Článek
Přiběhla s batohem, který ukrýval velkého plyšového psa. „Pracuju ve škole s malými dětmi a to je osvědčená pomůcka, díky níž se odváží komunikovat. Přes toho pejska a písničky z mého zpěvníčku Písničkování, kde si mohou samy vybarvit obrázky, se snadno seznámíme,“ usmívá se nad zázvorovým čajem.
Hudební hrátky
Jak zjišťuji, někteří její žáčci jsou skutečně hodně malí - od roku a půl! „Sice ještě moc nemluví, nechodí, zato vnímají velmi dobře rytmus. Naše počínání jsou takové hudební hrátky. Odrazíme se od říkanek typu Paci, paci, pacičky, Žába, žába, žabička…, půjčím jim různé dřevěné paličky a chřestidla nebo společně tleskáme - a nevěřila byste, jak krásně spontánně reagují.
Když jsem začínala, vydržely nejmenší děti maximálně dvacet minut, dnes si hrajeme tři čtvrtě hodiny. Občas některé přiběhne k pianu a ťuká se mnou, maminky navrhují, co si zazpíváme. Jsou to moc pestré hodiny a pro mě znamenají obrovskou inspiraci,“ pochvaluje si.
Marie sama absolvovala v té souvislosti kurzy muzikoterapie. „Věděla jsem, že na děti, teď mluvím spíš o těch starších, nemůžu křičet, přišla bych o hlas a ony by stejně moc nereagovaly. Osvědčilo se mi, že když mám neklidnou třídu, rozhodím mezi ně bouchací nástroje, hraju na klavír, měním tempo…
Sotva si představíte, s jakou chutí hyperaktivní děti buší a mlátí - až to ze sebe vybuší. Nakonec zpomaluju… a je klid. Hudbou lze vyjádřit radost, zlost, smutek - a děti rády vyjadřují právě zlost. Možná proto, že jsou pořád okřikovány a potřebují se vybít.“
Vzpomíná, že i ona v dětství musela vystupovat jako „ta hodná Maruška“ a vztek dlouho obracela proti sobě. Takže jim rozumí. „Dnes si umím pořádně zadupat, zakřičet nebo pobrečet, například u skladby Marka Kopelenta Černé a bílé slzy,“ líčí své zkušenosti.
Operní diva
Její životní příběh by vydal na román. K hudbě měla blízko vždycky, podle maminky, která krásně zpívala, se o totéž pokoušela už v kočárku.
„Líbilo se mi písmeno R, písnička Včera neděle byla a klávesové nástroje, nejvíc cembalo. Babička hrála na housle, tatínek pocházel z Moravy, z Domanína. Rád žehlil, vidím ho, jak při práci poslouchal dechovku a lidovky… Dětství jsem strávila především na hodinách houslí, později u klavíru. Rodiče ho koupili sestře, kterou ale moc nelákal. Zato já po něm toužila! Nejprve jsem hrávala tajně… díky tomu si dnes poradím s hraním z listu.“
I když její dětství vypadalo idylicky, přiznává, že byla bojácné, samotářské a introvertní dítě. Ve škole strach ještě dokázala potlačit, ale na konzervatoři trpěla obrovskou trémou.
Přes výjimečné nadání s dispozicí pro koloraturní zpěv - profesorky ji už viděly na scéně ND - ji strach tak decimoval, že se chtěla věnovat raději pedagogice. A v tu chvíli zasáhla, jak říká, boží moc.
Roku 1979 se stala sólistkou opery Slezského divadla v Opavě. Štěstí ale nakonec našla jinde…
„Z Opavy přijel šéf opery a hledal ve škole mladé hlasy do tamního ansámblu. Byla jsem díky svému rozhodnutí klidná, a tak jsem s vědomím, že o nic nejde, zazpívala árii Gildy z Verdiho Rigoletta. A on vybral zrovna mě, takže jsem se roku 1979 stala sólistkou opery Slezského divadla,“ směje se.
V Opavě ale nebyla šťastná. Vrátila se zpátky do Prahy s představou, že bude jen učit. A přišla další náhoda, konkurz do vokální skupiny Linha Singers.
„Přihlásila jsem se, jenže mě pozvali v době, kdy jsem učila v hudební škole. Toho dne vstoupil do třídy kolega s otázkou: Kdy máte vlastně ten konkurz? Dnes, odpověděla jsem, ale nemůžu, když učím. Vy tam půjdete, výuku za vás vezmu já! A tak jsem šla.“
V Linha Singers prožila krásná léta, koncerty doma i v zahraničí. A divadelní dráha byla definitivně zapomenuta.
Co člověka nezabije…
Mezitím se ale zhroutil Mariin soukromý život. Zůstala sama s dcerami a vybudovat vše znovu od základů pro ni vůbec nebylo jednoduché. „Sílu jsem nakonec našla ve víře, přátelích a hlavně ve své milované hudbě, ta představovala světýlko, hnací motor,“ vzpomíná na těžká léta.
A ženám s podobným osudem radí, aby především nepřestaly být aktivní a zůstaly otevřené vůči ostatním lidem, protože pomoc může přijít kdykoli.
Dcery jsou dnes už dospělé a Marie se s chutí věnuje hlavně pedagogické činnosti. Ovšem kromě vedení netradičních kroužků konečně znovu koncertuje. Dávná tréma, která ji tak svazovala, v průběhu let postupně mizela.
Momentálně má plnou hlavu kytiček. Koncerty totiž koncipuje třeba podle ročních období: poslední se jmenoval Květiny v hudbě.
„Vypátrala jsem, že nejopěvovanější květinou je růže - od lidovek přes Planou růži Franze Schuberta až po Píseň o poslední růži z opery Marta. Mojí nejoblíbenější kytičkou je ale fialka, o níž napsali krásné písně Mozart nebo Mendelssohn-Bartholdy. V mém zpěvníčku najdete i mátu, čekanku nebo heřmánek, Petr Eben opěvoval pampelišky a sedmikrásky…“
Podnikavá hudebnice se doprovází na klávesy a začala s ní zpívat i dcera Andulka (19). Starší Bára (30) vystudovala hudbu, momentálně je ale na mateřské a žije v Moskvě. Kromě toho Marie vytvořila i duo Ma+Ma s flétnistkou Magdalenou Tůmovou a novinkou v jejím rozkmitu je zájem o židovskou hudbu, kterou na koncertech, kde ji doprovázejí kolegové na akordeon a na bicí (a sama hraje na housle), prokládá vyprávěním o starých židovských tradicích. „Moc mě to chytlo.“
Obrovský vzor pro ni představuje Meda Mládková. „Stala se pro mě vzpruhou. Je jí přes devadesát, je stále aktivní, a navíc velmi dobře vypadá. Měla jsem období, kdy jsem si připadala stará, v médiích se propagují mladé krásky, já na fotce z čtyřicátin vypadala jako svoje matka… A pak, kolem padesátky jsem přehodila výhybku! Na změnu není nikdy pozdě!“
Když Marii poslouchám, uvědomuji si, kolik síly ji v životě stálo překonávání nejrůznějších podob strachu. Naštěstí je silná, moudrá a optimistická. Ví, že i záporné zkušenosti mají své místo a mohou přispět k prohloubení vnímavosti, zocelení a objevení nových zdrojů energie.
„Co člověka nezabije, to ho posílí. Nejhorší je zůstat stát, na poměry nadávat,“ zdůrazňuje. „Mám touhu působit hlavně na děti, propojovat generace a přispět k dobrému, harmonickému žití na zemi. Aby lidi nevnímali jen to negativní, ale měli taky radost,“ uzavírá s úsměvem.
