Marta Ondráčková: Dokážu být samostatná a zároveň vzor milující ženy

Tři měsíce a je fakt, že mi to nechybí. Na škole jsem už nekouřila dva roky. Až šest hodin tancování, to se špatně udýchává. A také kvůli zpěvu. Pak jsem ale začala znovu. Přítel taky kouřil, takže jsem se postupně dostala tak daleko, že jsem si zapálila první cigaretu, jakmile skončilo vysílání Snídaně s Novou. Co se týká počtu cigaret, čísla stále naskakovala, až jsme si oba řekli ne. Vlastně nejdřív přestal on a já se přidala.

Osm měsíců. Poznali jsme se až na posledních kamerových zkouškách, tedy letos 2. ledna. Na rozdíl od Jakuba jsem totiž neprošla všemi koly, ale jen finální fází castingů. Dřív jsem moderovala v České televizi pořady pro děti, a právě díky tomu si mě všimli na Nově a pozvali mě na konkurz.

Ale tu já umím taky. Když se mi děje něco zásadního, vyhledávám oporu, a to především u Jakuba, protože je velmi racionální a dokáže se na svět dívat bez růžových brýlí. Ty já občas nasazuji záměrně. Mám hodně životních poloh. Dokážu být soběstačná a šla jsem si za tím už od dětství. Na druhou stranu jsem vzor milující ženy, která ráda uvaří oběd, přinese ho muži do práce, a potom na něj čeká doma.

Ano. Kvůli Snídani s Novou jsem opustila i stálé divadelní angažmá ve Slezském divadle v Opavě, kam jsem přišla za nabídkou zahrát si svou vysněnou roli – Schillerovu Marii Stuartovnu. Vždycky jsem si myslela, že mě do Prahy nikdo nedostane. Ale takováhle nabídka se neodmítá. Asi jsem potřebovala získat nový prostor a zkušenosti. Jsem totiž workoholička. Potřebuji neustále vstřebávat nové vjemy a ideální je pro mě být v pracovním zápřahu dvanáct hodin denně. S dojížděním do Opavy se ale práce na Nově skloubit nedala.

Ne, ale ráda bych se na jeviště co nejdřív vrátila. Přijít do Prahy a prezentovat se způsobem „Tady mě máte, já chci hrát“, se sice snadno řekne, ale ve skutečnosti to není tak jednoduché. Lidé mě bohužel díky televizi vnímají víc jako moderátorku než jako herečku. Takže mi zatím zůstává jen představení Poprask na laguně, které hraji v Městském divadle v Brně. K absolutnímu štěstí mi teď chybí už jen práce na nové roli.

:.V roli Orsety můžeme Martu Ondráčkovou vidět v Goldoniho Poprasku na laguně v Městském divadle Brno. Na snímku s Janou Glocovou a Erikem Pardusem.foto: Archiv Městského divadla Brno

Poprvé jsem byla nesena na divadelních prknech ve svých asi dvou měsících v Karafiátových Broučcích, a pak už se to se mnou vezlo. Jako dítě jsem hrála v činohře i tančila v baletu, protože mám oba rodiče takzvaně od fochu. Většina dětí umělců se tomu nevyhne, a mě to navíc bavilo.

V devíti jsem moderovala a vyzkoušela si přímý přenos v dětském pořadu Klubíčko. Byl to projekt s dětmi pro děti. K moderování jsem se vrátila během druhého ročníku na JAMU, kdy jsem vyhrála casting na moderování dětských soutěží AZ-kvíz junior a posléze Věříš si!

Moje maminka, Danuše Klichová-Hostinská, o sobě dnes říká, že je herečka v domácnosti. Na jevišti stála od patnácti let a má odehráno opravdu hodně. Tatínek byl sólistou ostravského baletu, takže jsem od čtyř let stála u baletní tyče, protože ze mě chtěl mít primabalerínu. Díky tomu jsem měla trochu drsnější režim a jednoho dne mě to přestalo bavit. K tomu jsem si natrhla achillovku, čímž jsem získala alibi k ukončení své „taneční kariéry“.

