Marika Mikušová: Deprese a úzkosti jsou letuškovskou diagnózou, ale nahlas se o tom nemluví

Jaké jsou tři zásady, kterých byste se podle Mariky měli držet na palubě letadla, abyste nenaštvali posádku? Nedělat kolem sebe nepořádek, od toho letušky a stevardi obcházejí cestující s plastovými pytlíky na odpadky. Používat kouzelná slovíčka prosím a děkuji. A neptat se, zda by vám mohli pozdržet navazující let, když se obáváte, že ho nestihnete.

„Na začátku letuškovské dráhy jsem byla taková sladká a snaživá, tak jsem zdržení přes nadřízeného zkusila vyjednat u pilotů. Ti samozřejmě tvrdili, že to stihneme, aniž by pro to něco reálně udělali. Dodnes nevím, jestli je to vůbec v jejich moci,“ říká. V praxi se však u pasažérů setkávala i s mnohem malichernějšími požadavky, které zaměstnance nesmírně zdržují. Během letu totiž vždycky mají určitý harmonogram.

Marika se pro kariéru v kilometrech nad zemí snad narodila. S rodiči už odmala létala na dovolené, kdy si užívala pro většinu lidí nejnepříjemnější část letu, tedy start. „Zbožňovala jsem, jak vás to při vzletu přimáčkne do sedačky a máte srdce až v krku,“ rozsvítí se jí oči. Strach prý měla jen jednou, a to už jako letuška. Tenkrát letěla domů s jinou společností a nastaly lehké turbulence, na něž v obřích letounech své mateřské společnosti Emirates nebyla zvyklá.

Do arabských aerolinek zamířila ve svých pětadvaceti letech, kdy měla za sebou studium anglické filologie a kratší štace v pár firmách. Nevěděla moc, co se sebou, žádné profesní volání nepřišlo. A tak, když se naskytla příležitost zúčastnit se tuzemských Open Days, tedy náborářských dnů Emirates, o nichž jí pověděla kamarádka, neváhala na ně vyrazit.

Výběrové řízení nicméně skončilo úspěchem až při druhém pokusu. Co se na prvním zvrtlo, přesně neví, může o tom jen spekulovat. Vydedukovala, že patrně šlo o nevhodně zvolené oblečení.

„Na konkurz jsem přišla v tmavě modré blůze a společenských kalhotách. Kolem mě se míhaly kandidátky jak ze žurnálu. Červená rtěnka, bobeček na hlavě, silonky a podpatky. Nahodily úsměv a okamžitě vpluly do té role, zatímco já byla úplně mimo,“ vzpomíná. Napodruhé už domnělou chybu neudělala a vyšlo to. Splnila požadavek plynné angličtiny, zdravotní způsobilost i optimální věk minimálně 21 let. O horní hranici se společnost v inzerátech nezmiňuje, ač má Marika tušení, že jistá diskriminace panuje.

„Slyšela jsem historky o jedné náborářce, která prý účastníkům pohovorů předem řekla, že komu je nad třicet, má odejít,“ vysvětluje. Klíčový je i patřičný vzhled. Povolené například není tetování, jež by bylo viditelné v uniformě s krátkými rukávy.

Po podepsání pracovní smlouvy v roce 2016 ji čekal šestitýdenní intenzivní trénink, kde se budoucí letušky a stevardi učí o technických záležitostech, první pomoci i obsluze pasažérů. Prim logicky hraje nacvičování nouzových situací a evakuace, které Marika během praxe naštěstí nezažila. „Jedna věc je trénink, druhá faktor strachu a momentální stres, na který vás nikdo nepřipraví,“ poznamenává.

Závěrečnou zkouškou prošla a záhy se přestěhovala do Dubaje, kde jsou pro pracovníky aerolinek vystavěné celé bytové komplexy. Společnost jim hradí nájem bytu, který Marika sdílela se dvěma maďarskými kolegyněmi, a občerstvení během letů.

Mzda posádky v ekonomické třídě, kde Marika působila, sahá v přepočtu od šedesáti tisíc korun čistého až do zhruba devadesáti tisíc. Zaměstnanci mají také provize z prodeje duty free výrobků na palubě.

Nabízení bezcelních produktů bylo jednou z věcí, na něž nevzpomíná zrovna v dobrém. Podobně jako na chování příslušníků určitých národností, o kterých zkušená posádka ví, že jde o problémové pasažéry.

