Marka Míková: Princezna s punkovou kapelou a loutkami

Potkáváme se v pražské motolské nemocnici. Ze dveří areálu vychází dáma s klaunským kloboučkem, oblečená hodně vesele. Právě dopracovala. Celé hodiny strávila tím, že navracela dobrou náladu nemocným dětem. Sama vychovala čtyři. A o tom, že o našem zdraví rozhoduje psychika, nikdy nezapochybovala.

Asi je ve mně od všeho trochu. Trochu princezny, kterou jsem hrála, když mi bylo sedmnáct, ještě za svobodna jako Marie Horáková, a ta role ke mně vlastně tak nějak přišla.

Trochu rebelské punkové zpěvačky, kterou jsem se stala o pár let později a která vždycky hrála a skládala písničky podle sebe a ne podle obecného vkusu. No a projekt Loutky v nemocnici je pro mě srdeční záležitostí a tolik mě těší, jak skvěle to funguje a pomáhá.

I tohle se tak nějak stalo samo. Před zmíněnou pohádkou jsem hrála v Robinsonce (1974, Karel Kachyňa), po ní v Krakonoši a lyžnících (1980, Věra Plívová-Šimková) a maličká rolička na mě čekala v Hadím jedu (1981, František Vláčil). Další role nepřišly. I proto s mou filmovou kariérou zůstalo spojené hlavně mé rodné jméno, Horáková.

Vzpomínky obvykle oprašuju jednou ročně kolem Vánoc, kdy dávají Jak se budí princezny. Většinou mi kdosi zavolá, řekne: Zase jsi v televizi, já ji zapnu a na kousek se podívám. Je to krásná nostalgie.

Hlásila jsem se opakovaně na herectví, ale nevzali mě. Pak mi Ivan Vyskočil poradil, ať zkusím loutkářskou fakultu, kde mě hned vzali na režii a dramaturgii. Během studií se mi narodily děti a život mi začaly směřovat v mnohém ony. Když jsem končila studia, byly nitky k filmu dávno přetrhané. Zvítězily loutky.

Koncem roku míváme společnou oslavu Vánoc, i narozeninové oslavy pořádáme. U stolu se nás schází tak patnáct… Jako máma jsem za to ráda, ale plně chápu i případné absence.

S dětmi se vídám jindy, jinde než při oslavách. Mimo jiné se dvěma syny hrávám po nemocnicích. Matyáš k tomu studuje režii na DAMU a Kryštof se loutkohercem stal jaksi přirozeně.

Strašně moc. Většina je ve zkušebně nebo ve sklepě domu, v němž bydlím. Je jimi přímo nacpaný. Některé jsou také uložené v mém bytě, a to v kufrech. Bývají často zasunuté pod mou postelí. Beru si je podle potřeby. Jeden kufr rovná se jedno představení.

Loutky ke mně jednoduše patří, jsou mými milovanými pracovními nástroji. Na první setkání s nimi si vzpomínám díky tatínkovu starému divadlu už z dětství. Má ho stále na chalupě. Leží tam, zaprášené, až mi je ho líto. Podle mě mají loutky hlavně hrát, rozdávat radost.

Ani ne. Loutky nechci zpeněžit. Mají žít, hrát, jinak pro mě hodnotu ztrácejí. Pohled na vystavené visící loutky mě spíš rozesmutní. Přijde mi nejlepší i ty nejstarší kusy oprášit, vzít do rukou a zahrát s nimi jiným pro radost.

Marie. Ale Marka si říkám odmalička. Neuměla jsem totiž vyslovit správně Maruška, jak mi říkávali, vynechávala jsem ze jména -uš.

Z mé hlavy není, přiznávám. Vylíhla se v hlavě kamaráda mé maminky loutkaře Otakara Seiferta. Kdysi emigroval do Německa. Tam ho napadlo, že by loutky mohly v nemocnicích hezky fungovat. Začal vše zkoušet a zrovna já mu pomáhala. Když se projekt rozjel, zeptal se mě: Proč to nezkusíš doma?

Pomaličku jsem začala sondovat, zda by to u nás šlo. A vidíte, dneska nás je v projektu pětadvacet.

Devět set je číslo, které uvádíme, ale ono se vše přesně spočítat moc nedá. V jeden den zahrajete představení až nespočítatelně. Třeba dnes jsem v Motole byla od jedenácti do čtyř. S loutkami jsem přecházela z pokoje do pokoje, všude jsem zahrála, zazpívala a za některými dětmi jsem se i vracela.