:.Nespleťte se! Na tomto snímku není Marta, ale její matka, herečka Danuše Klichová-Hostinská, která mimo jiné ztvárnila v roce 1971 postavu Daniely v kriminálce Svědectví mrtvých očí.foto: Archiv Marty Ondráčkové

Tenkrát jsem se tancování zřekla, abych se k němu na JAMU ráda vrátila. Měla jsem tu drzost jít na vysokou školu ze třetího ročníku gymnázia, protože už mě střední jednoduše nenaplňovala. Studovala jsem muzikálové herectví. Měla jsem tam štěstí na výborné taneční pedagogy. Díky tomu jsem si ujasnila, že bych se sice tancem živit nechtěla, nicméně je mojí srdeční záležitostí. I proto mám ráda muzikál. Sice preferuji činohru, ale už jenom kvůli tancování bych si nějaký střihla.

Asi trochu klamu tělem, v podstatě jsem totiž introvertní melancholik. Kolikrát ráda zamknu dveře bytu, sednu si na postel a několik hodin si v tichu čtu. Také ráda chodím na dlouhé procházky. Extrovertní stránku svého já si pak vybíjím před kamerou a na jevišti.

Přesně tak. Většinou u Pavla Svobody, který je duchovním otcem blbinek. Má na to prostě buňky. Když jsme se poznali, říkala jsem mu: „Nejsem vtipná. Humor mě potká občas, omylem. Když se to stane, tak si toho, prosím, rychle všimni. A jinak budu dohrávat. Ty vymýšlej, já ti s tím pomůžu.“ Patřím mezi herce, kteří mají rádi partnera na jevišti. A s Pavlem nám to funguje.

To máte pravdu. Na to se nedá zvyknout, jen se maximálně připravit. Občas se ale i tak stane, že vás tělo prostě nechce poslouchat a mozeček vám spíš v hlavě chrastí, než aby fungoval.

:."Jsem soběstačná a na druhou stranu jsem vzor milující ženy, která ráda uvaří oběd, přinese ho muži do práce, a potom na něj čeká doma." foto: Právo/Michaela Feuereislová

Budík si nastavuji na 3.50. V televizi je nástup v pět, a to je pak fofr. Máme ale k dispozici kompletní službu, tedy kostymérky, maskérky... Přiznám se, že jsem z těch, kteří jim do toho hodně kecají, takže děkuji celému týmu, že se mnou má trpělivost.

Zpočátku jsem nesnídala. Pak jsem byla ve studiu strašně hladová a říkala, že kdyby přede mě postavili svíčkovou s dvanácti, nebude to žádný problém. Brzy jsem si uvědomila, že to moje tělo nezvládá, takže ráno jíst musím. A zjišťuji, že teorie o malých porcích mnohokrát denně nejsou fámy.

Tak časné vstávání je velmi náročné a i díky pravidelnému režimu se udržuji v normálním chodu. Hned po probuzení vypiji půllitr vody a najím se, protože ráno tělo spotřebuje velké množství energie. Vlastně jsem staromódní člověk. Vytvořím si rituál, velice rychle si na něj zvyknu, a pak už se ho za žádnou cenu nevzdám.

Vůbec. Ten je předem připravený a pevně daný. K rozhovorům pak dostáváme s předstihem témata, na která si musíme nachystat otázky. Vše, co se děje mezi jednotlivými vstupy, je improvizace.

Ano, mám jich víc a nikdy je nesundávám. Na levé ruce nosím prstýnek po prababičce, dostala jsem ho k pětadvacátým narozeninám od maminky jako rodinné dědictví. Ten na pravé jsem si přivezla ze svého milovaného Řecka. Krk mi zdobí stříbrný elf, také od maminky, přivezla mi ho z Francie. A na ruce náramek od svého milého, abych ho měla stále u sebe. Dostala jsem ho od něj letos na dovolené v Itálii.

Přesun z Brna do Prahy prošel hladce. Náhodou jsem objevila inzerát na útulný byt a stěhovala se ze dne na den i s pejskem, který je teď momentálně na dovolené u mých rodičů v Brně, protože jsem na něj měla málo času. Takže si maminka užívá pseudovnouče.

Jenže jsme se poznali s Jakubem a teď sháníme společné bydlení. Už dva měsíce a pořád nic. Najít byt pro dva lidi, který by byl cenově přijatelný, ve slušném stavu a na dostupném místě, je v tomhle městě téměř nemožné.

Nejvíc se těším, až si za dva tři roky řekneme: teď si postavíme domeček. Bydlení ve svém má úplně jinou atmosféru. Když odemykáte, vstupujete na vlastní podlahu. Navíc bych určitě chtěla rodinu a k tomu spoustu zvířat, protože jsem zvířecí máma a potřebuji mít kolem sebe čtyřnohé tvorečky. Bez domu to asi nepůjde.

