Marta Domingová: Jsme s Plácidem dobrodružné povahy

„Láska na první pohled? Tak o to v našem případě rozhodně nešlo," směje se bezprostředně při setkání šaramantní dáma. Scházíme se v luxusním hotelu na pražské Malé Straně. V české metropoli v tu chvíli tráví již několikátý den. Zná ji i s jejím vrtkavým počasím velmi dobře. Proto také v nynějších chladných dnech předem zjišťovala, zda se bude v jejím pokoji dostatečně topit. Jako rodilá Mexičanka má prostě ráda teplo.

Jeden muž? Tahle otázka mě baví. A teď moje odpověď. Víte, jak jsem šťastná, vyvolená, že jsem si hned napoprvé vzala správného muže? Že jsem ho vůbec našla? Neztrácela jsem tak zbytečně svůj život stálým hledáním toho pravého. Nezažívala tři čtyři manželství končící bolestným rozchodem, rozvodem. Nebyla jsem tím frustrovaná, nezažívala opuštění, smutek. Je to tak skvělé, že první muž byl ten nejlepší! Ten pravý!

(smích) Podívejte se, možná to kdysi řekl, ale... Když máte za manželku ženu, jako jsem já, tedy lépe řečeno: milujete-li hudbu, zbožňujete-li ji tak jako my dva, konkrétně žijete-li operou jako my dva  -  nemáte čas se nudit. Ano, samozřejmě, Plácido je každý den zavalený prací, já však také. On stále hledá nějaké náměty, podněty, inspirace, jenže já to mám stejně. Jsme jako archeologové hledající nějaká zlepšení, možnost, jak věci posouvat dál. Takže shrnuto do jedné věty: nemáme čas se nudit. Vedeme spolu velmi zajímavý, velmi podnětný, a hlavně velmi šťastný život.

Nebyla to klasická škola, ale konzervatoř, kde se vyučovala hudba. Naše první setkání ale rozhodně v ničem nepřipomínala lásku na první pohled. To ani náhodou! Prostě jsme do sebe naráželi jako spolužáci, ale bez jakýchkoli postranních úmyslů. Pak jsme začali vystupovat v opeře a ani tam to nijak mezi námi zprvu nejiskřilo. Vše zlomilo až společné účinkování v jednom z představení, kvůli němuž jsme začali spolu chodit na kávu. Více jsme si při jejím popíjení naslouchali a zjistili jsme, že si rozumíme, že je nám spolu dobře.

Něco málo přes dvacet, moje drahá. Takže Plácido je mladší, ale jen o trochu (o šest let -  pozn. red.).

K té zpěvačce vám řeknu tohle: tou jsem opravdu jen byla. Měla jsem i úspěchy, ovšem když byly děti malé, rozhodla jsem se, že toho nechám. Prostě jsem zpívání opustila. Kariéra Plácida se rozjela. A já nemohla zároveň být jeho ženou, mámou a mít vlastní operní kariéru. Bylo to jediné možné a správné rozhodnutí, kterého jsem nikdy nezalitovala. Starala jsem se o syny, zajišťovala manželovi zázemí a opravdu jsem byla velmi, velmi šťastná. Když děti povyrostly, až tehdy jsem se vrátila naplno do světa hudby pracovně. Milované jeviště si mě znovu přitáhlo.

Se štěstím se to jednou sešlo. Vedle hudby mě totiž vždy lákalo výtvarné umění, které jsem i studovala, architektura, dějiny umění. Věděla jsem tak dost přesně, co chci, když jsem začala scénu pro jednotlivá představení navrhovat.

V Portoriku. Náš známý tehdy (roku 1991 -  pozn. red.) najal Plácida do opery Samson a Dalila. Stále se mu ovšem nějak nelíbilo, jak připravovaný celek vypadá. Tak mě oslovil, zda bych se na něj nepodívala. Věděl, že mě tenhle svět zajímá. Konzultovali jsme spolu pak třeba množství světla, které dopadá během představení na pódium. Mé názory ho zaujaly. Stejně jako Plácida. Proto mi navrhli, abych nad vším převzala kontrolu jako hlavní koordinátorka. Nejdřív jsem váhala, jenže Plácido řekl: „Vždyť Samsona a Dalilu velmi dobře znáš, tak to zkus. Navíc mně na tom záleží, vždyť hraju Samsona!" A bylo rozhodnuto. Takhle to všechno začalo. Asi se mi to daří, protože má kariéra ještě neskončila.

Ano, to je pravda.

A čeho?

Ale byla. My jsme se vzali v srpnu 1962. A přemýšleli jsme takhle: pojedeme do New Yorku, nebo někam do Itálie? Pak jsme to jednou probírali s kamarádem, židovským pianistou. A ten nám poradil: „Ani Amerika, ani Itálie. Jeďte do Izraele. Tam právě hledají v novém divadle někoho jako vy. Nadějné mladé zpěváky, kteří nebudou chtít hodně peněz." To víte, že nás to zprvu taky vyděsilo. Přemýšleli jsme, co budeme, sakra, dělat v Izraeli? Jenže pak jsme to pochopili. To nové divadlo nám dá školu života, bude to taková naše univerzita. Naučí nás to, co ještě neumíme. Navíc, neměli jsme děti. Milovali se. Milovali jsme naši práci. Máme s Plácidem dobrodružné povahy. Co jsme mohli ztratit?

Ne, takhle to tam opravdu kdysi nevypadalo. Nic, opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že by Izrael byl nějak bezpečnostně ohrožený. A to jsme ho během těch necelých tří let, co jsme tam žili, projeli křížem krážem. My tam byli vážně šťastní. Je mi líto, že se to posléze vyvinulo směrem, jak je vnímaná oblast teď. Moje vzpomínka na ni je ale spojená s mírem, klidem a krásou. Válka do ní vůbec nepatří.

Něco málo. Většinou to, co jsme pochytili v běžném životě, na ulici. Ovšem nechtějte po mně žádný důkaz mých vědomostí. Po více než padesáti letech, bez toho, abych hebrejštinu pravidelně slýchala, vám už nic neřeknu.

Ne, svět umění je všude stejný. Vždy na mě čekají velmi milí lidé, kteří chtějí společně se mnou vytvořit hlavně nádherné představení. Od herců po techniky, všichni se mi snaží vyjít vstříc.

Ani ne. Tam, kde pracujeme delší dobu, Plácido je například generálním ředitelem losangeleské opery, máme byt, prostě místo, kde můžeme spolu žít. Snažíme se mít stálé zázemí. Nelze přece přebývat týdny, měsíce v hotelech, byť sebepohodlnějších. Například v Los Angeles máme malý byt, což nám ovšem nijak nevadí, jsme přece už jen dva. Je zároveň útulný, pár metrů od opery, kde Plácido pracuje. Nemusí tak nikam dojíždět, aby se dostal do kanceláře. Samozřejmě máme i byt v New Yorku, s jehož Metropolitní operou manžel také spojil kariéru, vlastně i náš život.

To je náš odpočinkový dům. S nadsázkou říkáváme, že jsme si ho pořídili, aby Plácido měl důvod přestat alespoň na chvíli pracovat. Je to místo, kam míříme na všechny ty velké rodinné sešlosti. Můj manžel je v něm s námi velmi šťastný. Když potřebuje něco dělat, pochopitelně to respektujeme. Bohužel do Acapulca nejezdíme tak často, jak bychom chtěli. Práce máme oba stále hodně.

Strávili jsme tam několik týdnů, mimo jiné Velikonoce a kus srpna. Budeme tam slavit i Vánoce a závěr letošního roku. Ano, tři pobyty za rok v tak krásném místě nejsou mnoho, ale díky za ně!

Někdy mám pocit, že všude na světě. (smích) Týdny a týdny z každého roku trávíme mimo Severní Ameriku, na cestách. Ani nespočítám, kolikrát jsme byli ve Španělsku, Itálii nebo v Německu. Ovšem ten skutečný domov je v New Yorku. Konkrétně v jedné z jeho čtvrtí, v jednom půvabném bytě, v němž žijeme více než třicet let.

To ani nespočítám, stejně jako dlouhé hodiny na palubách letadel. Jsme mnohokrát za rok hlavně ve Španělsku, Itálii, v Německu a Londýně, kde muž pravidelně vystupuje.

Upřímně? Snažím se spát, abych si odpočinula. Bývaly doby, kdy jsem si koupila knížku a těšila se na to, až si ji přečtu, ale to už je pryč. Spánek vyhrává. Snažím se úplně oprostit od okolního světa a zavřít oči. Někdy si dám něco dobrého k snědku, občas se podívám na nějaký dobrý film, aby mi to líp ubíhalo.

Upřednostňuji komedie. Nemám totiž ráda násilí v jakékoli formě. Proto si nepouštím ani filmové tragédie či vědeckofantastické filmy.

Počkejte, teď vás přeruším. Já bych spíše řekla, že je umění odmala zajímá a různě do něj vstupují. Například Plácido ( 52letý syn - pozn. red.) se původně věnoval jen skládání hudby, nicméně teď, ve svém věku, se rozhodl být popovým zpěvákem. Ano, vždy se zajímal o hudbu, ale tohle rozhodnutí mě překvapilo. Běžně koncertuje.

No jistě. Koncerty jsou vyprodané. Prostě si jednoho dne vzal mikrofon, stoupl si na pódium a své diváky našel okamžitě. Nepřestal přitom ani skládat. Teď taky pracuje na svém prvním muzikálu Krev. A je o Drákulovi. Tak to u nás prostě chodí.

Alvaro zase koncerty produkuje. Pomáhá hodně tátovi s jeho kariérou, vzorně se o něj v tomhle směru stará.

Každý rodič dává dětem - jedno, zda malým nebo dospělým -  stále rady. U mě převažovaly tyhle: opatruj se, starej se o své zdraví, a hlavně Plácidovi říkávám, aby tolik nekouřil. Ještě jim zdůrazňuji, aby se chovali k lidem slušně, vystupovali profesionálně, respektovali uzavřené dohody. Nicméně jako každá máma se synů také starostlivě ptám, zda jedli, případně jim poradím, aby se dobře najedli (smích)

Myslíte my, dospělí?

