Marta Jandová: Štěstí nejde naplánovat

Dcera zakladatele kapely Olympic Marta (37) se musela vyrovnat s odchodem dvou nejbližších (matky a bratra) i s otcovou slávou. Trochu křižovala svět a prožila několik partnerských vztahů bez happyendu. Teď je ale čerstvě zamilovaná a zabydlená v novém bytě na pražských Vinohradech. Až na počátek ledna, který prospala, je doslova přebitá energií.

„Prvních šest dnů jsem se musela nutit, abych neošidila procházky s pejsky, nic mě nebavilo…, ale sedmý den jsem se zase probudila jako stará Marta,“ směje se výrazná brunetka s příjemným altem, která je zvyklá stíhat spoustu věcí najednou.

Hned se pustila do velkého úklidu a vyhazování nepotřebných věcí. „Jsem člověk, který když koupí nový foťák, nechá si pro jistotu i krabici. Taky hodně hromadím oblečení. Takže všechno lítalo ven ze skříní a už mám zase půlku volnou! Až přijdou kamarádky na kafe, budou si odnášet plné tašky. Jen s botami je to potíž, protože žádná nemá tak malou nohu jako já.“

Od půlky prosince Marta zkouší roli madame Thenardiérové v muzikálu Bídníci, premiéra je již za ní… Na loňský konkurz si připravila roli Eponiny, ale byla nervózní, měla totiž potíže s hlasivkami a zdálo se jí, že zpívá trojhlasně jako břichomluvec. Navíc už se dávno necítí jako osmnáctiletá naivní holka. A také si chtěla udělat letos dva měsíce cestovatelských prázdnin za oceánem.

„Pan Janeček mi dal čas na rozmyšlenou a pak nadhodil, že bych se mu líbila víc jako Thénardiérka. Vzpomněla jsem si, že mě kdysi v Torontu, kde jsem viděla Bídníky poprvé, zaujala. Moje cesta stejně padla, vynořila se další práce, která se neodmítá: tisící koncert s mojí kapelou… A tak jsem kývla.“

Svoji postavu představuje jako hospodskou potvoru a dryjáčnici, snažící se všechny okrást. Má několik poloh, buď je znuděná se špínou za nehty, nebo si hraje na nóbl paničku, nebo lamentuje, že nic nemá. Marta zatím hrála vždycky role ubrečených, uzurpovaných holčiček. Mona Lisa byla nešťastná a pořád plakala, Dorotka v Katu Mydlářovi půl hry vzdychala ve vězení a pak zemřela. Potvoru hrála jen v Baronu Prášilovi a v Ať žije rokenrol svého otce.

„Teď poprvé musím na jevišti hledat sama sebe, což je velká výzva. Alternuji s Monikou Absolonovou a Renatou Podlipskou, která jediná tu roli už hrála, a tak ji okukujeme. Pan režisér mi to ale zatrhl s tím, že jsme každá jiná, vypadáme a žijeme jinak. Přestala jsem tedy kulhat jako ona a začala přemýšlet, jaká bych byla já, kdybych žila v té době. Osobně jsem moc pyšná na to, abych někomu kradla peníze, raději si je vydělám sama. A jak se madame chová k malé Cossetě, posílá ji v noci do lesa a tak dále, to bych neudělala ani neznámému člověku! Jsem dobrák od kosti.“

Marta je ráda, že žije dnes, a ne v revolučních časech ve Francii. „Neštítím se špíny, můžu jet klidně pod stan nebo spát v džungli pod záclonou, pokud mě někdo ochrání před šelmami. Ale tehdy byla strašně surová doba, život neměl žádnou cenu. Já jsem spíš typ pohodového jogína z míst, kde se mají všichni rádi. Na stroji času by se mi líbilo zajet do roku 1974 a prožít znovu mých prvních šestnáct let. Vrátit se do dětství, protože bylo moc krásné. Jistě, zajímalo by mě třeba i to, jak vypadala země před miliónem let, jak v renesanci…“

Když Marta svlékne krásný dobový kostým, oblékne nejčastěji džíny a triko. A jede zpívat - už osmnáct let - s německou kapelou Die Happy. Střídání muzikálů a tvrdého rocku si chválí, trénuje tak hlas, má větší výdrž, výšky, umí měnit odstín.

„Stereotyp otupuje. Když jsem začala s muzikály, kluci z kapely měli strach, že se jim už nevrátím, zapluju do klidného života bez velkého cestování, každý večer zalezu do své postele. Já ale zjistila, že po chvíli u jednoho se začnu těšit na to druhé.“

Ke zpěvu přišla Marta jako slepý k houslím. Na začátku byla láska. „Pokračovatel muzikantské tradice v naší rodině měl být brácha. Já byla ta, která se učí jazyky, cestuje po světě a tlumočí. Rodiče byli pyšní, když jsem se naučila sama ve dvanácti francouzsky, jazyky mi šly a hrozně mě bavily. Jenže mě nevzali na vysokou a já přemýšlela, co dělat.“

Osud rozhodl za ni. Zamilovala se do Němce a odstěhovala se na rok do Německa. Hned jeli ve velké partě na dovolenou na Korsiku, kde se zpívalo a Marta byla nejvíc slyšet. A přítel, kytarista Thorsten Mewes se jí zeptal, jestli nechce zpívat u nich v kapele. Od té doby je zpěvačkou. Také si přivydělávala jako uklízečka, ochranka, myčka nádobí, zahradnice…

„Cítím se jako rockerka moc fajn, i když nechodím v onýtované kůži a neplatí na mě heslo: sex, drogy a rokenrol. Pro mě je rock hlavně styl muziky. Nechápu, proč se o nějaké zpěvačce říká, že je rockerka, jen proto, že je potetovaná a mluví drsně, ale zpívá popík? Kdo si poslechne naše desky, najde v nich jasný rock, přitom se neschováváme za žádnou kůži.“

Největší úspěch zatím kapela Die happy zažila jako šestá na žebříčku prodeje v Německu. Martinou metou je dostat se až na špici a prorazit také v Česku. Trochu ji mrzí, že je doma známá hlavně jako porotkyně SuperStar a z bulváru. Loni dostala za jeden duet zlatou desku a pracuje na prvním sólovém albu, které vyjde letos. Zpívá na něm česky a anglicky a mělo by ji dostat do evropského povědomí.

Za vrchol štěstí ovšem Marta považuje úplně jiné věci. „Potřebuji toho ke spokojenosti docela hodně, čímž nemyslím peníze, úžasnou dovolenou a super auto. Vrcholem štěstí pro mě je ležet zdravá na louce se svou láskou, kolem běhají moji dva psi a svítí sluníčko. A jednou se snad budou kolem batolit i dvounohá zlatíčka…“

Rozhodně děti neodkládala kvůli kariéře. Chtěla je mít už dřív, ale nezadařilo se. Když do ní okolí rýpalo moudra o biologických hodinách, začala být nervózní. Jenže mít děti s někým, kdo by byl jen papírovým otcem, nechtěla. „Pořád se partnera ptát nebo vysadit antikoncepci, na to bych neměla žaludek. Ale teď doufám, že moje děti už sedí někde nahoře na římse, moje máma je chová a brzy mi pošle první…“

O Martě se psalo, že chodí pravidelně ke kartářce. „Byla jsem jen jednou. Vyšlo mi, že o mě bude velký zájem a budu si vybírat ze tří mužů. Což se samozřejmě nestalo. Ale občas mi vyloží moje kamarádka, když o tom nevím. A pokud najde něco důležitého, řekne mi to.“

Sama má doma tarotové karty, které dlouho jen tak ležely. Trochu se jich bojí. Kdyby přišla na něco negativního, mohlo by ji to ovlivnit. Nechává se raději osudem překvapit. „Třeba před třemi lety se po mém návratu do Česka semlelo tolik věcí a otočil se mi tak neuvěřitelně život, že by to žádná kartářka neodhadla. Štěstí se nedá naplánovat. Jak řekl dalajláma: nejde o to se modlit, hlavní jsou činy! Takže mám sice sny, ale snažím se je taky uskutečnit.“

