Markéta Fialová: Televize je návyková

Právě se vrátila z hor, odpočinutá a vyrovnaná. V červených džínách, veselé šále a neformální bundičce vypadá skoro jako bezstarostná studentka, ne jako máma dvou holčiček, kterou drtí obava, co ji čeká zítra. Její nadšení pro zimní radovánky je nakažlivé.

„Já hory miluju, cítím se vždycky jako znovuzrozená. Jsem fajnšmekr, čím výš, tím líp. Tenhle výlet byl trochu mimo plán. Moje sestra, která má dva kluky, si objednala pobyt na Lipně, kde jsou ideální lyžařské podmínky pro děti. A já jsem se na poslední chvíli přidala."

"Nakonec jela celá rodina – vedle potomků i máma, táta, manžel… a společně jsme oslavili mé dvaačtyřicáté narozeniny. Bylo to moc fajn, s ohňostrojem na sněhu,“ pochvaluje si moderátorka, která si kdysi, ještě před studiem Fakulty sociálních věd, oboru masová komunikace, střihla jednu sezónu povolání lyžařské instruktorky.

„To už jsem trochu psala do novin, a když mě tam jednou něco rozlítilo, rozhodla jsem se, že to nemám zapotřebí, a odjela jsem z Prahy s ideou žít na horách. Udělala jsem si instruktorský kurz, jenže jsem si neuvědomila, že i jako učitel pod sebe občas dostanu člověka, s nímž se úplně neshodnu a nemám s ním trpělivost. V tu chvíli bych o něj vzteky zlomila hůlky. Takže to taky nebylo ideální a já jsem se pokorně vrátila. Lyže mi zůstaly jen jako koníček,“ přiznává.

Je logické, že obě dcerky, jedenáctiletá Alma a osmiletá Emma, na svahu válí. „Drtím je už od tří let. I když je známá pravda, že vlastní děti je lepší dát do učení někomu jinému. Jinak jsou na zabití."

"Dokonce můj manžel, který v době našeho seznámení nelyžoval, než by se nechal učit ode mě, začal raději sám na snowboardu. Jenže pak zjistil, že se třemi lyžařkami je absolutně nekompatibilní, co jsme my odbruslily, to on jako lachtan nedal… Takže se naučil lyžovat, aby nám stačil. Dnes je to pro všechny obrovská radost.“

A jedním dechem dodává, že je člověk, který nevydrží nikde dlouho. Baví ji změny, bydlení střídá, jak jen to rodina dovolí, čím častěji, tím lépe, místa dovolené tak po týdnu. Jen vztahové a pracovní vazby má ráda trvalejší.

„Jsem absolutně spokojená s tím, kde žiju, máme tu krásnou zimu i krásné léto a obojí si naplno užiju. Když mizí sníh, říkám si: nebreč pro lyže, začne kolo a golf.“ Ten se začala učit na oplátku kvůli svému muži – a zjistila, že to vůbec není legrace jen pro starší a pokročilé. „Kolik nachodíte kilometrů a jak svižně, když vám to jde, nebo spíš nejde, tak jako mně, a míček si lítá, kam chce! Je to slušný sportovní výkon, navíc venku. Nehraju V. I. P. turnaje, ale s přáteli a probereme spoustu věcí.“

Mít dvě dcery je pro každou mámu radost ze spřízněných duší. Markéta ty své vychovává sice sportovně, ale k ničemu je nenutí. „Holky jsou ve svém věku samostatně myslící bytosti a rozhodují se podle svého. Jedna tíhne k tanci, druhá utíká k divadlu, jednu baví kolektivní sport, druhá je těžká individualistka.

Necháváme jim v tomhle absolutní volnost a snažíme se je podpořit v tom, co si najdou. Občas je to i s pomocí babiček a chův velmi složité na logistiku, ale zatím se to vždycky nějak zvládlo.“

Přes občasnou večerní nepřítomnost je nikdy nešidila o pohádky. „Dnes čteme už jen s mladší a napůl: tři stránky já a pak zase ona. Obě jsou velké čtenářky, měsíc co měsíc chodíme do knihovny a nosíme si štosy knih. Za to jsem hrozně ráda. Mě v tom rodiče taky podporovali.“

Že je maminka známá tvář, děvčata neřeší, platí u nich heslo: V práci dáma, doma máma. „Moc se snažím držet je stranou své profese, úmyslně je neprodávám na první stránky. Holky si zachovaly zdravý rozum, jen občas přijdou s tím, že někdo ve škole něco řekl…“

Markétu samozřejmě na obrazovce sledují, jednou pochválí, jindy zkritizují. „Nejvíc si jejich ženskou kritiku užívám, když společně sledujeme zprávy kolegyň a slyším jejich úvahy. Jsou to neuvěřitelně pozorné divačky, u mě po návratu hodnotí oblečení, náušnice i náplň zpráv. Dotýká se jich hlavně násilí na dětech a zvířatech.

