Marie Rottrová: Jako Štír mám v sobě něco divokého

Čerta? To vážně řekl? Nic takového v sobě nemám, proti tomu se ohrazuju! (směje se) Ale pokud to tak někdo vidí, tak to asi bude tím, že jsem narozená ve znamení Štíra. To mluví za všechno. Štíři v sobě něco divokého a temperamentního mají. Nejspíš to nemám po tatínkovi nebo mamince.

Možná. My Ostraváci jsme opravdu o něco živelnější. Taky jsme struční. Jak říká Jarek Nohavica: „Ostrava je region razovity.“

Hezké. Měla jsem dřevěnou postýlku se zábradlíčkem u kachlových kamen. To jsou asi vůbec první záblesky vzpomínek, co mám. Vždycky přišla babička Hedvika a nabádala mě, abych zpívala a tancovala.

A tak jsem jí předváděla, jak umím zpívat, a mávala přitom rukama. Byla to Polka z Krakova, měla jsem ji moc ráda.

Ona to věděla. On to věděl i tatínek. Už v pěti letech mě proto přitáhl ke klavíru a učil mě hrát. Děsně mě to nebavilo, v tom věku jsem chtěla dělat úplně jiné věci než cvičit stupnice a prstoklad, a tak jsem se tomu bránila.

Trochu se to zlepšilo až v hudební škole, kde už jsem hrála i nějaké melodické skladby. Taky jsem už jako velmi malá zpívala. Tatínek mě doprovázel na klavír, dělali jsme si doma takové komorní hudební večery.

Nedostala. Když jsem přišla ve svých patnácti letech na zkoušky, paní profesorka mi řekla: „Přijď za rok, tvůj hlas ještě není úplně vyvinutý.“ Neřekla, že na to nemám, i když si to možná myslela.

Já už jsem to ale další rok nezkoušela, protože se mi mezitím zalíbilo na gymnáziu. Měli jsme tam divadelní kroužek, dali jsme dohromady i kapelu. S tou jsme pak hráli různě na plesech. Cítila jsem se tam moc dobře a neměla jsem důvod to měnit.

Víte co, ono je to asi složité. Ten učitel vás většinou vidí poprvé v životě a má jen velmi omezený čas na to, aby vás zhodnotil. Vy navíc můžete mít trému nebo nemusíte být úplně fit. A v takovém rozpoložení máte podat výkon, na kterém může záviset vaše budoucnost.

Tam mě to opravdu mrzelo. V porotě totiž seděla zpěvačka Jarmila Veselá, kterou jsem tehdy měla za idol, a zpěvák Jiří Vašíček. Toho jsem taky milovala. No a tihle dva mí oblíbení zpěváci, ke kterým jsem vzhlížela, ve finále soutěže rozhodli, že skončím až čtvrtá ze čtyř. Nelíbila jsem se jim.

Cítila jsem to trochu jako nespravedlnost. Ale nakonec jsem si řekla: Nevadí, jde se dál, asi jsi nebyla zas tak dobrá. Nerada se zabývám svojí minulostí, prohry patří k životu.

Kdo ví. Zatímco mně začali volat lidi z rádia a televize a psát mi písničky, ony se ztratily. Nikdy potom jsem je neslyšela zpívat a ani je nepotkala.

Vůbec jim nezávidím, já bych do něčeho takového nikdy nešla. Dneska už to nejsou ani tak pěvecké soutěže, jako spíš reality show. S uměním to nemá nic moc společného.

Neumím si představit, že bych se nechala na týden zavřít do nějakého hotelu, abych se tam s ostatními soutěžícími nuceně družila a k tomu se na každý den učila novou písničku, kterou mi navíc někdo předvybere. Ten diktát bych nezvládla, na to jsem moc velký individualista.

Já jsem sledovala jenom Superstar a touto soutěží prošlo hodně dobrých zpěváků a zpěvaček. Třeba Jiří Zonyga, Petr Bende, Alžběta Kolečkářová, Aneta Langerová a další.

Rané bluesovky a soulovky jsem skoro všechny znala z Radia Luxembourg. Tam se tenkrát hrálo hodně amerických černošských zpěváků – třeba Diana Ross, The Supremes, Tina Turner nebo James Brown, Otis Redding, Joe Cocker... spousta soulové hudby. No a to nás ovlivnilo.

Tou naléhavostí a rytmem. Taky texty. Zamilovala jsem se do toho. Celá naše tehdejší kapela Majestic to tak měla.

Pouštěli jsme si to pořád dokola, až jsme nakonec přezpívali nějaké písničky a každou neděli je lidem hráli v porubském kulturáku na nedělních Čajích o páté. Strašně mě to bavilo.