Když to zhruba odhadnu, měli jsme celkem dvacet pět kratších vystoupení: na chirurgii, na dvou neurologiích a na zubním. Přestávku mezi nimi jsme si dali krátkou, na kafe. Musím k tomu ale ještě říct, že to nebyl náš typický pracovní den.

Obvykle začínáme v jednu odpoledne, končí se tak ve čtyři hodiny, v půl páté. Obejdeme ve dvou tři čtyři oddělení, pokoj po pokoji. Někdy hrajeme delší loutkové představení v herně pro malé pacienty, co mohou za námi přijít sami.

Každý z nás má připravené vlastní vystoupení přizpůsobené věku diváků. Zpíváme jim, jindy si s nimi hodně povídáme – o to mají zájem hlavně větší holky a kluci.

Zrovna dneska to byli kluci mezi šestnácti a sedmnácti lety z chirurgie. Bylo až dojemné, jak to vyšlo, jak jsme si hezky popovídali. Na začátku totiž moc nadšení neprojevovali. Tvářili se jako děsní frajeři, s výrazy ve tvářích: Tak se ukaž. Pak jsem jim zazpívala svou písničku a bylo vyhráno.

Bílí ptáci. To je krásná píseň Hanky Řepové, která spustila vyprávění, proč oni leží v nemocnici, jak rychle se chtějí vyléčit a co budou dělat, až je pustí, až budou zdraví.

Jasně, my jsme takový jukebox, navíc s loutkami. Děti po nás jinak chtějí všechno možné. V poslední době mimo jiné písničky od Pokáče, stálicí jsou Kabáti…

Já je nehraju. Zazní-li podobná prosba, začnu notovat cokoli, co mě napadne: Kabáty, kabáty, jsou v šatníku a tak. Vymyslím si jednoduše narychlo jiný, vlastní text, písničku. Aby bylo mé hudební vystoupení co nejhezčí. Nosím si do nemocnic malé elektrické piánko na baterky. Jsem schopná ho hezky dát do batohu. I když dneska jsem měla v Motole kytaru, protože tu měl původně vystupovat kolega, který na ni hraje.

Je to teď lepší, ač pro nás zpočátku vypadalo vše špatně. V roce 2020 se nemocnice uzavřely. Loni byla situace mnohem lepší, naše loutky se mohly vrátit do většiny zařízení, kde hráváme.

Samozřejmě jsme opatrní. Dbáme na to, abychom tam covid nezanesli. Jsme očkovaní, předtím než jdeme hrát, se testujeme. Snažíme se o maximální zodpovědnost vůči nemocným. Používáme dezinfekci, roušky…

No jasně. Na odděleních roušky nesundáváme. A když byly nemocnice zavřené, vystupovali jsme před jejich areály. Což bylo nádherné. Vzali jsme si velké loutky, hráli klaunské představení. Blbli jsme na chůdách, muzicírovali hodně hlasitě, třeba na harmoniku. A jen jsme šťastně sledovali, jak se děti nalepily zevnitř na okna.

Zvenčí jsme viděli jejich nosánky rozpláclé na sklech, které vypovídaly o tom, že jsme je zaujali. Poté, co jsme dohráli, se na nich objevily vzkazy: Děkujeme, ahoj…

Jsem uvyklá příběhy malých pacientů spíš neřešit. Vím toho o nich ostatně velmi málo, podobně málo vím o jejich diagnózách. Ani nevyzvídám. Tohle máme i ve svém etickém kodexu. Loutky v nemocnici léčí zkrátka jinak: radostí. Stačí, když s nimi vejdeme do pokojů, a nálada se zcela promění. Znuděnost nahradí smích.

Jsem přesvědčená, že dokáže léčit či alespoň v léčbě hodně napomoci. Z nemocnic pak domů odcházím spokojená. Příběhy, které tam – třeba omylem – vyslechnu, mě dávno nebolí.

Ani ty, ač tam s loutkami vyrážíme pravidelně. Každý měsíc jsme zrovna tady, v Motole. Jezdíme i mimo Prahu: do Loun, Opařan, Kroměříže, Nové Bíteše…

Hraní pro tyhle malé pacienty je v něčem úplně jiné. Je to větší výzva. Já ji přijímám ráda, přestože vím: tady mohu snadno vyhořet, děti možná nebudou chtít vidět vůbec nic. Mohou být pod léky, ztlumené. Mají za sebou hodně těžké věci. Většinou je ale strhneme. Pravděpodobně proto, že s nimi nic konkrétně neřešíme. Naše loutky jim nabízejí „jen“ silné příběhy, písničky.

