Marta Skarlandtová a Milan Hein: Spolu v životě i v profesi

„To ale zdaleka není naše první spolupráce,“ upozorňuje principál Ungeltu. „Odjakživa jsme holdovali autorskému divadlu a napsali jsme si pro sebe tři představení, ve kterých jsme hráli, zpívali a tančili. Hráli jsme hlavně v pražské Redutě, ale objeli jsme s nimi celé Československo. Po revoluci jsme s hrami byli i ve Vídni a v Hamburku.“

Prvním představením byla hra Jaksinaruby z roku 1986, ve kterém si vyměnili své tehdejší role: známá televizní hlasatelka Marta Skarlandtová byla za domácí puťku, neznámý oblastní herec Milan Hein hrál velkou hvězdu.

Druhá hra se jmenovala Postaveno na hlavu: „Opravdu jsme tam stáli na hlavě, měli jsme dokonce i stepařské číslo. Diváci Martu znali jako seriózní konferenciérku mezinárodních přenosů a zaskočilo je, když ji najednou viděli jako komediantku. Po roce 1989 jsme hráli v režii Dušana Kleina Alfred Story, příběh o pražském Židovském městě provázený písničkami v jidiš. Hráli jsme česko-anglicko-německo-italsky. To jsem musel svoji jazykově vybavenou sestru dobíhat,“ přiznává Milan Hein.

Marta Heinová vystudovala překladatelství a tlumočnictví, takže angličtina, němčina a částečně i italština byly vlastně jejím pracovním nástrojem. Televizní kariéra byla jakýmsi vedlejším produktem – třebaže začala dřív, než v Hranicích na Moravě odmaturovala. Tatínek Hein, profesí právník, byl mužem mnoha zájmů, k nimž patřil vedle literatury, jazzu nebo tenisu i box. Když jel jednou soudcovat jakýsi turnaj do Ostravy, vzal s sebou dceru Martu. Kousek od haly na Černé louce se konal konkurz na hlasatelku ostravského televizního studia. Přihlásila se a vyhrála. Před kamerou stála poprvé den před Štědrým večerem roku 1965.

Její ostravská hlasatelská kariéra však trvala pouhý půlrok, protože pak odmaturovala a odešla studovat do Prahy. Vedoucí hlasatelek, která tehdy konkurz vedla, ji vyzvala, ať se jí, až bude v Praze, přihlásí.

„Když mě přijali na fakultu, udělala jsem další konkurz do pražského studia. Bavilo mě to, ale brala jsem to jako zpestření studentského života. Byla jsem hrozně hrdá na to, že se sama uživím. Měla jsem s rodiči domluvené, že mi budou posílat 500 korun na měsíc. V televizi jsem si vydělala 600, takže jsem po našich nemusela nic chtít,“ vzpomíná s pýchou Marta, která u hlasatelského mikrofonu strávila téměř třicet let a v osmdesátých letech patřila k nejznámějším televizním tvářím.

Kromě běžné hlasatelské práce moderovala v několika jazycích mezinárodní televizní festivaly, taneční soutěže, přímé přenosy z hudebních festivalů.

„Byl jsem na sestru hrozně pyšný, jak perfektně dělá svoji práci, i na to, že pro ni ta obrovská popularita nic neznamená. Musel jsem se smát, když za mnou jednou přišel Richard Krajčo, který v Ungeltu hraje, a ptal se, zda je pravda, že mám sestru, která byla slavnou televizní hlasatelkou. Že mu to povídala maminka, která ji obdivovala a chtěla vědět, zda to je opravdu moje sestra. Uvědomil jsem si, že už vyrostla generace, která vůbec netuší, kdo byli televizní hlasatelé,“ vypráví Milan Hein.

„To je dobře!“ raduje se jeho sestra. „Skončila jsem z vlastního rozhodnutí v roce 1994. Proč? Jednoho dne jsem šla do služby a přistihla se, že jdu do práce. Nasadím úsměv a odříkám to. Druhý den jsem dala výpověď. Ztratila jsem motivaci. Kamera ani popularita mi nescházely. Spíš jsem cítila úlevu, že už nikomu není nic do toho, co mám na sobě, jak se chovám, kolik cigaret vykouřím. Že můžu být sama za sebe.“

V televizi ještě do roku 2000 připravovala moderátorskoautorský pořad Nedělní ráno. „To mě bavilo, protože jsem poznala spoustu zajímavých lidí.“ Několik Nedělních rán spolumoderoval i bratr Milan, který pak v roce 1995 založil Divadlo Ungelt. „Věděla jsem, že si Milan plní svůj velký sen, ale bála jsem se, že si vzal velké sousto. Přála jsem si jen, aby neskončil v dluzích. Překvapilo mě, jak si šikovně vede a kam divadlo dostal. Klobouk dolů!“ říká uznale Marta.

„Léta jsem prožil na oblastních scénách jako herec, který nemohl ovlivnit, jak bude divadlo, ve kterém hraje, vypadat. A přitom jsem o tom měl jasnou představu. Malé komorní divadlo pro výjimečné herce,“ vysvětluje Hein.