Když ve zprávách říkám: „Zvažte, jestli by tuto reportáž měly vidět vaše děti, myslím i na ty svoje. Sama kolikrát nevím, zda je lepší je toho uchránit, anebo jim ukázat, že i tohle se může stát… Každé dítě je nastavené jinak, a co zvládne pojmout ta starší, mladší neumí správně vyhodnotit. Doufám, že v Televizních novinách dokážeme vyvažovat, co ještě zveřejnit, a co už ne.“

Dcery pečlivě sledovaly i sérii televizních debat, které Markéta moderovala s prezidentskými kandidáty. „Moc se mě zastávaly. A já jsem pro odlehčení vyzvídala, na co by se zeptaly ony. Hlavně Alma neměla vůbec špatné nápady, hodně to se spolužáky probírali. Třeba ji zajímalo, zda je Vladimír Franz potetovaný i na hýždích. Protože pokud ano a stal by se prezidentem, určitě to někdo zveřejní.“

Mít v živém rozhovoru tolik silných osobností je pro moderátora zkušenost k nezaplacení. Markéta se nebála žádného, respekt měla přede všemi. Lidi na ulici se jí stále ptají, jací jsou mimo kameru.

„Na všechny kandidáty jsem se pečlivě připravovala, ale s žádným jsem se nesetkala dřív, abych si udržela odstup. Většina byla naživo stejná, až tak se hrát nedá. Jistě, každý vyzařuje nějakou energii a v podvědomí vyvolá osobní sympatie nebo antipatie. Ale nesmělo se to projevit v mém přístupu.“

Markétu velmi bavili nepolitičtí kandidáti jako Táňa Fischerová nebo Vladimír Franz – tomu třeba dodnes nevěří, že nešlo jen o jeho další sociologickou studii. „Každopádně klobouk dolů, hezky ty stojaté vody politických diskusí rozvlnili. Najednou do politiky vstoupil jiný, inspirativní duch.“

Z obrazovky Markétu známe v decentních kostýmcích nebo šatech. V civilu miluje uvolněnou módu, džíny, triko, mikinu. Kostým prý v jejím šatníku nenajdeme. Proto mě překvapila šeptanda, že tahle klidná a seriózní moderátorka má na těle piercing.

A tak se pídím, zda je to pravda. „Jak to víte? No, asi to uniklo, když jsme po rozhovoru s Vladimírem Franzem vtipkovali, zeptala jsem se ho znovu na ty tetované hýždě. Jeho informaci jsem byla ochotná směnit za tu o mém piercingu. On i pod modrou stafáží zčervenal a řekl, že je tetované nemá. Já mám pearcing v pupíku a přežil oba moje porody.“

Málo veřejně známou zónou Markétina života je i její manžel Alex, přirovnávaný v médiích k panu Colombovi. „Můj muž je svobodomyslný člověk a multikulturní podnikatel, který díky internetu může pracovat kdekoliv, takže naše pracovní programy lze dobře skloubit. Polovina jeho genů pochází z Dálného východu, je napůl Kazach, ale vyrůstal tady."

"Je absolutně tolerantní ke všemu, ať se to týká národů, nebo výchovy, daleko víc než já. Když řekne: Můžeme se sebrat a žít třeba ve Francii, věřím, že by to skutečně dokázal. Já jsem konzervativnější, ctím hodně kořeny. Ale holky jsou důkazem, že nám to funguje. Víc neprozradím, nemá rád české projevy popularity a já respektuju jeho soukromí,“ krčí rameny moderátorka.

Na povinně nepovinné společenské akce měla léta svého parťáka z obrazovky – Karla Voříška. „To bylo pro manžela velmi pohodlné východisko. Když si mě bral, nevěděl přesně, co a kde dělám. A po mé odpovědi se začal ptát na kolegyni, která se mu líbila, což mě strašně dožralo."

