Marie Poulová: Oproti našim rodičům se máme jako prasata v žitě

„Vy se se mnou chcete sejít? A proč vás zajímám?“ divila se, když jsem jí zavolala. První velký rozhovor o pár dnů později se protáhl na dvě hodiny a dotkly jsme se při něm osobních i celosvětových témat. Vypila tři kafe a pak jsme srkaly citronádu.

Narodila jsem se v Plzni, odkud pochází maminka, a chvíli jsme tam žili. Táta je z Prahy, takže jsme nějakou dobu bydleli i tady. Později jsme sem jezdili navštěvovat babičku s dědou a táta nás neúnavně tahal po Starém a Novém Městě. Přechod na DAMU pro mě tedy nebyl žádný šok. Spíš naopak: neuměla jsem si představit, že bych odtud zase odešla. Mám tu většinu přátel…

Doma si připadám i na Malé Skále, kde jsme měli chalupu a jako malá jsem tam trávila prázdniny. Dnes ale celá naše rodina žije trvale v Hradci Králové. Na rozdíl od hektické Prahy tam všude dojdete pěšky. Na druhou stranu je to mrtvé město, tedy mrtvé pro mě.

Dostala jsem nabídku angažmá. Nakonec je stejně jedno, kde žijete (pominu-li možnosti společenského vyžití), když máte kolem sebe svoje lidi – to pro mě znamená „doma“.

Loňskou sezónu jsem tedy nastoupila v Klicperově divadle, ale předtím jsem ještě na semestr odjela v rámci programu Erasmus na stáž do Anglie. A teď se těším, že od podzimu začnu konečně žít sama v divadelním bytě. Ten poslední rok jsem bydlela u našich, což bylo po letech samostatnosti docela náročné. (směje se) 

Nerada bych zobecňovala, jen v Londýně je asi šedesát hereckých škol. Na rozdíl od našeho systému tam všichni studenti platí obrovské peníze – od toho se odvíjí, že mají zodpovědnější a samostatnější přístup k práci. Výuka ze strany pedagogů funguje jako nabídka servisu, ovšem studenti si nedovolí promarnit ani minutu.

Jestli přijdete pozdě nebo vůbec, je váš problém. Na první hodinu jsem dorazila pro jistotu o deset minut dřív – a ostatní o půl hodiny! Leželi na zemi, soustředili se… Nejdřív mi to přišlo k smíchu, ale rychle mi došlo, že je to spíš naopak.

Samotná výuka je na Rose Bruford College mnohem metodičtější, založená na technice. Na začátku se mi zdála málo kreativní a lehce zkostnatělá, ale když jsem viděla výsledek, zírala jsem, jak byli všichni na svůj věk vyzrálí a dobří. Každý ze spolužáků by mohl být z fleku britská hvězda! Vyzkoušela jsem si různé přístupy k různým textům, a kdybych zůstala další semestr, zkusila bych si, jak se tam pracuje na Shakespearovi…

Každá je úplně jiná. Moc miluju tu hradeckou, kterou napsal David Drábek na motivy původní Shakespeary hry. A přišlo mi vtipné, když jsem vzápětí dostala nabídku zahrát si i klasickou Julii v Praze. Ta role je především Terezy Voříškové, která ale potřebovala alternaci. Takže ta představení, která jsem odehrála, pro mě byla takový bonus. Obrovský adrenalin, skvělé režisérské duo Skutr, k tomu prostředí Pražského hradu…

Já ani herecké sny nemám, protože rodiče jsou oba herci – tatínek v Draku a maminka v Klicperově divadle. Znala jsem díky nim divadelní realitu bez pozlátka. Nepamatuju se, že by mě od herectví odrazovali, asi je vůbec nenapadlo, že bych si ho vybrala. Upřímně: mě to taky dlouho nenapadlo.

Hubená, podkroužená. A chtěla jsem být neurochirurg. Babička byla dětská lékařka a mě ta profese zajímala, hrála jsem si na doktorku, listovala anatomiemi. Na gymnáziu jsem ale nějak vymyslela, že medicína se neslučuje s bohémským životem, takže jsme s kamarádkou chtěly jít na filozofii, která nám připadala nejvíc volná…

Jenže když se odevzdávaly přihlášky, nedokázala jsem si najednou představit, že budu chodit do divadla jen předním vchodem. Brala jsem zákulisí jako samozřejmost. Přijímačky na DAMU jsem dělala tajně, a když jsem rodičům řekla, že mě vzali, reagovali skepticky. Báli se, abych nebyla zklamaná. Nejsem.