Nebudeme si lhát, i tohle je život. Některé děti jsou zkrátka nemocné, léčí se dlouhodobě, nemusejí být zrovna na psychiatrii. Podobné osudy potkáváte na onkologiích, na chirurgiích či na zubním…

Co je potřeba. Většinou dávám dohromady plány, podle nichž hrajeme. Loutkoherci, hudebníci, herci mi dají vědět své možnosti, kam mohou přijet, já následně sestavím rozpisy kdo, kdy, kam přesně vyrazí. Jsem taková matka pluku, i když mi tak nikdo neříká. Vysloužila jsem si jinou přezdívku: principálka.

V létě jsme hráli venku hodně, klidně šest koncertů měsíčně. Vydali jsme novou desku, snažili jsme se být viděni. Jakmile se ochladilo, omezili jsme to. Pandemie podobným akcím zrovna nepřeje. Noci míváme hudebně klidné. (smích)

Jednu písničku o ní máme. Jmenuje se Blbá píseň o lásce… Náš repertoár ale spíš vždycky vycházel z toho, že jsme se nechtěly podbízet publiku. Byly jsme samé ženy a zpívání o lásce bylo takové naše tabu. Až postupně se začala v textech, pravda skrytě, objevovat.

Vymyslel ho můj bývalý manžel. Reagoval tak na to, že jsme se s Pavlou Slabou rozhodly držet podobné muziky, i když se nám rozpadla předešlá kapela Dybbuk. Navíc jsme vystupovaly ve světě, který holkám moc nepřál. Mužští kolegové se na nás zprvu koukali s neskrývaným despektem. Nechápali, proč se jim do toho pleteme.

Záleží na tom, o jaké představení jde. U některých to lze, počítáme s tím. Máme je kvůli tomu poskládaná v kufrech tak, aby se s nimi přejíždět dalo. Hraní v divadle je jiné než v nemocnicích. Musíte tam mluvit hlasitěji, používat víc loutek, víc nástrojů, víc světla… Je to celé hlučnější.

V nemocnicích hrajete víc nablízko, kontaktněji, komorněji. Zároveň musíte přemýšlet, zda použít určité klasické motivy příběhů, pohádek: například smrt je v nich častá, ovšem do nemocnic se moc nehodí.

Nyní v lednu (kdy rozhovor vznikl) bych vám asi řekla, že jsem loutkoherečka, principálka. V dubnu bych se označila za režisérku, čeká mě představení v Těšíně, Dvacet tisíc mil pod mořem, což je skutečný autorský oříšek. Mořím se s ním pěkně dlouho.

No a loni, kdy jsem dopsala dvě knihy, byl covid a já něco dělat musela, jsem tedy byla spisovatelka. Můj život se pohybuje ve fázích. Složenky mi platí příjmy z několika zaměstnání.

Většinou ano, ale pro ty větší. Nebo lépe řečeno pro mladší dospělé, případně dospělé. Vymýšlím si zkrátka příběhy pro čtenáře, kteří chtějí prožít kus mého fantazijního světa. A vlastně nejen mého.

Jednu knihu jsem věnovala strýci, slavnému ilustrátorovi, malíři Štěpánovi Zavřelovi. Kdysi emigroval do Itálie, kde se proslavil. Žil v obci Rugolo, kam jsem za ním jezdila. Viděli jsme se po sametové revoluci hned několikrát. Vždycky jsem věděla, že se k němu chci přihlásit. Trvalo mi to. Knihu Dům v Rugolu jsem vydala až po jeho smrti.

V lecčems ano. Do Spojených států se vracívám v posledních letech. A při jedné cestě jsem se dostala až do sekvojového háje. To je vám až neskutečná nádhera! Jdete lesem obřích stromů. Koukáte do jejich korun a víte, že ani jeden z nich v několika lidech neobejmete. Tohle vás prostě bere…

Uvědomíte si, jak dlouho rostou, kolik toho za tu dobu prožilo lidstvo. Těm sekvojím je to zcela jedno. Bez ohledu na naše štěstí a neštěstí tloustly, tloustnou, prostě byly a jsou. Podobné úvahy skvěle rozjedou vaši fantazii.

Já ji už dokonce píšu. Musím si ale najít čas ji dokončit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: