Marie Retková: Manžel se bál, že budu machrovat

Bývalá televizní hlasatelka a moderátorka, držitelka tří ocenění TýTý, teď na rozhlasové stanici Dvojka moderuje středeční Noční mikrofórum, prostřednictvím malých vnuků poznává klučičí svět a v hlavě spřádá plány na to, jak čtenářům poutavě představit příběhy svých prarodičů.

Kdybyste ji náhodou potkali, budete mít dojem, že jste si zapnuli televizi někdy před čtvrt stoletím.

Musím říct, že pohledy a úsměvy kolemjdoucích jsou mi příjemné, i když je fakt, že pokud se nechci tvářit naštvaně a nevstřícně, vezme to dost energie. Na druhou stranu mám hodně příležitostí, kdy na takové věci nemusím myslet, například když jsem sama na chalupě, kde mám možnost si odpočinout.

Je zajímavé, kolik lidí mě denně pozná, ale ještě zajímavější je, že když třeba v obchodě promluvím, někdo se otočí, protože mě poznal po hlase.

Nikdy jsem na ni moc nesázela, ale je fajn, že mě lidi pořád počítají mezi své známé.

Šlo to velmi pozvolna. Nejdřív jsem jenom okukovala, jak to funguje, co všechno je potřeba zvládnout, než jde člověk na obrazovku – co si musíte přichystat, jak to chodí v maskérně a v kostymérně. Potom jsem měla pár dopoledních služeb, kdy nebyla až taková sledovanost, takže jsem se mohla dostatečně otrkat.

Myslím, že i díky sportu, ke kterému jsem měla celý život blízko, a kde se jeden den daří a druhý už třeba ne, jsem stoprocentně neměla hvězdné manýry, nedávala jsem najevo, aby se ze mě všichni okolo zbláznili.

Paralelně jsem studovala žurnalistiku a v rámci praxe psala do kulturní rubriky Svobodného slova, takže práce jsem měla habaděj.

Určitě ne, i když už se tehdy o mně vědělo. Manžel měl na začátku docela strach, že budu machrovat a dělat ze sebe hvězdu, takže k našemu vztahu přistupoval opatrně. Potom ale poznal, že taková nejsem.

Seznámil nás můj brácha, který s ním pracoval v nemocnici. Když jako celá parta jeli na hory a viděli mě v televizi, pronesl: „Á, ségra má službu.“ Petr na to reagoval: „S tou mě musíš seznámit.“ Další rok už mě na hory vzali s sebou.

Strašně jsem se zamilovala, i když jsem v té době měla chlapce. Setkání s manželem mi úplně vzalo dech, jenže on se vůbec neozýval. Čtyři dny jsem počkala a pak za ním došla, ať něco dělá, že kvůli němu nemůžu sedět, ležet, spát. Přeskočila zkrátka jiskra a ta moje byla zřejmě plamennější.

Když na to koukám zpátky, tak jsem to brala jako výzvu, že bych se uměla o rodinu postarat. Jenže ve svých čtyřiadvaceti jsem Ajku (maminka jí zemřela při autonehodě – pozn. red.) považovala spíš za mladší kamarádku, se kterou jsem si povídala u piva. Bylo na ní znát, jak ženskou vedle sebe potřebuje. Když jsme pak s mužem měli jakoukoli rozmíšku, při které jsem si připustila, že bych mohla ze vztahu odejít, vždycky jsem při tom myslela na Ajku.

Nikdy jsem nebyla princeznovský typ, což je dáno už mou fyziognomií, že jsem velká ženská, žádná křehotinka. A čím je člověk starší, někdy ho i obtěžuje, když má někam jít, že si nejdřív musí umýt vlasy, nalíčit se, vhodně obléct. V pětadvaceti to až tak neřešíte, ale s přibývajícím věkem to chce aspoň make-up.

