Markéta Plánková: Potřebuji chlapskou náruč

Ano, ale není to žádná novinka, protože běhá od osmi měsíců. Už v porodnici mě varovali, že je extrémně živá. Byla jsem hrdá matka, takže jsem se radovala. Jenže jsem nevěděla, co to znamená. Teď už to vím. Agátka opravdu nechodí, ale běhá, takže jsem z ní dost vyřízená.

Věděla a moc jsem si ji přála. A jak jsem ještě navíc byla na všechny chlapy naštvaná, říkala jsem, že pindíka hned po porodu opravdu vidět nechci. Ještě v bříšku jsem ji měla pojmenovanou, oslovovala jsem ji Agáto a těšila se, až se konečně objeví.

Když jsem zjistila, že budu víc natáčet, oslovila jsem kamarádku, která mi dělá paní na hlídání. Takže malá má jednu chůvu, která se o ni stará. Nechtěla jsem, aby s ní pokaždé chodil někdo jiný a měla v tom zmatek. Takhle jsem s ním jenom já a Alenka.

Na to je ještě malá. Jakmile to ale bude možné, dám ji do školky. Má ráda děti a společnost. Zdá se mi, že jenom se mnou a s chůvou se už začíná nudit.

Prahu miluji a vždycky jsem tu chtěla žít. S příchodem Agáty se to ale změnilo a docela ráda bych uprchla někam za město. Ideální je pustit dítě na zahradu, mít pejska a přírodu. Pražské parky jsou plné psích hovínek, nedopitků po bezdomovcích, lahví a spousty nebezpečných nástrah. Dřív mi to bylo jedno. Najednou vidím, že velké město není ideální prostředí pro dítě.

Asi to bude znít divně, ale není. Vzhledem k situaci jsem ráda, jak to dopadlo. Vždycky je lepší nemít žádného chlapa než špatného, jak říkávala moje babička. Ale když vidím, jak malá roste, začínám mít pocit, že jí mužský element chybí. V mužské společnosti se chová jinak než mezi samými ženami. Cítím vůči ní v tomto směru určitý dluh.

Taky si říkám a určitě flintu do žita neházím.

V Ypsilonce. Sice tím zabijím večery, ale na druhou stranu, když mám představení, jsem doma přes den. Snažím se, aby to tak vycházelo, a všichni mi vycházejí vstříc.

Samozřejmě ve více, zhruba desetkrát měsíčně. A měla bych začít zkoušet něco nového. Zkoušky by měly začít někdy v zimě.

Ani mi tak nezáleží na tom, jestli hraji hlavní roli nebo mouchu v rohu, jako spíš s kým. Právě jsem dostala nabídku na pohádku pro Českou televizi s panem režisérem Dušanem Kleinem. Zahraji si kuchařku, takže zase nebudu princezna ani královna! Ale moc se těším. Ještě nevím, jak se to stihne a kam ji zařadí. Možná o Vánocích.

:.Za svou velmi štíhlou postavu vděčí dítěti, přestože dřív prý vyzkoušela snad všechny diety světa, zhubnout se jí podařilo až po porodu. Foto: Michaela Feuereislová

Spíš už královna. A pak ty maminky a babičky.

Doufám. Zatím nejsem přívržencem plastik a myslím, že herečkám hodně škodí. Ztrácejí tím výraz v obličeji a mimiku. Když téměř v padesáti vypadají na třicet, co vlastně mají hrát? Spíš o příležitosti přicházejí. Sice jsou hezké, ale co s tím. Proto si vážím hereček, které to nedělají. Třeba Květa Fialová nebo paní Medřická. Byla nádherná paní, a ani se nemalovala!

Asi Magda, protože bohužel taková teď taky občas musím v životě být, rozhodovat a řešit problémy. Jenže všude kolem sebe vidím, že silné schopné ženy mívají ve vztazích problémy. Většina mužů to totiž nezvládne, vyhovuje jim spíš ta křehká Hedvika, která je chce mít neustále vedle sebe. Takže se v sobě snažím hledat i tuhle polohu, abych dokázala dát partnerovi najevo, že opravdu potřebuji chlapskou náruč. Myslím, že je to důležité.

Ale ano, jen nebylo důležité samostatnost příliš ventilovat, takže si toho asi nikdo nevšiml. Většinou se mě lidé ptali na roli a nikoho nezajímalo, jaká jsem v životě. Až s příchodem Agáty a tím humbukem okolo se provalilo, že jsem asi silnější. Samostatná jsem byla od čtrnácti, kdy jsem kvůli studiu musela odejít z domova.

Z Bystřice nad Pernštejnem. Bydleli jsme s babičkou v podhradí, měli jsme krásný výhled na hrad, to byla romantika… Pak jsem studovala v Kroměříži a od dvaceti v Praze. Rychle se naučíte, jak hospodařit s penězi, jak se začlenit do kolektivu, jak přežít, kde bydlet, shánět si podnájem. Takže už jsem řešila dospělácké věci.