Velké vztahy měla Marta zatím čtyři. Thorsten, kvůli němuž kdysi odjela a kterého si dokonce vzala za muže, se po pěti letech zamiloval do jiné ženy. Tříletý vztah s baskytaristou Ralphem Riekerem skončil na ponorkovou nemoc, zato pětiletá láska se zpěvákem Saschou se rozpadala hodně bolestivě. U nás se nejvíc psalo o partnerství s manželem Mahuleny Bočanové Viktorem Mrázem, které už je také minulostí.

Dělala stejné chyby? Byla moc energická, zavalená prací, vyhledávala stejné typy? „Každý byl povahově i vizuálně úplně jiný. Nejvíc jsem prožívala ten první a třetí vztah. S Thorstenem jsme byli hrozně mladí, jeho rodina mě adoptovala a ještě dnes u nich mám pokojíček se spoustou věcí. Zůstali jsme jako bratr a sestra a kapela šlape dál. Proč jsme se rozešli se Saschou vlastně pořádně nevím, necítil se ještě zralý na rodinu. S Viktorem jsme se potkali asi proto, abychom se oba posunuli někam dál, nelituju toho…Já chlapy neopouštím, většinou se musí rozejít oni se mnou.“

Marta by klidně šla znovu do manželství, bere tuto instituci vážně. Vzala by si i příjmení svého muže. „Vím, že se lidi často rozvedou, ale svatba je trochu závazek, který vás přibrzdí v koukání po jiných. Já jsem ovšem věrná osoba, myslím, že nemá smysl hledat po prvním problému někoho jiného s nadějí, že bude lepší.

Každý vztah se po letech omrzí, má krize, jde o to nevzdávat to a o problémech mluvit. Občas třeba zakřičet, bouchnout dveřmi, pročistit vzduch. Jinak se z drobnosti, jakou je držení lžíce, mlaskání nebo řízení auta stane tragédie. Mě baví být s někým, koho dobře znám.“

Vloni v létě ji přátelé seznámili se sympatickým lékařem - porodníkem z pražského Podolí Miroslavem Vernerem. „Povídali jsme si a zjistili, že máme moc společného. Občas se mi to na večírku stává, že s někým chytíme stejnou řeč, pak se třeba už nikdy nepotkáme, ale prožili jsme krásný večer. S Mirkem jsme si povídali dál, oba milujeme procházky a sport, pak jsme šli na večeři a pak se to zvrtlo. Asi jsem byla připravená na někoho, kdo není z branže.“

Martě imponuje, že je Mirek velmi empatický, se spoustou zájmů a vědomostí.

„Soutěžit s ním ve znalostech nejde, což mi malinko leze na nervy. Naštěstí neumí zpívat, aspoň v něčem mám navrch. Ale naposloucháno má taky víc než já, v iPodu měl snad všechno z rocku kromě nás,“ směje se. Podobné mají i některé zásadní události - oběma zemřela v dětství maminka a vyrůstali vedle známého tatínka.

„Nikdy jsem nepotkala tak aktivního člověka. Já mám v sobě duracelky a potřebuji někoho podobného. Možná jednou za dva týdny se z válendy podíváme na pěkný film, ale jinak jsme pořád v pohybu, jdeme na večeři, na výlet. Když jsme si poprvé oba přitáhli tašky s foťákem a tři kilometry šli čtyři hodiny, protože jsme všechno fotili, bylo jasno,“ směje se zpěvačka. Jasno má také v tom, že pokud se zadaří a bude mít s Mirkem miminko, stane se nejšťastnější osobou pod sluncem.

