Marie Retková: Hlasatelky se do naší doby nehodí

Když jsme kvůli koronaviru zůstali až do 23. prosince na chalupě. V předchozích letech jsme to nikdy neudělali. Chalupu jsme vždycky už v říjnu zazimovali a vrátili se do Prahy. Letos jsme tam ale vydrželi opravdu dlouho a strašně jsme si to užili - všechno bylo krásně ojíněné a vánoční.

Vyrobila jsem dokonce adventní věnec z nasbíraných jedlových větviček a docela se mi povedl. Byla jsem pak hrozně hrdá, když jsem šla v Praze pasáží, kde prodávali podobný adventní věnec za 450 korun, a já si mohla říct: „Ten můj je daleko hezčí!“ (Směje se.)

Ty to samozřejmě zasáhlo. Vůbec první, kdo se koronavirem nakazil, byla mladší dcera. Pracuje totiž jako praktická lékařka. Přestože měla na dveřích ordinace velký nápis, že k ní pacienti s teplotou a dušností nemají chodit, ale místo toho raději zavolat, stejně nějací přišli. A protože přišli hned tři za sebou, dostala velkou nálož viru a onemocněla.

Vůbec jí nebylo dobře, deset dní byla úplně mrtvá. Naštěstí to ale zdárně překonala a v okamžiku, kdy se z úplně jiného zdroje nakazil i zbytek rodiny, se mohla o všechny postarat.

Ano, prošli jsme si tím všichni.

Samozřejmě jsem to zaznamenala a myslím, že to byl dobrý nápad. Retro je teď znovu „in“. Navíc když člověk opět vidí starší programy, které na ČT 3 běží, často si posteskne.

Najednou si totiž uvědomí, jaký je mezi nimi a soudobou tvorbou rozdíl. Ty starší programy jsou daleko víc propracované. Nebyly spíchnuté horkou jehlou. Jejich výroba měla určitý vývoj, tvůrci nad tím přemýšleli, využili invenci dramaturgů. Byla totiž jen jedna televize, programů nebylo tolik a nebyla ani taková spotřeba zábavy. Dal se tomu věnovat čas.

My jsme proto při ČT 3 nakonec strávili i Silvestra. Původně jsme se chystali jít už o půl desáté spát, nechtěli jsme moc ponocovat. Ale pak najednou manžel přepnul televizi na trojku a já jsem ožila. Bylo to takové milé, docela mě to probudilo. Bylo hezké vidět lidi, které osobně znám a se kterými jsem prožila kus života - uzavírala to Miluška Voborníková, kamarádka a úžasná holka. Vážně jsme si to užili.

Já jsem hrozná, ale ještě jsem bohužel žádnou neviděla. Vždycky to zapnu v čase, kdy tam zrovna nejsou.

Asi ne. Je jiná doba, hlasatelky se do ní už nehodí. Už tenkrát, v roce 2005, nám říkali, že jsme „retardující prvek vysílání“. Vysílací čas je totiž čím dál dražší a hlasatelky v něm jenom zabíraly čas, který se dal zpeněžit reklamou. Ten kanál ČT 3 je asi specifická výjimka. Tam se to hodí.

Popravdě řečeno nevím. Já mám pocit, že už jsem v jiné životní etapě. Asi by strašně záleželo na tom, kdo by mi to nabídl a jak by ta práce měla vypadat. Já jsem si totiž strašně zvykla na volnost, kterou teď mám. To je věc, po které jsem celý život toužila, ale neměla jsem ji.

Když jsem byla televizní hlasatelkou, neměla jsem žádné delší volno. Třeba celé prázdniny, to jsem neměla nikdy. Člověk věděl, že pokud se vysílá, tak zkrátka musí být v televizi. Tak to prostě bylo. Takže teď, když už hlasatelku nedělám, si to docela užívám. Každý den si vyjedeme s manželem na kole, jdeme na tenis, na procházku... nebo cokoliv. Užíváme si to.

Poznávají, a to poměrně často. Až mě to zaráží a překvapuje. Oni mě totiž neberou jenom tak, že „já vás odněkud znám“. Opravdu si pamatují jméno. Hodně lidí mě poznává i po hlase. Přijdu třeba do krámu, řeknu „dobrý den“ a někdo, kdo je ke mně otočený zády, zareaguje: „Jé, tady slyším známý hlas.“ Většinou jsou to samozřejmě lidi ve věku čtyřiceti let a výš.

To je pravda, chtěla jsem zpívat. Do mého života ale zasáhla velká náhoda, která moje plány zvrátila. Znovu se projevilo moje krédo, o kterém jsme se bavily na začátku - tedy že všechno zlé je pro něco dobré.

Jako mladá jsem chtěla zpívat a dělala jsem pro to všechno, co se dalo. Bohužel talentu jsem měla poskrovnu a nevyrovnala to ani moje velká píle. Na akademii jsem se proto nedostala. Připadala jsem si totálně ve srabu a vůbec jsem nevěděla, co se svým životem budu dělat.

No ale pak jsem jednoho dne nastoupila do tramvaje, kde seděla starší paní, která potřebovala označit lístek. Označila jsem jí ho, a když jsem jí ho podávala zpátky, tak se na mě ta paní podívala a řekla: „Vy byste se mi, slečno, líbila v televizi. Že jo, mladý pane?“ A otočila se na člověka, který stál vedle mě. Byl to Milan Friedl, který v té době v televizi pracoval. Dali jsme se spolu do řeči, slovo dalo slovo a já jsem se šla zúčastnit konkurzu, který právě v televizi vypsali. Což byla další obrovská náhoda, protože jakýkoliv konkurz se v televizi natáčel tak jednou za pět let. Víc ne.

