Markéta Fialová: Své děti nehodlám programově vystavovat

Na Barrandově musím být ve dvě hodiny odpoledne, když začíná velká porada, a domů dorážím tak v půl deváté. Pokud se neodličuji, sednu do auta, tak jak jsem, a vystoupím až doma. S televizním líčením chodím nerada třeba na nákupy, protože je tak výrazné, že mě nepřehlédne opravdu nikdo, a málokdy chci být středem pozornosti.

Nestěžuji si. Kdybych práci s dětmi nezvládala, tak ji nedělám. Vezměte to z té lepší stránky. Vyhovuje mi, že nemá pravidelný rytmus, každý týden je jiný, takže mi jednou za šest týdnů vychází šťastný týden, tedy pondělí až pátek volno. Polovinu víkendů v roce pracuji a rodina si zvykla, zaběhlo se to. Strašně špatně snáším stereotyp v čemkoli a nikdy jsem nepracovala od do. Vždycky jsem měla takovou pracovní dobu, nad kterou kdekdo říkal: Ježíši, to bych nechtěl! Pravda, někdy se toho nakupí víc a pak jsem z únavy celý den skoro marod, ale většinou si vše dokážu rozumně rozložit.

Mám výbornou mámu, pomáhá nám druhá babička a našli jsme báječnou chůvu.

Byla to osudová záležitost. Před třemi roky jsme po stěhování vyvěsili inzeráty, a než jsme dolepili poslední, už volala moc příjemná studentka. Je místní rodačka, bydlí dvě ulice od nás, a když řekla do telefonu „Dobrý den“, okamžitě jsem věděla, že je ta pravá.

V Suchdole, takže na okraji města. Na hranici chráněné krajinné oblasti, a přitom deset minut od stanice metra. Dnes je to už taková vesnice, fungující jako město, takže tam máme třeba nedělní pekárny a současně prostor pro krásné procházky a projížďky na kolech. Jezdíme s holkami na koních, které máme kousek od domu… Nemůžu si to tam vynachválit. Třeba právě teď tam lidi běhají na běžkách. Paráda!

Bohužel byla půjčená. Na fotce to není znát, ale při focení byla velmi agresivní a vystresovaná. Fotograf chtěl, aby byla u mě blízko, a když mě sekla, řekla jsem dost. Kočička se zkrátka vůbec nechtěla fotit. Ve finále skočila pod gauč a nikdo ji odtamtud nemohl dostat, takže jsme tam byli všichni o hodinu déle.

V dětství jsem kočku měla, ale povahově tíhnu víc ke psům. Kočky jsou svérázní tvorové a nejsem si jistá, že má každá dobrou duši, některé jsou zákeřné šelmičky. Ta naše se bavila tím, že číhala za dveřmi na mou sestru, která teprve začínala chodit. Skočila na ni, balancovala jí na hlavě a měla potěšení z toho, jak stojí a hystericky křičí. Jednou ji škrábla těsně vedle oka a maminka řekla, že musí pryč. Kočka se pomstychtivě vyčurala do peřin. To byla opravdu konečná. Kočička šla na vesnici, kde ji hodní lidé krmili jatýrky a masíčkem. Vyrostl z ní místní tygr, postrach všech psů.

Jsem mnohem víc ctitelkou psů, mívali jsme dva. Jednoho jsem přivedla do rodiny já, druhého sestra a nakonec oba zůstali u rodičů. Navzájem se nesnášeli, a přesto se po zbytek života tolerovali a nakonec jeden umřel steskem po druhém. Když odešli krátce po sobě, bylo doma najednou hrozně prázdno. Žít se psem je krásné, ale já bych ho momentálně svým dětem nedovolila. Vím, že oboustranná spokojenost zvířete i rodiny vyžaduje určitý rytmus, který my teď nemáme.

Když mě někdo vyfotí v civilu nebo ve zprávařském, je to úplně bezbolestné. Ale velká focení, při nichž vám stylista, kterého neznáte, nakupí spoustu oblečení, které vybral podle svého vkusu, bývají leckdy krokem do tmy. Zatím jsem měla štěstí. Stylisté většinou bývají lidé s fantazií a tolerancí zároveň, přinesou poměrně dost kousků v široké škále a nechají vás vybrat. Když mě někdo tlačí do něčeho, co je úplně mimo, tak to na sebe samozřejmě nevezmu. Někdy jsem s výsledkem spokojená víc, jindy méně, ale moc to neprožívám.

