Marta Davouze: Nebrečím ani zatím neumírám

Ostatně že by někdy měla nudný život, na to si bývalá manželka zakladatele Novy Vladimíra Železného a matka dvou synů, z nichž jeden je známý televizní moderátor, sotva může stěžovat. Kniha Dům v Bretani, v níž s nadhledem vylíčila své zážitky po příchodu na francouzský venkov, kde se znovu vdala, je bestsellerem. Prodalo se už 30 tisíc kusů a připravuje se dotisk. Zatím to nepřekonala ani její Loď v Bretani, ani titul Vypadni z mýho života!

„Pokud je někdo z krajanů, kteří četli mé knihy, poblíž, považuje za nutné přijet se se mnou vyfotit. Už si připadám jako katedrála,“ směje se drobná bruneta. Fanoušci ji tím prý neobtěžují, jen škoda, že se neozvou předem, aby mohla připravit občerstvení. Přestože od roku 2009 bojuje s rakovinou jater, díky operacím a další léčbě je ve formě úměrné svému věku.

„Hlavně tam dejte, že nebrečím ani zatím neumírám, jak psali loni v Blesku. Ptala jsem se v Bretani svého lékaře, co mám, sakra, říct, jestli se mě na besedě v pražské Městské knihovně budou čtenáři ptát. Odpověděl: Lidé, kteří čtou knihy, jsou inteligentní. Ti se ptát nebudou. A měl pravdu. Neptali se.“

Marta se narodila několik dní po skončení druhé světové války do rodiny vojáka a učitelky. Zřejmě po otci, jenž „musel mít všechno v lajně“, zdědila sklony k puntičkářství, které je už jí samotné protivné.

„Prostě cítím, že věci mají ležet takhle, a ne jinak, a jakmile je někdo přehodí, musím to napravit. Občas zkouším odolat a na místo se nedívat, ale nevydržím to dlouho. No hrozný,“ říká. „Naštěstí můj manžel není bordelář. Nepořádek mívá jen ve svém pokoji, ale na to má právo.“

Deset let renovovali středověkou tvrz stojící půldruhého kilometru od Atlantiku, kterou jí koupil před rozvodem Vladimír Železný. První zmínky o soustavě kamenných budov pocházejí z konce 14. století. „Zadní trakt byl úplně na zbourání, ale když jsem zjistila, že je tam spousta původních gotických prvků, rozhodla jsem se jej zachovat. Ve zdech domů je cítit historická paměť,“ říká spisovatelka.

Místní nad jejich úsilím nešetří obdivem. Nejenže vzkřísili ruiny, ale dokázali budovy kvalitně a vkusně zařídit. „Jeden známý se podíval na zem a divil se: Ale to je pravý tabriz!“ (perský vlněný koberec - pozn. red.) Aby se jim náklady na rekonstrukci aspoň částečně vrátily, zhruba čtyři roky rozsáhlé prostory pronajímali turistům jako letní byt. Ale zatímco v předchozí etapě Martin perfekcionismus pomáhal, tady už začínal být na obtíž. Zjistila, že i kvůli němu není cestovní ruch oblast, ve které by se našla.

Zpočátku apartmány odhodlaně vybavila vším, co odkoukala v kvalitních hotelech, až po detaily, jako třeba odličovací tampóny. Většina klientů si služby pochvalovala, jenže ne s každým byla snadná domluva.

„Co se týká pořádku, nejhorší jsou Angličané. Vzpomínám na sympatické manžele, profesory z Oxfordu, se čtyřmi dětmi. Všude poházené polštáře, všemožné obaly, nádobí pod postelemi. Únavná byla i korespondence v několika jazycích, protože některým hostům nestačilo přečíst si podrobné informace na našich stránkách a vyptávali se na všecko znovu.“

Na důkaz toho, že pro tento typ podnikání nemá vlohy, zmiňuje případ, kdy dvě rodiny z Německa objednala omylem na stejný termín. „Přestože jsem se omluvila, jedna z klientek mi vyhrožovala soudem. Druhá rodina už u nás dřív byla, a tak jsme k nim měli důvěru. Rozhodli jsme se je tedy umístit do našeho domu a tu nakvašenou paní tam, kam původně chtěla. Sami jsme pak s mužem bydleli v karavanu u kamaráda na zahradě. Ještě dlouho jsem nemohla uvěřit tomu, co všechno jsem schopna poplést!“

