Maroš Kramár a Vladimír Kořen: Ponorkovou nemoc jsme ještě neměli

Natočili jste spolu už více než sto dílů pořadu Zázraky přírody. Nezačíná vám už to vaše letité parťáctví trochu připadat jako manželství?

Maroš Kramár: Tohle manželství se rozhodně dá vydržet, protože se vidíme jednou za dva tři měsíce. (směje se)

Vladimír Kořen: To je pravda, zas až tolik času spolu netrávíme. Točíme kvartálně ve studiu a mezitím experimenty. Na ponorkovou nemoc ještě nedošlo. Já se na Maroše dokonce vždycky těším, na ten jeho úsměv a pozitivní náladu, kterou kolem sebe šíří.

Máte ho už přečteného, nebo vás ještě něčím překvapí?

Vzhledem k tomu, že Maroš je pohotovější, je to zkušený herec, umí improvizovat, tak překvapuje spíš on mě než já jeho. Občas to ale umím i já. Nedávno jsem se totiž při natáčení s judistou Lukášem Krpálkem moc hrnul do zápasu a málem jsem Marošovi zlomil nohu.

Příroda, to jsou i čtyři zemské živly. Je vám některý z nich bližší než ostatní?

Maroš Kramár: Miluju sluníčko. Narodil jsem se v neděli, tehdy bylo i pěkně, a tak jsem asi i proto dítě štěstěny, jak se říká. Slunce mě přitahuje pořád. A voda. Dokonce se mi splnil i můj sen, že bydlím u vody.

Vladimír Kořen: Můj živel je voda. Jsem rybář a mám rád vodní sporty a voda pro mě má i spoustu tajemství. Ostatně je to základ života. Narodil jsem se sice taky v neděli a tehdy bylo taky slunečno, jen zřejmě doteď vzpomínám na to vodní prostředí, které jsem při porodu opustil.

Pokusného králíka dělá v Zázracích přírody většinou Vladimír, ale některých experimentů se účastníte oba. Máte rádi adrenalin?

Maroš Kramár: Vůbec, já jsem kavárenský typ. Ale tohle beru jako výzvu. Vlastně je to takový můj boj se sebou samým. Když jsem byl mladší, byl jsem odvážnější, jenže jak jdou léta, říkám si, že bych tady ještě rád chvíli byl. Proto se nerad pouštím do riskantních kousků. Spíš tedy sám sebe zkouším, jestli tam ta odvaha ještě někde je.

Vladimír Kořen: Pro mě jsou všechny naše experimenty splněný dětský sen. Pokud jde o adrenalin, přistihl jsem se u dojmu, že s ním prožívám život naplno. Když se v krajních situacích musíte vyrovnat s obrovským strachem, často si sáhnete až na ten základní životní pocit, že jste. Pro mě má tedy adrenalin až meditativní rozměr.

Který z pokusů se vám zatím nejvíc vymstil? Řekli jste si někdy: „Do čeho jsem se to pustil?“

Maroš Kramár: Já mám štěstí, že zatím žádný, nic se nestalo. Mám roztočené nějaké věci, a kdybych si třeba zlomil tu nohu, byl by to problém pro všechny produkce, se kterými zrovna spolupracuji. Ale pravda je, že například při akrobatickém létání s Martinem Šonkou mi bylo dost špatně. Takové chvíle nejsou příjemné, ale zase mám potom o to větší radost, že jsem to zvládnul.

Odmítl jste někdy nějaký pokus?

Například slaňování z žižkovské věže, to dělal jenom Vladimír. Ale naše role v pořadu jsou rozděleny naprosto správně: on chce totiž všechno vyhrát a mně je to jedno. Já mám radost, když to vyhraje on. Mám ho totiž opravdu rád. Jenže když se naopak něco povede mně, tak on to strašně těžce nese! (směje se)

Vladimír Kořen: Jeden pokus mě opravdu hodně bolel. Skákal jsem na orlické přehradě na laně z mostu, z padesátimetrové výšky. Bohužel jsme nějak špatně odhadli moji váhu, takže jsem dopadl jinak, než jsem měl, a potloukl jsem se o hladinu. Jakmile do vody vletíte velkou rychlostí, je to jako náraz do zdi. Bolelo mě celé tělo. Druhý den jsem si na kontrole v nemocnici říkal právě tohle: „Do čeho jsem se to pustil!“ Maroš mě coby správný kamarád povzbudil jako první.

Byli jste sami na sebe někdy vyloženě hrdí?

Maroš Kramár: Po každém pokusu, kdy se mi povede sám sebe přemluvit, abych zariskoval, jsem na sebe hrozně hrdý. Jak už jsem řekl, je to pro mě takový boj sama se sebou. Ostatně, žádné příplatky za odvahu nemám…

Myslíte, že kdyby vám přidali, mohla by ta odvaha trochu poporůst?

