Marta Kubišová: Se všemi a vším smířená nejsem, závidět ale neumím

Za hodinu a půl máte stát na divadelním pódiu. Cítíte trému?

Kdepak! Vždyť jsem tady jen jako takovej táborovej řečník. Bude se povídat, vzpomínat. Už pět let nezpívám. Před zpíváním jsem trému mívala. Ale něco vám řeknu – zjistila jsem, že zpívání je pro mě daleko příjemnější a přirozenější než mluvení.

Dokonce si před vystoupením, kde nezpívám, ale mluvím, musím víc hlídat hlas. Zrovna nedávno jsem takhle přišla o hlas po tom, co jsem někde čtyři hodiny povídala. Ale ono to bude asi i tím počasím. Dva dny máte pěkně a pak zase prší jako zrovna dneska. (odmlčí se) Nebude vám vadit, když si zapálím?

Jen si zapalte. Vzpomínám si, jak jste kdesi vyprávěla, že jste záměrně vyfukovala cigaretový dým do tváře Václava Havla, aby měl aspoň nějaký požitek z cigarety, když už sám kvůli nemoci kouřit nesměl…

Řekl mi tenkrát – prosím tě, Dáša tu není, sedni si vedle mě a foukej na mě ten kouř. Jenže to jsem ještě kouřila opravdový cigára, ne tyhle elektronický. Tohle vám ani nechytne, jen se to takhle nahřeje, vidíte, a už můžu kouřit… (předvádí zacházení s elektronickou cigaretou) Jsem v takovým klubu lidí, co si tuhle značku cigaret kupují. Ta firma mi pořád posílá nějaký novinky.

Omezila jste kouření kvůli zdraví?

Nakonec ano. Když jsem před sedmi lety prodělala infarkt, pan profesor (kardiolog Petr Neužil) mi sdělil špatnou zprávu, že mi povolí maximálně jedno kafe a jedno cigáro na den. Tak jsem mu na to odpověděla: A na takovej život jste mě budili proč?

Třeba abyste mohla stále vystupovat před diváky jako dnes.

No nevím. Koncertovat už nemůžu, kapelu jsem rozpustila. V rámci poslední koncertní šňůry jsem se seznámila s manželi Větrovskými, kteří už organizovali talk show Noc s legendou s jinými osobnostmi, třeba s Jaromírem Jágrem. Tak jsem jim na to kývla.

Jde o takovou milou besídku pořádanou v různých městech České republiky, odstartovali jsme v pražské Lucerně. Tady v Nymburku se mnou vystoupí Eva Holubová, v jiných městech zase jiní hosti. V den revoluce, 17. listopadu, vystoupíme ve Strakonicích, 25. listopadu v Příbrami.

Zazpíváte si někdy aspoň jen tak doma?

Kdepak, já si totiž nezpívala doma ani dřív. Když jsem jako dítě bydlela s rodiči v poděbradském bytě, měli jsme sousedku, která ráda a často vyzpěvovala v koupelně, světlíkem se to neslo k nám. Moc se mi to nelíbilo, tak jsem se zařekla, že tohle nikdy dělat nebudu. (směje se)

Dokonce ani svojí dceři Kačence, když byla malá, jsem nezpívala. Místo toho jsem jí pouštěla kapely, co tehdá frčely ve světě a mně se líbily, třeba Chicago.

Dceru Kateřinu jste vychovávala sama jako jedináčka. Rozmazlovala jste ji?

Ani ne, někdy jsem na ni byla docela drsná. Moje maminka mě totiž upozorňovala – Marto, tohle vymodlený dítě z tebe udělá otroka. Takže jsem si na to dávala záměrně pozor. Netolerovala jsem například, že by si vybírala v jídle. Snažila jsem se, aby měla všechny živiny. Tomu, co sní ve školce nebo škole, jsem nevěřila, říkala jsem si, že to nemůže být dělané s náležitou láskou a péčí.

Přišla jsem domů z práce a vařila teplou večeři, třeba kapustu s masem a bramborem. A když se Káťa ofrňovala, že tohle nebude, upozornila jsem ji, že nic jinýho nedostane a já sním všechno sama. Hned si ke mně přisedla a jedla. Maso moc nechtěla, ale já ho do ní přesto cpala, protože jsem věřila, že ho potřebuje. Dneska je vegetariánka, protože má stejně jako já ráda zvířata a soucítí s nimi, ale výjimečně si maso dá.

Vy vegetariánka navzdory lásce ke zvířatům nejste?

Úplná vegetariánka nejsem. Jím kuřecí a krůtí, to připravuju i pro svoje zvířata.

Bezprostřední vztah ke zvířatům máte od dětství?

Když mi byly asi dva roky, vysadili mě prý u jednoho cirkusu na slona. Vůbec jsem se nebála, pyšně jsem na něm seděla a oslovovala ho slonečku malej. Okolostojící lidi se prý dobře bavili. Mám to zapsané v deníku, který mi vedla moje maminka. Žádných zvířat jsem se nebála.

První zvíře, které jsem si mohla pohladit už doma, byla slepice Pepina mojí babičky, to mi byly asi tři roky. Jsem válečný dítě, mít slepice byla skoro nezbytnost, pokud člověk vlastnil dům a zahradu a měl je kam dát. Dědeček pro ně vystavěl chlíveček s oplocením a tam jsem za nimi lezla. Bohužel jsem tu červenou slepici Pepinu měla tak ráda, až jsem ji samou láskou uhonila k smrti.

Kolik zvířat máte teď?

