Marta Dancingerová: Jiné práce se nebojím

Zhlédla jsem v předstihu před premiérou dva díly. Moc se mi líbily. Mohu prozradit, že seriál má štěstí na kvalitní scénář, který není rozhodně banální. My herci v něm tak máme co hrát a diváci, co se týče děje, nemohou mít předem téměř žádná očekávání. To téma je přitom zásadní. K výměně dětí došlo opakovaně, nejen v Česku, ale také v zahraničí.

Ani ne. Seriál se přímo neinspiroval žádným skutečným případem ani žádný nekopíruje. Záměnu dětí si vzal „jen“ jako hlavní námět. Důležitější je v něm to, co následuje poté, co se odhalí pravda.

Jak se dva páry vyrovnají s tím, že vychovávají cizí děti. Ty už nejsou žádnými miminy, rodiče se znají. Přesně vědí, kde kluci vyrůstají. Když výměna vyjde najevo, promítne se to nejen do jejich životů, ale i životů jejich blízkých, známých.

My s Markem jsme takový moderní mladý pár z Prahy, máme jedno vymodlené dítě. Sabina s Davidem představují starší pár, mají více dětí a žijí na maloměstě, ze kterého pochází moje postava a mám tam stále tatínka, babičku a dědečka.

S podezřením přichází ta druhá rodina. Právě Sabina a David se musejí rozhodnout, zda vůbec téma, jak se říká, vykopnou. My s Markem o tom, že seriálový syn není náš, vůbec nepřemýšlíme.

Do toho všeho vstupují ještě další okolnosti, kvůli kterým to celé udělat musí, ale to bychom už hodně předbíhaly v ději, diváci potřebují mít nějaká překvapení.

Ano, covidovou stopu ve všem hledat můžete. Seriál se začal natáčet týden před Vánocemi v roce 2019, a to velice intenzivně. Pokračovalo se v lednu, v únoru a v březnu, kdy se vše stoplo až do května. Poté se točilo celé léto, kdy následovala stopka kvůli mé nemoci, s níž už nikdo nepočítal. Seriál se tak dotočil až v září.

To absolutně netuším. V době, kdy nebyl téměř nikdo nakažený, v létě, jsem to prostě kdesi chytla.

Samozřejmě, že mě to napadlo. Pořád mám ale pocit, že by na mé rozhodnutí měla vliv řada věcí. Možná jsem v tomhle ovlivněná scénářem, v němž se rodiny znají, o dětech vědí. Takže když se moje postava dozví, že došlo k záměně, přesně ví, které je její biologické.

A tohle je podle mě důležitý faktor v rozhodování, jak s podobnou informací naložit. Na maloměstě s ní žít nemůžete, nemůžete se tvářit, že se nic nestalo, musíte se nějak rozhodnout.

Kdybych věděla, že je v té druhé rodině šťastné, že roky vyrůstá se dvěma sourozenci, že jsou na něj rodiče hodní, možná si dokážu představit variantu, že bych se vše rozhodla neřešit. Zkusila bych tu informaci o záměně dětí z hlavy vytěsnit.

Nevím, jestli bych to dokázala, ale vždycky existuje možnost, že návrat dítěte k biologickým rodičům nemusí proběhnout bez problémů a ono u nich nemusí být šťastné.

Na svůj mobil bohužel jako skoro každý mojí generace koukám docela často. Je to takový setrvačník, ale v té posvátné hodině před představením se to snažím nedělat. Často si potřebuju zopakovat text, nalíčit se…

Popovídat si s kolegy, trochu se na sebe naladit. Takže mobil kontroluju třeba jen v případě, že Toníka hlídá chůva a chci vědět, že je všechno v pořádku.

Postavu Jarky, prodavačky v Lidlu. Je to taková její značka, charakteristika. Je veselá, bezprostřední a dá se říci, že lehce jednodušší. Tvoříme trochu komické duo s druhou prodavačkou Věrkou a obě jsme dobré kamarádky hlavní hrdinky (hrají je Eva Hacurová a Pavla Gajdošíková – pozn. red.).