No, když se tak dívám zpátky, tak některé věci v mém životě byly skutečně jako připravené. Asi to tak mělo být.

Velmi dobře. To se nedá zapomenout. Bylo to přesně 27. srpna 1977 a já jsem měla strašlivou trému. Měla jsem vystoupit na druhém programu v šest hodin večer - diváky pozdravit, přivítat je a pak jim přečíst přehled pořadů. Škubalo mi z toho v oku, třásla se mi noha a v tom návalu děsu jsem ani vůbec nevěděla, co říkám. (Směje se.)

Museli jsme si samozřejmě nacvičit mluvení. Poslali nás tehdy kvůli tomu na DAMU. Já jsem chodila k paní profesorce Rottové, která mně hrozně moc pomohla a naučila mě všechno, co umím. Byla vážně skvělá. Pak už mi jenom stačilo některé věci si „ohmatat“.

Možná trochu. Člověku asi pomůže, že má hudební sluch - nemá pak problémy ve frázování nebo v tempu řeči.

To ani ne. Pokud jde o vzhled, byla to věc maskérů a kostymérů. Je pravda, že zpočátku do toho člověk moc nevstupoval a nechal si obléknout prakticky cokoliv. Postupně jsme si ale každý nacházeli svůj vlastní styl, ve kterém jsme se cítili dobře.

Určitě den předem. Dostali jsme vždycky takový hubený scénáříček, kde bylo všechno k vysílání - nejenom pokyny pro nás, ale třeba i pro techniky.

Zpočátku jsem byla poctivá a texty jsem si opravdu den předem vyzvedávala. Postupně jsem si ale tak vycvičila krátkodobou paměť, že už jsem se texty mohla učit i těsně před vysíláním.

Mnohokrát! Pro tyto případy jsem měla svůj text vždycky po ruce. Na deskách, položených na kolenou nebo na stolečku před sebou - tak, aby to nebylo vidět. No a když mi vypověděla hlava děravá, tak jsem ty desky zvedla a koukla jsem se dovnitř.

To záleželo na tom, co to bylo. Byla místa, u nichž se nesmělo měnit vůbec nic. Ani písmenko. Tyto texty byly označeny dvěma červenými čarami a jejich obsah byl hodně hlídaný. Většinou šlo o texty, které se vázaly k nějakým politickým či jinak exponovaným pořadům.

No a pak byly texty, kde si člověk mohl pár slov či větu přeformulovat. Samozřejmě se z toho ale nesměl vytratit původní smysl.

Nějaké postihy samozřejmě byly. Jaké, to vám neřeknu, protože mně se naštěstí nic takového nestalo. Ale minimálně jeden kolega to zažil. Místo „Blízký východ“ řekl v přímém přenosu „daleký západ“. Takže z toho měl pak polízanici. Bylo to zrovna v nějakém exponovaném pořadu.

Samozřejmě. Když nám bylo něco proti srsti, zvedli jsme jednoduše desky a řekli: „Nyní dovolte pár slov tvůrců.“ Tím bylo jasné, že to nejsou naše myšlenky a že se od toho jako hlasatelé distancujeme.

Jasně, hlavně s manželem. Když jsme se seznámili, měli jsme spolu smluvená určitá znamení. Třeba když jsem měla na sobě pestrobarevné šaty, znamenalo to, že se nemůžeme setkat. Ale když jsem měla jednobarevné oblečení, bylo to dobrý a mohl za mnou po vysílání přijít.

Těch byla taky spousta! Třeba jednou jsem odříkávala text, když vtom vidím periferním zrakem na monitoru vedle sebe pruhy. Šlo o monitor, který ukazoval výstup - tedy to, co vidí divák doma. Tak jsem si říkala: „Jé, to je asi porucha.“ Přestala jsem mluvit a dlouho jen tak koukala do kamery.

Jenomže pak jsem si všimla, že pořád svítí červené světlo, které ukazuje, že jsem stále ve vysílání. Skutečně jsem v něm celou dobu byla! Lidi si doma museli myslet, že mi úplně vypověděla hlava. To snad nebylo ani okno, to byla doslova výkladní skříň! (Směje se.)

To naštěstí ne, já jsem spíš sova. Problémy mi naopak dělají rána. Strašně dlouho mi trvá, než se „nahodím“. Ať vstávám, kdy vstávám, skutečně se probouzím až v jedenáct. Naopak večer jsem rozjetá. Neměla jsem proto potíže ani se Silvestry nebo s přímými sportovními přenosy, při kterých jsme museli být v televizi i do půl třetí ráno - pro případ, že by se cokoliv pokazilo a my jsme to musely omluvit.

Nemůžu říct. Tyhle sklony a touhy jsem nikdy neměla. Humor mám sice vrozený, jsem optimista a nemusím pro legraci chodit daleko, ale to je asi tak všechno.

Basket jsem hrála odjakživa, závodně už za dorost na Spartě. A vydrželo mi to dodneška. Celý život se scházíme s jednou prima partou holek v Sokolu Kobylisy a pořád běháme. Neumím si bez toho představit život. Už teď se těším, až bude zase přístupná tělocvična.

Pokud jde o ten titul, tak to byla taková jednorázová akce. Vyrazily jsme v roce 2005 s holkami, se kterými jsem kdysi začínala, na mistrovství světa veteránů na Nový Zéland a utkaly se tam s pěti dalšími týmy. No a bylo z toho zlato. S tou samou partou jsme pak byly ještě rok potom i na mistrovství Evropy v Hamburku, kde jsme skončily třetí.

Ne. Televize to obvykle nepřenáší, i když o tom našem úspěchu se potom nějaký pořad natočil. A kvalifikace tam taky nejsou. Je to spíš o zábavě, pohybu, kolektivu a soudržnosti týmu.