Markéta Krchová: Kontakt dětí z dětských domovů s rodinou je pro jejich budoucnost důležitý

Proč je podle vás důležité usilovat o kontakt dětí z dětských domovů s biologickou rodinou?

Každý člověk si svou sebehodnotu potvrzuje v interakci se svými nejbližšími, stejně tak to mají i děti v dětských domovech. Znalost prostředí, odkud pocházíme, patří k základním podmínkám zdravého sebepřijetí a vede k pochopení sebe sama. Bez znalosti osobní historie, vývoje v rodině, podmínek, ze kterých dítě přišlo, je velice obtížné je správně motivovat k touze po lepší budoucnosti.

Nemůže to být někdy spíše na škodu? Není to pro děti příliš psychicky náročné?

Kontakty s biologickou rodinou nemohou být, dle mého mínění, nikdy na škodu. Buď pomohou dítěti v ukotvení se a k získání jistoty, že má svou vztahovou osobu, která mu dává pocit jistoty a sounáležitosti se světem. Anebo mu pomohou pochopit vadné rodinné vzorce, které mohou mít základ v podobném problematickém životním startu některého z rodičů, a i to je důležitý aspekt při hledání odpovědí na otázku „kdo jsem“.

Vzhledem k tomu, že do našeho dětského domova přicházejí děti obvykle z nějak fungujících rodin, tak není až tak těžké najít kontakt. Děti se kontaktů s rodiči dožadují, těší se na ně.

Přesto se může stát, že je takový kontakt rizikový, či dokonce nežádoucí (vyšetřování PČR), potom je třeba citlivě pracovat s dětmi pod vedením odborníků z oboru psychologie a psychoterapie, vysvětlit důvod odkladu kontaktu a po ukončení opět opatrně a bezpečně začít tyto kontakty rozvíjet.

Jak se na takové setkání připravujete? Kdo dětem pomáhá?

Nejdůležitější je zajistit pro první setkání bezpečné, tedy s kontrolou v dosahu a přesto důvěrné, soukromé prostředí.

Zorganizovat setkání pomáhají všichni, kdo s dítětem pracují. Jsou to vychovatelé, zástupkyně, sociální pracovnice, psychoterapeutka či psycholožka. Vždy se dopředu domlouvají podmínky, za jakých k setkání dojde, konfrontují se představy všech zúčastněných a hledají se přijatelné kompromisy.

Pokud není možné zkontaktovat rodiče, hledáte i další příbuzné?

Obecně nám jde o to vybudovat dětem co nejpestřejší síť bezpečných vztahů i mimo naše zařízení. Tyto vnější vztahy, ať již příbuzenské, nebo i jiné, usnadňují dětem cestu k dospělé samostatnosti a zajišťují možnost, že se i po opuštění dětského domova, kromě nás, mohou obrátit pro radu či povzbuzení i na další spřízněné osoby.

Pokud rodiče nebo prarodiče nejeví o kontakty s našimi dětmi zájem, vždy se pokoušíme najít další blízké osoby, které by tyto kontakty zajistily.

Mají zájem se s dětmi potkat, nebo panují spíše obavy či odmítnutí?

Z počátku se ze strany biologické rodiny může objevit určit ostych, protože obvyklé zkušenosti s institucemi nebývají kladné. Rodiny se bojí, že budou z naší strany hodnoceny a odsuzovány.

Také se bojí negativního hodnocení dětí. A to obvykle v případě, že si jsou vědomi svých pochybení v dobách, kdy byly děti ještě v původní rodině. Je tedy na nás a na našem citlivém a trpělivém přístupu, vysvětlit rodinám důležitost kontaktů pro zdravý vývoj jejich dětí.

Umožnit jim se s novou situací vyrovnat po svém a nabídnout řešení a postupy, jež jim budou vyhovovat a budou respektovat jejich časové, sociální a emoční schopnosti a dovednosti.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady z praxe?

V roce 2019 přibyla v našem dětském domově početná rodina dětí. Jednalo se o šest sourozenců, jejichž rodiče určitým způsobem v péči o ně selhali. Situace vyvrcholila umístěním matky do výkonu trestu odnětí svobody, otec ztratil práci i bydlení. Maminka sice z vězení pravidelně telefonovala a posílala dopisy a balíčky, ale fyzický kontakt s biologickou rodinou nebyl možný.

Později se podařilo kontaktovat rodiče matky, kteří o děti jevili zájem, hlavně tedy babička. Ta však bohužel nedisponovala dostatečným množstvím financí, které by jí umožnily děti pravidelně navštěvovat nebo si je vzít domů na víkendový či prázdninový pobyt. Proto také i ona obvykle pouze telefonovala, občas poslala balíček, a ještě méně často přijela děti alespoň navštívit.

Díky získání grantu z programu Rozjedu to! se jejich situace výrazně zlepšila. Ve spolupráci s taxislužbou jsme za smluvní cenu sjednali pravidelnou dopravu všech dětí za babičkou do Ústí nad Labem na prázdninové, velikonoční a vánoční pobyty. Vztahy mezi babičkou a dětmi se upevnily a prohloubily natolik, že rodina vyjádřila přání, aby se děti mohly vrátit co nejdříve k rodině natrvalo.

V únoru minulého roku došlo k propuštění maminky z vězení a její první cesta vedla k nám do dětského domova za dětmi. Také ona se vyjadřovala tak, že její prioritou je návrat dětí zpět k biologické rodině. A protože nezůstalo jen u slov a matka začala vzorně spolupracovat s OSPOD i s vedením dětského domova a dalšími organizacemi, jsou děti od září svěřeny zpět do péče rodičů.

Je v Česku tato praxe běžná?

Nevím, vzhledem k účasti na školeních a podle diskusí, které s kolegy vedeme, předpokládám, že se tomuto tématu začalo dostávat před pár lety více pozornosti i v České republice.

Existují nějaké programy či školení, která můžete absolvovat? Jak probíhají?

Osobně jsem se zúčastnila báječného semináře, který nám zajistila Nadace Terezy Maxové v rámci projektu Rozjedu to! „Podpora vztahu dítěte v náhradní péči s vlastní rodinou.“ pod vedením zkušených lektorek Danky Pukancové a Andrey Hudekové.

Nejprve jsem, vzhledem k epidemiologické situaci, absolvovala tento seminář online, později jsem na něj jela ještě jednou, protože jsem osobní setkání s dámami, které jej vedou, považovala za velice přínosné a obohacující pro svůj profesní i soukromý život.

Tento seminář nebyl pouze nezáživnou přednáškou. Díky použití interaktivních metod si všichni zúčastnění mohli vyzkoušet, jak se asi cítí děti v různých situacích souvisejících s podporou kontaktů s biologickou rodinou. Společně s kolegyněmi jsme odcházely ze semináře nadšené, s hlavou plnou otázek a nápadů k podnětným diskusím o dané problematice.

Pracujete také s konceptem Kniha života, můžete prosím přiblížit, o co se jedná?

Knihy života jsou místem, kam si děti mohou ukládat všechny důležité dokumenty, listiny, fotografie, obrázky a v našem domově i drobné předměty, protože jsme zvolily formu plastových bedýnek.

Jedná se o opečovávané místo, kam si děti výběrově ukládají své vzpomínky, fotografie, důležité dopisy a vůbec všechny věci související s jejich historií, která je může provázet současností až do budoucnosti.