Marika Šoposká: Večery chci dát dětem, dokud o ně stojí

Hrajete jednu z nejoblíbenějších postav v seriálu Ordinace v růžové zahradě, odkud jste před dvěma lety odešla kvůli účasti ve StarDance. Hned potom jste se sice chystala do seriálu vrátit, ale nakonec se v něm vaše lékařka Bibi objevila až letos na jaře. Proč ten odklad?

Dostala jsem nabídku od režiséra Honzy Pachla točit třináctidílný detektivní seriál Oktopus, kterou jsem nechtěla odmítnout. Nabízená role pro mě byla zajímavá, moc jsem si ji chtěla zahrát.

V Ordinaci jsme se proto dohodli, že se můj návrat ještě o rok posune. Samozřejmě to s sebou nese spoustu komplikací, scenáristé musí upravovat a přepisovat scénáře, ale vyšli mi vstříc. Myslím, že spolu máme hezké vztahy. Vrátila jsem se letos v dubnu a čeká mě ještě další rok natáčení.

Mezitím jste myslím natočila také film Dvě slova jako klíč, který šel koncem července do kin.

To bylo jen kratičké natáčení, protože na plátně se spíš jen mihnu. Jde o volné pokračování Úsměvů smutných mužů, kde jsem hrála manželku hlavního hrdiny, tedy Davida Švehlíka. Měli jsme malou dceru a v pokračování nám přibyl ještě synáček, ale jak říkám, jsem tam opravdu snad v jedné scéně. Moje postava se spíš jen připomene.

Ordinace byla první nekonečný seriál, do kterého jste nastoupila, a zatím zůstal jediný. Přijala byste nabídku na další dlouhodobý projekt?

Zatím ne. Jestliže by se to mělo točit zároveň s Ordinací, nebylo by to ani časově možné. Pokud bych tedy chtěla ještě nějak normálně vychovávat a vídat naše dva syny. Kromě toho – doktorku Bibi v Ordinaci hraju pořád moc ráda. Mám pocit, že je moje, že už ji dobře znám…

Je mi blízká tím, jak se vždy snaží na všem najít to dobré. Zatím nemám chuť ji vyměnit za nějakou jinou postavu. Loučilo by se mi s ní těžko.

Hrajete ji asi už šest let. Máte už nějaký recept, jak se vyhnout hrozícímu pocitu opotřebování a únavě?

Za těch zhruba šest let jsem v Ordinaci měla už tolik různých pauz, že možná teď ani nedokážu spočítat, kolik jsem tam celkově prožila času. Rok jsem byla doma na mateřské, rok jsem měla pauzu kvůli StarDance… Myslím, že jsem točila tak tři čtyři sezony, necelé.

Podle mě je rok pro tento typ seriálu přesně ta doba, kdy člověk najednou pocítí, že už je toho hodně a že je to moc dlouhé. Když jsem totiž do Ordinace nastoupila, točila jsem skoro dva roky v kuse a na konci jsem byla už vyřízená. Cítila jsem, že nutně potřebuju oddech, a naštěstí mi ho opravdu umožnili.

Sice vždycky po roce začnu mít pocit, že si potřebuji odpočinout, ale zároveň se pokaždé moc ráda vracím. Těším se na lidi i na tu moji Bibi. Mně se tedy osvědčily právě tyto pauzy. Samozřejmě jsem si je brala i kvůli jiným pracovním nabídkám, protože jsem kromě Ordinace chtěla dělat také další věci.

Někteří herci se dlouhodobým seriálům spíš vyhýbají. Jak jste se na ně dívala vy, než jste nabídku Ordinace přijala?

Bála jsem se dlouhého závazku, ale třeba i toho, aby mě lidi nezačali vnímat jen přes moji seriálovou postavu nebo abych nepřišla 0 příležitosti zahrát si i něco jiného, kdyby si mě režiséři nebo producenti zaškatulkovali…

Ani jedno z toho se doufám naštěstí nestalo, ale přihodit se to samozřejmě může, takže váhání je pochopitelné.

Nekonečným seriálům se někdo vyhýbá i kvůli svým hereckým ideálům, a až po čase třeba změní názor. Jak jste to viděla vy?

Do té doby jsem točila hlavně krátkodobé projekty a filmy a takovéto nabídky se mi vlastně až do narození prvního syna vyhýbaly. Ale i když jsem měla určité obavy, nakonec jsem o tom až tak dlouho nepřemýšlela.

Ordinace je samozřejmě lehký žánr pro většinového diváka, není to nijak přepsychologizovaná záležitost a člověk do toho musí jít s tímhle vědomím. Nikdy jsem ale nešla na plac s pocitem, že to odehraju levou zadní. Všechno se vždy snažím dělat nejlíp, jak umím.

Věřím, že na odvedené práci je to potom vidět. Kdyby mě Ordinace nějakým způsobem zároveň nenaplňovala, nemohla bych v ní zůstat.

