Marika Šoposká: Být mladou herečkou není snadné

Působí skromně a jako dobře vychovaná dívka se nad svými odpověďmi poctivě zamýšlí. Když přidá i pár vlastních postřehů, je jasné, že tahle mladá dáma má v životě dobře našlápnuto. Osamostatnila se už v patnácti letech, kdy z rodného Havlíčkova Brodu zamířila do Prahy, aby tu studovala hudebnědramatický obor Pražské konzervatoře. „Vždycky bylo jasné, že se budu živit něčím, co souvisí s uměním. Už proto, že moc nejsem studijní typ,“ zlehčuje. Ostatně umělecké geny má mít po kom. Její maminka je houslistka a na Vysočině vede lidovou školu umění.

Toto prostředí Mariku provázelo celým dětstvím. Zejména hrou na klavír trávila mnoho času. „Maminka si pro mě představovala dráhu klavírní umělkyně,“ vzpomíná Marika, „a já jsem opravdu hodiny a hodiny cvičila. Dnes můžu přiznat, že hlavně z donucení. Táhlo mě to spíš k divadlu. A tak jsem byla docela ráda, že jsem po přijetí na konzervatoř mohla pověsit klavír na hřebíček. Zatím si užívám toho, že nemusím cvičit. Jenže kdo ví,“ přemítá, „nic není na věky. Třeba se mi po něm zasteskne a ještě se k němu vrátím.“

Naposledy jsme ji mohli vidět jako princeznu Karolínu, kterou před drakem zachrání udatný loutkář Vítek, ve výpravné pohádce Micimutr. Na obrazovkách běžela na Štědrý den. To ji velmi potěšilo, neboť k Vánocům má vřelý vztah. V její rodině se vždy slavily a ona nikdy nezapomene třeba na ty, kdy pod stromečkem našla jen cívku nití. „Byla jsem strašně zklamaná. Jenže pak mi naši poradili, abych se podívala, kam to klubko vede.“ Poslechla je a nit ji dovedla k posteli, kde bylo pod dekou schované vytoužené kolo.

Na natáčení pohádky Micimutr ráda vzpomíná. „Kromě zkušených herců jako pan Bartoška nebo paní Šafránková na ní pracoval tým mladých lidí, se kterými jsem si skutečně rozuměla. Prince hrál Vojta Dyk. Jeho hudbu si sice doma nepouštím, ale na pár jeho koncertů jsem zašla. Vládne tam skvělá atmosféra a moc se mi tam líbí.“ Právě s Vojtou Dykem se před dvěma lety sešla ve filmu Rytmus v patách podle Josefa Škvoreckého. Tenhle televizní film z prostředí 50. let režisérky Andrey Sedláčkové ji vlastně objevil.

Za tragikomickou roli Geraldinky ve snímku Rytmus v patách získala ocenění Televizní objev roku, které jí otevřelo dveře k dalším projektům. Cenu uděluje od roku 2005 prezidium Herecké asociace za mimořádný herecký výkon v televizních inscenacích, filmech a hraných dokumentech. „To ocenění mě velmi potěšilo. Svou práci mám ráda, ale někdy se setkávám s tím, že některé produkce si dovolí příliš mnoho. Nás mladých hereček je spousta, takže je z čeho vybírat. Vydobýt si, aby se k nám chovali slušně, je těžké. Někdy nás nevidí jako lidské bytosti, ale kolečka hereckého soukolí. No, možná je to můj problém.

To však přece ještě není důvod, aby se sáhlo k hrubému chování, ne?“ Dodává, že právě proto ji cena za její práci velmi povzbudila. Příběh Rytmu v patách je zasazen do 50. let, kdy tu ještě existovaly poslední relikty svobodného světa, jako například americká tisková agentura, nebo poslední jazzové kapely.

Marika ztvárnila ještě nedospělou a nezodpovědnou Geraldinku, která si myslí, že je chytřejší než všichni ostatní a je na světě jen proto, aby se dobře bavila. Zaplete se však do režimních sítí, které ji zničí. Film byl natolik úspěšný, že s ním byl spokojen i Josef Škvorecký. Tohoto autora má Marika velmi ráda, na natáčení však vzpomíná i z jiných důvodů.