:. "Jsem zvířecí máma a potřebuji mít kolem sebe čtyřnohé tvorečky."foto: Právo/Michaela Feuereislová

Čivavu Chiquitu. Dokonce se mnou několikrát ve Snídani vysílala. V Ostravě jsem měla zákaz psa, protože jsme bydleli v bytě a mamince bylo jasné, že by se o něj starala ona. Naši se mi to ale snažili vynahrazovat, takže mi prošlo vše, počínaje několika druhy papoušků přes křečky po zakrslého králíčka. Když jsme se pak přestěhovali z Ostravy do Brna, pořídili naši ihned psa. Našla jsem tak svou první velkou lásku, šarplaninského pasteveckého psa, a k němu hromadu koček.

Po několika životních změnách a dalším stěhování mám nyní u rodičů dva pejsky. Velkého švýcarského pasteveckého psa a kříženečka Aidu, kterou maminka zachránila před týráním. Do toho tam teď lítá ještě moje malá Chiquita, která se skamarádila s kočkami a hrají si spolu.

Chiquita je asi výjimka. Kolega, který měl krysaříka, mi poradil, že malí psi se musí vychovávat na srdci. Když jsem si ji na Silvestra přivezla, byla akorát do dlaně. Prvních čtrnáct dní jsem ji neustále chovala, spala s námi… Říká se, že když štěně slyší tlukot srdce, zklidní se. Je to dvoukilová chodící inteligence a nesmírně miluje lidi. Na Nově se mnou strávila celý měsíc příprav a staral se o ni celý štáb.

Snažím se jezdit do Brna co nejčastěji, ale stalo se, že jsme se s maminkou neviděly dva měsíce. Bylo to pro mě utrpení. Prožily jsme si spolu své, máme hodně intenzívní vztah. Voláme si denně. Jsou to vždy hovory na hodinu. A také je mým největším kritikem. Vždycky mi na rovinu řekne, co si myslí, a ne vždycky to je příjemné. Ale pomáhá mi to, a navíc vím, že máma to myslí dobře.

Před tou jsem už dvakrát utekla. S Jakubem je nám spolu moc dobře, máme se hodně rádi. Ten vztah je krásný, takové neustálé hýčkání se. Obrovská výhoda je, že si nelezeme na nervy a nehádáme se. Je to fajn. Svatbu zásadně neodmítám, ale myslím si, že není pro vztah podstatná. Jsem ráda, že mám vedle sebe člověka, kterému mohu věřit a opřít se o něj, a doufám, že je to i naopak.

Myslím, že jsem moc zasažena nebyla. Výchova ve víře mě minula. Rodiče se určitým způsobem duchovním životem zabývají, ale nemají to ohraničeno institucí. Já věřím, že nad námi něco je, co nás hlídá a upozorňuje na chyby. Poletují kolem nás andělé strážní, kteří musí občas roztáhnout křídla.

V mém případě se dost namakají. Náboženská instituce pro mě ale není nutná, naopak k nim cítím velký despekt a nespojuji je s vírou jako takovou.

Odmalička jsem byla v pohybu a po skončení JAMU najednou pravidelný pohyb ustal. Po určité době jsem zjistila, že si mé tělo o něj říká. Začala mi odcházet kondice, bolely mě svaly a klouby. Původně jsem chtěla znovu tancovat, jenže to bych musela opravdu každý den, a na to už nemám vůli.

Vyzkoušela jsem spoustu věcí a nakonec jsem skončila v klasickém fitness centru. Cvičím pravidelně třikrát týdně, mám skvělou trenérku, s níž si rozumím, a zároveň cítím, že mi tělo zase funguje, což je pro mě nejdůležitější.

Jako stálý úvazek mám pouze Snídani a teď mi k ní přibylo nahrávání upoutávek pro Nova Sport. Občas moderuji akce nebo jedu na představení do Brna. Takže na jednu stranu mám volného času vlastně moc, na druhou si dokážu den velmi rychle zaplnit prací. Když najdu energii sednout si k počítači, tak ráda píšu. Psaní je pro mě absolutní relax. Pracuji na projektu, který se mi už snad konečně podaří doťuknout.

Chystám knížku pro děti. Příběh, který by měl být na pokračování. Doufám, že také bude. Psát pro děti, aby to bylo o něčem a zároveň aby obsah snadno pochopily, je hodně těžké. Celý projekt by neměl zahrnovat jen klasickou knížku, ale nechci to zakřiknout, takže vám víc neprozradím. Snad všechno vyjde.