Mark Kristián Hochman: Být přepracovaný je dnes norma

Nedávno jste zmínil, že nebýt nabídky na roli v seriálu Zlatá labuť, nejspíš byste s herectvím skončil. Do jaké míry to byl vážný úmysl?

Myslel jsem to naprosto vážně. Byl jsem tehdy v angažmá v brněnském HaDivadle a byl jsem přepracovaný, protože jsem si k tomu ještě nabíral moc jiných projektů. Kdykoli mi někdo něco nabídl, vzal jsem to. A tak jsem prostě vyhořel a začal o herectví pochybovat.

Proč?

Měl jsem pocit, že jsem se v tom všem ztratil. Herec neustále mluví za postavu, ne za sebe. Ráno vstane, jde na natáčení, tam reprezentuje cizí názory, pak do divadla na zkoušku, zase říká cizí názory, odpoledne má něco dalšího a večer jde na jeviště a tam je zase někým jiným. Jel jsem takhle v kuse čtyři roky, jenže pak jsem se najednou zastavil a říkal si: „Asi tedy hraju dobře, jenomže kde jsem v tom všem já sám? Jaký je můj názor?“ Uvědomil jsem si, že nevím a že jsem na sebe zapomněl. Myslím, že se to stává i v jiných povoláních. Člověk se tak ponoří do práce, až se nakonec tou prací stane a on sám jako by zmizel.

Co vás nutilo pouštět se do dalších a dalších projektů?

Měl jsem obavy ty nabídky nevzít. Myslím, že se tomu říká FOMO efekt, což je zkratka z anglického označení fear of missing out. Znamená to strach, že člověk o něco přijde, že mu něco unikne. Většinou je to spojované s životem na sociálních sítích, ale já jsem prožíval něco podobného s prací. Měl jsem obavy, že když nabízenou roli nevezmu, další už nepřijde, protože v naší profesi se jeden projekt odvíjí od dalšího. Seznámíš se s nějakými lidmi a buď se zalíbíš, nebo nezalíbíš, a to pak nasměruje tvoji cestu. Měl jsem tedy strach, že přijdu o příležitosti, nebudu mít co jíst a umřu. (směje se)

Kvůli tomu všemu jste odešel z Brna?

Ano, řekl jsem si: „Konec, chci zase potkat sám sebe.“ Protože pocházím z Loun, rozhodl jsem se odstěhovat se zpátky do Čech, usadit se v Praze a dělat nějakou úplně jinou práci.

To by vám herectví opravdu nechybělo? Vždyť jste se do něj zjevně intenzivně ponořil.

Já tím žil. Ale jedno léto jsem pracoval na stavbě, stavěli jsme dětské hřiště a pro mě bylo svým způsobem dost šílené zjištění, že někteří z těch lidí, se kterými jsem to hřiště stavěl, o divadle naprosto nic nevědí a vůbec je nezajímá. Kolem divadla se točil celý můj svět a najednou jsem zjistil, že existuje i svět někde jinde.

Jakou jinou práci jste chtěl dělat? Dál stavět hřiště?

Jakoukoliv, třeba na stavbě nebo taxikáře. To by se mi asi líbilo nejvíc, protože mám hrozně rád film Taxikář s Robertem De Nirem. Pozoroval jsem taky řidiče, kteří vozí herce na natáčení, s některými to bylo příjemnější než s jinými. Jeden z nich si třeba za celou čtyřhodinovou cestu nepustil rádio, protože na mně poznal, že potřebuji ticho a trochu se vyspat. To jiné ani nenapadlo. Jezdil jsem s ním moc rád a myslím, že kdybych byl taxikářem, snažil bych se být jako on. Přestěhoval jsem se tedy do Prahy s touhle představou o své nové budoucnosti a s tím, že budu ještě dohrávat nějaká představení v Brně, ale že s herectvím končím. A do toho mi přišla nabídka na casting do seriálu Zlatá labuť.

Proč jste tam tedy šel?