Jedno z natáčení Nedělního rána je zavedlo na zámek ve Vrchotových Janovicích. Stalo se tak u příležitosti převozu ostatků baronky Sidonie Nádherné z Anglie, kde po emigraci strávila konec života, do jejího rodiště. Martu už během studia německé literatury počátku 20. století zaujala postava osudového muže barončina života, kritika a literáta Karla Krause, jičínského rodáka, který většinu života žil ve Vídni, ale často pobýval ve Vrchotových Janovicích.

„Měla jsem možnost pročíst dva svazky jeho korespondence Sidonii Nádherné, které vyšly v roce 1974 v Mnichově. Ona ho dost trápila, měla mnoho jiných lásek, mezi nimi třeba básníka Rainera Mariu Rilkeho nebo malíře Maxe Švabinského,“ připomíná Marta Skarlandtová s tím, že strhující příběh nosila dlouho v hlavě.

V té době uvažoval Milan Hein o originálním dárku přední hvězdě Ungeltu Martě Kubišové k jejím kulatinám. „Napadlo mě, že komorní muzikál o životě Sidonie Nádherné by byl pro Martu jako dělaný. Vždyť hudba jsou emoce – a její příběh je plný emocí. Sestra, která o Sidonii nastudovala, co se dalo, k tomu napsala libreto, Karel Štolba fantastickou muziku,“ líčí principál Ungeltu vznik muzikálu Touha jménem Einodis (obráceně psané jméno hlavní postavy).

Zatímco Marta Kubišová hraje baronku ve zralém věku, v mladých letech ji ztělesňuje Aneta Langerová. „Jsem zvyklý si všechny hry ve svém divadle obsazovat sám, tentokrát jsem dopřál Anetě i Martě, aby si k sobě vybraly partnery. Aneta – překvapilo mě mimochodem, jaký má přehled o divadle – si vybrala ostravského herce Igora Orozoviče a kladenského Ondřeje Nováka. Jako zralého Karla Krause si Marta Kubišová vybrala mě,“ konstatuje Milan Hein a prozrazuje, že jak Marta Kubišová, tak Aneta Langerová se představí v poloze, v níž je posluchači dosud neznají.

Libreto Touhy zvané Einodis není prvním Martiným počinem toho druhu. Před třemi lety napsala scénické oratorium na hudbu mladého skladatele Josefa Kuneše, žijícího v Domažlicích. Dílo bylo určeno pro jubilejní 55. chodské slavnosti.

„Byla to zajímavá syntéza vážné a folklórní hudby. Hrála Plzeňská filharmonie, vystupoval tam velký smíšený sbor, spolu s dětským a tanečním, bylo to opravdu velké,“ líčí autorka libreta, která napsala několik textů pro Martu Kubišovou, pro bratrovy talkshow a v neposlední řadě i pro Kamarády táborových ohňů, kde její manžel hraje na kytaru a zpívá.

Seznámili se při natáčení zábavního televizního pořadu v Kutné Hoře. Zdeněk Skarlandt se tehdy vsadil s kamarády, že půvabnou hlasatelku pozve na panáka. „Přišel za mnou, ať s ním proboha jdu a nezkazím mu to,“ vzpomíná Marta se smíchem na počátky jejich 37letého manželství. Teď se už oba radují ze dvou vnoučat, kterými je obdařila dcera Linda.

„I když konferování a hlasatelování Martu uvedlo do nejširšího povědomí, je nejvíc sama sebou při překládání. Na rozdíl od bratra není bytostná exhibicionistka,“ směje se Milan Hein a dodává, že jejích překladatelských dovedností hojně využívá. „Když Milan hledá pro Ungelt vhodný titul, dává mi číst nepřeložené hry a já mu na ně říkám svůj názor. Když se mu líbí a hodí, dá mi to i přeložit,“ říká Marta.

A jakých vlastností si na sobě sourozenci cení? „Já na Martě věrnosti a zodpovědnosti. V tom jsem se od ní poučil, že člověk nemůže jen tak podle svého hopkat životem,“ odpovídá první Milan. „Já si na bráchovi cením přímočarosti. Někdy to je na zabití, ale vždy to je ku prospěchu věci,“ přidává se Marta.

Oba se shodnou na tom, že největší prověrkou jejich vztahu bylo období, kdy se společně starali o těžce nemocnou maminku. „Když nám paní doktorka řekla, že má rakovinu slinivky a že to půjde rychle, vzali jsme ji na chalupu a starali jsme se tam o ni spolu. Byli jsme z toho hodně rozebraní, ale vydrželi jsme to až do konce,“ vzpomíná Marta.

„Když se v rodině řešila moje homosexualita a otec to odmítal vzít na vědomí, ségra ve svých 17 letech řekla: Ať je to, jak je to, jsme tady od toho, abychom bráchovi drželi palce,“ přidává další důležitý moment Milan. „No jistě, co je komu do toho. Podstatné jsou přece jiné věci, než jakou má orientaci,“ potvrzuje Marta.

Že by se nad tímhle idylickým sourozeneckým vztahem nevznášel jediný mráček? Dá jim to dost práce, ale vzpomenou si: „Ještě doma jsme hráli tenis, smíšenou čtyřhru, a při tom jsme se hrozně hádali.“ Tenis však už hodně dlouho nehrají…