"Od té doby se s tím nějak smířil a vyrovnal, byť myslím, že byl raději, pokud jsem byla méně vidět. Ale jsou spousty soukromých akcí, na které chodíme samozřejmě společně. Alex umí být i šoumen, když se dobře baví. Rozhodně se s ním nenudím, uznává moji práci, jen není rád středem zájmu.“

Na obrazovku se dostala Markéta díky náhodě. Spolužačka ji tehdy poprosila o doprovod na konkurz do televize. „Když už jsem tam byla, řekli, ať si to taky zkusím. Došlo k hloupé situaci, že mě vzali, a ji ne.“

Začínala v televizi Premiéra (později Prima), pak přešla do České televize a posledních osm let moderuje hlavní zpravodajství na Nově. S Karlem Voříškem byli skvěle sehraní a pravidelně se umisťovali na předních příčkách žebříčků divácké oblíbenosti. „Dvojice s Karlem znamenala šťastnou volbu. Je to výborný parťák, s úžasným smyslem pro humor,“ potvrzuje moderátorka.

Karel Voříšek byl ovšem v listopadu odvolán z obrazovky kvůli údajné spolupráci s StB. Od té chvíle se spekulovalo, zda se mu podaří očistit své jméno a vrátí se zpátky. A logicky také, co bude s Markétou? Zpočátku ze zpráv zmizela, v posledních týdnech se objevuje každý pátek a sobotu – sama.

A bulvár se předhání se zaručenými informacemi: Markéta se údajně zalíbila vedení jako sólistka a bude pokračovat v tomto formátu, nebo dostane nového kolegu, na jehož post se už dělají konkurzy. Párkrát dokonce křičel obrovský titulek, že má padáka. Jak to cítí ona sama? Zažívá pocit nejistoty?

„Diváci nebo čtenáři si jistě udělají svůj vlastní obrázek, co asi je, nebo není pravda. To, že končím, jsem četla za posledních osm let tak šestnáctkrát. Stejně jako mnoho kolegů. V klidu nejsem nikdy, protože zprávy jako takové nejsou klidný organismus. Ale důvodem rozhodně nejsou články v bulváru,“ směje se.

Markétě chodí podpůrné dopisy a ocenění diváků, jak náročnou situaci, kdy má dvojnásobnou dávku práce, zvládá. „Přiznávám, že sednout si před kameru sólo nebylo jednoduché. Na druhou stranu jsem ten formát důvěrně znala, takže jsem to brala jako výzvu.“

Jak se vůbec za těch dvacet let práce v televizi změnila? „K absolutnímu posunu došlo v technice, ta bývala dřevní. Mě tehdy před dvaceti lety ohodnotili jako způsobilou pro práci moderátorky, ale nedůvěryhodnou vzhledem k věku.“ Takže jí načesávali obrovské účesy a půjčovali saka od paní maskérky, aby působila starší. Protože není vysoká a kamerou nešlo hýbat, stávala na otočeném odpadkovém koši. Nebyla ani čtecí zařízení, takže si psala velkými písmeny na papíry taháky, které lepila na kameru.

„Ale zprávy jako organismus zůstaly stejné, pořád je provází napětí a soustředění. Uvádět takový pořad je adrenalin. Samozřejmě když sedíte ve studiu sama, víte, že jste za vše zodpovědná a nikdo vás nevytáhne z případné bryndy. Ve dvojici si pomůžete, dají se zvládnout migrény, ale zároveň se taky kolikrát do trapasu přivedete navzájem – stává se, že se ještě v záběru nenápadně kuckáte smíchy kvůli něčí vtipné poznámce.“ Obojí má prostě své.

„Pro diváka to vypadá, že je všechno do poslední tečky připravené, hezky to plyne a jsme takoví uhlazení a načančaní. Je to živý organismus, akce, nic nelze vystřihnout. Sice skončím s úsměvem, ale někdy mám úplně zpocená záda, je to obrovský výdej energie.“

Jako zkušená matadorka se už před vysíláním nerozmlouvá ani nemá žádné rituály, ovšem texty si chystá stále velmi pečlivě, protože čtecí zařízení je pořád jen technika a občas nefunguje, jak má. „Kdysi jsem mívala talisman, ale stačilo ho zapomenout a ztratila jsem pocit jistoty. To vše jsem odbourala, jen tréma je stále – a je na místě. Já se za ni nestydím. Kdyby nebyla, něco je špatně.“

V době prezidentských debat se rodina modlila, aby to stresující období skončilo, abychom už měli po volbě prezidenta. Markétě pomáhalo po návratu z živého vysílání dát si sprchu a panáka calvadosu, aby v klidu usnula. Na nočním stolku trpělivě čekaly knížky od Ježíška, které si užívá až teď.