Znamenalo to sice hodně práce, učení a zkoušek, ale bylo to inspirativní. Navíc jsme zažívali obrovský pocit satisfakce, když se to lidem líbilo a každou neděli jich chodilo víc a víc. Po roce už na nás stáli fronty. Bylo to jedno z nejhezčích období, co jsem zažila.

Navíc se to odehrávalo v uvolněné atmosféře konce šedesátých let, kdy se mohlo skoro cokoliv. Dokonce i zpívat anglicky. S další kapelou Flamingo jsme jezdili do Švýcarska, západního Německa, dokonce jsme hráli ve dvou vysokoškolských klubech v Oslu, norští studenti si nás moc užívali.

V Maďarsku jsem točila soulový recitál v televizi. Bylo to uvolněný a nádherný. A pak to všechno vzala srpnová okupace.

Ano, přeorientovala jsem se a začala zpívat česky. Už jsem vystupovala převážně jen před publikem, které anglicky neumělo.

Navíc jsem v Ostravě našla skvělé autory, kteří mi uměli napsat dobré písničky. Jeden z prvních byl Jaroslav Wykrent s úžasnou písní Lásko...

Pak tu byli i baskytarista naší kapely Jirka Urbánek, či trumpetista a kapelník Flaminga Richard Kovalčík.

Texty mi tenkrát psal hlavně Vláďa Čort, přidal se Jarek Nohavica nebo Jiřina Fikejzová, která mi otextovala šanson „To mám tak ráda“. Její texty byly naléhavé, gradující a plné emocí. A další textaři, jako Pavel Vrba nebo Zdeněk Borovec, ti mi taky napsali krásné písničky.

Byly to skladby, do kterých jsem mohla ten svůj milovaný soul implantovat českým způsobem. Začala jsem si budovat originální repertoár, který přede mnou nikdy nikdo nezpíval, což je důležitý stavební kámen každé hudební kariéry.

Jo. To byla písnička Labutě. Složila jsem ji ve Švýcarsku, kde jsme měli angažmá. Bydleli jsme ve vile, každý měl svůj pokoj a v tom mém stál v rohu klavír. Jednou odpoledne jsem si k němu sedla a jen tak si hrála.

Napadla mě melodie, něco jako soulový valčík. Když jsem pak přijela domů, nechala jsem si ho otextovat Vladimírem Čortem. Mám ji ráda, je to ve stylu, který se mi tenkrát moc líbil.

Jednou. Byl to duet Proč jsi tak..., který jsem nazpívala spolu s Jirkou Novotným zvaným Datel. Byla to písnička pro televizní pořad Rodinná pošta, který jsme tehdy uváděli. Jezdili jsme v rámci něj po různých místech republiky a ukazovali zajímavosti z venkova.

Jednou nás třeba babky na Slovensku učily vařit pravé brynzové halušky. Tam ta písnička zazněla. Mimochodem, v tomto pořadu vznikly i moje vůbec první videoklipy a byly nádherné.

Protože jsem nechtěla do Prahy. Chtěla jsem zůstat v Ostravě, kde jsem měla rodinu, životní lásku i pracovní zázemí. Navíc jakkoliv se mi líbila jejich tvorba, nemyslela jsem si, že bych do Semaforu zapadla.

Měla jsem svoji kapelu, svůj hudební styl a nechtěla jsem to tříštit. Nešlo to zkrátka ruku v ruce s mými představami o tom, jakou cestou bych měla jít.

On to pochopil. Sešla jsem se s ním tehdy po jednom z jeho představení v divadelním klubu a vysvětlili jsme si to. Vůbec se nezlobil.

Mnohem horší to bylo s Věrou Chytilovou. Ta mi chtěla svěřit roli ve filmu Hra o jablko a už se mnou víceméně počítala. Když jsem se jí omluvila, že to hrát nebudu, vůbec to nevzala. Chvíli na mě nevěřícně koukala a pak se naštvala. Byla z toho fakt otrávená. Nevím, jestli to vůbec někdy pochopila.

Z puritánských důvodů. Ta role zahrnovala i nějaké lechtivé postelové scény, což jsem si nedovedla představit. Vadilo mi pomyšlení, že mě pak v kině uvidí moje vlastní děti, které byly zrovna v pubertě. Nebo že se na mě budou chodit dívat jejich spolužáci, kteří to pak patřičně okomentují.

Kdybych byla herečka, tak by mi to asi nevadilo, ale jako zpěvačce mi to přišlo příliš drsné.

Jen pár, vždycky to bylo něco s písničkami. Ráda třeba vzpomínám na natáčení muzikálu Neberte nám princeznu, kterou dělala slovenská televize. Podílel se na tom i Československý krátký film, takže se to točilo hlavně v Praze a v Teplicích, na Slovensku vůbec.

