Marta Kubišová: Mám zdravý nehysterický vztah k téhle zemi

Nebude. Věčně jsem se musela hlídat, co smím, a co ne. V zimě jsem se nesměla nachladit. V parnech jsem zase prosila taxikáře, aby vypnuli klimatizaci. Nesměla jsem jíst oříšky nebo si dát med do čaje, protože vysušuje hlasivky.

Na dovolené jsem při koupání pořád dávala pozor na uši. Před koncertem jsem se nemohla pořádně najíst, protože když bych se nacpala, lapala bych po dechu.

Já si nikdy ani v autě, ani v koupelně nezpívala. Ani Kačence, když byla malá. Ta vůbec netušila, že jsem byla zpěvačka, dokud se jí o tom nezmínila babička. Já o tom ani nevěděla.

Jednou jsme jely ve vlaku na Vysočinu a v kupé s námi seděla paní, co taky měla pejska. Celou cestu jsme se bavily o zvířatech, a když už vystupovala, Káťa se před ni postavila s rukama v bok a řekla: „A víte, že moje maminka byla slavná zpěvačka?“

Říkala jsem si, hlavně to vydržet. A aby se něco nestalo. Žádný sentiment v tom nebyl. Samozřejmě jsem vnímala úžasnou atmosféru, že tam jsou všechny generace, že jsou posluchači dojatí, vstřícní.

Na to já nejsem. Spíš než slzy mi tekl po tvářích pot. Jela jsem opravdu na doraz. Zájem publika mě těšil, ale nijak jsem se v něm nezhlížela. Když to skončilo a lidé tleskali, pokaždé jsem si říkala, zaplaťpánbůh, že se jim to líbilo, že jsem to zvládla.

Já byla vždycky hrozně sebekritická. Pořád jsem při natáčení otravovala, aby se to jelo znovu a znovu, protože jsem nikdy nebyla spokojená. Celou noc jsem se dokázala trápit kvůli jednomu nebo dvěma taktům, které jsem nezazpívala podle svého. Publikum si toho možná ani nevšimlo, ale já se tím hrozně mučila.

Na jednom ze závěrečných koncertů, byla tam neskutečná atmosféra, se mi sevřelo hrdlo při písničce Mamá. Modlila jsem se, abych to dozpívala.

Když mi před 13 lety zemřela maminka, nedokázala jsem tuhle píseň při vystoupení odzpívat a na nějaký čas jsem ji stáhla z repertoáru. Pak mě přiměla Aneta Langerová, abychom ji při natáčení dokumentu Magický hlas rebelky zpívaly spolu.

Moje první kariéra byla opravdu blesková. Až se tomu divím. Zpěváků ale bylo mnohem méně. Navíc v šedesátých letech měla hudba neuvěřitelný vývoj a záběr, železná opona v tom nehrála velkou roli. Já vlastně pro svoji kariéru nemusela dělat nic. Nikam jsem se nehrnula, za ničím jsem se nepachtila.

Dneska je úplně jiná situace. Zpěváků je i díky různým talentovým soutěžím hrozně moc. Když dosoutěží, věčně čekají. Dneska bych nechtěla začínat. V profesi ani v životě. Moje dcera se po sedmi letech rozešla s partnerem, všichni se jí ptají, zda už zase někoho má, ale kde ve svém věku někoho kvalitního potkat…

Říkám si, jak jsem ráda, že už tyhle věci mám za sebou. Sice obě manželství skončila rozvodem, aspoň se mi ale podařilo jedno dítě, i když jsem jich vždycky chtěla víc.

To mi všichni říkají. Já si toho ale nějak nevšimla. Když si teď přede mnou na jevišti klekl nějaký pán a předával mi kytku, říkala jsem si, kde byl předtím.

Do jednoho kluka v tanečních. Byla to platonická láska. Jednou jsem vystoupila v Praze z vlaku, šla jsem na přednášku do orientálního ústavu, a viděla jsem ho, jak jde zavěšený do úplně jiné holky.

Já byla taková maloměstská slepice, vychovaná tak, že když s někým jdu na večeři, tak už to je něco závazného. Když se v Divadle Rokoko rozkřiklo, že na mě po představení často čeká Jan Němec (filmový režisér, bratranec Václava Havla - pozn. red.), říkala jsem si, že to je tedy asi vážné.

