Markéta Plánková: Žiju úplně normální každodenní život

V Ordinaci jsem hrála šest let a hlavním důvodem byla právě ta dlouhá doba. Nic víc za tím nebylo. Prostě jsem potřebovala změnu. Pro mě jako pro herečku není dobré zůstat stát na jednom místě. Na naší profesi je nejkrásnější hledání a prozkoumávání nových figur. Postavu doktorky Magdy jsem měla moc ráda, ale byl zkrátka nejvyšší čas zkusit zase něco jiného.

Z dcery Agátky, která se mi narodila krátce před zahájením natáčení, je už školačka. Druhá dcera Julie, narozená v průběhu natáčení Ordinace, se už pomalu chystá do školky. Také jsem se stihla vdát a pořídili jsme si krásné bydlení. Není toho málo. Mám pocit, že prožívám to nejhezčí období svého života.

Myslíte, že by to byl trhák? Žiju úplně normální každodenní život. Nebavilo by vás se na to koukat, věřte mi.

A víte, že jo? Není špatné umět si v životě dupnout a nebát se ozvat, když se vám něco nelíbí. Jinak jsem se ale neinspirovala. Magda byla hodně ambiciózní a dravá, zatímco já, čím jsem vyzrálejší, mám priority srovnanější a nikam se necpu. Svoji práci se ale vždycky snažím zdravě propadnout a přistupovat k ní poctivě.

V podstatě to korespondovalo s vývojem charakteru postavy. Když do seriálu vstupovala, nebyla zrovna nejmilejší a reakce lidí tomu odpovídaly. Samozřejmě jsem zažila poznámky typu: Vy to tam teda vedete. To vás baví hrát takovou mrchu? apod. Ale smáli jsme se tomu. Časem se z ní stala spořádaná manželka a matka. Myslím, že si diváci Mázlovic vtipnou rodinu velmi oblíbili.

Na to mám jen jednu odpověď: Z vlastní vůle nikdy! Pouze z vážných zdravotních důvodů nebo po nějaké nehodě. Ženy pod rukama estetických chirurgů sice přijdou o vrásky, ale ztrácejí osobnost. Musím se smát, když kolem vidím ty našpulené kačeří rty. Snad jenom jejich nositelky mají pocit, že je to sexy.

K drastičtějším operacím typu zvětšování prsou, odsávání tuku, sekání nosu a tak podobně tíhnou lidé, kteří se nedokážou sami se sebou vyrovnat a přijmout se. Možná by stačila pomoc psychologa.

Už jako malá holka jsem s nadšením sledovala osudy hrdinů v historických seriálech Sňatky z rozumu nebo F. L. Věk. Líbila se mi ta atmosféra doby, to, jak se k sobě lidé uctivě chovali, i jaké nosili nádherné oblečení. No a teď to konečně můžu zažít na vlastní kůži, i když v jiné historické době.

Je to dost náročné a zabere mi spoustu času. Minimálně do dubna to s jinou prací skloubit nelze, a ani bych to nechtěla, protože veškerý volný čas chci trávit s rodinou. Netočíme chronologicky, a tak jsme například v parném létě v kožichách točili zimu, protože seriál začíná přelomem podzimu a zimy. No a teď, když venku mrzne, se točí třeba srpen. Ale to už je snad taková filmařská tradice.

Ano. V první sérii jde o dvaadvacet dílů ságy postavené na osudech rodiny Valentových, původně statkářů, kteří se přestěhovali do Prahy. Hlavní linkou je velký milostný příběh ženy a dvou bratrů. Jednoho miluje a s druhým je vdaná a má dvě děti. Příběhem se proplétá i vyšetřování dávné vraždy, takže půjde tak trochu o detektivku.

V seriálu je spousta lidských příběhů, na nichž se ukazuje, jaká byla společnost žijící v období od roku 1918 až do konce druhé světové války. Myslím, že si diváci užívají i krásnou vizuální podívanou.

Máme společné známé, kteří nám oběma jen tak nenápadně naznačili, že bychom se k sobě hodili. Červíček v nás začal hlodat a po čase jsme si k sobě našli cestu sami. A osudový je pro nás každý den, který strávíme spolu.

To je prostě nepřenosné. Kdo to nezažije, nepochopí. Předně: není to žádná lesní chata, ale nově postavená dřevostavba s vlastnostmi moderního nízkoenergetického domu. Máme vlastní vodu, topíme pouze dřevem, takže náklady na bydlení jsou téměř nulové.

Docela často vysvětluju Pražákům, co je krásného na přírodě kolem celého domu. Jak je fajn, vyjít ráno bosou nohou na terasu, pít kávu a sledovat přitom veverky, jak skáčou ze stromu na strom a jak jsou krásně zbarvené. Každý den nás to nabíjí dobrou náladou. Děti můžou běhat od rána do večera po zahradě a ta se během roku nádherně mění.

Večer je úžasné zatopit v krbu a poslouchat místo televize praskání dřeva. Pražák si to většinou vyslechne, ale stejně tomu nebude rozumět. Já jsem měla Prahu vysněnou a jsem ráda, že jsem v ní mohla patnáct let žít, ale teď bych neměnila ani za nic. Vyhovuje to celé rodině a jsme tu šťastni.

Netvrdím ale, že to je definitiva. Pořád v Praze vlastníme byt a kdykoliv se může stát, že rodinná situace bude vyžadovat návrat do velkoměsta.

O svém muži bych musela mluvit pouze v superlativech, ale nemá to rád. Tak vám to musí stačit jen takhle.

Holky jsou šťastná stvoření a my jsme za to vděčni. Agátka už je školačka, tak si užíváme běžné povinnosti prvňáčka. Docela nám to jde. Julie roste jako z vody a už se taky začíná projevovat její osobnost. Obě holky jsou dost tvrdohlavé a jdou si za svým tak dlouho, dokud toho nedosáhnou. To mají nejspíš po mně.

Julinka si dokáže třeba hodinu malovat nebo si hrát sama a soustředit se. Agi je zase hodně společenská. Jsou to jedinečné osobnosti. (Otcem Agátky je herec Roman Štolpa, s nímž se herečka sešla v seriálu Rodinná pouta. Byl však ženatý a k nové rodině se neznal – pozn. aut.)

Nádherné. Možná proto, že jsem byla taky obklopena přírodou. Asi nejvíc mám dětství spojené se svou babičkou, která bydlela v romantickém prostředí hradu Pernštejna. Milovali jsme to tam. Brodili jsme se s bráchou v potoce, chodili do studánky pro vodu, máchali prádlo v potoce, prostě pohádka.

Julii chtěla naše starší dcera Agátka. Ale tohle jméno se líbilo nám všem. Spojitost s mojí rolí ve filmu nehledejte.

Byl to fenomén, obrovská osobnost, ten nejvnímavější režisér. A především perfekcionista. Režíroval mi i prsty na rukou. Vím, že se o něm vypráví spousta legend, kde je spíš za drsného řvouna, ale já poznala i to, s jakou citlivostí přistupoval k herecké profesi, to se už v dnešní době nenosí.

Dokázal nám dát čas, nesnášel, když nás po klapce a těsně před akcí maskérky a kostymérky rušily v soustředění. Ano, to potom opravdu křičel. Ale oprávněně. Také dokázal uznat svoji chybu a omluvit se. Vzpomínám na něho ráda a často.

Právě ve Studiu Ypsilon mě můžete vidět jako herečku i jako zpěvačku a hráčku na akordeon. Asi nejvíc v představení Praha stověžatá, kde dokonce otevíráme druhou polovinu představení naším pojetím Vltavy. Smetana by se divil. Mimochodem, tohle představení je tak úspěšné, že jej hrajeme už třináct let. Kromě toho mám ještě roli Rusalky v Rusalce a Markétky ve Faustovi.

Máme rádi skoro všechna jídla. S Danem preferujeme lehčí stravu, jako třeba špek, klobásky, jitrničky a podobně. Ale vážně: masa u nás v ledničce moc nenajdete, zato zeleniny a ovoce máme i díky naší velké zahrádce vždy dost. A chleba z domácí pekárny je jedinečná pochoutka.

Jojo, miluju povidlové koláče a tvarohové buchty, mňam! Když mám čas, peču ráda cokoli. A hlavně bez prášku do pečiva a podobných jedů. Naše babičky to neměly a jaké pekly dobroty. Také máme doma tradici, že každý oslavenec ode mne vždycky dostane vlastnoručně pečený a ozdobený dort. Holt tu svoji kreativitu musím naplňovat i v domácnosti.

Docela stíhám. Zahradu tedy ještě ne tak, jak bych si přála, ale miluju ji a trávím na ní maximum času. Dost jsem se nadřela na skalkách a okenních truhlících. Největší odměna je pro mě to, že si toho někdo všimne a třeba i pochválí. Loni jsem v hlavní zahrádkářské sezóně dost točila, ale tento rok mám v plánu zprovoznit skleník a napěchovat ho rajčátky, okurkami a papričkami. Už se těším.

Baví mě i ruční práce – i když času je málo, občas se snažím holkám něco ušít. Naposledy to byly princeznovské šaty na karneval. Měly z nich velkou radost a já také.

Ničeho se zcela nezříkat, jíst, pít a dělat všechno, ale s mírou, zdravým rozumem a úctou k životu.