Možná i proto mají diváci vaši Bibi tak rádi.

Bibi byla původně napsaná ve scénáři jen na půl roku dopředu, a když jsem do seriálu nastupovala, nikdo nevěděl, jako to s ní potom bude. Jestli zůstane, nebo se za ní po půlroce zavře voda. Ale diváci si ji zamilovali, do toho pak ještě přišel Štěpán Benoni, se kterým jsme začali tvořit pár, a publikum si nás oblíbilo.

Bibi je lékařka. Neláká vás jako herečku ještě nějaká jiná profese, na kterou jste zatím neměla štěstí?

Vždycky jsem si chtěla zahrát policistku, což se mi teď splnilo díky Honzovi Pachlovi v seriálu Oktopus. A navíc to byla ohromně zajímavá postava.

Čím vás zaujala?

Možná právě tím, jak moc se liší od Bibi. Je dost zvláštní. Nevím, jestli existují víc rozdílné ženské postavy než zrovna tyhle dvě. Pokud bych je měla dát na pomyslnou osu, každá bude na jednom konci.

Vašeho parťáka hraje Miroslav Krobot. Dočetla jsem se, že na rozdíl od něj v seriálu střílíte a řídíte.

Je to tak. Já dřela a pan Krobot se vozil. Během natáčení jsem toho najezdila tolik, že bych dojela pětkrát do Chorvatska a zpátky! A můj parťák se celou dobu jen pěkně vozil vedle mě. Střílela jsem taky, ale seriál vlastně není nijak akční, pokud jde o přestřelky a honičky v autě.

Je to spíš psychologicky pojatý žánr. Detektivové totiž neřeší aktuální případy, ale ty odložené, které se jejich kolegům dosud nepodařilo úspěšně uzavřít, a tak se soustředí hlavně na detaily, kterých si v minulosti nikdo nevšiml.

Seriál by se měl začít vysílat od začátku podzimní sezony. Můžete o vaší dvojici detektivů už říct něco bližšího?

Oba jsou vlastně hodně osamocení. Postava Mirka Krobota se rozvádí a já hraju holku, která nemá v podstatě nikoho. Proto jí v životě chybí opora, kotva. Umřela jí máma, když byla ještě malá, a s tátou, který jako diplomat žije v zahraničí, mají dost pošramocený vztah.

Když spolu tihle dva osamocení lidé začnou pracovat, nejdřív se zdá, že jsou naprosto odlišní. Jenže postupně se začne ukazovat, že společného toho mají mnohem víc, než si mysleli, a začnou se tiše tolerovat.

Znamená to, že se nakonec spřátelí?

To bych zrovna neřekla… Jako detektivové se skvěle doplňují, ale přitom jsou na sebe ustavičně nepříjemní.

Na jedné straně stárnoucí detektiv a na druhé mladá holka, která mu pořád dává najevo, že už je za zenitem, a on má vůči ní taky svoje předsudky. Miroslav Krobot ale v tomhle seriálu hraje poněkud jinou roli, než jsou diváci zvyklí. Morouse totiž dělám já a on je naopak trošku rozverný.

Takže proto je vaše policistka takovým protikladem Bibi.

Přesně tak. Ani nevím, jestli jsem se za těch sto dvacet natáčecích dní před kamerou aspoň jednou usmála. Ta moje Fáberová je skoro až asociální!

Máte něco společného i vy dva s Miroslavem Krobotem?

Oba se potřebujeme hodně soustředit na svoje záběry, moc nemluvíme. Dokážeme spolu třeba mlčet dvě hodiny v autě a nepřipadá nám to vůbec divné. Ale jsou chvíle, kdy spolu dokážeme naopak prokecat i hodiny.

Natáčení skončilo v únoru. Máte na letošní rok v plánu ještě nějaké další filmování?

Už někdy v dubnu jsem začala točit Vlny, což je příběh o obsazení Prahy a rozhlasu v srpnu roku 1968 a režíruje ho Jirka Mádl. Je to moc zajímavé, scénář se hodně drží reálných událostí a sleduje osudy skutečných novinářů, i když zrovna moje postava je fiktivní.

Hraju sekretářku a všechno to dění prožívám společně s novináři přímo v redakci. Spolu s Táňou Pauhofovou, která hraje tehdy známou novinářku Věru Šťovíčkovou, jsme v té chlapské partě v podstatě jediné dvě ženské postavy. Je to moc hezká práce.

S Jirkou se známe dlouho a vždycky se mi s ním točí velice dobře. On je nejen skvělý herec, ale i režisér.

Už před pár lety jste docela dost omezila divadelní představení. Začnete se časem k divadlu znovu vracet?

Byla doba, kdy jsem hrála opravdu hodně, třeba patnáct představení měsíčně, jenže máme s manželem dva malé kluky, mladší chodí do školky a starší už do školy, a pro mě najednou začaly být večery mnohem důležitější než dny, kdy jsou pryč.