Dohromady jsme se dali na svatbě Jana Třísky a Karly Chadimové. To jsme ještě spolu nechodili. Zeptal se mě, zda bych tam s ním nešla. „Václav chce, abych vás přivedl,“ řekl a hned mě varoval, že je Olga pěkná žiletka. Já v ní ale žádnou žiletku neviděla, hned jsme si padly do oka. Měla neuvěřitelný postřeh a čich na lidi. Hodně jsme si rozuměly.

Věděla jsem, že to s ním nebude lehké. A nebylo.

Moc. Nemusel by ani sedět na Hradě, stačil by jako glosátor. Myslím, že kdyby Václav žil, kdyby došlo k tomu zázraku, že by se uzdravil, byli bychom dneska jinde. V prestiži ve světě především.

Přihlásila jsem se na externí studium indologie - kdybych se náhodou nedostala na medicínu, kterou jsem chtěla studovat ze všeho nejvíc. Indologii jsem měla v záloze. Jenže já nedostala z poděbradských skláren, kde jsem tři roky pracovala, ke studiu na vysoké škole ani jedno doporučení.

Přitom na gymnáziu mi řekli, abych se se svým kádrovým posudkem na vysokou nehlásila, ale šla do továrny, odkud mě třeba doporučí. Nedoporučili. Když ale dneska vidím ty uhoněné a ustarané doktory, říkám si, že to možná bylo dobře.

Pražské prostředí mě nepřekvapilo ani nezaskočilo. Hned jsem si pořídila pejsky, takže jsem se všem těm flámům vyhnula. Po představení jsem hned mazala domů venčit. Walda (zpěvák Waldemar Matuška - pozn. red.) všechny varoval, že se mnou nic není. Já si pejsky brala i na rande.

Asi já. V roce 1968 jsem krátce před okupací vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta, která byla svým způsobem poděkováním Rusům za pětačtyřicátý. Když sem vpadli, odmítla jsem ji zpívat.

V srpnu jsme jeli natáčet do provizorního pražského studia Na Petynce, odkud se po okupaci jistý čas ilegálně vysílalo, ani jsem nevěděla, že je Modlitba hotová. Chystala se do dalšího dílu Písně pro Rudolfa III. (populární televizní hudební seriál Jaromíra Vašty a Jaroslava Dietla - pozn. red.).

Petr Rada a Jindra Brabec skladbu rychle dopsali a přivezli do studia. Nazpívala jsem Modlitbu, ale mohla to být jakákoli jiná, která byla hotová. Vůbec jsem nečekala, jaký bude mít ohlas a jak si ji lidé zapamatují. Když se pak měl na Vánoce točit další díl Rudolfa, řekl mi režisér, abych se už ani nelíčila.

Vůbec! Všude se říkalo, že za dva roky půjdou domů. Trochu se to protáhlo… Život však šel dál. Napřed jsem přišla o dítě, to pro mě byla velká tragédie. Když se pak v roce 1979 narodila Káťa, říkala jsem si: Co mně se může stát.

Maminka mě zapřísahala, abych už za nikoho nedávala hlavu na špalek. Přitom byla vždycky taková bojovnice! Když zavřeli na Sněžce asi devět chartistů, dala příkaz, že mi to nikdo nesmí říct. Bála se, že přijdu o mléko. Mezi nimi zavřeli i Václava Havla, který se chtěl stát kmotrem, ale stal se jím až po čtyřech letech.

Přišel za mnou tehdy do kanceláře Ondra Vetchý, že ho posílá Václav Havel, aby mě přivedl. Rychle jsem zavolala sousedce, aby vyzvedla Kačenku z družiny, a já s Ondrou jsem se vydala k Melantrichu.

Sotva jsem si odložila kabát, vystrčili mě na balkón, abych zazpívala malou Modlitbičku - samozřejmě „a capella“ (bez hudebního doprovodu - pozn. red.). Nezpívala jsem devatenáct let…

Ještě dlouho jsem si nebyla jistá, zda vůbec začnu. Za těch dvacet let se v branži hodně změnilo. Pak na mě v roce 1994 nastoupili Helena s Vaškem, abychom obnovili Golden Kids. Do toho jsem zpívala s pianistou Rudou Roklem a houslistou Jardou Svěceným, v roce 1997 přišla nabídka od Milana Heina do Ungeltu a už to jelo.