Ale to, co jste vyjmenovala, co jsme zatím probraly, jsou přece normální role, které mě živí. Role jsou role, nejsou mým životem. V civilu nejsem žádná dlouhovlasá blonďatá princezna (narážka na vánoční pohádku z roku 2016 Slíbená princezna – pozn. red.), která prodává v supermarketu, ve volných chvílích boxuje a po porodu trpí depresemi…

Přijde mi normální, že jsem pokaždé v práci jiná, jsem za to dokonce moc ráda. Horší by bylo dostat roli typu: jmenuje se Eliška, vlastně na ní nic není… A navíc Erika svou poporodní depresí snad i někomu pomohla.

Tenhle příběh je více než rok starý. Tehdy mi napsaly různé ženy, že přesně vědí, o čem moje role je. Děkovaly mi, že tolik sledovaný seriál téma vůbec otevřel. Poporodní deprese nejsou zrovna módním tématem, představují společenské tabu. Každá ženská přece musí mít své dítě ráda! Jenže to tak občas není.

A ty ženy, ač za to nemohou, se bojí o všem mluvit s okolím. Důležité také je, že se Erika ze všeho nakonec dostala. A taky mě na ní hrozně bavilo, že jsem řídila skutečnou sanitku. (smích)

Něco jsem si o nich načetla, a když jsem do Ordinace nastoupila, byl náš Toník malý. Byly mu dva roky. Zkušenosti s porodem, se šestinedělím jsem měla poměrně v živé paměti. Tedy ne že bych podobnými stavy trpěla. Měla jsem ale na čem stavět.

Zůstávám na volné noze. Nově bych měla například zkoušet komedii Ošklivec v pražském Činoherním klubu.

Přemýšlím o tom dokonce intenzivně. Ocitla jsem se v bodě rozhodnutí, zda budu pouze vydělávat peníze, abych mohla domů koupit chleba, anebo mě vše bude zároveň naplňovat. Herectví mě sice baví, ale něco jíst musíme, stavíme navíc dům. A víme, že peníze ze zásob mohou zaplatit novou kuchyň, koupelnu… Jiné práce se nebojím.

Ráda píšu. Tohle je moje varianta B, v níž se cítím stejně šťastná jako při hraní. Mám rozdělány tisíce věcí, jež bych mohla dotáhnout do konce: pohádky, povídky, román. Ale to jsme zase v rovině nejistého umění. Psala bych do šuplíku, bez jistoty, že se to vydá, natočí, zahraje.

V realitě si tak dokážu představit pracovat v nějaké restauraci, být milá na lidi a povídat si s nimi. Jsem si téměř jistá, že by mě to na čas bavilo. Jedna taková krásná stojí v lesích ve Svinařích, poblíž nichž stavíme náš vysněný dům.

Ale asi je otevřou dřív než divadla a kina… My navíc měli i v téhle době s přítelem štěstí, loni jsme mohli pracovat. Neocitli jsme se bez příjmů ze dne na den. Zejména Markovi se dařilo. Má zatím vyděláno. Uvidíme, co bude dál.

Většina plánů na letošní rok je v tuhle chvíli na bázi slov. Všichni čekají na to, co bude. Na podzim se hodně projektů rušilo, což s sebou přinášelo značné finanční ztráty produkcí. Divadla zkoušejí do šuplíku, bez cíle, bez jistého data premiéry. I natáčení vesměs stojí. V naší branži zkrátka teď nevíme vůbec nic.

Herci to dělají většinou až při ostrém záběru. Kvůli covidu-19 musejí také procházet pravidelným testováním. Což se mě zatím netýká, mám na nemoc protilátky.

Na tohle vám jednoznačně neodpovím. Musím si přečíst nějaké texty, abych věděla, co a jak, pak se rozhodnu. Intuitivně zároveň tuším, že jelikož jsem tu nemoc prodělala, podruhé by byla mírnější. Osobně z ní už nemám takový strach.

Dokonce jsem v rámci vlastního plánu B přemýšlela o dobrovolnické práci v nemocnici. Musela bych si ale dodělat zdravotnický kurz. Plus nejsem časově flexibilní, mám malé dítě chodící do školky, občas je nemocné…

Ne, protože můj přítel rusky mluví nerad. Sice se v Rusku narodil, žil tam do dvou let, vracel se tam pravidelně na měsíc v létě, ale když mu bylo zhruba dvanáct, tyhle cesty ustaly. Ruština z jeho života začala mizet, on ji aktivně nevyhledává.

Protože jsem svůj gramofon dlouhodobě zapůjčila kamarádovi do barber shopu, žádné gramodesky u nás nehrají. (smích) Ale milované pohádky od pana Malinského jsem naštěstí našla na YouTubu. Toníček je tak dobře zná.

(smích) Když chci, tak ano, existuje i-vysílání. Ovšem nejsem úplně typ člověka, který by si rád v osm večer udělal čaj, pustil si na monitoru sám sebe, u toho se zálibně usmíval… Opatrně si tak vybírám, co chci vidět. Nejlepší je, když jsem sama, mám na vše tu správnou náladu. A i v těchhle chvílích si volím jen určité scény, které mě zajímají.

Herectví je má profese, takže se spíš hodnotím, přemýšlím o tom, jak vše příště zahrát líp.

(smích) Nedívá. Zrovna nedávno jsem mu to trošku vyčítala. (smích) Sama však vím, že mě dobře zná z divadla, kde spolu hráváme. A na Ordinaci se dívat nechtěl. Možná dá šanci Kukačkám. Nevím, zda uvidí všechny díly, ale část z nich určitě. Odebere si svůj vzorek, jak procesu říkává, a řekne mi, co a jak.

Jo, snesu. Patříme k párům, které si profesně umějí pomoci. Loni jsme absolvovali i on-line castingy, takzvané self-tapy. Radili jsme si, jak zadané scény co nejlíp zahrát, nahazovali si texty, měli k nim připomínky, až pak jsme natáčeli, což mi ohromně vyhovovalo.

Přesně tak. Obvykle se natáčejí dva až tři dialogy dlouhé asi sedm minut… I když – teď přijde vtipná historka – u jednoho projektu jsem poslala videa dvě. Původně jsme něco natočili, kvůli čemuž jsem se i líčila, abych vypadala krásně, ne jako obvykle po čtyřměsíčním pobytu doma. Když to bylo hotové, šli jsme spát.

Mára byl vážně hodně unavený. Jenže mně hlavou běželo, že ten druhý dialog měl vypadat jinak. Tak jsem ho přesvědčila, aby vylezl z postele, znovu jsem se namalovala a vše jsme sjeli ještě jednou. Mára to točil skoro se zavřenýma očima. Ale dali jsme to. A já jsem produkci nakonec poslala obě verze.

Marek ano. Já ještě na rozhodnutí čekám. S odstupem času si myslím, že jsem měla poslat jen tu první verzi self-tapu, že ta druhá byla špatně. (smích)

Tohle nedělám. Někdy se to mezi herečkami sice ví, známe se, produkce hledá určitý typ, v určité věkové skupině, ovšem tahle informace je vám k ničemu. Můžete i casting vyhrát, jenže poté se zkouší, jak pasujete k ostatním hercům, a na schvalovačce někdo zjistí, že „neladíte“ ke svému seriálovému či filmovému partnerovi. Jste mohutnější, vyšší než on, máte barvu očí, která se režisérovi nelíbí, a roli stejně nedostanete.

Myslím si, že v České televizi nejdřív obsadili mě, až poté se hledal můj protějšek. Chodila jsem totiž na kamerové zkoušky, během nichž se zjišťovalo, kdo ke mně sedí. V téhle věkové kategorii, řekněme 35 let, je mezi kluky velká konkurence. Jsou všichni moc šikovní. Rozhodování muselo být hrozně těžké.

Někdy opravdu rozhodují detaily. Znám to z vlastní zkušenosti. Člověk se třeba dostane do nejužšího výběru, a když tu roli nakonec nedostane, není mu ani schopný nikdo říct proč. Někdy jsou to takové věci mezi nebem a zemí. A možná lepší nevědět. (smích)