Známe se z Klicperova divadla, kde mi paradoxně hraje otce Kapuleta, ale herecky i lidsky jsme se víc seznámili až na Hradě. Honza je skvělý, citlivě vnímal, že jsem jiná než Tereza, nehrál automaticky, ale snažil se mi přizpůsobit. To, že je gay, bylo poslední, co bych řešila.

Láska je jenom jedna, i když má hodně podob. Jde prostě o vztah s někým. Kdybych měla hrát lásku s holkou, taky nepřemýšlím, že moje orientace je jiná.

Možná. Nebo jsem si aspoň v době největší zamilovanosti myslela, že je osudová. A šílená, jako ta Romea a Julie. Pak se třeba ukázalo, že ne. Život bych za ni asi nedala, ani nevraždila, ale jak říká klasik: Pro lásku šel bych světa kraj a bosý… Protože bez lásky je prázdno. Já teď vztah nemám, zhruba od začátku prázdnin jsem sama, ale je mi tak docela dobře…

Na rozdíl od většiny kamarádek, které stále s někým chodily, jsem byla během studií dlouho sama. Takže jsem se naučila trávit čas jen se sebou, mít svůj osobní prostor. Jsem asi samotář. I když je ve vztahu všechno ideální, potřebuju být někdy pár dnů „single“. Nechci, aby to vyznělo, že si připadám výjimečná, spíš je to takové pokřivení.

A na sdílení mám sestru Elišku, která je můj nejoblíbenější člověk a spojenec. Přes sedmiletý věkový rozdíl a sourozenecké boje jsme dospěly k nejlepším kamarádkám. Studuje politologii, ale táhne ji to na scénografii, takže i to divadlo je naše společné téma.

S nehercem jsem randila jen na gymplu, ale opravdový vztah jsem měla až s kolegou a nic jiného si nedovedu zatím představit. Díky rodinnému prostředí jsem zvyklá, že se divadlo probírá permanentně… Jenže když se člověk zamiluje, jdou stejně předsevzetí stranou. Ovládnou ho emoce a neohlíží se na profesi. Takže nic neplánuju. Hlavní pro mě je smysl pro humor, tedy neminout se v tomhle ohledu.

To je těžké definovat. Třeba maminka tvrdí, že jakmile jí někdo odpoví správně na hlášku z Mikulášových patálií, bude si s tím člověkem rozumět. Já a moje sestra máme zase seriál Přátelé. To je přesně ten humor – sarkastický a „hejtovací“. Máme s Elou zvláštní dorozumívací kód, založený na odkazech k osobním zážitkům. Ostatní mu nerozumí, což bývá v partě problém.

Strašně. Šlo jen o epizodní příležitosti v rámci pár natáčecích dnů, ale jsem pokaždé vděčná, že si to můžu zkusit. Třeba v cyklu Nevinné lži, v televizních snímcích Poslední cyklista, Jan Hus nebo ve filmu Alice Nellis Andělé mezi námi. Film pracuje jinými prostředky, nejtěžší mi přijde rozsekaná dějová chronologie…

Zatím poslední zkušenost je krátký snímek Furiant o mladém Ladislavu Stroupežnickém. O jeho režiséru Ondřeji Hudečkovi ještě uslyšíme, je fakt dobrý.

Hollywoodský trend je obětovat hodně, přibrat nebo zhubnout dvacet kilo… A právě takový herec pak dostane Oscara. Pokud bych věděla, že to má smysl, asi bych s tím taky neměla problém, i když zdraví bych si kvůli filmu nezničila. Spíš bych brala kosmetické věci, jako jít dohola, změnit barvu vlasů…

Nemám moc ostré lokty, neumím se někam cpát, protože mi připadá, že na mě nikdo není zvědavý. Kariérně ambiciózní fakt nejsem. Ale snažím se klást vlastní osobní cíle, ve kterých sebe a své blízké nechci zklamat. Vážím si motivačního zázemí, které mi poskytli rodiče, měli na nás vysoké nároky. Ta nespravedlnost, že si člověk nemůže vybrat prostředí, do kterého se narodí, je děsivá. Tak já nechci promrhat možnosti, které mi dali. Jsem tvrdohlavý Beran.