Myslel jsem si, že v nejlepším případě z toho bude nějaký drobný přivýdělek, ale vlastně jsem si ani chvíli nemyslel, že by to mohlo vyjít. Jenže jsem tu roli dostal a ukázalo se, že je to dlouhodobý projekt. Pak za mnou ještě přišel kamarád režisér, jestli s ním nechci nazkoušet jednu divadelní inscenaci, jen tak, pro zábavu. No a najednou jsem v tom hereckém koloběhu byl zpátky.

S tím rozdílem, že teď už víte, že vám hrozí přepracování.

Víte, co je na tom nejhorší? Zjištění, že přepracovanost je tady dnes v podstatě obecná norma. A to ve všech povoláních. Všichni pracujeme a stejně nemáme žádné peníze. Při natáčení Zlaté labutě jsem si ale něco vydělal, i když ty peníze samozřejmě nejsou tak velké, aby si člověk mohl třeba pořídit byt. V Praze, ale i v jiných městech to už pár let podle cen vypadá, že normální pracující člověk snad ani nemá na byt právo.

Jak jste do této doby vnímal podobné herecké příležitosti? Nastoupil byste do takového seriálu?

Dokud nepřišlo rozhodnutí herectví opustit, podobný televizní projekt bych odmítl, protože bych se v něm cítil špatně. Nakonec to ale bylo naopak, protože po mém vyhoření mi právě Zlatá labuť dodala určitou sebejistotu a pomohla mi taky přestat se brát tolik vážně. Kromě toho jsem si definitivně uvědomil, že ten druh divadla, náročného divadla, na kterém mi nejvíc záleží, moc diváků nevzrušuje ani nezajímá. A často je třeba až uráží. Dobré divadlo by přitom mělo nabourávat lidem jejich představy o světě. Akorát se tu bohužel rozšířil trend, že lidi by si měli jít do divadla hlavně odpočinout. Někdy asi ano, ale pořád?

Kolik vám bylo let, když si vás divadlo přitáhlo?

Stalo se to poměrně dost pozdě a vlastně jsem se k němu dostal i náhodou. Jako kluk jsem spíš sportoval, hrál jsem tenis a hokej. Pocházím z rozvedené rodiny a mamka chtěla, abych měl v trenérech mužské vzory. Jenže já tam chodil z donucení a nebavilo mě to.

Od hokeje je na jeviště dost daleko. Jak jste se tedy k divadlu dostal?

Se sporty jsem nakonec seknul a nevěděl jsem, co bych dělal, dokud jsem se nedozvěděl o náboru na break dance a street dance. Myslím, že mi to i docela šlo, protože pak jsem začal u nás v Lounech i učit v taneční škole. Tehdy už jsem vlastně trošku koketoval s hraním, protože u tancování člověk pracuje i s výrazem a uměleckým projevem. Po maturitě jsem chtěl jít nejdřív studovat fyziku, zajímala mě optika, světlo. Jenže pak jsem se dozvěděl, že existuje škola, kde člověka učí kotrmelce, přemety, šerm, jízdu na koni. Znělo mi to moc dobře, ale bylo k tomu i to herectví. (směje se)

Vystudoval jste Janáčkovu akademii v Brně. Vzhledem k tomu, že jste byl dřív tanečníkem než hercem, nelákal vás místo činohry třeba muzikál, který se tam taky učí?

Muzikály jsem nesnášel. Chodili jsme na ně na základní škole, a já si proto myslel, že divadlo je muzeum a nuda. Jenže pak mě někdo vzal na současné divadlo a mě to strašně chytlo, pochopil jsem, že je to pořád současné médium, a byl to pro mě neuvěřitelný objev. Kromě toho nemám hudební sluch, takže bych do muzikálu ani nemohl. Jako každý herec jsem se samozřejmě učil zpívat, ale zvládám nanejvýš nějak předstírat, že ten sluch mám.

Pocházíte z bilingvní rodiny, váš tatínek je Čech, ale vyrůstal jste s německým otčímem. Umíte dobře německy, hledáte tedy herecké příležitosti i v Německu?

Přemýšlel jsem nad tím, protože ta moje němčina mi vždycky hodí jednou za tři měsíce nějaký natáčecí den pro zahraniční produkce. Nedávno jsem ji ale využil i tady u nás doma, když jsem točil televizní minisérii Dcera národa o Zdeňce Havlíčkové, dceři básníka Borovského.

