Marie Doležalová: Mým ideálem je umět v kritické chvíli neutéct

„Nejčastěji hraju holky, co jsou ujetý, mlčenlivý, naivní nebo blbý. A někdy dokonce nehraju ani holky,“ mudruje pětadvacetiletá rodačka z Trutnova nad šálkem kávy. „Ale asi je to tak v pořádku. Když si představím, že bych hrála takovou nějakou obyčejnou, co se jen s přítelem domlouvá, kdy půjdou na večeři, tak by mě to možná dlouho nebavilo a chtěla bych si zahrát třeba mimozemšťanku.“ Tvrdí, že její role jsou většinou natolik mimo obvyklou škálu, že už začíná pochybovat, zda je ona sama normální.

Myslí si, že je spíš praktický typ, baví ji spousta věcí. Období horečné činnosti se u ní střídá s obdobím odpočinku, kdy je nejraději zavřená sama doma a plete. To je totiž její oblíbená relaxační činnost. Většinu času však točí, hraje v divadle a vymýšlí nové projekty. Pravý opak lehce natvrdlé Sašenky z Comebacku, se kterou u diváků tolik zabodovala.

„Vidíte, a zrovna její polohu a vůbec polohu celého Comebacku jsme hledali docela dlouho,“ zvážní. „Přijít na to, jak to udělat, aby humor odsejpal, stálo trochu zkoušení. Já musela přijít na to, jak hrát Sašu, abych u toho nešaškovala, ale nebyla ani moc vážná, nepřehrávala, a přitom nepůsobila zase moc hloupě.“

Asi se jí to podařilo, protože její Sašenku, jednu z dvojčat rázné barmanky, sestru zmateného Lexy a kamarádku rázné Ivušky, měli diváci rádi. „Občas se mi stane, že mi ještě dnes řeknou Sašo a já na to slyším,“ přiznává. „Ostatně proč ne? Saša je milá a hodně lidí ji chce ochraňovat. Stalo se mi, že jsem udělala dopravní přestupek, a když jsem zkroušeně vylezla z auta, policisté protáhli obličeje: No jo, Saša! Co se na ni budeme zlobit! Jeďte!“

Přesto se však najdou i tací, kteří jsou po setkání s ní překvapení. „Nedávno jsem dělala herecký workshop pro skauty. Na závěr jsem se jich ptala, co pro ně na tomto workshopu bylo největším překvapením. No, že nejseš blbá, odpověděl kdosi bezelstně.“

Jako malou holku ji ze všeho nejvíc bavilo blbnout a dělat opičky. „Se sestřenicí jsme nahrávaly fiktivní rádio, ve škole jsem zase při nudnějších hodinách vyzývala spolužáky a učitele, abychom si zahráli nějakou scénku. Doma jsem moc neblbla, mám mladšího bráchu, s ním jsme se spíš pošťuchovali. Ale pro kámošky jsem šaškovala ráda a často. Před kluky ani tak ne, ty jsem pozorovala zbožně a zpovzdálí. Prostě jsem byla trhlá, nebyla jsem ta spořádaná holčička s culíčky – a teď to mám za to.

Kdybych byla, tak možná hraju princezny,“ směje se. Když ji učitelka z dramatického kroužku vybídla, ať se zkusí přihlásit na hereckou konzervatoř, že má šanci, neváhala. Uvítala, že ji k tomu někdo dokopal, protože sama by se možná neodhodlala. Jenže ji nevzali. „Když mě tam nechtějí, nejdu tam,“ dupla si a vrátila se na osmileté gymnázium.

Ale pak zabrousila na konkurz k panu režiséru Krejčíkovi, který je znám tím, že si nebere servítky a že je všechno možné, jen ne lichotník. „Řekl mi: Tak slečno, jestli jste u přijímaček předvedla to, co teď tady, tak se nedivím, že vás nevzali,“ vypráví otevřeně a s nadhledem.

„Rozbrečela jsem se. Nebyla jsem na takovou kritiku zvyklá. Když mi už začaly téct slzy, pan režisér povídá: No ale vidíte, citlivá jste. Tak byste to měla přeci jen zkusit!“ To ji povzbudilo. Spojila se s Yvettou Kornovou, ta ji připravila na přijímačky a také rodiče ji velmi podpořili. A napodruhé to klaplo.

Že má v sobě komediální talent, tušila už dlouho, horší bylo vyrovnat se s první velkou filmovou rolí. A tou byla Iška v komedii Karin Babinské Pusinky, což byla dynamická road movie o mladých holkách, do kterých neustále někdo hučí, aby dospěly, ale jim se zkrátka nechce.

Režisérka Babinská hledala představitelky tří holek poměrně dlouho a Marie se ocitla na prvním castingu jako šestnáctiletá. To byla zrovna čerstvě na konzervatoři a před castingem se dozvěděla, že to bude trochu ostřejší. „No a pak jsem si ve scénáři přečetla tu nahou lesbickou scénu na toaletě a na kolej jsem jela s brekem. Tohle že patří k hereckému povolání, nahota a takové obscénní scény?“ bouřilo se to v ní.

Po dvou letech se dostala ke scénáři znovu. Když si ho spolu s dialogy četla tentokrát s větším odstupem a nějakými těmi zkušenostmi navíc, najednou viděla, že trojice hlavních hrdinek něco prožívá, že se vyvíjejí a že ani odvážné scény nejsou samoúčelné. „To chci hrát, řekla jsem si, i s tou scénou na záchodě!“ vzpomíná.