Divadlo mám moc ráda a nechci se ho vzdát, ale kvůli pocitu, že klukům večer doma chybím, mě to hraní najednou už tolik nenaplňovalo. Proto jsem ho odložila a budu se mu věnovat víc, až vyrostou. Manžel by samozřejmě přípravu do školy a všechny další povinnosti určitě zvládl sám, ale ono šlo také o mne.

Když začal starší syn chodit do školy, chtěla jsem s ním dělat úkoly a chtěla jsem mu kontrolovat tašku, mít to všechno pod dohledem – a užít si to. Udělala jsem proto radikální stopku a nechala jsem si vlastně jenom dvě představení. Líbánky na Jadranu a Holky jako květ ve Studiu Dva. Večery chci dát dětem, dokud o ně stojí. Kluci totiž velice rychle přijdou do věku, kdy naopak budou rádi, že nejsem doma.

Mimochodem, v mnoha rodinách se dnes řeší závislost dětí na počítačích a na mobilech, zvlášť po pandemii. Vnímáte to už také?

Naše děti ještě nejsou tak velké, abychom to pocítili nějak silně, ale taky už jsme se tím museli začít zabývat. Dnes je totiž pro děti mobil důležité téma už při nástupu školy, což mě trochu zaskočilo.

Jak jste to vyřešili?

Moc jsme to s manželem nepodporovali, ale jestliže má mobil většina třídy, vzniká samozřejmě tlak i na zbývající děti.

Beníkovi jsme dali nejdřív jen tlačítkový, což jeho potřeby na chvíli uspokojilo, jenže když ostatní dostanou chytré telefony a vaše dítě je jedno z posledních ve třídě, které ho nemá, řešíte tutéž situaci znovu.

Nechcete, aby zrovna vaše dítě bylo vyčleněné z kolektivu. Ale myslím, že je důležité mu neustále připomínat, že telefon opravdu není středobod jeho vesmíru a že jít s kamarády ven je daleko lepší.

Zvlášť kdy jsou děti dnes zvyklé být v kontaktu se spolužáky přes sociální sítě.

Kamarádi našeho Beníka naštěstí všichni bydlí blízko sebe a zatím spolu dost rádi chodí ven, nemůžu říct, že by většinou seděli doma a hráli Playstation a podobně. Žádné sociální sítě zatím samozřejmě nemá. Jenže v pubertě to bude rozhodně složitější.

S existencí virtuálního světa vedle toho skutečného se podle mě musí vypořádat nejen děti, ale v první řadě rodiče. Nemá smysl, aby dospělí pořád srovnávali život svých dětí s tím, jaký měli kdysi v jejich věku oni sami. Nemůžeme přece žít a tvářit se, že například sociální sítě neexistují. Podle mě nezbývá než vysvětlovat a vysvětlovat, upozorňovat na rizika a doufat, že se to v dětech nějak uchytí.

Vrátím se ještě k divadlu. Obě představení, která jste si nechala, hrajete ve Studiu Dva. Podle čeho jste si je vybrala?

V některých představeních jsem hrála už dlouho a ztratila jsem pocit, že mě herecky někam posouvají. Nechala jsem si ta nejoblíbenější.

Rozhodně jsem se nechtěla vzdát inscenace Holky jako květ, kde jsem převzala roli po Marušce Doležalové. Zaprvé v ní nehraju až tak dlouho a zadruhé tam mám náročnější roli, která mě i trochu drží divadelně ve formě. Dvakrát za měsíc si ji chci užít a sáhnout si přitom na dramatičtější emoce.

Čím je vám ta role blízká?

Je to třígenerační drama, kde vystupuje dcera, matka a babička, jsou to vlastně tři nezávislé monology. Vedle Elišky Balzerové a Ivy Pazderkové hraju nejmladší z těch tří žen. Na začátku je to holka, která řeší prkotiny, ale pak projde velkou životní proměnou a na konci je z ní někdo úplně jiný.

Druhá inscenace běží i o prázdninách, Líbánky na Jadranu. Stále je tak oblíbená?

Líbánky jsou fenomén. Hrajeme je sice už dlouho, ale je to ohromně úspěšné představení, vždycky se okamžitě vyprodá.

Původně jsme se Studiem Dva hrávali přes léto jen v Praze na Vyšehradě, ale pak nám přibyla ještě jedna letní scéna mimo Prahu na tvrzi Divice a jedna v Praze na Výstavišti.

Nedávno jsme tam hráli zrovna Líbánky a v hledišti bylo sedm set lidí! Pandemie sice skončila, diváci se začali postupně vracet, ale pro změnu na nás všechny dopadla inflace a vysoké ceny energií. A v takové době s námi chtělo strávit večer tolik lidí! To je přece dar. Byl to moc hezký zážitek.