Zahrál jste si například v oceňovaném válečném filmu Na západní frontě klid.

Byla to pro mě jen malá rolička, jako většina ostatních v zahraničních produkcích. Žádnou větší roli, ani v německém seriálu, jsem ještě nedostal. Možná se to se mnou bojí zkusit. Pravda je, že když už nežiju v domácnosti, kde se mluví německy, němčina časem odchází, protože ji aktivně nepoužívám. Vždycky musím nejdřív odjet do Německa a trvá mi to tři čtyři dny, než do toho zase najedu a začnu myslet v němčině.

Jezdíte tam často?

Snažím se, protože miluju současné německé divadlo, nejraději mám Volksbuhne v Berlíně. A třeba jejich „Kill Your Darlings!“, to je moje srdcový představení. Tahle experimentální scéna je pro mě velice inspirativní, i pro moji vlastní tvorbu. Jednou bych tam chtěl hrát, to je můj sen. Chtěl bych tam vzít svoje představení nazvané „Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg“, v němž dokonce Volksbuhne přímo zmiňuju, snažím se hrát, jako bych na té scéně už byl. Jenže se to odehrává v Olomouci, v sálku Divadla na cucky, který má kapacitu třiceti lidí, a já se u toho tvářím, že jich přede mnou sedí pět set jako v Berlíně.

Zlatá labuť je dobový seriál, Dcera národa bude historická minisérie. Jestliže milujete současné divadlo, jaký máte vztah k projektům, které se vrací do minulosti?

Vždycky mě dost pobaví, jak vytváříme iluzi minulosti a doufáme, že divák nám to sežere. Pak se řekne stop, lidi vytáhnou telefony a často se z nich učí text. Přitom samozřejmě nemůžeme vědět, jak lidi v minulosti mysleli, jak se cítili. Copak můžu pochopit, jak prožívali druhou světovou válku? Maximálně se můžu jen pokusit si to představit a doufat, že mi diváci uvěří.

Když jsem chtěla zjistit, co zrovna děláte, podívala jsem se na Instagram, protože tuto síť používá hodně herců. Ale vy tam máte za posledních pět let jen osm fotek.

Já totiž nevidím důvod, proč bych měl obtěžovat lidi svým obličejem. Svým soukromím. Dnešní doba člověka tlačí, aby byl na sociálních sítích, ale já z nich mám úzkost. Vím, že herci už to berou jako součást profese, protože sebeprezentace jim může přinést další práci, a já se to nakonec snažím taky tak brát, i když si uvědomuji, jak je to ode mě vlastně vypočítavé a že tím jdu paradoxně sám proti sobě. Našel jsem si dokonce člověka, který mi začal sociální sítě spravovat místo mě, ale ono to stejně vázne na tom, že mu nedávám svoje fotky. Pro mě je těžké vystupovat před lidmi sám za sebe. Mám obavy, že je budu okrádat o čas.

To zní od herce dost nečekaně. Řekla bych, že tato profese v tom člověka vycvičí.

Na jevišti nebo před kamerou hraju roli, jsem postavou, a to je rozdíl.

Co tedy aktuálně děláte, co se nedozvím z Instagramu?

Nazkoušeli jsme s pražským souborem Lachende Bestien v Divadle X10 Vojcka, což je pro mě velmi důležitý projekt, kterému obětuju mnohem víc než jiným. Po inscenaci v brněnském HaDivadle je to už můj druhý Vojcek. Lidi jsou v té hře vykořisťovaní a už ani nevědí kým. Pro mě je to velmi osobní téma a myslím si, že se o něm dnes málo mluví. Dotýká se i situace, která vedla k mému vyhoření. Místo toho, aby se lidem pomohlo, aby se jim dostalo pochopení, tak se jim raději vrazí nálepka „hloupí lidé“.

Na divadle vám hodně záleží, co by se tedy muselo stát, abyste to doopravdy vzdal, jak už jste měl v úmyslu?

Musel bych se cítit už natolik vykořisťovaný, že bych se neuživil. Ale asi bych se ho nikdy nevzdal úplně. Našel jsem v něm smysl a život bez něj už bych si nedokázal představit.