Jen okrajově. Třeba na DAMU nám hlasová pedagožka dělala automatické kresby a to, co z nich dokázala vyčíst, bylo až strašidelně pravdivé. Ale obecně v ezoterice a energiích nejedu. Což neznamená, že nemám respekt k něčemu, co mě přesahuje. A hodně dám na intuici.

To se mění a mívá to až podobu obsese. Teď zrovna v True Detective – vše objevím s hrozným zpožděním. Taky jedu v dobré kávě a stylových café barech. A potřebuju k životu cestovat a objevovat, protože mám pocit, že mi něco uniká. Ještě jsem nebyla mimo Evropu, bojím se lítat. Ale ta je krásná v tom, že jeden den můžu být v horách, druhý u moře a třetí v galerii.

S bývalým klukem jsme tak projeli Toskánsko, Sardinii a Provence, zastavili jsme, kde se nám líbilo, ta svoboda byla úžasná. Baví mě pozorovat běžný život, toulat se uličkami a nasávat atmosféru, vnímat rozdíl mezi nákupem šunky v Praze nebo ve Florencii. Jak se chová prodavač ke mně i k té šunce. A po návratu je mi vždycky trochu smutno.

Zrovna jsme s kamarádkou mluvily u bazénu v Řecku s ledovou kávou v ruce o tom, že se máme proti našim rodičům jako prasata v žitě, až je to podezřelé. Takže jsem ráda, že žiju dnes. O historii mám filmově zidealizované představy. Třeba by se mi líbila Vídeň nebo Paříž na přelomu 19. a 20. století, hlavně kvůli šatům.

Nebo první republika, to kvůli babičce. Je pro mě úplně románová postava. Ještě jí visí ve skříni krásné hedvábné šaty, kvalitně ušité, aby dlouho vydržely. Líbí se mi, že tehdy měla každá věc svoji hodnotu. Lidi nebyli rozežraní. A život měl řád.

Babička třeba pořád trvá na tom, abychom sedali k obědu společně, a špatně nese, že se něco tak samozřejmého rozpadá.

Ta rozežranost mi vadí asi nejvíc, ve všech směrech. Na gymplu jsem pracovala v kavárně a zírala, kolik pytlů odpadků se každý den vyhazuje jen z té jedné kavárny. Kolik jich je v Hradci, v Česku a kolik na celém světě? Nedivím se, že si země začíná vybírat svou daň.

Snažím se třídit odpad, neplýtvat, nakupuju oblečení v sekáči… Ale stejně vím, že je to málo. Obdivuju lidi, kteří umějí být v tomhle směru aktivnější. A děsí mě ten neskutečný vývoj technologií, jak všechno musí být stále lepší a novější.

Štve mě, že to už bez ní nejde, že jsme na ní závislí. Přináší komfort, ale odcizuje. Já se tomu bráním, mám samozřejmě počítač a jsem ráda, že si na něm můžu pustit film. Ale pořád mám tlačítkový telefon a poznámky si píšu v ruce na papír. Výhodám smartphonu bych rychle podlehla a já tím nechci ztrácet čas. A taky, drahý telefon by mi jistě ukradli, můj starý toho už přežil hodně, všude ho zapomínám…

Začínám zkoušet novou hru Františka Langera Periférie v režii Davida Šiktance. Jinak neumím plánovat dlouho dopředu, přijde mi to pošetilé. Ve volném čase ale chci dál jezdit za kamarády do Prahy. Vlakem. Auto neřídím, jsem zmatkář, nevěřím, že bych ten stroj ovládla. Spíš bych v panice špatně zareagovala a byla nebezpečná ostatním. Podobně to mám na sjezdovce.

Táta se mě sice snažil naučit nejrůznější sporty, ale umím všechny jen napůl. Na Malé Skále mám kamarády, velké sportovce, hlavně na divoké vodě. Kajakář Ondřej Tunka teď skončil druhý ve Světovém poháru!

Jako malá jsem se styděla s nimi i vyrazit na kola, protože jsem jim nestačila a nestačím doteď. Ale mám díky nim k pohybu kladný vztah. Nejradši plavu, běhám a jezdím na kole. Baví mě sport, ke kterému nepotřebuju složitou výbavu a který mi pročistí hlavu.