Musím přiznat, že mě to moc nebaví. Modelky to mají hrozně těžké, i když focení vypadá na první pohled jako lehce vydělané peníze. Jenže stojí strašně času a je poměrně náročné. Někteří vizážisté jsou schopní líčit za obrovské peníze obličej dvě až tři hodiny. Tomu nejsem ochotná věnovat čas. Necítím se jako modelka a nikdy bych fotomodeling dělat nechtěla. K mé práci sice trochu patří, nejde ale o propagaci mne samotné, ale tváře televize. Já při fotografování většinou moc nežbrblám, když můžu, vezmu si s sebou některého z televizních maskérů, kteří mě znají, a za čtyřicet minut mě nalíčí i učešou.

Myslím si, že není potřeba, aby byly jakýmkoli způsobem poznamenané tím, co dělám. Nejsem hvězda šoubyznysu, ale původní profesí novinářka, a stále považuji novinařinu za svou hlavní profesi. Nemám zapotřebí stavět popularitu na tom, jaké mám krásné a chytré děti. Myslím, že dcery ještě nejsou schopné srovnat si v hlavě všechno, co „být známý“ v našich podmínkách obnáší. I tak všichni okolo vědí, že jsou moje děti. Když si ale na nás někdo ukazuje prstem v samoobsluze, není jim to příjemné.

S Alexem jsme se brali, když jsem pracovala pro Českou televizi, a od počátku říkal, že by radši zůstal sám sebou, než vystupoval jako něčí manžel. Má práci, která se té mé vůbec netýká, a je mu to tak příjemnější. Samozřejmě to neznamená, že bychom spolu nechodili do divadla, do kina, na plesy atd. Ale nevyhledáváme mediálně sledované akce. Občas to na nás některý fotograf zkusí, ale naštěstí v Čechách nefungují paparazzi tak brutálně jako třeba v Americe. Když požádám, aby nefotili mé dcery, tak po nich nikdo nepátrá. Nikdy jim nebudu dávat přes hlavu pytel, ale také je nehodlám programově vystavovat na titulních stránkách.

Stoprocentně ne, na to si dáváme veliký pozor. Jsem přesvědčená, že je to tak správně. Na pracovní akce chodím s Karlem, protože je můj nejbližší kolega. Jsme parťáci, troufám si říct, že i kamarádi, a rozhodně se s ním nenudím.

Se současným mužem jsem se seznámila krátce po rozvodu, když jsem si vzala zpátky dívčí příjmení a nechtěla jsem ho tak rychle znovu měnit. Manžel chtěl zůstat stranou, a když se každý jmenujeme jinak, je to mnohem snazší. Většinou na tuto otázku odpovídám s úsměvem, že moje teta, žijící v Austrálii, která je opravdu velký střelec a bohém, říkává: „Přece si nebudu měnit příjmení s každým mužem, který se mi připlete do cesty.“ Bojím se, že když to napíšete, nevyzní humorný podtext a lidé to budou brát vážně. Jsem volnomyšlenkářka, každý ať si žije tak, jak mu to vyhovuje, a když neškodí ostatním, tak proč ne.

Musím přiznat, že původní impuls nefotit děti vznikl, když jsem měla jednu dceru a náš pořad v České televizi se dostal do situace, která nebyla pro reportéry bezpečná. Podařilo se mi to ututlat před manželem, protože by se zlobil, že v té práci pokračuji. Ale skutečně jsem se o dceru bála. Řešila jsem to tak, že jsem ji odvezla na venkov, reportáž jsme rychle dokončili a odvysílali. Tehdy mi došlo, že se nesmí stát, aby všichni znali její tvář. Moje dcery jsou navíc sdílné a často slyším, jak se jich někdo vyptává na rodiče, a hned jsem velmi ostražitá. V takové chvíli si uvědomíte, že jsou lidé různí a děti křehké, zranitelné bytosti.

Alma (8,5) chodí už do třetí třídy, Emminka (5,5) půjde do školy příští rok. Starší už se projevuje jako malá slečna, zajímá ji, co má na sobě. Zatím jsem je vzala s sebou na akci jenom jednou, na módní přehlídku dětského oblečení. Časem jistě přijde doba, kdy budou chtít do společnosti.

Starší je velký diplomat. Nedávno mi zkritizovala novou mikinu a s utrápeným výrazem řekla: „Maminko, nezlob se, ale musím ti to říct. Vypadáš v ní tlustá.“ Tvářila se velmi upřímně a pak dodala: „Kdybys ji nechtěla, tak počkáme, až do ní dorostu, a pak si ji vezmu.“ V té chvíli mi teprve došlo, že si ji rezervovala a dala mi najevo, abych ji moc neonosila. Většinou mě chválí, ale občas řekne: „Tohle ti moc neslušelo, tuhle barvu bych si nebrala.“ A zprávy kritizuje stále.

