Marta Jandová: Lidé, kteří cestu od píky nezažili, to mají těžší

Ten legrační nápad vyšel od mého manžela: že bych mohla každý den vysvětlit jedno slovíčko. Zkusila jsem to jen tak pro zábavu, lidem se to líbilo a chtěli pokračování.

Napadají mě různé ptákoviny, jedno z nejúspěšnějších videí vzniklo neplánovaně – stála jsem na horách u koní a kamarádka mě s jedním zabrala. Říkám: To je jeden kůň, a když přidám dalšího, jsou to dva koně. Jenže ona zapomněla telefon obrátit na šířku, takže byl vidět pořád jeden. Pak jsem myslela, že už netočí, napodobila jsem zvuk koňských kopyt a odběhla. Výsledek je fakt vtipný.

Občas uvádím i různá rčení a fráze, třeba jsem cvakla tátovu kočku, která se líně rozvalovala, s tím, že když se probudíte ráno po pařbě, řekne se to německy, že máte kočku.

Už po třech dnech se objevil na stránkách Goethe Institutu v Praze odkaz, že se můžete učit hravě německy s Martou Jandovou. Spousta lidí píše, že je ve škole drilování jazyků nudilo, ale teď je začínají bavit.

Instagram je obrovský fenomén, jeden příspěvek vidí i padesát tisíc lidí a pět tisíc klikne, že se jim líbí, zatímco na Facebooku maximálně tři sta, ten už nefrčí. Přitom tomu dávám jen pár minut denně.

V poslední době to malinko flákám, dodělávám totiž konečně sólové album a veškerá moje kreativita jde do písniček. Plus mám malé dítě, kterému se chci věnovat, a bylo v proudu léto plné festivalů. Ale dneska zase něco přidám, kvůli vám.

Měla by vyjít na podzim. Jedna písnička Školíš mě je od Marka Ztraceného, ostatní moje. Táta mi celý život ukazoval, jak píšou správní autoři a jak naopak někteří mladí zacházejí nevhodně s češtinou. Rozloží slova se špatným přízvukem, takže jim skoro není rozumět. Na to si dávám pozor.

Většinou nejdřív dostanu textový nápad a během vymýšlení mi do něj běží melodie. A protože se to stává často při jízdě autem, v letadle, když venčím pejsky, nosím s sebou diktafon. Doma to hodím na počítač do programu, kde nahraju melodii klavírem. A když mám dvě až tři písničky, zavolám svého kytaristu, on vyhledá nejlepší akordy a pomůže mou vizi dokončit. Sama hraju na kytaru mizerně.

Stylově bude deska pop-rocková. Přemýšlela jsem o bluesové, ale na to ještě nemám věk. Jsou tam i balady, příběhy z mého života, co pozoruju, prožívám.

Jedna písnička bude trochu jiná: v den mých narozenin mě napadl takový popěvek, na chatě jsem hned nahrála zpěvy tvořící melodii, do které zpívám. Přidala jsem zvonkohru, bude to romantická věc. Žena přemlouvá muže, ať u ní zůstane, je noc, prší…

Vždycky jsem byla hodná holka, nedělala jsem průšvihy, neužívala si jen tak, měla jsem dlouhé vztahy s kluky, které měl rád i tatínek. Většinou šlo o hudebníky a jsme v kontaktu dodnes. Akorát jsem byla hodně rozlítaná.

V devatenácti jsem odešla do Německa, pracovala v čajovně, roznášela letáky, myla nádobí, uklízela, dělala sekretářku, ochranku na koncertech. Pak jsem vzala volné místo v kapele Die Happy a začala se živit hudbou, byly to rušné roky na cestách.

Po šestnácti letech jsem se rozhodla vrátit do Prahy, kde jsem dostala nabídku na muzikál. Vnímala jsem jako zázrak, že se hrálo v jednom divadle a nemusela jsem žít na kufrech po hotelích. Usadila jsem se, vdala a stihla těsně před čtyřicítkou porodit dceru. Kdyby mi dnes řekli: Máš skvělý hit, seber se a jeď na turné po celém světě, odpovím: Ano, ale ne bez rodiny. Už vím, kde a s kým jsem šťastná.

Určitě se ve mně semlelo všechno, nejdůležitější je, že jsem získala pokoru. Lidi, kteří cestu od píky nezažili, to mají těžší. Vzpomínám, jak jsem celá nadšená volala tátovi, že mám první práci: chodím třikrát týdně uklízet k jedné bohaté rodině. Reagoval: Vidíš, já mám doma uklízečku a moje dcera ji dělá v Německu! Ale byl vždycky hrozně pyšný, že z něj netahám peníze a uživím se sama.

Dcera Maruška je ve věku, kdy ví, že se věci dají koupit, ve školce vidí u dětí luxusní panenky nebo blikací boty a chtěla by je samozřejmě taky. Občas ji přestane nějaká hračka bavit a odhodí ji. Reaguju důsledně, snažím se jí vysvětlit, že nelze mít všechno. Že běžný člověk musí chodit třeba dva týdny do práce, aby si vydělal na to a to. Že nejdřív musí poplatit bydlení a jídlo a pak teprve věci a dovolené. Dřív fňukala, když táta odcházel, dnes chápe, že peníze nerostou na stromech.

Onehdy zase něco chtěla, tak říkám: OK, prodáme tvoje šatičky nebo letenku do Ameriky a koupíme to. Lákadel je spousta, ale ví, že ne znamená opravdu ne. Třískla sebou ze vzteku o zem jen jednou.

Obdobím vzdoru projde každé dítě, ona je naštěstí taková, že ji stačí poslat při začínající vzteklince do pokojíčku. Většinou odejde, tam si postěžuje plyšákům a vrátí se v klidu, dokonce se přišla omluvit! S mužem jsme se drželi, abychom nevyprskli smíchy. Šlo o prkotinu, že jsem jí smíchala jídlo, marně jsem vysvětlovala, že se jen maso a rýže trošku obarvily od omáčky. Nakonec to uznala.

O jejím zpěvu jsem se donedávna vyjadřovala opatrně, protože manžel bohužel nemá hudební sluch. Říkala jsem si: nevadí, hlavní je zdraví. Ale už můžu s jistotou říct, že Maruška sluch má, a skvělý.

Nedávno při ranním vysílání v televizi popadla flétničku a pískala přesně do melodie, kterou slyšela. Nádhera. Prožívá období, že si stále zpívá, ovšem ještě neví, jestli bude zpěvačka, častěji hlásí, že doktorka jako tatínek. Ale je hrozný šašek a herečka.

Od Olympiku si zamilovala Dej mi víc své lásky a Amoletu, kterou táta zpíval s mými mladšími sestrami. Jinak se jí líbí hlavně písničky z pohádek a David Guetta (francouzský hudebník a diskžokej – pozn. red.), jasný rytmus s velkými melodiemi. K němu Marušku přivedly právě malé tety, Anežka s šestiletou Rozinkou (dcery zpěváka Petra Jandy – pozn. red.), která je její nejlepší kamarádka.

Máme chatu na stejném pozemku, jako bydlí táta s rodinou, a když přijedeme, jsou holky pořád spolu. A při nedělním odjezdu regulérně pláčou.

Mikolas se mi líbí, i když jsem o něm dopředu nic nevěděla. Jeho písnička měla už evropské parametry. Oceňuju jeho přirozenou sebedůvěru a šikovnost. Přestože není závratně krásný, ví, jak se má tvářit, určitě mu pomohlo i to, že pracuje jako model. Patří k nejmladší generaci kolem dvaceti, která se už ničeho nebojí.

Jasně, miluju změny a výzvy. Už jsem porotcovala dvakrát SuperStar, jednou Tvoje tvář má známý hlas a v Německu PopStar. Na tuhle práci jsem pokaždé natěšená, je fajn nechávat se překvapit. Je to pro mě zábava, adrenalin, poučení.

Nikdy se nestalo, že bych za sebou měla lidi, kteří bučí nebo tleskají. Štvou mě jen články, že jsem vyštípala Lucii Bílou. Chtěla odejít sama a mně nabídli práci, tak není co řešit. Točí se na Slovensku, což je zase jiný svět, jiný tým. Láká mě, že tentokrát nebudu hodnotit jen zpěv, zajímají mě právě nezpěvavé disciplíny. Ovšem pokud by mě chtěl nějaký kouzelník použít do své show, odmítnu.

Talent pobavit lidi. Nemusí to být nějakým fórem, ale někdo v sobě zkrátka má určitou živočišnost, nakažlivou dobrou náladu. A to se nedá naučit. Takový člověk třeba není v tom, co předvádí, úplně dokonalý, ale svým vyzařováním osloví druhé. To se mi moc líbí.

Určitě na jazyky. Odjakživa mě bavily, teď už jsem se dlouho žádný nový nenaučila. Nejlíp umím německy a anglicky, pak francouzsky, španělsky a rusky. Ještě chci dotáhnout italštinu.

V dětství mě brali jako velkého komedianta, dnes si tak úplně nepřipadám, spíš se cítím jako extrovert, co si ze všeho dělá srandičky. Je fakt, že v soutěžích, kde jsem byla v porotě, jsem vyfásla titul přísný, ale zábavný porotce, tak snad na pódiu úplně neschopná nejsem.

A nesmím zapomenout na své nadšení organizovat a řešit logistické oříšky. Před patnácti lety jsem si chtěla otevřít svatební agenturu nebo cestovku, možná jednou…

Teď hodně kreslí – jednorožce, mořské panny s mušličkami. Včera nás překvapila skvělou kresbou ptáčka jakoby v 3D, zepředu a částečně i z boku. Pojala ho úplně jako dospělý člověk. Tenhle talent má po manželovi. Podobu se mnou nacházím v její radosti z pohybu, sportu a tance. Já vyrůstala hodně mezi kluky a hrála s nimi i fotbal.

Je dobrá na všechny sporty, lyžovat se naučila okamžitě. A teď jí místo plyšáků kupujeme mačky a horolezeckou výstroj. Odmala lezla po skříních, oknech a topení, pořád jsem ji stahovala dolů. Dnes zvládne i osmnáctimetrovou stěnu! Používá karabiny, má vlastní úvazek, speciální boty, prostě pavoučí žena. K tomu si vysnila gymnastiku, energie má za deset.

Kdepak, já se bojím. Ale manžel dřív hodně lezl. Já to tuhle zkusila s kamarádkou, jenže jak mám nohy dva metry nad zemí, nevěřím ani lanu. Hrozné. A to jsem kdysi skočila bungee jumping z mostu! Bylo to v den, kdy jsem se dozvěděla, že mě můj tehdejší přítel podvádí, takže jsem měla pocit, že není co ztratit. Dnes mám z takových věcí strach.

Občas existenciálními, v žádném povolání si nemůžete být jistá budoucností, tedy pokud nezdědíte milióny. Kvůli Marušce bych si přála, abychom měli vždycky dost peněz na náš příjemný život. Občas si rádi zaletíme za mužovými příbuznými do Ameriky, ale žádný luxus, kupujeme letenky do „economy“ půl roku dopředu a bydlíme v soukromí. Nebo jedeme do Německa. A jako ostatní splácíme hypotéku na byt. Luxus je, že jsme zdraví a že se máme.

Protože mně i Mirkovi brzy zemřely maminky, občas přemýšlím o tom, že tu musím být co nejdéle, chtěla bych pomoct Marušce s dětmi a možná jít i na promoci vnoučat…

Přinesla to ze školky. Ptá se: Maminko a tatínku, opravdu někdy umřete? Ale já to nechci! To zůstanu sama? Je to logické, pro ni jsme zatím celý svět. Kdybychom zmizeli oba najednou, je to průšvih. Odpovídáme: Neboj, my sice umřeme, ale až hodně staří, až budeš mít svého muže, děti… A přidáváme berličku, že se jednou všichni setkáme v nebi, že existuje jakési pokračování. Samozřejmě nikdo neví, co ho čeká, a je to tak lepší.

Se smrtí se zatím setkala jen u zvířat, teď jsme našli mrtvého ježka, tak jsme mu vystrojili pohřeb, dali jsme ho do krabice vystlané modrou látkou, děti natrhaly kytky, jeden tatínek vedl řeč o tom, že bude dál nosit jablíčka, akorát nebeská, každý hodil do hrobečku hrst hlíny, zasadili jsme kapradí. A o víkendu jsem si všimla, že zachraňuje z bazénu i mouchy.

Sama pro sebe doufám, že se jednou s maminkou setkám. Věřím, že nás naši mrtví opatrují, chrání, pomáhají v nejhorších situacích. Kolikrát jsem měla v životě obrovské štěstí, přežila momenty, kdy jsem myslela, že bude konec, třeba na dálnici.

Když jsem Marušku kojila, občas se zarazila, podívala se na okno a pak se začala usmívat. Tak jsem řekla: Jé, ahoj mami! Před otěhotněním jsem totiž měla silný zážitek: manžel byl na noční službě a já se mazlila s pejsky v pokoji, kde visel jediný obraz – maminčin. Kašpar najednou vylétl a začal zírat nade mě na strop. Což nikdy neudělal. Strašně jsem se vyděsila, měla jsem pocit, že tam je někdo s námi. Pak začal vrtět ocáskem a já se uklidnila.

Od té chvíle, kdykoliv jsem na něj zavolala, nedíval se mi do očí, ale nad hlavu. Neměla jsem přitom žádnou čelenku z buřtů, no divné. Dělal to asi tři měsíce a vzápětí jsem otěhotněla. Nikdo mi nevyvrátí, že to zařídila maminka. A chci věřit, že nedopustí, aby tu Maruška zůstala sama.

Je mi, kolik mi je. A nikdy to nebudeme zkoušet jinou metodou než přirozeně. Díky tomu, že máme hodně příbuzných a přátel, Maruška není typický jedináček. Ve školce má dokonce první lásku, Maxíka, o kterém se vyjadřuje jako o manželovi. Vozím je na stejné kroužky, jsou spolu tři dny v týdnu od rána do večera, někdy i o víkendu.

Často se hádají a mydlí, přitom na sebe nedají dopustit. Ve školce je berou jako manželský pár po třiceti letech. Přesto jsem začala malinko přemýšlet o adopci, že bychom si vzali mladší holčičku. Maruščina reakce ale byla, že je takhle spokojená.

Vztahu bohémky a lékaře málokdo věřil. S Mirkem se ale bezvadně doplňujeme, já jsem mu dala křídla, která potřeboval, a on mi dal půdu, do níž jsem mohla vsadit své kořeny, aby mě držely při zemi.

Na to, že jsme spolu sedm let, nám to skvěle klape. Usínáme spolu, na ulici se držíme za ruku, jak to jde, chodíme na večeře ve dvou. Oba jsme se strašně dlouho hledali. Moc důležité je umět si popovídat, a když nastane problém, opravdu o něm mluvit.

Jasně že máme slabší momenty: všude ho vychvaluju, jak sází bylinky a uklízí balkón, a pak najdu pohozené špinavé ponožky. Tuhle jsme se rafli večer, ještě v koupelně jsme diskutovali, ale v posteli jsme se zasmáli a přitulili. Vztahy by vydržely mnohem déle, kdyby lidi trávili víc času pohromadě, měli společné zážitky a uměli se spolu smát. My máme přímo záchvaty!