Markéta „Maky“ Vondroušová – bojovnice, která to nikdy nezabalí

„Když jsme s Markétou začali mluvit o Wimbledonu, tak nám vždycky říkala: Dejte mi s tou trávou pokoj,“ líčí Jiří Hřebec, daviscupová legenda a spolu s Janem Hernychem jeden z dvojice trenérů čerstvé wimbledonské vítězky Markéty Vondroušové. Na Hřebcovy zápasy hrané na pražské Štvanici pamětníci pořád vzpomínají. Po Negrelliho viaduktu jezdily vlaky, strojvůdce občas vypustil páru z lokomotivy a šoumen s dlouhými vlasy bavil ochozy narvané k prasknutí.

Pro patnáctiletou slečnu ze Sokolova, která přesídlila do Prahy, se Hřebec stal jedním z nejbližších lidí. I když je mezi nimi věkový rozdíl skoro padesát let, pořád je ochotná mu naslouchat a brát si jeho rady, prokládané svérázným humorem, k srdci. Pro Vondroušovou je Hřebec skutečným tenisovým guru.

„Jsem strašně rád, že se Maky dostala právě k Jirkovi Hřebcovi. Protože ten ji nemínil předělávat, ale rozvíjel u ní to, co uměla nejlíp,“ potěšilo kouče Jana Fuchse, který výjimečnou tenisovou naději cepoval pět let na kurtech v Kynšperku nad Ohří. Do té doby takový talent ještě neviděl.

„Markétka byla šikovná na všechno. Ať to byl fotbal, florbal, stolní tenis, atletika. Trénovala ráda a na slzičky nikdy nedošlo,“ tvrdil před čtyřmi lety její dědeček Stanislav Janků, který Vondroušovou sám učil lyžovat.

„Když byly Markétce čtyři roky, tak jsme takhle byli i s jejím tátou Davidem ve Val Cenis ve Francii. Na snowboardu se pak naučila sama na Bublavě, kde máme chalupu. Po snídani šla vždycky na malou sjezdovku a sjížděla ji. Občas sice spadla, ale nic ji neodradilo a jezdila tak dlouho, dokud se to nenaučila. Přišla na oběd a odpoledne vyrazila na svah zase. Byla jako buldoček,“ vzpomínal.

Nakonec ale vyhrál tenis. „Markétina tátu zajímal a rekreačně ho taky hrál. Občas i se mnou,“ líčil Janků. Jeho vnučka však velmi brzy potřebovala lepší a starší soupeře. „Máme tady vietnamskou komunitu, takže jsem ji klidně nechával hrát s těmi kluky. A taky je školila,“ rozesmál se při vzpomínce trenér Fuchs.

„Už na prvních trénincích zjevně mezi ostatními vynikala. Že by z ní mohla vyrůst opravdu výborná hráčka, jsme si mysleli už v době, kdy začala vítězit na dětských turnajích, a jako dvanáctiletá pak vyhrála Nike junior Tour v USA,“ prohlásil Janků.

Jeden z rodičů hráček, které proti Vondroušové tehdy nastupovaly, vzpomínal, jak náctiletá slečna nastoupila na jednom z mládežnických turnajů úplně bez tréninku. Ale stačil jí set, aby se rozehrála. A pak už se s ní naprosto nedalo soupeřit.

I když měla Vondroušová nabídku z Prostějova, zamířila raději do Prahy. „Do ČLTK odešla, když tam vyhrála žákovský turnaj a ve finále porazila kluka…,“ zmínil v roce 2019 dědeček tenistky.

Do většího klubu na Štvanici ovšem díky Fuchsovi dorazila nachystaná skvěle. Tenisová tradice v Česku je natolik silná, že i v opravdu malých klubech najdete skutečně špičkové odborníky. „Češi rozumějí tenisu jako Rakušané lyžování,“ nechal se slyšet bývalý tenista a někdejší i fedcupový kapitán Jan Kukal.

Pro chlapíka ze západu Čech, který občas nejde pro ostřejší slovo daleko, byla příprava s Vondroušovou naplněním jeho trenérských představ. „Ona to naštěstí, holka, nikdy nezabalí. To je její ohromná výhoda. Když prohrává, bojuje, i kdyby tam měla nechat duši,“ tvrdil Fuchs.

Její bývalý kouč si vybavil i historku, jak šel se svým známým hrát proti své svěřence čtyřhru. „Ten chlápek se úplně klepal, že jde hrát s Markétou, které přitom bylo asi deset let.“

Fuchs je rovněž tvůrcem nesmírně variabilního stylu, kterým Vondroušová deptala soupeřky také ve Wimbledonu. Naučil ji hrát kraťasy těsně za síť. Úder, který není vlastní ani některým hráčkám ze světové špičky. Podle kouče se Vondroušová vybíráním jeho kraťasů nejprve zocelila v předvídavosti. Teprve posléze je až do vyčerpání pilovala sama.

„Aby je dostala do krve a věřila si na ně. Musela si to protrpět a na mě někdy volala, že se na to vykašle, ale já ji nešetřil. Fakt to ale nikdy nevzdala.“ To bylo ostatně poznávací znamení Vondroušové. „Porazil jsem ji v ping-pongu nebo ve squashi. Ale hrála pořád dál a dál, než vyhrála ona…“

Když v 17 debutovala proti Američankám ve Fed Cupu a ve dvouhře hned uhrála bod, psalo se o další české naději, která brzy bude válcovat svět. Jenže k Vondroušové patřila i častá zranění. Třísla, zápěstí. Dlouhé pauzy a složité návraty. „Když je celá polepená, mám o ni vždycky strach,“ připouští Fuchs.

„Třeba rok 2018 byl špatný. Já byla hodně zraněná a zápasy jsem hrála přes bolest – a to prostě není dobré, protože jsem se nemohla soustředit jen na hraní a bylo to fakt náročné,“ popisovala Vondroušová, která má ale vlastnost těch nejlepších tenistek světa. Je ochotná jít až za hranici svých možností. V tom byl ale občas i problém.

„Hráč musí být v dobré fyzické i psychické kondici, aby mohl podávat skvělé výkony a zároveň měl z tenisu radost,“ vykládal její kondiční kouč Michal Vágner, který začal Maky postupnými kroky dávat dohromady, aby se eliminovala zbytečná zranění.

Jenže i před rokem vyrazila do Wimbledonu jen jako turistka se sádrou na operované levé ruce, v níž drží raketu. „Bylo to zvláštní, nevěděla jsem vůbec, jestli se ještě můžu dostat na místa ve světovém žebříčku, kde jsem už byla,“ obávala se Vondroušová.

Až do letoška jí patřila nejvýš 14. pozice díky průlomu na antukovém French Open 2019. V Paříži před čtyřmi lety neuvěřitelně chytila slinu. Hrála bez zábran, uvolněně. A hlavně byla zdravá. Navíc si nepřipouštěla tlak a pořadatelé s ní evidentně ani nepočítali, když ji poslali hrát semifinále s Britkou Johannou Kontaovou proti všem zvyklostem na mnohem menší kurt.

Jenže Vondroušová bez ztráty setu vyhrála i šestý zápas v řadě a najednou byl před ní ten zatím největší duel kariéry.

Když však ve finálovou sobotu vcházela odpoledne do kotle patnáctitisícového centrkurtu Philippa Chatriera na Roland Garros, docela to s ní zamávalo. Připadala si trochu nepatřičně, zápas proti Australance Ashleigh Bartyové byl jejím zdaleka nejhorším na turnaji. Vykulená ale byla i z humbuku, jaký se po jejím příletu z Francie strhnul doma.

„Nejsem úplně typ, který by to vyhledával, takže se spíš bojím. Hlavně musím mít čas na svoje věci a začít normálně trénovat. Snad ten rozruch zase rychle utichne,“ přála si bez vytáček. „Lidi ode mě budou čekat, že budu všechno vyhrávat, ale ten tlak bude velký a chci se s tím hlavně nějak vyrovnat.“

I před dvěma lety při olympiádě v Tokiu ale Vondroušová ukázala, že je špičkovou hráčkou. Kraťasy kdysi pilovanými v Kynšperku vyřadila japonskou hvězdu a největší favoritku na zlato Naomi Ósakaovou, k prvenství jí ve finále proti švýcarské kamarádce Belindě Bencicové chyběl jen kousek. „Ale já mám stříbro stejně radši,“ nesmutnila po návratu domů.

„Maky strašně vyspěla jako hráčka. Nejdřív si to musela vyzkoušet, jestli může ty výborné soupeřky porážet. Ona sama to netušila. Ale dozvěděla se, že už může porážet úplně všechny. Podle toho taky hraje. Tam dělá strašně moc sebevědomí. Ale že tenis umí skvěle, to jsem jí říkal už mnohem dřív: Maky, vždyť ty hraješ jako dvacátá třicátá hráčka světa, jen o tom nevíš. Nechci dělat chytrolína, ale pro mě to není překvapení,“ zůstal nad věcí Hřebec.