S chrlením banálních požadavků jsou prý nejdotěrnější Turci nebo Indové, kteří jsou pověstní tím, že opakují slova. Když něco chtějí, sypou ze sebe „gimme, gimme, gimme“ aneb „dejte mi, dejte mi, dejte mi“ – o extra jídlo nebo nápoje se přitom rozhodně nebojí si říct.

Výzvu podle Mariky představují také lety s poutníky do Mekky v Saúdské Arábii. „Máte tam jazykovou bariéru, tito lidé navíc pravděpodobně ani netuší, že jsou v letadle toalety,“ postěžuje si na kolikrát pomočené sedačky nebo výkaly pomazané po stěně záchodu.

Jenže vyřadit je nelze. Jde o platící zákazníky, kteří let na nejbližší letiště v Džiddě spolehlivě naplní. Aerolinky si navzdory tomu vedou černou listinu někdejších pasažérů, kteří v minulosti spáchali neprominutelný přestupek, kupříkladu byli agresivní vůči personálu, a od té doby mají zakázáno s Emirates létat.

Zabrat posádce dávají i nepředvídatelné zdravotní obtíže pasažérů. Řešení průjmů či zvracení měla Marika na denním pořádku, a tak když ji jedna napůl ochrnutá cestující požádala, jestli by jí na toaletě nepomohla nalepit menstruační vložku na kalhotky, vůbec ji to nevykolejilo. „Ráda pomáhám lidem. Cítila jsem se divně, když jsem zrovna nic nedělala,“ dušuje se.

Trampoty často způsobuje bezplatně nabízený alkohol na palubě, který letušky a stevardi servírují do chvíle, než usoudí, že mají pasažéři dost. V tom, jak na koho působí, má vedení aerolinek vypozorované další rozdíly mezi národy.

Za letecký bar dopravní prostředek zaměňují hlučnější Italové, kteří popíjejí víno a let berou jako velkou party. „O Rusech vedení ví, že vodky jim můžeme klidně nalít víc, protože to snesou,“ doplňuje Marika.

Větší pohoda je podle ní s Japonci, kteří se prý takřka neopíjejí. Na ukáznění rozjívených pasažérů naštěstí existuje fígl: piloti na přání posádky fingují turbulence a zapnou kontrolku bezpečnostních pásů. „Zabírá to. Říkali jsme sorry, ale už se musíte usadit,“ tvrdí.

Čechy na palubě potkávala zřídka, většinou jen na lince Praha–Dubaj, která je pro zahraniční kolegy velice lukrativní. Málokdo byl ochotný s Marikou směnit možnost vidět stověžatou matku měst za jiný let – leda za půvabný africký ostrov Mauricius. „Češi si rádi dopřejí pivo a chovají se jako na rodinné oslavě v obýváku. Jakmile si všimli mé cedulky s nápisem Marika, už jsem se před nimi neschovala,“ směje se.

Dobře se vyvlíknout se naopak naučila při nabídkách k sňatku, které nebývaly neobvyklé. „Kdybych si chtěla zaručeně najít manžela, koupím si let do Nairobi,“ poznamenává, i když ví, že Keňani žádost o ruku pronášejí spíše v žertu.

Hledači výhodných pasů jsou prý Egypťani. Marika na ně měla připravenou reakci, kdy se nevinně zahihňala a odpověděla, že ji nabídka těší, ale neví, co by na to řekl její muž.

S Emirates navštívila nesčetně zemí, odkud si dovezla přehršel exotických zážitků. V Jihoafrické republice si zaplavala mezi žraloky, v Japonsku prožila nezapomenutelného silvestra, v americkém San Francisku se kochala při pohledu na slavný most Golden Gate a v Thajsku, kam létala nejčastěji – byla tam celkem třiadvacetkrát –, ochutnávala pavouky i škorpiony.

„Pro mě byla kolikrát největší zkouška se neztratit. V Tchaj-peji jsem si proto stopla taxík na jeden jediný kilometr do hotelu,“ přiznává. „Mobilní data ani roaming jsem nemívala, maximálně tak adresu ubytování napsanou na papírku,“ dodává.

Právě široké možnosti cestování Mariku poháněly v setrvání ve vyčerpávajícím zaměstnání, jež v turisticky nejvytíženějším roce 2019 zahrnovalo až sto dvacet nalétaných hodin za měsíc. O tři roky dříve přitom začínala na průměrných osmdesáti hodinách.