Tak to opravdu ne. Každý vystupuje sám za sebe. Ale rádi dáváme příležitost našim dětem, vnukům a vnučkám. Ty malé milují jeviště, divadlo a svět kolem něj. Slyšela jste už o broadwayském hitu Hamilton?

Tak já vám ho představím. Je to muzikál (o osidlování Ameriky, trvá 2 hodiny a 45 minut -  pozn. red.). A někteří mí vnuci i vnučky jej tak milují, že ho znají nazpaměť. Slovo od slova. Dokážou ho dokonce přehrát. Dívky i přezpívat. Je tedy evidentní, že každý z nich má v sobě kus vnímání divadelního světa.

Máme tam přímo pro ně jakési pódium. Ale co nám předvedou? Nechám se překvapit. Dá-li bůh, budeme spolu sedět u jednoho stolu a pochutnáme si na krůtě nebo sušené slané tresce.

Já si teď dávám volno. Poslední měsíce byly hodně hektické. Byla jsem často sama, ať už v San Diegu, kde jsem pracovala na Traviatě, nebo pak v Los Angeles, kde mi zaplňoval čas Hoffmann (opera Hoffmannovy povídky -  pozn. red.). Nyní si chci užít muže, děti, vnoučata, celkově si odpočinout. Neobětuji rodinu kvůli tomu, abych měla nejkrásnější scénu na světě.

Myslíte, aby šla ve stopách dědečka Plácida?

Podívejte se, každý z nás má svůj osud. Jisté nadání i omezení. Nevíme, co si je nakonec přitáhne. Možná to bude divadlo. Možná opera. Kdo ví? Je to jejich životní cesta. A na ní zatím umění nechybí.

Jedno z našich vnoučat je ve škole v Londýně, druhé ve Valencii, pak pojede do Bostonu, další krásně kreslí. Jsou prostě tam, kde jim je dobře. Umělce nemůžete nikam tlačit. Umění totiž vychází z vás, je to spontánní věc.

Neřekla bych přímo kritik. Já vůbec nemám ráda slovo „kritizovat". Myslím si, že s Plácidem vedeme rozhovory, většinou u stolu. Mluvíme spolu, hledáme řešení určitých věcí. Například manžel dostane nějakou roli. A já k ní hledám další podrobnosti. Zjišťuji, kdo dotyčný byl, v jaké době žil, všechno možné, co lze k tomu dohledat. Podívejte se třeba na operu Nabucco. Prošla jsem k ní vše, co je dostupné o Babylónu, Jeruzalému. Plácido si mě vyslechl, čímž posléze dokáže svou postavu posunout jinam. Díky mým radám líp ví, jak by se měl na jevišti například hýbat, jak se má dívat a tak.

Ano. Kritičkou opravdu nejsem.

Pro každého hudebníka je nejskvělejším zvukem obyčejné ticho. Žijete-li skutečně s muzikou, je ve vás, kolem vás, pak jednou za čas oceníte, že nemusíte poslouchat vůbec nic. Hluk je všude kolem nás. Ruší... Ale když mám náladu, pouštím si samozřejmě klasiku. Teď je to Valkýra (opera Richarda Wagnera -  pozn. red.). Můžu ji poslouchat pořád dokola, dvacet čtyři hodin denně. A taky Don Giovanni (opera W. A. Mozarta -  pozn. red.). V Izraeli jsem v něm hrávala víc než padesátkrát. Patří totiž nejen k vaší Praze (opera měla premiéru v Praze 19. října 1787 -  pozn. red.), ale taky k mému mládí.

Právě kvůli Donu Giovannimu. Když Gabriela (pořadatelka akce Gabriela Boháčová - pozn. red.) přišla s nápadem oslavit nějak výročí uvedení tohoto kusu, Plácida to nadchlo. Právě Don Giovanni je pro náš život opravdu důležitý. On byl tehdy v Izraeli Ottavio a já Elvíra. Hrávali jsme každé tři dny. Je to tedy kus našeho manželství, našeho života.

Ale jistě, vždyť jsem u vás už poněkolikáté. Naše neteř tady studovala osm měsíců. A my za ní poctivě jeli a chovali se jako vzorní turisté. A řeknu vám, ten pohled je čistá radost. Viděla jsem spoustu evropských měst. Ovšem Praha je úplně jiná. Ta výjimečná architektura. Kouzlo. Dneska asi sice zůstanu v hotelu, protože prší, ale až se vyčasí, vydám se na procházku. Musím být na sebe opatrná, abych nenastydla. Už vím, jak je obtížné uzdravit se z těžkého nachlazení....

Mě to neláká. Ale neberte si to osobně. Prostě mě obecně jídlo nudí. Mám ráda ryby, kuřata a těstoviny. Pak mi plně vyhovuje japonská a čínská kuchyně.