Hlavní role tam dostali Miro Žbirka s Marikou Gombitovou, já jsem představovala Maričinu maminku. Za filmového manžela jsem měla Luďka Sobotu.

U této nabídky jsem vůbec neváhala. Jakmile jsem dostala kazetu s písničkami Deža Ursíniho a Jána Štrassera, souhlasila jsem, strašně se mi ty písničky líbily. Natáčení pak bylo krásné a zábavné. Dnes je to na Slovensku kultovní film, který dávají v televizi vždycky kolem Vánoc.

Taky se mi líbila spolupráce na pohádce Plaváček, ve které jsme s Pavlem Bobkem zpívali a hráli královský manželský pár.

Natočila jsem i pár filmových písniček, naposledy mě oslovili kvůli minisérii Zrádci. Řekli mi, že půjde o kriminální seriál. A protože mám detektivky ráda a písnička Cesta od Petra Ostrouchova je krásná, tak jsem do toho šla. Když jsem si to pak ale pustila v televizi, zjistila jsem, že je to spíš psychothriller než detektivka. To moc nemusím. Ale diváci si písničky všimli a líbila se, takže dobrý.

Chtěla. A asi je dobře, že jsem se jí nestala, protože psychothrillery pro mě fakt nejsou. (Směje se a do rozhovoru, jenž probíhá v kavárně, v té chvíli vstupuje pár, který do té doby netrpělivě posedával u vedlejšího stolu. Chce se s Marií Rottrovou vyfotit, s čímž zpěvačka souhlasí.)

Každý den to není, ale lidé mě oslovují často. Třeba minule, když jsem tady měla rozhovor, mi jedna paní, která šla kolem, věnovala krásný smaltovaný přívěsek s broží. Říkala, že to sama vyrábí.

Ano, často mi to říkají i píšou. Mají rádi různé moje písničky. Ale Lásko, voníš deštěm je asi nejoblíbenější. Nesmí chybět na žádném mém koncertě, lidé si ji vždycky vyžádají.

Asi ano, řekl mi to před časem Miloš Skalka, který to viděl na jejich stránkách. Mají tam prý několik cover verzí původní písničky She’s gone a ta moje, kterou jsem nahrála s ostravským Flamingem, je ohodnocena jako nejúspěšnější a nejpovedenější.

Jak ji objevili, nevím. Každopádně oni sami tu písničku nikdy na koncertech nehráli, v jejich provedení to byla jen studiovka určená na druhou stranu singlu. Teprve já jsem ji tady oživila, mimo jiné díky krásnému textu od Jarka Nohavici.

Už jenom od Maryly Rodowicz, od které jsem si půjčila písničku Malgoška a nazpívala ji jako Markétku. I její reakce byla kladná. Dokonce říkala, že autorka původního textu, tedy Agnieszka Osiecka, je unesená z české verze od textařky Jiřiny Fikejzové.

Pochybuju. Poláci cover verze nedělají, mají svoje výborné autory. Nevím o nikom ani jinde ve světě, ani tady v Česku... Je zvláštní, že u nás ještě nikdo nenatočil cover verze starých českých hitů ze šedesátých a sedmdesátých let. Je tady spousta krásných písniček, které by se daly nádherně předělat.

To je těžké říct. Ke každé mám jiný vztah. Za každou si stojím, každá mě nějakým způsobem vystihuje, ale jinak.

Já už neposlouchám vůbec nic. Mám toho naposloucháno tolik, že už se do mě nic dalšího nevejde. (směje se) Pokud doma někdo něco pouští, tak je to můj manžel.

Třeba včera mi pouštěl dvě písničky jedné indické heavy metalové kapely, která se jmenuje Girish and The Chronicles. Dočetl se o nich v časopisu Spark, fungují už prý jedenáct let. A musím říct, že to bylo geniální! Koukala jsem jako blázen.

Líbí se mi i Buty, Monkey Business nebo JAR. Mám zkrátka ráda dobrou a vtipnou muziku. S manželem jsme několikrát byli i na koncertech kalifornské „funky“ kapely Tower Of Power, když hrála v Rakousku, na Slovensku a v Německu.

Možná. Vypadá to, že zatímco loňský rok byl na písničky planý, teď se věci daly do pohybu. Našlo se pár zajímavých lidí, kteří by mi mohli něco napsat. A vzhledem k tomu, že jsou to ověření lidé, kteří psát opravdu umí, možná něco vyjde. Víc ale zatím neřeknu. (tváří se záhadně)

Může se vám hodit na Zboží.cz: