom máte povahu?
Maminka je z rodu kočovných divadelníků a učitelů. Její příbuzný byl i Ladislav Pešek! A ti Peškové putovali po Čechách s kočovným divadlem, kde i zpívali. Tatínek má ještě schopnosti režijní a ředitelské, má úžasnou hlavu, paměť a umí vést lidi. Jeho kapacitu dělat divadlo a zároveň politiku nemám, ale zorganizovat věci a vést druhé, to jsem zdědila.
Z New Yorku jsem byla zvyklá, že muži projeví zájem. Že můžete kdykoliv někoho potkat… Tady naopak.
A možná i trochu melancholie?
Myslím, že jo, většina tátových příbuzných prošla koncentráky či v nich zahynula. I proto mě napadají často melancholické melodie. Přidejte k tomu můj stesk po domově… Naštěstí díky latinskoamerické hudbě mohu nabídnout i něco radostnějšího. Zpívám ráda o přírodě, ale i o životě velkoměsta a touze po tichu, o tom, s čím se musíte potýkat v životě.
Mám třeba píseň o New Yorku, jeden čas jsem žila na velmi hlučném místě, kde byly slyšet sirény, rádia. Myslela jsem, že se z těch zvuků zblázním, musela jsem se po roce odstěhovat. Taky píšu o lásce a zklamání…
Co pokládáte za svůj největší úspěch?
Velký zážitek byl koncert v Londýně, hráli jsme v Queen Elizabeth Hall jako předkapela slavné afroperuánské zpěvačky Susany Baca. To byla čest. Nebo v Brně společný koncert s Brianem Bladem. Úžasný večer. Pojem úspěch se nemusí pojit s nejprestižnějším místem. Ne vždy dojde k propojení řady vlivů, aby to bylo „ono“.
S otcem Tomášem Töpferem si dnes vynahrazují dlouhé roky odloučení. Objevili se spolu i ve filmu Poslední cyklista.
Pro mě možná úspěch přišel moc brzo a nebyla jsem na něj připravená. Jedna věc je hrát si v klubu a natočit desku. Druhá věc je udělat šňůru po světě a mít daný rozpočet, z něhož musíte zajistit lety, ubytování, muzikanty. Vstáváte ve čtyři ráno, abyste letěla prvním letadlem, spíte pár hodin, kufr plný CD. Před koncertem s vámi dělají rozhovor, sotva stíháte zvukovku, není čas se najíst, upravit. Některé šnůry byly fakt brutální. Hodili mě do vody…
Jak s tím šlo dohromady vaše soukromí?
Cestovala jsem dost, ale ne že bych byla pryč půl roku. Můj druhý manžel byl taky muzikant, vynikající jazzový bubeník, jeden z nejlepších. A ten byl na cestách mnohem častěji. Velmi ambiciózní, extrémní Newyorčan. Neuměl si udělat volno, což se na našem vztahu podepsalo.
A co čeští kluci?
Nejdřív nic. (směje se) Z New Yorku jsem byla zvyklá, že člověk někam přijde a muži projeví zájem. Máte pocit, že můžete kdykoliv někoho potkat… Tady se naopak zdálo, že nikoho nepotkám. Naštěstí mě kamarádka seznámila s fantastickým člověkem. Je úžasný, velkorysý, ohromná duše. Takže poprvé v životě mám přítele ze stejného kulturního zázemí.
Je taky muzikant?
Právě že není. Zpívá hezky, ale jen pro radost. Víc o něm ještě nechci mluvit…
Co byl hlavní impulz k návratu do Čech?
Pořád jsem měla ten podvědomý pocit, že do Ameriky úplně nepatřím. Při návštěvách Česka jsem poznala výborné hudebníky Tomáše Lišku, Davida Dorůžku atd. A tak mě napadlo, právě po tom druhém rozchodu, vytvořit tu kapelu, zkusit písničky v češtině a začít nový život.
Věděla jsem, že i pracovně to půjde snadněji. V Evropě funguje zdravotní pojištění, v Americe je boj o základní věci. A tak jsem tu podala první daňové přiznání, dostala jsem hypotéku a koupila si byt. Někdy se mi po New Yorku stýská, ale vždycky tam můžu zajet.
Našla jste konečně svou identitu?
Ano, ale hrát a zpívat česky se pořád teprve učím. Na desce Milokraj, která vyšla před dvěma lety, je slyšet tu a tam ještě nedokonalost. Od té doby se moje čeština zlepšila, objevuju naše básníky, výtvarníky. Jsem ráda, že jsem tady, cítím se doma. Je to pro mě hrozně důležitá etapa. Na druhou stranu jsem pořád i Newyorčanka a latinskoamerický folklór znám víc než český…
Čechy mi vážně připadají jako skvělá země. Máme být na co pyšní. Jenže jsme zbytečně skromní. Američané jsou pravý opak, to jejich umělé sebevědomí a úsměvy, vše je happy! Chybí mi ale jejich zájem o zdraví a správnou výživu. Tady to teprve začíná u mladé generace. Když vyjedete z Prahy, nevíte, kde se můžete jako vegetarián zdravě najíst. Všude nabízejí akorát maso, maso…
Hlavním Martiným projektem je soubor Milokraj, pro který píše texty, hudbu, aranže. Ale úplně první český text pro ni napsala babička.
Vy jste vegetariánka?
V podstatě ano. Jím maso jen párkrát za rok. Raději si dělám zeleninové a ovocné džusy. Vadí mi taky, že se tu může pořád všude kouřit, přitom jinde v Evropě se to podařilo zakázat. Snad to konečně přijde příští rok. Lidi tu nejsou nejzdravější a měli by o sebe víc pečovat.
Jak o sebe pečujete vy?
Snažím se doma cvičit, je to nejspolehlivější metoda. Někam chodit, asi bych vynechávala, ale doma si dám obden pravidelnou půlhodinku obsahující jógu, protahování a posilování. Celkově inklinuju k východní filozofii, zajímám se o meditaci, v New Yorku jsem jezdila do ašramu…
Neuvažujete o dětech?
Myslím, že ne. Nevylučuji to stoprocentně, ale asi mi to není souzeno. Vím, že ženská o něco přijde, když děti nemá, je to určitě kouzelná, životodárná věc. Pro mě je hlavní muzika a vím, že bych ji nemohla dělat v plné síle, aspoň jak já vidím mateřství. Když člověk má děti, měl by se jim věnovat. Mám pocit, že moje poslání je v hudbě. Asi jsem pořád v rytmu New Yorku, kde je člověk zvyklý jet na plný plyn. Možná by bylo zdravé udělat si pauzu.
Nemyslím si, že každý musí mít děti. Ale pokud ano, tak spíš tady než v NY. Tam by to byl velký risk, je tam hodně násilí a zbraní. V Česku je přece jen určité zázemí a jistoty. Uvidím…