Sama v televizi sleduje hlavně ostatní zpravodajství a publicistiku. Tu aktuálnost a rychlost k životu bytostně potřebuje. V závěsu jsou dokumentární pořady, které příležitostně sleduje s dětmi. „Bohužel nestíhám seriály, občas nějaký rozkoukám, ale minu pár dílů a vzdám to.“

Kdyby se z nějakého důvodu musela vzdát své práce, neplakala by, ale vzdát se televize jako takové by ji asi bolelo. „Televize je návyková, to vám řekne každý.

Umím si představit spoustu dalších profesí, které by mě v ní zajímaly a ještě jsem si je neosahala. Když jde občas některá kolegyně dělat rozhovor se zahraničním hercem, říkám ve vtipu: Vezmi mě s sebou, budu ti třeba jen držet mikrofon nebo pudrovat nos. Baví mě povídat si se zajímavými lidmi…“ Přesto je pro ni zpravodajství pořád na prvním místě. Ale život je i jinde.

Markéta umí hospodařit s časem a ví, že je pro ni naprosto nutné se hýbat, odpočívat a mít čas na své blízké. „Když tohle nemám, dostávám se do stresu. Takže chodím pravidelně cvičit pilátes a jak to jde, nastoupí zmíněné lyže, kolo, vycházky do přírody."

"Přátelé jsou důležití už pro zdravý nadhled, často pracují v jiné branži a jejich postřehy zvenčí bývají veselé – dělám si hlavu, že něco nevyšlo, ale oni to jako diváci nevidí. No a rodina je alfa omega, pokud funguje, dává ten správný náboj, je to investice nade všechno.“

Kdysi závodila v autech, což bere jako velkou školu a obrovské odreagování. Znamenalo to ovšem jezdit na tréninky do Mostu nebo do Brna, kde jsou autodromy. „Kolikrát jsem vyrazila časně ráno, udělala dvacet koleček a vracela se zpátky. Přešaltovat se na dálnici, že sedím v normálním autě a mám používat blinkry a zrcátka, bylo náročné. Tehdy jsem navíc chtěla druhé dítě a doktoři řekli, že takhle by to nešlo. Ale ráda na to vzpomínám.“

Láska k rychlosti Markétě zůstala. „V autě mám celkem pohotové reakce, dokážu předvídat, ovšem jako běžný řidič neriskuju. A musím zaťukat, že nehody se mi vyhýbají. Negativem je, že jsem strašný spolujezdec, vedle manžela se nebojím, ale s cizími lidmi si sednu raději dozadu, jinak to prožívám za řidiče. A pokud mám pocit, že nejede dobře, jsem vyřízená, zavírám oči, jsou to nervy.“ Pocit absolutního štěstí nemá nikdy, vždycky si uvědomuje, co by se mohlo zlepšit a že nic netrvá napořád. Ale setrvalý pocit pohody a vyrovnání zná.

„Hlavní je mít se na co těšit. Což jsem naučila i své děti, takže když odjíždíme z prázdnin, říkám: pojďme si naplánovat další. Stejně postupuju každé ráno. A když se opravdu nic nerýsuje, děti stůňou a vše je špatně, aspoň zavolám kamarádce, kterou jsem dlouho neslyšela – a vím, že to bude fajn.“

Spousta lidí říká, že jim bylo nejlíp v osmnácti. To ona zrovna šťastné období neměla, protože ji zradilo zdraví. „Takže všeho, co je potom a umožňuje mi žít normálně, si strašně vážím. Nechápu lidi, kteří nadávají, že musí do práce a mají milión povinností. Za prvé každý svého štěstí strůjcem, záleží na mně, jak si co zařídím, a za druhé buďme rádi, že máme práci, kde bydlet, za co si koupit jídlo, a že máme zdravé děti,“ uzavírá moderátorka.

Zrovna teď se těší na večerní zprávy, na kávu s kolegyní… A pak na letní dovolenou – v hledáčku mají Španělsko nebo Nizozemsko. „Objevili jsme kouzlo cestování s karavanem, je to trochu cikánský život, ale přesně odpovídá tomu, co dětem připadá půvabné a já jsem ještě ochotná skousnout. Líbí se mi, že je v tom kus dobrodružství a hodně svobody.“