Když teď vstupovala na nejslavnější dvorec světa, wimbledonský centrkurt, netěkala nervózně očima, ale měla zaťatý výraz, který odrážel její odhodlání. „Já tomu říkám poker face. Ale uvnitř to vře, to je jasné,“ souhlasil Fuchs.

Těžko si vůbec lze představit, jak se musí cítit tenistka, která jde předvést špičkový výkon, nebo se k němu aspoň přiblížit, a sledují ji u toho členové britské královské rodiny, celebrity ze světa šoubyznysu, přející i nepřející fanoušci a také desítky milionů diváků televizního přenosu do celého světa. A pochopitelně i ti nejbližší.

Do Wimbledonu dorazila i sestra Vondroušové Julie a manžel Štěpán Šimek, projektový manažer v IT firmě, vysoký mladík s trochu dětskou vizáží, který během turnaje hlídal v Praze neposednou kočku jménem Frankie, jež partnerům neustále „demoluje byt“.

Jen maminka Jindřiška raději zůstala doma na gauči a měla samou nervozitou problém odhodlat se vůbec zapnout televizi.

Ale i když navenek vypadala soustředěně, večer před zápasem to bylo trochu peklíčko. „Skoro jsem nespala, naštěstí mi pomohly rituály. Rozehrála jsem se, zašla na jídlo,“ vzpomíná Markéta.

V obou setech finálového duelu se světovou šestkou Uns Džábirovou sice ztrácela, ale favorizovaná Tunisanka se nakonec nervově sesypala. Ani zdaleka nepřipomínala hráčku, co senzačním způsobem otočila semifinálový souboj s běloruskou obryní Arynou Sabalenkovou.

„Jak Maky hrála na konci zápasu, to bylo něco! Klidně šla do dlouhých výměn, nebyla nervózní. To já bych si ani nenadhodil,“ vtipkoval po zápase nadšeně Hřebec.

Cloumalo to i s manželem Štěpánem, který ale v lóži nechtěl dávat najevo žádné emoce, ty naplno propukly až po konci zápasu, když se jeho vítězka vyšplhala do lóže za svým týmem a těmi nejbližšími.

„Chtěla jsem rychle za nimi, ale já vlastně nevěděla, jestli se to vůbec smí,“ řekla čerstvá šampionka. Když se ocitla v oslavném klubku, došlo pochopitelně i na slzy. „Ségra brečela už při posledním gamu. Štěpána jsem viděla brečet poprvé za těch osm let, co se známe. Vlastně brečel ještě na svatbě. Ale jinak ne.“

Na neděli po velkém finále ostatně vycházelo první výročí sňatku manželů Šimkových. Tak se totiž vítězka Wimbledonu oficiálně jmenuje, ale pro sportovní život si ponechala příjmení Vondroušová, aby každý hned věděl, s kým má tu čest.

Před čtyřmi lety si už vyzkoušela, jaké to je, když se ocitne v centru dění. Ale to bylo zatím jen nanečisto. Wimbledon vystřelil hráčku s kšiltem na tenisový piedestal, kde bude terčem pro houfy soupeřek lačnících po skalpu šampionky.

„Samozřejmě bude nepříjemné, že se všichni budou chtít na mě vytáhnout a hrát co nejlépe, ale to k tomu patří. Vyhrála jsem grandslam, musím s tím počítat.“

Se Štěpánem Šimkem tvoří pár už osm let, ale svatbu měli teprve před rokem. Wimbledon ovládla už jako vdaná

Takže už zbývalo jen splnit podmínky sázky, kterou s Vondroušovou uzavřel její kouč Jan Hernych. 44letý bývalý tenista milovnici tenisek a tetování slíbil, že si v případě jejího grandslamového triumfu také na památku nechá zhotovit nějakou „kérku“. Že to bude muset nechat udělat už po Wimbledonu, toho se ovšem nenadál.

„To už bylo ve Švejkovi, že dluhy z karet se musí platit. Já sázku musím dodržet,“ povzdechl si Hernych.

Pokud ale Vondroušová bude dál rozvíjet svůj extrémní potenciál, můžou v budoucnosti klidně přibýt ještě další tetování. Proč ne? „Markéta se domů vrací s úspěchem vždycky po dvou letech. Přeju jí, ať je to příště třeba i dřív,“ uzavírá manažer I. ČLTK Vladislav Šavrda. Tato usměvavá mladá paní na to rozhodně má.