Zatím to těžko poznáme, protože ani já v Almině věku rozhodně nebyla nejmenší ve třídě. K těm nejmenším jsem se propadla až později. Holky jsou obě nápadně podobné manželovi, ze mě mají velmi málo.

Ano, akorát je mají hnědé po tatínkovi.

Jednou zapíraly, že do nich vlezly, ale to se samozřejmě nedá přehlédnout. Vyřešily jsme to dětskými malovátky, takže jsou občas jako indiáni. A já je v tom podporuji.

Už hlásí, co by chtěly dělat. Mladší je každý den někde jinde. Starší se před časem ustálila na tom, že ji zajímá vesmír, a ráda se mnou vaří, takže by mohla vařit na kosmické lodi. Navíc ji teď chytla keramika, chtěla by keramickou dílnu a zároveň obchod.

V rámci studia jsme měli hlasovou a pohybovou výchovu. Něco jsme před kamerou přečetli a pak se na sebe podívali. Byli jsme vyděšení, nikdo neznal svůj hlas a vlastně ani nevěděl, jak vypadá, protože vás kamera hodně změní. A hlavně jsme se sami sobě děsně nelíbili.

Když mě o něco později vzali do televize Premiéra. Studovala jsem žurnalistiku a kamarádka přišla s tím, že Premiéra pořádá konkurz na moderátory. Umluvila mě, abych ji doprovodila, a náhoda mě postrčila. Když už jsem tam byla, vyplnila jsem jakýsi formulář, před komisí přečetla pár článků na kameru.

Zhruba za dva týdny mi přišel telegram s pozváním do Kongresového centra, kde mi oznámili, že mám hned nastoupit do zpravodajství. Bylo to v době, kdy jsem ani Premiéru nechytala, takže jsem ji moc neznala. Samozřejmě jsme se bavili i o penězích a nabídli mi nejlepší výdělek, jaký jsem jako studentka mohla sehnat. Tak jsem nabídku přijala jako brigádu.

Ano. Před kamerou jsem se ocitla hned druhý den a muselo to být strašlivé. Sako mi půjčila jakási paní, která mě také nalíčila a učesala jako Saskii Burešovou, přestože mi bylo pouhých dvacet. A četla jsem z papíru. Poměrně dlouho nikdo nevěděl, že tuhle práci dělám, protože Premiéru chytalo opravdu málo lidí. Časem se televize změnila na Primu a dosáhla určité sledovanosti.

Nemám to ráda a nerada se poslouchám. Teď právě absolvujeme s Karlem jakési školení hlasové výchovy, při němž nám mimo jiné nahrají zprávy a pak se na ně díváme, hodnotíme a hledáme nedostatky. Je to správně, ale musíte se naučit dívat sama na sebe jakoby cizíma očima, protože jinak se vám na sobě nelíbí vůbec nic. To by musel být opravdu velký narcis, aby nadšeně řekl: „Jó, to jsem ale hezkej!“ Po fotografování pro časopisy se na výsledek dívám, hodnotím, jestli je oblečení dobře vybrané, zda sedí a má hezké barvy, ale vůbec nestuduji tu ženskou. Nejsem schopná říct, jestli je fotka hezká, nebo ošklivá.

Kdybych nedělala tuhle práci, asi bych nosila delší vlasy, protože můj současný účes je velmi náročný na údržbu. Minimálně každé tři týdny je třeba stříhat, snadno se vám přeleží na všechny strany… Nejšťastnější jsem, když odjedeme na dovolenou někam, kam jezdí málo Čechů a kde nemusím řešit, jestli na mě někdo kouká, poslouchá nebo mě potajmu fotí. To neznamená, že bych tam nevypadala ráda hezky, ale kolikrát si dovolím v oblékání víc. Už jsme našli místa, kam se dá poměrně solidně a rychle dopravit a užít si volno, třeba na Sardinii.

Na ty české nedám dopustit. Holky se už naučily lyžovat, ale manžel se nenechal, přestože jsem lyžařská instruktorka. Vlastní děti bych nikdy neučila, to bych o ně zlomila hole. Instruktor by své děti nikdy učit neměl. Převzala jsem je, až když začaly samy klouzat z kopce, a táta s námi brázdí svahy na snowboardu. Máme před sebou tři volné víkendy, které strávíme na horách, a pak vyrazíme s kamarády na jarní prázdniny. Jedeme s rodinami, pronajali jsme si celou chalupu, bude tam asi deset dětí, ve věku od devíti měsíců do deseti let, moc se těším.