Poslední kapku jí ale dodal Angličan, který odmítl včas zaplatit. „Tvrdil, že s sebou nemá tolik peněz, že mi je pak pošle z Londýna. Navíc jeho dvouletý syn nám rozbil dost drahou designovou lampu. A aby toho nebylo málo, pán zanechal dopis, že to byla jeho nejhorší dovolená v životě. Říkala jsem si: Máš to, holka, zapotřebí? Zjistila jsem totiž, že si skoro stejné peníze vydělám psaním a nemusím se trápit s povlékáním postelí. Taky se mi přestávalo líbit, že po zahradě celé léto běhají cizí děti, zatímco naše vnoučata musejí čekat, až skončí rezervace. Tak málo je vidím, a ještě abych pro ně neměla o prázdninách místo?!“

Prostory, o nichž paní Marta tvrdí, že jsou zvlášť inspirativní pro výtvarníky, dala dva roky po sobě na nějaký čas k dispozici mladým kumštýřům z Česka a Francie, kteří zde tvořili v rámci soutěže o Cenu Jana Zrzavého, a také již známým českým výtvarníkům.

„Ze všech těch děl, tedy mladých soutěžících i hotových umělců, jsme uspořádali několik úspěšných výstav. I díky tomu v Bretani vědí, že Praha neleží u Dubrovníku,“ usmívá se ironicky spisovatelka. S tím, jak ji starousedlíci i majitelé letních bytů v této čím dál populárnější rekreační oblasti přijali, je spokojená.

„Musím zaklepat, všichni byli vstřícní. Řemeslníci přišli, kdykoliv jsme potřebovali. Poseděli a vypili s Joelem pivo, nejlépe plzeňské, pokud jsme ho sehnali. A nějaká závist, že přijede cizinka, která se rozhodla žít na zámku? Nic takového, nejsme přece v Česku.“ Přestože samu sebe charakterizuje spíše jako samotářku, společenským kontaktům na malé obci se ani po dokončení rekonstrukce s manželem nevyhýbají. A protože jde o Francii, nikoho asi nepřekvapí, že velkou roli v tom hraje jídlo.

„Jednou jsem koupila velký kus jehněčí kýty, a když se pozvaná návštěva pro nemoc omluvila, říkala jsem si, koho bych na ni pozvala, vždyť my dva to nesníme. Obvolala jsem všechny známé, a nakonec přišla starostka se svým novým šamstrem. Kýtu jsem upekla na česneku, rozmarýnu a másle, s bramborovou kaší to bylo výborné.

Jinak se sem ale jezdí hlavně kvůli čerstvým rybám a mořským plodům. Protože Joel rybaří, jednou za čas mám plný dřez makrel, které musíme částečně rozdat. Až on mě naučil jíst správně rybu v celku. Musí se naříznout u hřbetu, ne na břiše, kde je otevřená, a odklopit. Pak vyndáte celou kostru a zůstane jen čisté maso.“

Taky prý s manželem na začátku uzavřeli dohodu, že ona se naučí jíst ústřice, a on zase knedlíky. Jenže zatímco paní Marta slib splnila, její muž, který má radši steak s hranolky, stále zaostává. „Po knedlících se mi přitom tolik stýská! A zadělávat těsto jenom pro sebe, když potom sním dva plátky, nemá smysl. Když nás má někdo z Česka přijet navštívit a ptá se, co přivézt, říkám, že knedlík.“

Oceánské klima, kdy jsou léta méně horká a zimy téměř nikdy mrazivé, jí vyhovuje. „Nejlepší koupání je v srpnu nebo začátkem září, ale záleží na počasí. Jeden rok, a to byla opravdu výjimka, jsme měli asi týden 38 stupňů, že jsem vůbec nevylézala z domu, protože na mě to je moc. V zimě za celou dobu napadl sníh možná třikrát, ale i když je třeba nula, kvůli vysoké vlhkosti zalézá chlad až do kostí, takže večer co večer máme rozžhavený krb.“

Připouští, že řada francouzských známých by si její knihy pojednávající i o nich samotných a jejich městečku ráda přečetla, jenže dosud nenašla nakladatele, který by dílo ve francouzštině vydal. Někteří by možná byli i nemile překvapeni.