„Experimentovala jsem tehdy s barvou vlasů. Někdy v pubertě jsem měla pocit, že ze mě musí být sladká blondýnka a odbarvila jsem si vlasy. Dokonce jsem tak odehrála pár princezen. Jenže režisérka Sedláčková mě pro tuhle roli mít blonďatou nechtěla a tak mi navrhla, že mě nechá přebarvit. Souhlasila jsem. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem od kadeřnice odcházela s rudým ohněm na hlavě! Necítila jsem se v tom vůbec dobře a tak jsme se dohodly, že barvu ztlumíme na tmavě hnědou. To je ostatně moje přirozená barva a nosím ji dodnes.“

I když se už zabydlela v Praze, kde si pořídila se svým přítelem bydlení, domů na Vysočinu se vrací často a ráda. „Sednu do auta a jedu. Vždyť je to jen hodinu cesty!“ Na dětství, které tam strávila, nedá dopustit. Je prostřední ze tří sourozenců. „Užívám si, že jsem jediná holka mezi dvěma bratry,“ směje se. Tomu mladšímu je osm, staršímu sedmadvacet. Rodiče je vždy vedli ke studiu a k tomu, že musí mít v životě nějaký cíl. Přesto dokáže pochopit hrdiny snímku Poupata, který si kritici nemohou vynachválit a který právě běží v kinech.

Sociální drama Poupata režiséra Zdeňka Jiráského vypráví příběh rozpadu rodiny, žijící v malém nejmenovaném industriálním městě. Otec v podání Vladimíra Javorského si je vědom vlastní slabosti a závislosti na výherních automatech. Mizérii všedního dne se ale nijak nesnaží změnit.

Opakem je jeho žena Kamila, která si maluje budoucnost v růžových barvách. Uklízí nádražní toalety a sní o tom, že spolu se svými vrstevnicemi secvičí spartakiádní skladbu Poupata po pětadvaceti letech a předvedou ji s pýchou celému městu. A dcera Agáta, kterou hraje Marika Šoposká, touží po šťastném životě daleko od domova. Je ve věku, kdy dokončila střední školu, je neukotvená jak v práci, tak v rodině a neví, co se sebou. Život, který vede, se jí nelíbí, chtěla by si k něčemu pomoct, ale chybějí jí peníze, štěstí a možná i odvaha.

„Rozumím jí,“ říká její představitelka. „Když člověk leží doma v posteli a představuje si, jak by mohl jeho život vypadat, jaké má sny a čeho chce dosáhnout, zdá se to jednodušší. Realizace přání už je složitější. Chce to víc energie a odvahy než vzdušné zámky stavěné z gauče. Člověk si vždycky najde víc věcí, proč nezměnit svůj život, než proč to udělat.“ Sama si velmi váží toho, kde a v jaké rodině se narodila. „Jsem moc ráda, že mám v životě štěstí, i když momentálně mám i smůlu. Jenže smůla je pořád ještě v pohodě. Smůla není neštěstí.“

Šokovalo ji, když po uvedení filmu dostala dotaz, zda takoví lidé bez životních perspektiv a reálných cílů v Česku skutečně existují. „Myslela jsem, že se ten novinář zbláznil. Vždyť takových lidí je fůra! A měst, kde je jen herna, sportbar a večerka, jinak není kam jít, taky není málo.“

Pokud se zrovna nevěnuje natáčení nebo nemá vystoupení v pražském Národním divadle, kde hostuje, stejně tak jako v Činoherním klubu, tráví čas se svými blízkými. V zimě vyráží na hory, v létě na výlety. Co miluje, je sledování filmů. Zejména těch starších, francouzských. „Třeba s Alainem Delonem,“ vysvětluje.

„Starší francouzská kinematografie mi učarovala, což se ale nedá říct o té nové, soudobé. Mám tu zemi a její kulturu moc ráda.“ Dokonce tak, že vloni v létě vyjela na dva měsíce do Paříže, kde se věnovala intenzivnímu studiu francouzštiny. Takže kdo ví, třeba se v Marice Šoposké skrývá nová Amélie z Montmartru.