S nabídkou odvaha jistě roste! Jenže na druhou stranu, jestliže bych v sobě našel víc odvahy za peníze, měl bych ze sebe špatný pocit, že jsem prodejný. Kdežto teď na sebe můžu být hrdý a s klidným svědomím.

Vladimír Kořen: Když jsem slanil z žižkovské věže, byl jsem na sebe opravdu hrdý, to jsem si připadal jako Velký Kořen. Zažívám to ve chvíli, kdy překonám skutečně velký strach, psychický blok, a můžu si pak říct, že jsem dokázal něco nevšedního.

Takže nejvíc vás přitahují extrémy?

To zase ne, mám hodně rád i pokusy, při kterých je důležitá zručnost, můžeme se s Marošem vyblbnout a máme i příležitost udělat si sami ze sebe legraci. Vždycky mě třeba pobaví, když vidím, jak běžím biatlon. Při natáčení pořadu jsem měl problém, abych se na pódiu nahlas nerozchechtal, sotva jsem se na záběrech uviděl. My se s Marošem ani jeden moc „nežereme“, umíme si ze sebe udělat legraci.

Na které experimenty jste se nejvíc těšili?

Maroš Kramár: Zimu v lásce moc nemám, ale jakmile točíme v létě a přijde řada na vodní sporty, užívám si to. Hodně jsem se těšil například na flyboarding (létání nad vodní hladinou pomocí bot poháněných proudem vody) nebo na závody na katamaránech. Jenže vedle toho jsou i věci, ze kterých mám už předem hrůzu.

Které to jsou?

Hlavně výšky. Takže slaňování, létání… Ve velkém dopravním letadle mi to nevadí, klidně v něm strávím deset hodin a ani si to neuvědomím. Problém mám s malými letadýlky, která létají nízko nad zemí. Vždyť kdyby to mělo spadnout, ani bych se nestihl rozloučit!

A co hloubky?

No jak člověk stárne, začíná ztrácet odvahu. Jednou mě štáb zahrabal a měl mě najít záchranářský pes. Stísněné prostory mi dřív nevadily, ale tehdy jsem začal být opravdu nervózní. Pořád jsem všechny pobízel, ať už začnou točit, že mi tam není ani trochu příjemně. A oni na to: „Musíš ještě počkat, nám se ztratil ten pes!“

Vladimír Kořen: Rád točím na Lipně a vůbec experimenty na vodě. Hodně se vždycky těším na potápění, to je pro mě velký zážitek. Skvělá bývá však i samotná příprava na pokus. Než jsem například slaňoval z žižkovské věže, vzali si mě do parády říčanští hasiči a trénovali mě. Spouštěli jsme se i z železničního mostu v Žampachu, který je jen o kousek nižší než Nuselský most. To taky stálo za to.

Říkáte, že voda je váš živel. Měl jste v ní někdy opravdu problém?

Jednou jsem byl pod hladinou závislý na tom, jestli ke mně někdo doplave a dodá mi ústy vzduch. A byl jsem z toho namydlenej.

Vzdal jste někdy něco?

Když jsem měl přejít se zavázanýma očima kladinu ve výšce asi deseti metrů. Kladinu jsem si předtím prošel, ale jakmile mi zavázali oči, rozklepala se mi kolena. Potřebuji mít věci pod kontrolou, vidět, kde jsem.

Máte nějaké přání, co byste v Zázracích přírody ještě rádi vyzkoušeli?

Maroš Kramár: To je těžké, já jsem vždycky překvapený, že po tom množství dílů vůbec ještě něco vymyslí! Ale je pravda, že mě hrozně provokuje kiting (kiteboarding, jízda po vodní hladině na prkně taženém létajícím drakem). Je to trochu podobné jako windsurfing. Už jsem od toho byl dokonce jen krůček. Jeli jsme točit na Lipno. Dopoledne jsme zkoušeli padák ve větru, odpoledne už jsme měli jít na vodu - a ono přestalo foukat. Snad to tedy jednou natočíme.

Vladimír Kořen: Ono už se mi toho hodně splnilo. Můj velký sen je podívat se do vesmíru. Strávit pár dní na vesmírné stanici, to by byla opravdu paráda. Miliardáři už si to dnes mohou zaplatit, jenže já nejsem miliardář a Česká televize mi tohle přání těžko někdy splní. Ledaže bych zkusil napsat osobní dopis Elonu Muskovi.

K vašemu pořadu Zázraky přírody vznikla stejnojmenná desková hra s tisícovkou otázek. Už vás při ní doma vyzkoušeli, kolik toho o přírodě víte?

Maroš Kramár: Samozřejmě ji máme a už jsme ji hráli. Je to zábavné a člověk se tam leccos zajímavého dozví.

A jak jste se držel?

No… (směje se) Na tomhle je vtipné, že když člověk dlouho dělá nějaký pořad, lidi získají dojem, že se v tom vyzná. Ale já jsem moderátor. Naučím se scénář, vzápětí se učím zase další, takže ten první musím pustit z hlavy, pak v tom mám trochu zmatek a ve výsledku si toho až tolik nepamatuji. Odborník přes přírodu určitě nejsem.