„Kdybych věděla, že to někdo z nich bude číst, asi bych vynechala nebohou Marii Luisu, o které jsem napsala, že špatně vaří. Ona je hrozně hodná a ráda zve lidi na večeři, ale ve svých sedmašedesáti chodí do školy vaření, odkud domů tahá nepovedené experimenty.“

Marta Davouze koneckonců vždycky říkala a psala, co si myslí. A přestože měla vyhraněné názory, například politika ji prý nikdy nelákala. V dětství se chtěla stát herečkou nebo také letuškou, nakonec však vystudovala archivnictví a pomocné vědy historické. Za minulého režimu pracovala v knihovně a jako nakladatelská redaktorka.

„Po revoluci jsem konečně chtěla začít vydávat knížky podle svého gusta,“ vysvětluje, proč od roku 1990 řídila nově založené Centrum Franze Kafky.

Mezi starostí o galerii, nakladatelství, knihovnu a literární kavárnu si udělala čas i na řešení nadměrného hluku na Staroměstském náměstí, čímž svým způsobem přičichla ke komunální politice.

„Lidi z okolních domů za mnou chodili, abych jim pomohla s tím něco udělat. Pod okny nám totiž až do noci vyhrávali muzikanti - jedni v kostýmech Švejka a paní Müllerové, kteří měli bombardón a harmoniku, na dalším rohu zase stála peruánská kapela a přímo před galerií prodával chlap krabičky od sirek se šňůrkou, po které se jezdilo knoflíkem a krákoralo to.“

Už jako malá byla v rodině vystavena dvěma protikladným politickým postojům, na základě čehož si, jak tvrdí, dělala vlastní obrázek. „Nikdy nezapomenu, jak jsem seděla v kuchyni na kanapi a hřála se o radiátor, když v rádiu četli jména z procesu se Slánským. Naše máma prohlásila: To je hrozný, už zase vraždí Židy, jenže táta jí hned okřikl: Prosím tě, ty tomu nerozumíš, to je přece třídní boj!

Když mi bylo asi sedmnáct, odvedl mě do hospody na stranickou schůzi, abych se ucházela o místo čekatelky na vstup do KSČ. Už tehdy mi bylo jasné, že to nepřichází v úvahu, tak jsem se vykroutila, že nejsem dost vyzrálá. V Pionýru jsem ale byla, to jsem z toho ještě neměla rozum. Celý život otci matka a babička nadávaly, že vlezl ke komunistům, takže jsem v těch dvou měla oporu.“

Dobu normalizace se jí podařilo vystihnout nejen v knize Vypadni z mýho života!, ale i v posledním románu Celej Franz!, zachycujícím osud překladatelky a redaktorky Věry Saudkové.

„Cítila jsem, že se lidi musí dozvědět, že nebyla jen neteř slavného Franze Kafky, ale taky skvělá ženská a matka pěti dětí. S Věrou mě kdysi seznámil Ivan Vyskočil v Klubu spisovatelů a hned jsem poznala, že jsme stejná krevní skupina,“ vypráví paní Marta, která nezastírá, že zatím poslední kniha jí dala nejvíc zabrat.

„Věra totiž ke stáru mluvila hlavně o dětství a téměř pomíjela etapu soužití s druhým manželem E. A. Saudkem, takže informace jsem těžko sháněla, hodně mi s tím pomohla její dcera Anička. Nechtěla jsem, aby to byl suchopárný životopis, ale román, jenže na druhou stranu jsem přece jenom historik, takže jsem používala jedině ověřená fakta. Když si to přečetla Andrea Sedláčková (režisérka žijící střídavě v Česku a ve Francii - pozn. red.), řekla, že je to bezvadné, ale mohlo tam toho být víc, což je pravda. Některé části by bylo možné rozvést.

Nevím, co já to mám - říkám si, nespěchej, vždyť ani nemáš smlouvu, tak tě nic netlačí. Piš to třeba dva roky. Jenže v určitém momentu, jak jsem naučená z novinových fejetonů, k formátu s daným počtem znaků s mezerami, tíhnu ke konci.“

Do tvorby se prý nedokáže nutit a čeká, až to na ni takzvaně přijde, to vydrží sedět a psát klidně do půl třetí ráno.

„Pak samozřejmě nemůžu usnout a druhý den za nic nestojím. Jsem noční tvor jako Kafka, ale na rozdíl od něho nemusím brzy ráno za prací do pojišťovny.“