Marta je mile ženská, ale dlouhé společenství s muži v kapele ji naučilo vidět některé věci jejich očima. „Ovlivnilo mě to v tom, že nejsem pipka, která si hraje na princeznu a k dosažení svého užívá ženské zbraně. Jsem trochu chlap, i když fotbal mě baví jen při velkých mistrovstvích, ráda si užívám pedikúru, vezmu si podpatky a výstřih… Díky klukům mám možná reálnější pohled na svět a jsem odolnější. Je bezva, že se jich můžu zeptat na ledacos z mého vztahu, proč můj partner reaguje tak a tak? A oni se zase ptají mě na ženské myšlení svých přítelkyň.“

Pro Martu hodně znamená její nový domov. Přivítá se s pejsky, obuje bačkory, uvaří čaj, pustí televizi jako zvukovou kulisu, lehne si do vany… „Ráda taky vařím pro přítele, vykrmuju si ho. I se Saschou jsem dost vařila, s Viktorem ne, protože byl lepší kuchař než já.“

Zdá se, že má talent skoro na všechno. „Ale protože jsem Beran, nedotáhnu nic do perfektna. Němci říkají, že mám zelený palec, na co sáhnu, to vyroste. Zahrada mě baví, v Německu jsem se o ni starala, až mi Thorsten udělal skleník a měli jsme všude rajčata, okurky, koření… Když někde uvidím keříky rajčat, hned kontroluju, jestli správně odstraňují lístky.“

Dnes Marta zahradu nemá a musí se spokojit s kytičkami, s nimiž si povídá. Jednou by se jí líbilo bydlet v Praze a mít malý domek za městem, s pivoňkami a rododendronem.

Jako holka jezdila na chatu na Propast, z níž je dnes velký otcův dům. „Naši ji koupili, ještě než jsem se narodila, byla tam obrovská zahrada, na které jsem pomáhala mámě. A kradla u sousedů jablka, která jsme pak s kamarádkou prodávaly.“

Maminka jí bohužel zemřela, když bylo Martě sedmnáct. O to pevnější vztah má s tátou. Díky životu v cizině přeskočili dobu, kdy ji měl vychovávat, a jsou nejlepší kamarádi. „Je dobré, že se mě ptá i na osobní vztahy, což dřív nedělal, bylo mu to hloupé. Když jsme se rozešli se Saschou, byl první, komu jsem volala. Vídáme se často v Praze nebo jedu za ním. Občas spolu zpíváme. Někdy se zeptám, jak se mu líbí moje nová písnička, ale neradí mi.“

Marta vychází dobře i s otcovou exmanželkou Martinou, jezdí spolu dokonce na dovolené. „Když maminka zemřela a táta ji přivedl, snažila jsem se to brát, že jde o jeho život a nechci, aby byl sám.

Byla jsem zvědavá, jestli Martina, o pět let starší než já, nebude zlatokopka, čekala jsem dlouhé rudé nehty a luxusní oblečky. Při seznámení měla tepláky s vytahanými koleny a nehtíčky úplně maličké. Brzy z nás byly kamarádky a svěřovala jsem se jí úplně se vším, jako by byla máma. Obě jsme horké povahy, všechno prožíváme a potřebujeme si navzájem poradit i vynadat.“

Také s novou otcovou ženou Alicí má krásný vztah. Ta je o osm let mladší než Marta. „Byla jsem proto trochu skeptická, ale když mi táta řekl, že je šťastný a miluje ji, vzala jsem to. Navíc si dobře rozumíme. Teď čekají druhé miminko a moc jim to přeju.“

Marta zvládla i kapitánské zkoušky a jezdí na motorce. „Naposledy jsem jela před třemi lety, pak jsem spadla a mám trochu strach. Když vidím, kolik lidí se zabíjí… Na lodi jsem jezdila hlavně v Hamburku, mám zkoušky na řeky a jezera, na plachetnici i na motor. S Mirkem si letos chceme udělat zkoušky na moře, takže se budeme učit spoustu teorie o počasí, mapách. Navíc se potápíme, takže to můžeme spojit.“

Pokud se ovšem nepřihodí něco mnohem zajímavějšího…