„Když Emirates otevřely lety do Japonska nebo Koreje, řekla jsem si, tam jsem ještě nebyla, to si nemůžu nechat ujít. Odchod z aerolinek jsem neustále oddalovala,“ říká.

Roli samozřejmě hrál i tučný plat, díky němuž se jí podařilo si značně našetřit. Z úspor Marika žije i více než tři roky po odchodu, kdy jí chodí rovněž příjmy z prodeje obou knih. Na kýžené vlastní bydlení však nakonec nedosáhla. „Dnes už bych se nebála vzít si v Dubaji půjčku. Risk, že vás z aerolinek vyhodí a budete zatížení hypotékou, tu ale pořád je,“ nezapírá.

Když svět ochromila koronavirová pandemie, aerolinky zrušily valnou většinu letů. Marika tehdy měla pouze dva v průběhu šesti měsíců a mzda jí spadla na polovinu. Přimělo ji to zvolnit a zamyslet se nad budoucností.

O práci postupně začala pochybovat. Během necelých pěti let v Dubaji trpěla čím dál víc nespavostí a osamělostí – navázat dlouhodobé vztahy je pro letušky a stevardy skoro nemožné. „Nejsnadnější byly, jak já říkám, rychlorománky. Pilot nebo stevard si v cílové destinaci užil s letuškou a nikdo se o tom nedozvěděl. Najít solidního partnera bylo nesmírně těžké,“ podotýká.

Silně jí začala vadit také šikana ze strany nadřízených, kteří si posádku zvali na kobereček za naprosté podružnosti. Manažerka prý dokonce jednou Marice vytkla, že bývá nemocná vždy po třech měsících. „Usoudila, že je to vzorec a že to dělám schválně. V daných termínech jsem přitom měla náročné noční indické a saúdskoarabské lety, takže nebylo divu, že jsem to už fyzicky nezvládala,“ říká.

Po takových směnách si mnohdy i tiše poplakala. Deprese a úzkosti jsou koneckonců další letuškovskou diagnózou. „Ale pšt, o tom se nemluví. I když mají aerolinky zvláštní oddělení na oznamování zdravotních neduhů, s kolegy jsme věděli, že když na něj zajdeme, hrozí, že budeme takzvaně uzemněni. A když dlouho nelétáte, je to jen krůček k výpovědi za to, že jste nekompetentní,“ objasňuje.

Podala ji nakonec sama závěrem roku 2020. Podle jejích slov bylo načase opustit zlatou dubajskou klec a jít vstříc realitě. Tenkrát měla už rozepsaný první Deník letušky, který z ní doslova vytryskl na dvě stě třicet stránek textu. „Svému tvůrčímu stylu přezdívám bum bum bum. Kolem horké kaše nechodím. Čtenářům všechno naložím tak, jak se to doopravdy stalo,“ říká.

Knížky vydala vlastním nákladem, který ji vyšel na vyšší desítky tisíc korun. Nechtěla se totiž dělit o zisky z prodeje s nakladatelstvím a lákalo ji si i vyzkoušet jejich propagaci. K promování hojně využila svůj instagramový účet, kde ji nyní sleduje na pětadvacet tisíc uživatelů. Prvního dílu vydala okolo dvou a půl tisíce výtisků, druhého necelou tisícovku.

Chystanou trojku, stejně jako první pokračování letuškovských příběhů, pojímá na způsob „co se nevešlo do jedničky“. „Přitvrdím ve vyprávění o milostných vztazích, což si vyžádali mí fanoušci. Dost je zajímá i to, jaké různé povinnosti má zaměstnanec při odchodu z aerolinek,“ dodává.

Touha vznášet se v oblacích a být každý týden jinde přesto Mariku neopustila. Takový pocit nazývá „postletuškovským syndromem“, při němž čeká na podnět shůry k povolání, které by ji naplňovalo stejnou měrou. Ten ale zatím nepřišel.

Do Emirates se kvůli tamější atmosféře i extrémnímu počtu nalétaných hodin vracet nehodlá. Nelákají ji ani ostatní letecké společnosti. „Je mi jasné, že ČSA by mě poslaly třikrát po sobě do Londýna a to už by nebylo to pravé cestování,“ míní někdejší letuška Marika Mikušová.