O čtyři roky staršího bratra.

Na základní škole mě opečovával jako malou sestřičku, pak se ty role nějak prohodily a začala jsem opečovávat já jeho. Když měl nějaký průšvih, přišel za mnou a řešili jsme ho spolu. I když jsem byla mladší, dokázala jsem mu kolikrát pomoct. Dnes už má dvě děti, bydlí na Šumavě a je voják z povolání.

Ani ne, protože cítí, že život zvládám. Spíš se jim stýská. Mám málo času, takže spíš oni přijedou za námi do Prahy. Vídáme se tak dvakrát třikrát do roka.

Dodnes mi neřekli křivého slova. Jen je jim líto, že se tak málo vídáme.

Bylo, ale chtěla jsem, aby odešel. Navíc jsem byla hormonálně rozhozená, protože jsem byla na polovinu těhotenství sama. Nejhorší chvíle nastala, když nás kamarádka Petra Špindlerová přivezla domů z porodnice. Pak se za ní zavřely dveře a zůstaly jsme tam jenom my dvě. Já a ten malý uzlíček. Najednou se ve mně protrhly všechny hráze a brečela jsem asi dvě hodiny. Potom se vše nějak ustálilo, pocity se stabilizovaly a už to bylo dobré.

:Svatbu s hercem Romanem Štolpou zažila pouze jako Hedvika v seriálu Rodinná pouta. Ve skutečnosti ji opustil ještě před narozením dcery Agátky. foto: Právo/archiv Tv Prima

Bydlíme v pronájmu, což v Praze není levná záležitost, takže se musím otáčet. Uvažovala jsem o hypotéce, ale děsí mě, byť jsem silná ženská. Nikdy nevíte, co bude zítra, zvlášť v našem povolání. Navíc svobodné matce s dítětem by hypotéku asi nikdo moc rád nedával. To je právě situace, kterou bych ráda řešila, ale netroufám si sama.

Tohle jsme neřešili. Potkali jsme se na natáčení a už první den jsme zjistili, že máme spoustu společného. Povídali jsme si hodiny a hodiny, pak se vztah prohluboval a já ho poznávala mimo ateliér. Fungovalo mezi námi absolutně všechno. Myslím, že kdybych byla jako partnerka přidělena k jakémukoli jinému herci, stejně bychom si cestu k sobě našli. Pracovali jsme spolu na spoustě věcí i mimo natáčení, například jsme založili Divadlo Kompanyje.

Ne. Mám spoustu kamarádek v podobné situaci. Někteří otcové se zase hlásí až moc, jenže se nechovají pěkně ani k bývalé partnerce, ani k dítěti. Přesto jim soudy nahrávají. Je móda, že otec má právo úplně na všechno. Jedné kamarádce u soudu vyčetli, že nevyvinula dostatečnou energii, aby se její dcera scházela s otcem. Že prý je iniciativa na ní. To mě docela zlobí.

S Milanem Bahulem (představitel dr. Pusenského - pozn. red.) jsme se domlouvali, že musíme být věrohodní, takže jsem tušila, že asi dostanu pořádnou. Při zkouškách se markýrovalo, pak se jela ostrá a dostala jsem pořádnou. Kvůli technickým problémům jsme ale jeli ještě jednou. Já už byla pořádně vytočená, tak jsem mu dala větší a on mi ji vrátil. Fakt jsem málem přišla o hlavu a o zuby. Záběr skončil dobře, ještě jsem řekla ta svá dvě slova a pak jsem se strašně rozbrečela. Byl to šok, měla jsem skoro celý den zatměno před očima.

Právě že nikdy. Já byla dítě, na které stačilo zařvat. Což bylo pro mě horší zlo. Mě rodiče bít nemuseli, stačilo všechno mi vysvětlit. A když zvýšili hlas, celá jsem se rozklepala.

:.Když jí bylo nejhůř, mohla se vždycky spolehnout na věrnou kamarádku Petru Špindlerovou. foto: Právo/archiv Markéty Plánkové

Ne. Partneři si mají jeden druhého vážit. Kdyby mi muž sprostě vynadal, urazil mě nebo mě snad uhodil, je to pro mě konec vztahu. Tím by byly základní věci narušené a neměla bych na čem stavět dál. Všechno by se zbořilo.

To vzniklo na večírku Ordinace. Domluvili jsme se s kolegy, že budeme pokračovat jinde. Objednali taxíky, já se ale vrátila pro Martina Písaříka. Do toho vpadl Honza Šťastný, popadl mě za ruku a povídá: Pojď, už jsou venku taxíky. Jenže nás viděli novináři a zrodila se fáma.

Asi většina. Charakterově si jsou podobní. Zajímaví, vědí, co chtějí, jsou to chlapáci. Ať Milan Bahul, Honza Šťastný, Petr Rychlý, pan Štěpánek nebo pan Potměšil. Pro mě musí být muž zajímavá osobnost.

Narodila jsem se ve znamení Berana, ale jsem napůl Rak, takže to s mou tvrdohlavostí není tak horké.

Ne! Vnitřně bych umřela. Potřebuji něco dělat, tvořit, chodit mezi lidi a nějak se uplatnit. I kdybych měla čtyři pět dětí, nějak bych si poradila a do práce bych stejně chodila.

Určitě ne, protože by to byla nuda. Radši půjdu do hospody na pivo a tlačenku než do luxusní restaurace s milionářem.

Je to pravda. Navíc teď žiji v začarovaném kruhu. Jsem zakuklená jenom na natáčení nebo s malou na procházce, a když mám pár dní volna, jedu k rodičům. Nechám to osudu.

:.Jako sebevědomý doktor Beneš se Pavel Batěk snaží v Ordinaci ukrást Markétě srdce. V civilu však nemá šanci, i když jim to v grilovací soutěži na seriálové party spolu docela šlo. foto: Právo/archiv TV Nova

Zkušenost s tím nemám. Ale dokážu pochopit, že jim to nemusí být příjemné. Zvlášť když vás začne pronásledovat bulvár, což může být pro spoustu chlapů překážka, na níž často krachují vztahy celebrit. Málokdo chce mít soukromí naservírované na talíři pro všechny.

Když je žena královna, musí najít krále. Nemůže vzít zavděk šaškem nebo obyčejným pěšákem. Jenže král se špatně hledá, moc jich není.

Žádný. Ani náznak.

Určitě.

Ještě se stále snažím koncertovat s kapelou Botafogo, s níž hraji na akordeon a zpívám. Založil ji kolega z Ypsilonky Jenda Jiráň.

Vystudovala jsem ho v Kroměříži na konzervatoři. Pak jsem byla šest let učitelkou hudby v lidušce. Stále jsem ale cítila, že jsem na kantořinu mladá a nechce se mi zavřít se do školy.

Má kolem dvanácti kilo. Musím zaťukat, moje záda všechno přežila na rozdíl od spousty kolegů.

:.V pražském Divadle Ypsilonka hraje už deset let, mimo jiné s Jiřím Lábusem. Foto: Archív Studio Ypsilon

Ježíši, vůbec ne! Dřív jsem jezdila na kole, hrála tenis, plavala. Do posilovny bych se styděla, takže jsem občas doma zapnula kazeťák a cvičila. Což mi vždy vydrží třeba měsíc, pak mě to zase přejde. Teď na sport nemám čas, a když náhodou chvilka zbývá, bývám tak unavená, že si radši sednu s pěknou knížkou nebo odpočívám u televize. A snažím se hodně spát.

Jsem blázen, který dokáže přečíst všechno, od psychologického románu po detektivku. Můj oblíbený autor je Bohumil Hrabal, ten mě vždycky pohladí po duši.

Dřív jsem vyzkoušela snad všechny diety světa. Nejlepší z nich je ale dítě. Zpočátku jsem se vůbec nevyspala. Agátka se budila i patnáctkrát za noc. Navíc jsem zjistila, že když normálně jím, tuk se neukládá. Se svými 174 centimetry patřím do kategorie vyšších hereček. Proto jsem taky nikdy nehrála princezny. Jsem ráda, že jsou v Ordinaci takoví chlapáci. Klidně si mohu vzít boty na podpatku, a stejně jsem menší, což u herců není právě běžné.

Byla jsem moc zklamaná, když mi kdosi ze štábu prozradil, že je Johnny Depp malý (měří 175 cm - pozn. red.). Je můj miláček, takže tomu stejně nevěřím. Líbí se mi, že si vybírá zajímavé role, nejde do všeho a dokáže se neuvěřitelně proměňovat. Z hereček mám ráda Cate Blanchettovou, v čemkoli jsem ji viděla, byla pokaždé jiná. A dokonalá.

Spoustu herců obdivuji a mám ráda komedie 70. a 80. let s Ivou Janžurovou.

S Jackem Nicholsonem. O vzhled u muže tak moc nejde. Když mi kamarádka ukazovala svého partnera na fotografii, říkala jsem si v duchu: Holka, přece máš na víc! Pak jsem se s ním seznámila a zjistila, že je úžasný chlap.

Záleží mi na celkovém dojmu. Znám plno mladých kluků na takové úrovni, že by jim leckterý šedesátník mohl závidět. Naopak někteří ještě v padesáti nevědí, co se s nimi děje.

Když se takhle zeptáte, zní to příšerně. Ale v Ypsilonce už deset let jsem a připadá mi to jako dva roky. Takže čas je relativní. Jestli mě seriál bude bavit a naplňovat i po těch deseti letech a někdo mě v něm bude chtít, je možné, že tu spolu budeme zase sedět.