Jenom dvě, šestnáctiletého kocoura a jorkšírku Brilinku, té bude v prosinci sedm let. Dostala jsem ji dva dny po tom, co mi umřela jiná jorkšírka, kterou jsem si vzala jako sedmiletou a byla se mnou do čtrnácti. Umřela předtím, než měla jít na riskantní operaci. Napapala se ještě, já šla pak zpívat do Divadla Ungelt, a když jsem se vrátila domů, už tam ležela studená. Srdíčko ji zradilo. Mně už tolik zvířat poumíralo…

(Divadlem se hlasitě rozezní píseň Modlitba pro Martu, kterou zvukař pouští v rámci zkoušky na nadcházející vystoupení.) A jéje! Můj životní batůžek, Modlitbu už mi nikdo neodpáře.

„Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou,“ zpíváte tu. Cítíte v sobě vůči někomu zlobu a zášť, nebo jste se všemi a se vším smířená?

Smířená zdaleka nejsem. Pořád na to smíření, uklizení si v sobě, nemám čas. Jsou lidi, se kterými se ani smířit nechci, a budu ráda, když už je neuvidím, ale jmenovat je nebudu. Závist v sobě nemám, tu neumím.

Ani ve společnosti to zlé nepominulo, je to furt stejný, bohužel. Jen to dostalo trochu jinou podobu. Hned po revoluci se začali někteří lidi vybarvovat, ukázalo se, že ten provaz táhnou úplně jiným směrem. A tohle všechno trvá, stačí se podívat na politiku na ČT 24.

Nebo válka na Ukrajině, ta mě teď trápí hodně. Připadám si naprosto bezmocná, že těm lidem nemůžu prospět. Vidíte v televizi tu spálenou zemi a říkáte si: Jak je tohle v jednadvacátým století možný? Měli jsme přece tolik možností poučit se z dějin. Je to surovost. Člověka, který se nestará jen o sebe a svoji domácnost, tyhle věci bolí. Stav světa mě trápí, ale těžko s tím něco udělám.

V některých rozhovorech jste říkala, že si nepamatujete podpis Charty 77, jímž jste se vymezila vůči komunistickému režimu. Vážně to pro vás v tu chvíli znamenalo tak málo, že se vám ta chvíle nevryla do paměti?

Víte, já v té době žila na chalupě na Vysočině, politiku jsem sledovala, dokonce jsem tam chytala rádio Svobodná Evropa, ale netušila jsem, že zrovna Charta bude mít takový dopad. Přivezl mi ji Pavel Kohout, říkal, že to bylo někdy v prosinci.

Jak velký význam bude můj podpis mít, se ukázalo hned v lednu, kdy za mnou na chalupu přijeli havlíčkobrodští policajti s tím, že mě pak přijedou vyslechnout jejich kolegové z Prahy. Já už ale věděla, jak se u výslechu chovat, co nemám říkat.

Neměli mi co vzít, zpívat jsem tou dobou už několik let nesměla, žila jsem hodně skromně. Přesto můžu říct, že jsem byla šťastná. Když se mi v roce 1979 narodila Kateřina, byl to dárek nad dárky.

Přebil i hořkost z politicky motivovaných ústrků?

Naprosto. Tenkrát jsem byla nejšťastnější. V porodnici proti mně ležela ženská, její manžel byl od policie a já to věděla. Ta paní porodila holčičku, ale neměla pro ni mlíko. A protože já, přestože mám menší prsa, jsem měla mlíka dost, krmila jsem i tu její holčičku. V takových chvílích, kdy se jedná o děti, jde všechno ostatní stranou. Politické smýšlení té paní mi bylo úplně jedno, přála jsem jí i její dcerce hlavně zdraví.

To je opravdu krásné…

No… Bylo mi jich v tu chvíli prostě líto, ale zase ne tak, že bych kvůli nim skočila z okna, tak moc empatická nejsem. (směje se) Ale miminko jsem nakrmila. Ne že bych si ho přiložila k prsu, odstříkala jsem mlíko do lahvičky.

S Kačenkou jsem pak dál bydlela na té chalupě na Vysočině, a i když jsem se s jejím otcem rozvedla, byly to nejkrásnější roky, protože jsme je strávily spolu.

Máte s dcerou úzký vztah i teď?

Máme vztah hodně dobrej, pomáhá mi. Zrovna včera mi objednala novou mikrovlnku, protože ta stará klekla. Umí to objednat a zaplatit telefonem, přes internet, to já bych si tam pro tu troubu musela dojít.

Už mi takhle koupila novou pračku, té říkám paní inženýrka, protože je chytřejší než já. Ty dnešní spotřebiče… Musím dávat pozor, abych to s nimi nepokazila.

Co cítíte, když se díváte na fotky a archivní záběry, kde jste mladá a krásná?

Všechno je to tak dávno, že už se skoro nepoznávám. V době covidu bylo víc času, tak jsem se chtěla probrat fotkama, roztřídit je, nějakých se zbavit. Všimla jsem si při tom, jak jsem byla prošedivělá už v době sametové revoluce.

Všichni do mě duli, že musím na přeliv, abych se podobala tmavovlásce Kubišový, která kdysi zpívala a byla známá, tak jsem se začala barvit a musela jsem to dělat dvacet pět let. Dneska už nemusím.

(Přichází manažerka paní Kubišové s upozorněním, že čas určený na rozhovor vypršel.)

Zeptám se tedy na poslední věc. Co je podle vás v životě nejdůležitější?

Vědomí, že se chováte slušně a jste přejícná ve vztahu k druhým lidem, že nikomu neusilujete o jeho kariéru a peníze. Tohle jsem já vždycky ctila. Svědomí mám čistý.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Marta Kubišová - Soul [CD], Vyznání - Marta Kubišová [3CD], Depeše - Marta Kubišová [LP], Příběh - Marta Kubišová [CD]