Marie Stará: Všechny příležitosti beru útokem

Sedmatřicetiletá Marie tvoří nerozlučné duo s manželem Filipem, který kvůli zhmotnění jejího snu opustil vlastní profesi ve farmaceutické firmě. Jsou pohromadě 24 hodin denně a společně vymýšlejí, plánují, jednají…

Do Prahy přijeli z Poděbrad, kde žijí, a bylo jasné, že jim ponorka nehrozí.

Vymyslel ho můj muž. Oba jsme psali různá slova, vyjadřující vztah k místu, kde jsme doma. Pak jsme začali škrtat – a najednou vyšla jednoznačně Rodná Hrouda. Všichni vědí, co to je, a vypovídá přesně o tom, jak chci svoji tvorbu uchopit.

Jde o módní manufakturu, která se vrací k tradici, vytahuje staré věci z archívů s cílem vytvořit z nich současný trend, propojit historii s dneškem. Rozhodla jsem se podporovat především české výrobce. Abychom mohli být částečně samostatní, musíme být i řemeslníci, což jsme vždycky byli.

Nikomu nic nediktuju ani nesleduju módní trendy, které svazují: teď se nosí fialová a špičaté boty – a za rok je vše jinak. Výrobky navíc obvykle vydrží jen na sezónu nebo po dobu záruky (mluvím i o elektronice), a firmy nás tak nutí koupit nové. Zvykli jsme si mít plné skříně, běháme po slevách, ale my přece nepotřebujeme tolik věcí. Jen se zahlcujeme a přestali jsme koukat na kvalitu.

Já prosazuju, že je lepší nebýt ovce ve stádu, ale mít vlastní styl. Můj klient ví, že když si u mě nechá ušít kalhoty, střih uložím a za dva roky mu ušiju stejné. Dnes naštěstí frčí návrat k přírodě, lidé víc přemýšlejí, co a od koho kupují, kde si dají kafe…

Určitě. Věšela jsem na sebe různé záclony, oblékala panenky a zkoušela, jak co bude vypadat. Milovala jsem seriál Salón Eliott a úplně se tam viděla. Mám velkou představivost, někdy až moc. A v deseti letech jsem začala šít první kousky na sebe, vzpomínám na kraťasy, které jsem střihla od oka a přední i zadní díly byly stejné. Takže když jsem si sedla, vylezl mi zadek.

Ta mi bohužel v osmi letech zemřela, čímž skončilo bezstarostné dětství. Ale táta je kutil Tim. Po její smrti v sobě objevil talent na šití. Dost experimentoval a vytvářel nenositelné modely, třeba bílý overal do lesa, aby nebyl jako myslivec vidět na sněhu. Ušil si i boty a vypadal jako yetti. Být zvíře, šíleně se leknu. Ale asi mám něco z jeho povahy a fantazie.

Jednou šil bundu pro bráchu, který se chtěl v šestnácti líbit holkám. Nakoupil vatelín, dederon na podšívku, šílenou hnědou plášťovinu navrch a pomalu tvořil. Měl z toho fakt radost, jenže výsledek byl příšerný. Bratr dostal hysterák a odmítl bundu nosit. Otec pak přestal šít a začala jsem já. Bavilo mě dělat věci jinak než ostatní…

V 90. letech byla situace švadlen špatná. Měly mizerné platy, české textilky krachovaly a krejčovství zavírala, protože po uvolnění hranic nastal hlad po atraktivní a relativně levné konfekci z ciziny. Zůstalo jen pár exkluzívních módních návrhářů. A já v sedmnácti neměla sebevědomí ani peníze, abych dál studovala nebo založila salón.

Navíc jsem prožívala složité období v rodině, otec měl s novou partnerkou další děti a já si dala cíl: odejít co nejdřív z domu. Najít si bohatého kluka, kterého bych finančně využívala, nebyl můj styl. Věděla jsem, že to musím zvládnout sama. Zvolila jsem zdánlivě nejjednodušší cestu: nechala jsem se zaměstnat v boleslavské automobilce.

Byl to úplně jiný svět, ale dnes vím, že kdyby bylo nejhůř, vždycky se uživím. Pokud člověk není líný a ví, co je v tu chvíli pro něj důležité, dokáže přežít a dělat cokoliv, klidně mýt toalety. Věřila jsem, že je to jen na chvíli, než si vydělám peníze. Asi nikdo první výplatu neuložil na knížku, já si koupila boty gladiátory…

Jenže kupovat věci se mi zalíbilo. Na sebe jsem šila výrazné modely, chtěla jsem upozornit víc na obal než na vnitřek. Což je znak zakomplexovaných lidí. Byla jsem dlouho docela velký pokrytec.

Všichni je máme, i ti, kteří působí dokonale. Tím, že jsem přišla o maminku, mi chyběla láska. Rostla jsem jako dříví v lese bez vzoru a mantinelů a řešila jsem věci neúměrné věku, třeba co budu vařit. Zhoršila jsem se ve škole, a jak mě litovali lidi na ulici, začala jsem se litovat i já. Zdálo se mi, že jsem jiná, možná i hloupá, vyvrhel, ošklivé kuře. Ocitla jsem se na okraji třídy – a děti dokážou být zlé.

Bohužel se mnou nedržel ani brácha, každý si smutek zavřel do sebe. Nikdo mě nepochválil, chyběla mi motivace. Dospělí často podceňují význam slov na dětskou psychiku… Dnes si s tátou rozumím, tolerujeme se i s nevlastní matkou. Beru to tak, že jsem si to měla prožít.

Byla jsem dlouho divoké vlčí dítě s pocitem křivdy, které přečetlo jen Honzíkovu cestu a mělo pocit, že svět je k ničemu, lidi jsou zlí a kdo tvrdí, že je šťastný, lže. Záviděla jsem a byla strašně negativní. Neochotná podívat se stejně kriticky i na sebe a z úspěchu druhých se radovat.

Nechybělo moc a mohla jste dnes dělat rozhovor s holkou potetovanou od hlavy k patě, která bere drogy a je bezdomovec z ulice. Místo toho jsem pochopila, že to nesmím vzdát.

O něco dřív. Ve Škodovce jsem nakonec zůstala jedenáct let, ale někdy v pětadvaceti mi docvaklo, že za to, jaká jsem, mám plnou zodpovědnost. A chci-li něco změnit, musím to změnit já. I za cenu nejistoty.

Rozhodla jsem se, že chci být šťastná. Půjčovala jsem si v knihovně knihy o psychologii a snažila se tomu přijít na kloub.

Udělala jsem si maturitu, při které jsem jako podnikatelský záměr vytvořila na papíře vlastní krejčovský salón, spočítala jsem i lidi, skladové zásoby… Tehdy šlo jen o hezký sen. V zaměstnání jsem pořád postupovala, mám certifikát na automechanika, vyšvihla jsem se z montérek do kanceláře na asistentku šéfa.

A jednoho dne jsem zjistila, že moje mindráky jsou pryč, že je mě tam škoda a potřebuju odejít. Což nikdo nechápal. Šla jsem dělat au pair do Vídně, abych se naučila pořádně německy. Podmínkou byla nekuřačka – a tak jsem ze dne na den přestala.

Bylo to těžké, ale protože jsem strašně chtěla uspět, překonala jsem svoji závislost sportem, začala jsem plavat a jezdit na kole. Pomohla mi disciplína. V té době jsem taky poznala svého muže, který za mnou jezdil a vozil mi dobroty.

Nejdřív stěhování do Poděbrad a práce v tamní prodejně aut. Byla v tom logika: dřív jsem auta montovala, opravovala a expedovala, tak proč toho nevyužít ve spojení s mou výřečností? Stal se ze mě úspěšný prodejce. Dnes i auta pro rodinu vybírám já, chodím je testovat…

Dokonce jsem jednu dobu měla manýry, že jsem se snažila smontovat skříně a tak. Ale zjistila jsem, že žena by měla zůstat ženou. Pokud získá pocit, že všechno zvládne, zastíní muže a to je špatně. Aby byl spokojený, je potřeba, aby o něj žena aspoň trochu pečovala a vážila si ho. Přehnané ambice jsou krokem k rozchodu.

Bohužel. Že jsme schopné se bez mužů obejít, je jedna věc, ale rodina by měla být kompletní, i s mužským elementem. Aby dítě mohlo jednou předat správný model svým potomkům, aby vědělo, jak partneři fungují, jak se milují a respektují. Naivně si myslíme, že stačí, když přeskočí jiskra a to je ten pravý. Jenže přitažlivost vyprchá a lidi na sebe koukají jako na cizí. A díky finanční nezávislosti jdou rychle od sebe.

Proti tomu stála moudrost našich babiček – třebaže se často vdávaly z rozumu, protože musely, dovedly získat nadhled a vytvořit správné prostředí pro výchovu dětí. Rozvody byly minimální. Dnešní ženy mají velkou svobodu, což je fajn, měly by však víc přemýšlet nad výběrem životního partnera.

Ve všem. Chtěla jsem muže se zdravým sebevědomím, koníčky, přirozenou autoritou, který mi ukáže svět a bude zábavný. To Filip splňoval, navíc byl nesmírně přitažlivý – a já se zamilovala. Má rád adrenalinové sporty a cestování, což pro mě byla velká neznámá, poprvé jsem letěla letadlem až s ním – a rovnou do pralesa. Silné kafe.

Sice miluju čundry a přírodu, ale bojím se pavouků, hadů… Tak jsem začala cvičit, v army shopu nakoupila maskáče, pohorky a kuklu a vyrazili jsme do Ekvádoru. Je tam oceán, hory, indiáni a prales, nádhera.

Jen jsem se marně těšila, že uvidím krásné vysoké indiány, jako byl Vinnetou… Ale i tak jsem si přivezla obrovské zážitky.

A taky to, že chudé národy mohou být šťastnější než my. Někdy čím má člověk méně, tím je mu líp. Po tomhle a dalších návratech z cest mi bylo líto, že u nás chybí čistý optimismus, že se necháme snadno otrávit, prodavačky se a priori mračí…

Ale došlo mi, že se stejně nejlíp cítím doma, záleží přece na tom, jakými lidmi se obklopím. Srovnávala jsem a přitom uvažovala, do čeho se vrhnout. Dala jsem výpověď a šla na úřad práce se slovy, že mám-li něco udělat, udělám to teď! Tak to mám vždycky, nerozhoduju se rozumově, ale intuitivně. Poslouchám svůj vnitřní hlas.

Do toho jsem chtěla koupit přátelům z ciziny vkusné české produkty, ale našla většinou věci z Asie nebo ruské matrjošky. Například Rakušani, Francouzi, Angličani mají svoji hrdost, tradici i zboží, zatímco my se plácáme po zádech jen při sportu. A pak zas chodíme se sklopenou hlavou. Tak jsem si řekla, že když jsem vystudovala řemeslo, možná by stálo za to, se o něco pokusit…

V té době jsem začala hledat i kořeny své vlastní rodiny. Cesta do Austrálie sice nevyšla, ale zjistila jsem, že tam mám urozené předky, o nichž mi babička vyprávěla, a já to brala jako báchorku. Rod Rebensteiger von Blankenfeld, původně z Německa, žil řadu století v Benátkách nad Jizerou, dokonce máme erb v chrámu svatého Víta!

Zjišťovala jsem, jaká byla doba, když prarodiče emigrovali, proč byla babička nešťastná a jak se to promítlo do života celé rodiny. Obrečela jsem to, bylo mi líto, co museli prožít, abychom tu my dnes mohli být. A já řeším nějaké blbosti! Uvědomila jsem si, že moje místo tady není náhoda, že každý má své poslání. Najednou do mě vstoupila pokora, našla jsem se.

V archívech jsem pak systematicky pátrala, co bylo typické pro střední Čechy a Prahu. Jsou známé kroje z Moravy nebo z jižních Čech, ale co bylo tady? Přišlo mi to strašně vzrušující. I zde žili obyčejní lidé, měli své tradice, nějak se oblékali. Šili šaty z kanafasu a lnu, v bohatších oblastech měly sváteční kroje brokátové zástěrky a zlatě vyšívané čepce.

Nadchl mě třeba ruzyňský kroj. Díky blízkosti Praze se podobal městskému oděvu, sukně se zvedaly nad pas, k nim se nosily krátké kabátky s límečkem…

To ne, ale baví mě to. Jistá etnografka na mě koukala jako na zjevení, myslela, že se snažím o národní obrození a chci vrátit kroje do ulic jako hnutí Svéráz nebo kdysi Božena Němcová. Posílala mě na vysokou školu, abych vše nejdřív vystudovala. Jenže na kroje dřív žádná škola nebyla, předávaly se a vyvíjely z generace na generaci. Čímž nezpochybňuju roli vzdělání…

Mým cílem je folklór resuscitovat, aby i naši potomci měli na co navázat. Začala jsem tvořit doma (a Filip trnul při každém zvonění, že pošťák nese další balík látek), posléze v malém salónu, který jsme vlastníma rukama vybudovali… Psal se rok 2012.

Šiju vše od tradičních oděvů pro baráčníky a české restaurace, přes věci pro chalupáře po ručně tištěná trička k džínům a elegantní šaty… Našla jsem šikovné lidi, třeba starou babičku, která krásně vyšívá. Bohužel v mé generaci další kreativce teprve hledám. Práce rukama moc neláká.

Ráda ale taky odbíhám k příležitostným projektům, šiju extravagantní kostýmy na speciální akce a show, národní kostýmy pro miss, na Ples v Opeře a teď třeba medúzy, které v noci svítí…

Je obdivuhodné, že pro mě má tolik pochopení. Bez něj bych to asi nezvládala. Je velmi důležité, když se něco nepovede, aby vás druhý chytil za ruku, a když je radost, prožíval ji s vámi. Společná práce vás absolutně propojuje, máte společné zážitky i oporu. A pokud si lidsky rozumíte, neškodí ani občasná zdravá hádka. Přiznávám, že Filip teď víc vaří, ale jsme docela skromní, často máme míchaná vajíčka.

Těším se, až přijdou děti, což bude doufám napřesrok, mám to naplánované v grafu. (směje se) Taky si chceme otevřít obchod v Praze…

To ano. Jsem šťastná, že můžu dělat věci, které miluju a které ostatním přinášejí radost. Ale hlavně chci být maminka, co peče bábovky, nechci obětovat kariéře všechno. Za dva roky vám povím, jestli se mi to povedlo, nebo jsem se zbláznila. Sny jsou fajn, ale vím, že ne všechny se uskuteční. Snažím se stát na zemi, být otevřená a nemít strach.

Řeknu vám příběh: Přijde duše do nebe a diví se, co tam leží za balíčky. Bůh povídá: to jsou životní příležitosti, které jsem ti posílal a tys je nerozbalila. Obvykle máme tendenci ty balíčky kvůli svým strachům a předsudkům nebrat, co když je v nich něco špatného? Já je beru útokem!