Normálně. Byla bych až do důchodu referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť. Líbilo se mi tam, byli tam bezvadní lidé. Na dovolenou nebo třeba na Kátin lyžařský výcvik bych si i nadále půjčovala…

To by bylo něco jiného! Měla jsem v Americe vystupovat se slavným klarinetistou Ackerem Bilkem. Jeho bratr, producent David Bilk, se dohadoval s Pragokoncertem, který chtěl 18 procent z každého mého honoráře, což mu připadalo přitažené za vlasy. Do toho jsem dostala lano od pana Bruna Coquatrixe, ředitele pařížské Olympie.

Všechno skončilo okupací, veškerá komunikace ustala. Vzpomínám si, jak můj bratr na začátku léta tvrdil, že sem vlítnou Rusové a všichni budou koukat…

Já se mu smála, že už neví, jak by se před Helenou (Vondráčkovou) předvedl. Odjel na brigádu do Německa, přišel srpen a přes dvacet let jsme se neviděli. Zůstala jsem tu s maminkou a babičkou, která se k nám přistěhovala z Českých Budějovic.

V žádném případě! Tohle tvrdošíjné trvání na češství mi pak moc pomohlo při Chartě. Vždycky jsem estébákům, kteří mě do emigrace tlačili, říkala, že se nebudu koukat na Kleť z druhé strany. Jen nevím, zda tomu rozuměli.

Tak bych to nenazvala. Spíš mám zdravý nehysterický vztah k téhle zemi. Vnímám, jak je krásná, jak tu všechno prokouklo, to je nádhera! Při poslední koncertní túře jsem byla nadšená i ze Slovenska.

Já to moc nevnímala. Hodně lidí mi naopak pořád vyjadřovalo sympatie. Ani mě pak nepřekvapilo, jak mě po roce 1989 všichni vítali zpátky.

V mém životě to je normální. Jeden den je všechno růžové, štěstí bych mohla rozvážet, druhý den přijde ťafka. Je to všechno pěna dní, která se převaluje. Nikdy jsem se výkyvy štěstěny nenechala strhnout. Možná proto některým připadá, že jsem nevděčná vůči úspěchu a obdivu.

Všeho jsem se naštěstí zbavila. Napřed stoleté zanedbané chalupy na Vysočině, do které mě usadil Moravec (druhý manžel, režisér Jan Moravec - pozn. red.). Nebyla tam voda, elektřina byla zavedená jen v části stavení. Když jsem vzala za kliku, zůstala mi v ruce. Byla jsem zcela bez příjmu, on toho taky moc nevydělal - no nemělo to chybu. Dopadlo to tak, že když jsem tam s malým děťátkem žila, dozvěděla jsem se, že Kátě manžel pořídil sestřičku.

Když jsem se rozvedla a zůstala tam sama, začala protékat střecha, o které mi exmanžel tvrdil, že je nově udělaná. Nejlevnější hliníková střecha přišla tehdy na 43 tisíc. Na to jsem vůbec neměla. Prodala jsem to a koupila v Dobřichovicích dřevěnou chatu bez elektřiny, vody a odpadu. S maminčinou finanční pomocí jsem to nějak dala dohromady.

Jenže v roce 1990 přišlo sedm restituentů a začali se o tu parcelu tahat. Když jsem to viděla, prodala jsem chatu a koupila si auto.

Dvacet let jsem neřídila, protože jsem zatajila řidičák. Jen jsem koupila z druhé ruky favorit, posadila jsem malou Káťu a psa do auta a vyrazila po Evropě.

Představte si, že jsem nikde nebloudila, bez navigace! Jely jsme třeba s Káťou do Biarritzu a do Lurd. Šílená dálka, ale mě to hrozně bavilo. Nedělalo mi potíže řídit 11 hodin. Teď toho mám po čtyřech hodinách plné zuby.

Občas si říkám, že na tom něco je.

V irbise, sněžného levharta. Zřídkakdy ho někdo spatří. Má svatý klid, který bych potřebovala. V domácí zvíře ne, to bych se mohla dostat k nedobrým lidem. Na irbise nikdo nemůže.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: