Marta Gottwaldová - služebná, která to dotáhla až na první dámu

A právě to se stalo 14. června 1948, kdy byl Klement Gottwald zvolen hlavou státu. Marta už předtím nebyla tak zcela neznámou osobou, neboť manžel zastával v první poválečné vládě post místopředsedy vlády a po vyhraných volbách v šestačtyřicátém se stal premiérem.

Ačkoli na veřejnosti vystupovala jen sporadicky (tehdy nebylo obvyklé, aby ženy politiků, kromě první dámy, vykonávaly veřejnou činnost), začala chtě nechtě patřit do vysoké pražské společnosti. Pro bývalou služku a ženu bez jakéhokoliv vzdělání to představovalo neuvěřitelný sociální vzestup.

Narodila se 17. září 1899 v Kopřivnici jako Marie Holubová. Matka Rosalie pocházela z chudé domkářské rodiny a byla vdovou po čeledínovi na arcibiskupském dvoře. Jméno otce v křestním listě zůstalo nevyplněno a budoucí první dáma se ho ani nikdy nedověděla.

Nemanželský původ nebyl právě nejlepším startem do života. O jejím dětství a mládí nevíme téměř nic. Jedině to, že se snažila brzy dostat od matky a postavit se na vlastní nohy - chtěla se stát číšnicí, ale učení z neznámých důvodů nedokončila a živila se jako služebná.

Po první světové válce to zkoušela nejdříve v Ostravě, potom na Slovensku v Trenčíně, nakonec se vrátila zpět do Kopřivnice. V nedalekém Příboru v tom čase (od konce září 1919) pobýval 4. dělostřelecký pluk, jehož příslušníkem byl i desátník Klement Gottwald.

Bylo mu 23 let a podle svědectví jeho tehdejšího spolubojovníka A. Pospíšila „za děvčaty nechodil. Měl pořád kolem sebe knihy a dlouho do noci se učil. Leda si někdy vyšli do města, ale fasovali tak málo peněz, že s nimi byli za dvě hodiny hotovi.“

Avšak právě při některé z takových vycházek, nebo třeba na taneční zábavě, se Marie s Klementem pravděpodobně potkali a seznámili. Prý byla fyzicky přitažlivá, což zvláště pro vojáka odříznutého od žen i normálního života hrálo důležitou roli.

Vše muselo proběhnout nejpozději v listopadu, neboť jejich vztah nezůstal bez následků - 5. srpna 1920 Marie Holubová porodila dceru, které dala jméno Marta.

Novopečený otec si nesl do života podobný společenský handicap jako mladá rodička. I on byl nemanželským dítětem a obtížně se protloukal životem. Ve Vídni se před první světovou válkou vyučil truhlářskému řemeslu a jako 19letý narukoval v dubnu 1915 k rakouským dělostřelcům.

Skoro celou válku prožil na frontách a byl i v roce 1916 vyznamenán medailí Za udatnost. V létě 1918 dezertoval a ukrýval se na Moravě. Hned po vzniku samostatného státu se však 30. října 1918 dobrovolně přihlásil do nově vzniklé československé armády. Snad proto, že v povolání vojáka viděl příležitost pro vlastní uplatnění. Po dvou letech ale změnil názor. V armádě se mu nelíbilo a v listopadu 1920 požádal o demobilizaci. Neměl však nic a dost dobře ani nevěděl, co bude dělat. Otcovství nepopíral, ale oženit se s matkou své dcery nechtěl.

Přesto se pokusil zařídit, aby mohli spolu žít. Po propuštění z armády jel nejdříve k Marii, aby jí vysvětlil svůj plán. Kamarád mu obstaral místo v továrně na nábytek v jeho rodném kraji, v Rousínově nedaleko Vyškova, avšak daleko od Kopřivnice. Vybuduje nějakou existenci a po čase za ním snad bude moci přijít. Marie však pro takové počínání neměla pochopení, a tak se rozešli. Zůstala s tříměsíční dcerou sama.

Gottwald v Rousínově vydržel necelý rok. V září 1921 odešel politicky pracovat do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického listu Pravda chudoby. Příští rok se noviny přestěhovaly do Vrútek. Gottwald je většinou „popsal“ sám. Přitom jezdil řečnit na schůze do okolí a po nocích neustále něco četl a studoval.

Marie Holubová otce své dcery několikrát navštívila, ale neměla pochopení pro nic z toho, k čemu se tento ctižádostivý samouk upínal. Její obzor byl omezený a daný minimálním vzděláním. Zřejmě jen chtěla mít muže u sebe a žít s ním, jak to viděla u jiných žen ve svém okolí.

A její vytrvalost slavila úspěch. Když se počátkem roku 1924 přestěhovala Pravda chudoby z Vrútek do Moravské Ostravy, na nové adrese už bydleli všichni tři spolu! Od té doby věrně stála po Gottwaldově boku. Bylo-li třeba, pomáhala mu, snášela početné policejní prohlídky, zapírala ho při výsleších a nosila na určená místa zprávy, které jí svěřil.

Sama však neprojevovala žádnou snahu jakkoli se v hnutí více angažovat. Nebavilo ji to a Gottwald to dobře věděl. Dokonce se ani nikdy nestala členkou KSČ. Někteří jeho kolegové mu to občas vyčítali, ale když ji lépe poznali, souhlasili s tím, co Gottwald říkal: „Takhle je to snad i lepší.“

„V soukromí se z nich stal pevný tandem, ve kterém se jeden o druhého opíral až se sourozeneckou intenzitou,“ poznamenává Pavel Kosatík na stránkách své knihy Manželky prezidentů, deset žen z Hradu.

„Pro Gottwalda měla zřejmě neocenitelný význam: ať byla, jaká byla, vztah k ní z něho dělal člověka. Bez ní by byl jen chladným aparátnickým strojem, plně zaměstnaným v politickém boji. Ona v něm, právě proto, že nestačila a nemohla ho následovat do jeho světa, zachraňovala špetku lidskosti.“

Na podzim 1925 byl Gottwald zvolen do vedení komunistické strany a příští rok se rodina stěhovala do Prahy. Tady pak v říjnu 1927 podal na pražském magistrátě poněkud překvapivé oznámení, že „hodlá vstoupit ve svazek manželský“, a zároveň požádal zemskou politickou správu o prominutí ohlášek.

V listopadové zprávě tohoto úřadu (zkoumajícího, zda tvrzení v žádosti o prominutí ohlášek jsou pravdivá) se mj. uvádělo: „Klement Gottwald žije již po čtyři roky ve společné domácnosti s Marií Holubovou, rovněž svobodnou, která vede domácnost. Mají spolu sedm roků starou dceru Martu. Oba se těší ve svém okolí dobré pověsti a jsou skutečně pokládáni za manžele, takže kdyby vešlo v širší známost, že žili až dosud neoddáni, bylo by to jejich pověsti na újmu.“

Jelikož se vyřizování celé věci protahovalo, vzal Gottwald v únoru 1928 žádost o sňatek zpět a požádal o vrácení dokladů. Podal ji pak znovu, už bez komplikací s ohláškami, a 21. března 1928 se konečně mohli vzít.

Podle historičky Evy Uhrové došlo krátce po sňatku k proměně křestního jména novomanželky. Stalo se tak v souvislosti s návštěvou Gottwaldových ve vydavatelství Rudého práva v tehdejší Královské ulici: „Všichni ji hned oslovovali Marto, podle jména dcerky, aby ji odlišili od Marií, kterých se po dvoře a v budově už pohybovalo víc než dost (Čižinská, Majerová, Švábová, Vacková, Zápotocká). A Marta jí už zůstala.“

Klement se mezitím činil a na 5. sjezdu KSČ (1929) se vyšvihl do čela strany. To už byl také poslancem parlamentu a při volbách roku 1934 ho strana kandidovala na prezidentský stolec pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. V souvislosti s jeho výroky během kampaně však byl na něho vydán zatykač, a tak se v létě - i s oběma Martami - uchýlil do Moskvy.

Tady začal pracovat v Kominterně a v roce 1935 byl zvolen tajemníkem její exekutivy. Téměř dvouletý pobyt znamenal pro Martu obrovskou změnu. Poprvé si uvědomila, že s životem po boku stranického vůdce mohou být spojeny různé výhody, a nikoli jen časté pronásledování policií, jako tomu bylo dosud v Praze.