Ta taštička je zhutnělý obsah kufru! Člověk si nakonec najde svoji cestu. V mládí si řeknete, že když budete mít stínů, tužek, kontur a všeho možného mraky, tím víc na sobě zapracujete, jenže postupně to vyřadíte, protože vidíte, že hnědá a žlutá vám nesluší a zelenou můžete jenom nějakou… Takhle to vytřídíte a dojdete k závěru, proč bych toho tolik tahala, když stejně pro dosažení žádoucího efektu potřebuju jenom několik kousků.

Za dobu, co dělám tuhle profesi, se i móda proměnila. Například večerní šatník je daleko ležérnější než dřív. Krajky, volány, krimplen, to pro mě vůbec nebylo, ale než jsem na to přišla, chvíli to trvalo. Nejdřív jsem si totiž říkala, že když budu mít volány, tak budu za krásnou, jenže dodnes, když si na ten model vzpomenu, zvedám oči v sloup. Už vím, že kdyby mi někdo dával krajku, která je dnes v módě, nebude mi slušet. Můžu ji mít maximálně jako lem na džínách.

Vlasy jsem si musela vždycky natahovat. Nejdřív kartáčem a fénem, potom žehličkou, jinak bych měla hlavu jako lev. Když vidím staré fotky, tak se musím smát.

Bohužel, taky pořád stejně (smích), ačkoliv bych se možná měla chovat důstojněji. Myslím, že velkou roli hraje vnitřní ustrojení. Asi je na mně vidět, že jsem rozený optimista. Někdy se usmívám, i když to není na místě.

Ne, dostala jsem ho do vínku. A že působím pořád stejně? Hodně dělá i účes, který neměním, a to, že vůbec na svém zevnějšku už dlouho nic nelámu přes koleno, natož abych se třeba podvolovala zásahům plastických chirurgů.

Když utíkám za vnuky a startujeme přitom ze země, mám trošku složitější pozici, protože oni jsou malincí, tak jim to jde rychleji. Naštěstí je ale baví i jiné aktivity. S Martínkem, který měl páté narozeniny ve stejném týdnu jako já ty své, hodně čteme pohádky a naposled jsem nemohla najít jinou knihu než Karla Jaromíra Erbena. Malinko jsem mu to překládala, protože souvětí jsou složitá a plná archaismů.

Holky jsou obecně klidnější, i když ráda bych se vrátila pětapadesát let zpátky a koukla se na sebe, protože od našich a známých se tradovalo, že jsem byla upletená z hadích ocásků a že bylo složité vést mě k nějaké výchově. Martínek to má možná po mně, protože to je pytel neřízené energie.

Adélka, které je dvacet, studuje psychologii a za poslední dva roky hodně vyzrála. Z dítěte je najednou člověk, který má takový postřeh, který já se svými životními zkušenostmi postrádám. Když jí bylo šest, její rodiče se rozešli a ona se při tom snažila vcítit do každého z nich. Myslím, že tam je zárodek jejího zájmu o psychologii, že tomu zkrátka chtěla přijít na kloub.

Když mě někde loupne a já řeknu manželovi, že mě bolí třeba koleno, tak prohlásí: „A bude hůř.“ Tím to odbude a hotovo. Jsem poučený laik, ledacos tuším a vím, co s čím souvisí. Jak se dokážu hlouběji ponořit do některých témat, přizvali mě z 1. lékařské fakulty UK jako moderátorku povídání V křesle pro Fausta, kde vystupují osobnosti z oblasti kultury nebo lékařské kapacity z fakulty.

Snažím se klást otázky stylem, který by neurazil odborníky, ale ještě se v nich dokázal orientovat i laik v publiku.

Hrozně důležité je, aby měl člověk poměry kolem sebe uspořádané a pozitivně naladěné, a pak je jedno, jakou profesi kdo dělá. Když se rodina začne stonajícím příliš zaobírat, pozorovat ho, ulevovat mu, chránit ho a všechno mu připraví až pod nos, tak je to špatně.