Skutečně jsem začínala jako píšící a chtěla jsem u tištěné novinařiny zůstat. V rámci školy se nabízela i praxe v České televizi, tak jsem si řekla, proč se nepodívat, jak to dělají v jiném médiu. Tehdy mě tam zachytil Ota Černý (tehdejší ředitel zpravodajství – pozn. red.). Byl velmi svérázný šéf. Jako elévka jsem pomáhala s přípravou „Čtyřiadvacítky“ třeba současnému kolegovi Pavlu Dumbrovskému. Když začal hořet hotel Olympic, poslali mě, ať to omrknu, a já zjistila, že je to veliká věc.

Myslím, že jsem tehdy poměrně slušně získala informace, byla jsem schopná udělat pár reportáží. Pracovala jsem celou noc, Ota Černý mi nakonec případ svěřil a moje reportáže koupily světové televize. Díky tomu jsem dostala smlouvu, pracovala pro Českou televizi ráda a oddaně, ale podmínky byly velmi tvrdé za poměrně málo peněz. Takže když jsem po sedmidenní šichtě chtěla konečně dělat, co mě bavilo, moc času mi už na studium nezbývalo.

Flákat jsem se nechtěla, a tak jsem školu plácala, jak to šlo. Pak jsem poprvé onemocněla, musela přerušit, a to byla rána. Každý máme své hranice, já je překročila a musela přerušit i život jako takový. Tenkrát jsem si vše seřadila a řekla si, co chci a co potřebuji. Škola patřila k tomu potřebnému, a tak jsem se rozhodla přesvědčit Českou televizi, že už mám na to, abych dostala reportérskou smlouvu.

Nebyla jsem ale vystudovaná, a tak mi nabídli obdobu toho, co dělám dnes, jenže to znamenalo zase přerušit školu. Do toho přišel konkurz na Premiéru, který mi umožnil pracovat pouze půl týdne a víceméně jenom po večerech. Po první mateřské jsem se do České televize ráda vrátila a po druhé jsem přešla na Novu.

Díky tomu je někdy náročné ustát zprávy s ním s vážnou tváří. Absolutně si nemám na co stěžovat.

Spíš vnitřním chvěním, především ve dnech, kdy se něco vyvíjí a je reálná šance, že se dvě minuty po začátku zpravodajství stane něco zásadního. Nebo když jdeme do studia a reportáže jsou ještě v přípravě. Sedíme za pultíkem a máme v uších takzvané štěnice, do nichž nám mluví editor. Není úplně příjemné tvářit se, že se nic neděje, a poslouchat vzkazy, mnohdy poznamenané nervozitou editora, který leckdy neví, jaká bude další reportáž. Pak nastává situace, kdy jste navenek v pohodě a po zádech vám stékají čůrky potu. Jsou to infarktové momenty, které mám ráda.

Adrenalin mi vstupuje do celého života, říkám mu biorytmus poznamenaný zprávami, protože ať jsem kdekoli, v kterémkoli časovém pásmu, vždycky vím, že je doma půl osmé večer. Třeba ležím na pláži někde daleko a najednou říkám manželovi: „Alexi, kolik je hodin doma? ... Je půl osmé večer!“ Paradoxně jsem v práci kolikrát klidnější než venku. Když mám volno, dívám se na jakékoliv zprávy, a když vidím, že se tam začíná něco dít, tak se potím za ně.

Mám živé vysílání moc ráda, protože ze sebe dostanu mnohem víc a přímý kontakt je podle mého názoru přínosem i pro diváka. Mimo jiné moderujeme i magazín Víkend a jeden jediný se připravoval v exteriéru. Letěli jsme s Karlem balónem, takže jsme neměli k dispozici čtecí zařízení. Bylo potřeba přesně odstartovat a přistát v určitou dobu a tlačil nás čas, takže jsme museli všechno říct hned napoprvé. Přesto jsme měli mnohem míň přeřeků a chyb, než když text kolikrát opravujeme ve studiu.

Editor se snaží nemluvit, když právě mluvíme my. Ale občas se stane, že se neudrží.

Nemělo by a zatím jsme to vždycky ustáli. Ale občas se stávají jiné radůstky, třeba se nám čtecí rozjede pozpátku, nebo zhasne, protože je to jenom stroj. Nebo třeba kameraman dostal housera, takže byl za kamerou zlomený v pravém úhlu, já měla právě vážný vstup a bylo velmi těžké ho ustát. Nebo předevčírem mě Karel tak odboural, že jsem myslela, že už to neučtu, a fakt jsem se rozesmála. Jsou to profesní situace, na které nejsem pyšná. Ale jsme taky jenom lidi.