Z pražské hospodyně, která musela vycházet se skromným rozpočtem, se rázem stala po materiální i společenské stránce privilegovanou osobou, kterou si ostatní snažili předcházet. A obdobně tomu bylo i na podzim 1938, když po Mnichovu i s několika dalšími rodinami předních komunistických funkcionářů odjeli Gottwaldovi do Moskvy podruhé. Opět měli k dispozici daču v Kuncevu, letovisku Kominterny, a možnost nakupování potravin a spotřebního zboží ve zvláštních obchodech.

Ani v Sovětském svazu se Marta do politiky nezapojovala a jen se těšila z výsadního postavení, které její muž u Sovětů měl. Pamětníci tehdejších časů vzpomínali, že svého postavení nezneužívala. Naopak, i v těžkých časech po roce 1943 chodila do zvláštního obchodu, kde bylo k dostání jídlo bez lístků, přinášela odtamtud plné tašky a rozdávala ostatním. Byla prý veselou a hlučnou společnicí, ráda hrávala karty, avšak dost těžce snášela, když si z ní někdo dělal legraci.

Do republiky se po válce vrátila jako manželka uctívaného politika. Už nebydleli v pronajatých bytech na periferii, ale v hotelu Alcron a potom ve vile u Prašného mostu.

Po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem se z Marty stala první dáma a svého muže doprovázela téměř všude. Snažila se napodobit chování a oblékání své předchůdkyně Hany Benešové, ale to se jí nedařilo. Chyběla jí vrozená noblesa, byla naprosto odlišná tělesně i duševně, a proto její vystupování často vypadalo jako karikatura.

V letních vedrech nosila drahé kožešiny a v módních salónech si nechávala šít modely, které se na její korpulentní postavu nehodily. Brzy o ní kolovaly anekdoty, jako například tato: To se paní Marta ptá paní Hany: „Jak to děláte, že jste stále tak pěkně štíhlá?“ „To je jednoduché. Každý den ráno posnídám a pak sním už jen tři kolečka mrkve na oběd a na večeři.“ Po týdnu se paní Marta ptá: „Paní Hano, jak to děláte? Já ty první dvě kolečka mrkví ještě sním, ale to třetí už opravdu sníst nedokážu!“

S příchodem Marty Gottwaldové na Hrad se personál domníval, že bude chtít být oslovována „soudružko“. Jedna ze služebných, která tam pracovala už za T. G. Masaryka, však Martu omylem pozdravila slovy „Rukulíbám, milostivá paní“. K údivu všech od příštího dne nová první dáma výhradně trvala už pouze na oslovení „milostivá paní“.

V jiných situacích nezapřela návyky, které si osvojila v předválečných letech. Dlouho žila v nedostatku, a proto se snažila šetřit i jako prezidentova manželka. Tak se stalo, že občas zamykala spíž a nutila kuchařky, aby zpracovávaly i zbytky jídla z předchozího dne.

Její soužití s manželem procházelo po nástupu na Hrad mnoha proměnami. Ti, kdo přišli s Gottwaldovými do styku, potvrzovali napjaté vztahy, které nejednou vrcholily výbuchem. Avšak právě rodina a především vnučka Martička, které se říkalo Batul, poskytovala první dámě chvíle štěstí - ráda se s ní fotografovala.

Počátkem 50. let, v čase politických procesů, panovala ve společnosti atmosféra strachu a ta se dostala i na Hrad. Když Gottwald objevil ve svém bytě odposlouchávací zařízení, měl obavy, aby se neocitl na seznamu obětí. Bezmoc a strach těžce snášel a hodně pil, v čemž mu Marta navzdory prosbám lékařů nebránila. I ona si ráda přihnula.

Věděla samozřejmě o Gottwaldově venerické nemoci a také její zdraví bylo chabé. Měla za sebou úspěšnou operaci štítné žlázy (1948), ale špatně léčené gynekologické potíže vedly k růstu karcinomu dělohy. Když ho lékaři na podzim 1952 objevili, byl už tak obrovský, že se prakticky nedalo nic dělat.

Smrt manžela 14. března 1953 ji těžce zasáhla. Během několika měsíců zhubla o 60 kilo! Zemřela 28. října téhož roku. Její smrt připomněl po pohřbu opěvnou básní Vítězslav Nezval, ale Marta Gottwaldová se nestala tou, za kterou by celý národ upřímně truchlil.