Ne! Dávkovali mi to tak akorát. Samozřejmě když jsem bezprostředně po operaci nemohla ani chodit, byla jsem ráda, že mi ukrojili chleba a přinesli mi ho do postele, ale jakmile jsem se vyhrabala z nejhoršího, bylo to na mně.

Člověk hlavně musí věřit, že se uzdraví, nepřipustit si, že by to mohlo špatně dopadnout, nelitovat se a co nejdřív začít dělat všechno co předtím. Onemocněla jsem na jaře a v září už jsem hrála basket. Vidíte, teď jsem měla patnácté výročí, a já jsem to úplně probendila, ani jsem to neoslavovala.

Nám to takhle vyhovuje. Dost času trávíme na chalupě a hodně se snažím jezdit za vnuky, protože vím, že období, kdy jsou takhle malincí a potřebují mě, netrvá dlouho.

Až začnou chodit do školy a mít spoustu kroužků a zájmů, tak jim budu prospěšná maximálně jako řidička. Manžel má pořád půl úvazku jako revizní lékař. Hodně pracuje přes internet a jednou za týden chodí do práce.

Vždycky jsem byla dlouhá a ve čtrnácti mě na Spartě, kde jsem byla jako divák, oslovil trenér, abych k nim šla hrát. Za pár let jsem ale začala tíhnout k muzice a ke zpěvu. I když tatínek byl hudební režisér a muzikolog a maminka zpívala ve sboru České filharmonie, ukázalo se, že ve mně žádný výrazný talent není. Naši mi říkali: „Budeš průměrná nebo podprůměrná a celý život se tím budeš trápit.“

Jenže teenager si nedá poradit a musí na to přijít sám. Chtěla jsem dělat klasický zpěv, dřela jsem hodně, ale nemělo to význam. Opera se mi dodneška šíleně líbí a zazpívám od začátku do konce všechny možné party. S tím, že ji nemůžu dělat profesionálně, jsem se vyrovnala až po nástupu do televize.

Tenisu jsem se věnovala v dětství a vrátila se k němu asi před pětadvaceti lety. Moje kamarádka tehdy pořádala turnaje, kterých se účastnily bývalé hráčky po boku známých osobností. Začala jsem chodit na trénink a manžel se přidal.

Společně se zlepšujeme, takže jsme víceméně na stejné úrovni. Jednou porazí on mě a podruhé já jeho. Během zápasu se člověk přinutí běhat a taky přemýšlet, jaký úder má zahrát.

Moje slabina ještě donedávna byl forhend, který jsem měla asi blbě naučený, a chyby se odstraňují strašně špatně, ale cítím, že za posledních pět let jsem šla hodně nahoru. Protože jsem dlouhá a drzá, tak jsem dobrá na síti, takže když mám za sebou někoho s dobrým forhendem, kdo je navíc běhavý, tak toho ve čtyřhře dokážu dost upracovat.

Byly doby, kdy jsem se hádala o každý sporný míček, ale teď už to dělám daleko míň. Tenisoví džentlmeni věří tomu, kdo je zrovna blíž, i když si myslí svoje.

Jako dorostenka jsem měla problémy s kotníkem, později s kolenem, rukou. Jednu dobu jsem hrála jenom s ortézou, ale potom, zaklepu to, až na občasné naražené prsty, žádné potíže.

Člověk si před basketem hlavně nesmí zapomenout opilovat nehty a sundat prstýnky. Mockrát se mi stalo, že mi spadl balón na prst, který natekl, a prstýnek pak nešel dolů.

Pokud nechcete jenom frajeřit a předvádět se v hezkém oblečení, ale toužíte po tom zpotit se a zažít hezké situace s ostatními, tak ano. Když vás hra pohltí, nevnímáte nic okolo.

To beru jako druhotné. Sportovala bych asi i v případě, kdyby mi to ubližovalo.