Vladimír Kořen: Taky ji máme, hráli jsme ji, ale bohužel v poslední době na hry nemáme doma moc času. Přitom jich máme hodně. Nebyly Vánoce, abych nějakou nekoupil. Hrávali jsme spolu celé večery. K naší rodině vždycky neodmyslitelně patřily šachy, manželka je výborná šachistka. Jenže teď už nehrajeme ani ty šachy. Docela mě to mrzí.

Čím to je?

Možná je to trochu i důsledek toho, že se nám loni narodil Vládík. Změnilo se toho však víc: nejstarší dcera studuje na univerzitě a hodně času tráví s přítelem, mladší dcera Karolínka chce být módní návrhářkou a do noci vymýšlí modely, syn Vašík se pustil do posilování… A nejmladší Vládík zatím ujíždí na mašinkách. Takže možná na to najdeme s manželkou čas zase až s vnoučaty.

Jak budete trávit Silvestra (rozhovor vznikl koncem roku)? Máte oblíbenou tradici nebo rádi podnikáte něco nového?

Maroš Kramár: Já pojedu za sluncem…

Vím, že rád jezdíte například do Thajska. Ochutnal jste i místní hmyzí speciality. Jaká to byla zkušenost?

Obecně rád poznávám nové věci, taky rád zkouším různé kuchyně a zrovna ta thajská mi dost chutná. V tomto případě to tedy chce i trochu odvahy, překonat odpor, ale celkem to bylo dobré. Škorpion, had, opražení mravenci, to všechno jde. Měl bych ale problém sníst živé brouky, což taky patří k tamním specialitám. Radši jsem to ani nezkoušel.

Řekl byste o sobě, že jste gurmán?

Dobré jídlo mám rád, ale život je na to většinou hodně rychlý. Často jím někde v bufetu u dálnice.

Umíte vařit?

Umím. Vzhledem k tomu, že jsem se ženil dost pozdě, až ve čtyřiceti, musel jsem se to naučit. Ale nebaví mě to a radši to moc neukazuju, aby to po mně náhodou někdo nechtěl.

Když rád ochutnáváte cizí kuchyně, co naopak tradiční vánoční jídla?

Na Štědrý večer jíme kapra, toho mám rád. Tedy jednou za rok. Potom samozřejmě zelňačku, tu miluju. U nás na Slovensku nesmí zelňačka o svátcích chybět. A protože se tou dobou hodně chodí po návštěvách, dost si ji užiju. Každý ji navíc dělá trochu jinak. Nejvíc mě potěší, když je v ní hodně česneku a smetany.

Vladimír Kořen: Letos chystáme nevšední Vánoce, strávíme je v zahraničí. Doufám, že na Silvestra se všichni vrátíme v pořádku. Ale na tu poslední noc v roce ještě žádné plány nemáme. Uvidíme.

Nejlepšího Silvestra jsem zažil kdysi v Českém Švýcarsku, bylo to už před mnoha lety, ještě v rámci nějakých „mládežnických“ aktivit. Tehdy jsme se mimo jiné o půlnoci brodili řekou Kamenice. Byl to zvláštní, pěkný zážitek. Už nějakou dobu přemýšlím o tom, že bych rád dal Silvestru zase někdy trochu jiný rozměr, a sním o romantice máchovského ražení někde uprostřed přírody.

Ještě nemám konkrétní plán, ale bylo by fajn zase jednou na Silvestra nebaštit chlebíčky. I když chlebíčky máme doma rádi a nic proti nim nemám!

Na co se v příštím roce těšíte?

Vladimír Kořen: Jako nedělňátko bych si přál, aby se lidé nechávali překvapovat životem, užívali si ho, obdivovali i všední věci, protože i ty jsou zázrak. A díky tomu obdivu aby chránili a ctili vše živé. Aby se nezabíjeli navzájem a nezabíjeli tu krásu a pestrost života, která se na planetě vyvinula během věků. Těším se na úsměvy a dobrá srdce.

Maroš Kramár: Přál bych si, abych tu ještě nějakou dobu mohl být, aby všichni moji blízcí byli zdraví a dařilo se jim, a totéž přeji i všem ostatním. Hlavně aby už skončila válka na Ukrajině. Bylo by i hezké, kdybychom se začali mít navzájem zase trochu víc rádi jako před pandemií a nehádali se kvůli očkování a podobně.

Těší mě hlavně diváci, kteří jezdí ke mně domů, do mého bytového Divadla ve věži. Zájem je až neskutečný, spousta lidí přijíždí i z Česka. A to je moc milé, ten pocit, že vás lidi mají rádi a jsou ochotni za vámi cestovat třeba šest set kilometrů.

Může se vám hodit na Zboží.cz: desková hra Zázraky přírody