I na to, jak se pak před natáčením znovu tloukla do hlavy, na co to kývla. Ostych ale překonala, a i když jí bylo teprve osmnáct a před kamerou stála poprvé, film měl úspěch. I pro ni bylo natáčení přínosné, neboť postava Išky, kterou hrála, zjistí, že její orientace je lesbická.

„Do té doby jsem nevěděla, co si o homosexualitě mám myslet. Ne že bych ji nějak odsuzovala, ale až tím, že jsem hrála lesbu, jsem pochopila, že jde o stejný cit – jen k holce. A že to můžu pochopit. Sama se sice s lesbičkami nekamarádím, ale mám pár přátel gayů a jsou to fajn kluci.“

Rodiče ji podpořili i v tomto natáčení. „Nejdřív jsem to opatrně řekla mamce, ta zase taťkovi a oba mi pak drželi palce.“ O svých rolích říká, že je všechny miluje, i když jsou takové zvláštní. Třeba její uklízečka v seriálu Obchoďák. Tam se sešla ve dvojici s Ondřejem Sokolem a jejich humor se protnul. „Vytvořili jsme dvojici až trochu sitcomovou,“ hodnotí zpětně. „Ondřejův humor mi velmi sedl.“

Už druhým rokem uvádí také televizní pořad pro děti Planeta YÓ, ale naposledy jsme ji mohli vidět i ve filmu podle Michala Viewegha Definice lásky, kde hraje mladou servírku, která se dočká nečekaného milostného setkání. Zato o svých vlastních milostných setkáních herečka příliš nehovoří. „Je to složité,“ vzdychá. „Všichni řeší vztahy, lidé spolu těžko vydrží. Dlouhodobé vztahy jsou tak těžké!“

To poznala na vlastní kůži, jednak před časem sama ukončila vztah bezmála pětiletý s o šestnáct let starším přítelem, jednak se nyní rozcházejí po třiceti letech její rodiče. „I to se stává,“ říká smutně a dodává, že to bylo překvapení pro všechny z okolí.

„Jenže vydržet s někým dlouhodobě, aby ten vztah byl pořád živý a partneři v něm neusnuli, to je opravdu výkon! Jistěže třeba desetiletý vztah není deset let zamilovanosti, ale musí mít vývoj, neměl by stagnovat. Jde o to, že chci najít někoho, s kým vydržím i ty chvíle, kdy to všechno není úplně v pořádku. A to dnes lidi umějí míň a míň, jestli si to tedy můžu dovolit takhle říct,“ přemýšlí.

„Dnes nastane krize a lidi to vzdávají. Mým ideálem je umět v kritické chvíli neutéct a pokračovat dál. Mít vedle sebe svého člověka je hrozně fajn. Nechci žít život po půlrocích neustále nových známostí,“ říká herečka, která má vedle sebe už nějakou dobu nového přítele, tentokrát pro změnu o pár let mladšího.

I když po úspěšném absolvování konzervatoře před čtyřmi lety šla z role do role a také divadlo si jí všimlo, přiznává bez obalu a skromně, že se má ještě co učit. „Chtěla bych hrát charakterní filmovou hrdinku,“ sní, „ale Annu Kareninu mi teď zrovna filmaři vyfoukli!“ Na svém divadelním hraní chce dál pracovat. Dokonce se přihlásila i na DAMU – přesto, když ji nevzali, pookřála.

„Jupí, řekla jsem si, nemusím! Moc se mi tam nechtělo, spíš jsem pokoušela osud. Ve skutečnosti nejsem studijní typ, baví mě spíš praxe.“ Své zkušenější herecké kolegy však bezmezně obdivuje. Trvale hraje na Fidlovačce v Nuslích, nejnověji Kristlu v Babičce, hostuje také ve Stavovském ve veleúspěšné inscenaci Srpen v zemi indiánů.

Vybavuje si, jak byla ohromená ze zkušenějších herců, jako jsou František Němec či Miluše Šplechtová, jak zvládají skvěle hrát a ještě jsou i milými a vstřícnými lidmi.

„Přitom kdo by si mohl držet lidi spíš od těla, když ne takoví velcí herci? A přitom je to naopak.“ Největší starosti před svou první premiérou ve Stavovském měla, aby dostatečně umluvila rozlehlý sál.

Premiéru a i další představení zvládla, dodnes ji však v noci budí děsivé sny, ve kterých ji křest ohněm na velké scéně teprve čeká…

Také na Fidlovačce má své vzory. „Eliška Balzerová,“ odpovídá jednoznačně na to, kdo to je. „Předvede na jevišti brilantní výkon jen tak mimochodem, a pak ještě baví v kavárně celý večer společnost i lidi, kteří k ní chodí pro podpis. To my, mladé, když se nám něco povede, jsme po představení servané a utahané a nejraději bychom jely domů, abychom se vzpamatovaly,“ směje se.

Tvrdí o sobě, že je hlavový typ herečky. Některé podle ní hrají srdcem, jiné pocitově, ona si musí postavu důkladně promyslet. „Musím se držet zpátky, abych se v ní moc nebabrala. Ale jisté je, že třeba panáka na kuráž si před představením dát nemůžu. To bych ztratila koncentraci a těžko bych se soustředila.“

Kromě herectví si vyzkoušela i jiné umělecké žánry. Je členkou hudební kapely, pro niž píše texty a kde zpívá. Spolu s kolegou napsala i scénář pro muzikál Krysy o partičce muzikantů, kteří se rozhodnou pokořit místní mafii – opravdu se hrál čtyři roky v divadle Na Prádle. Napsala také divadelní hru Zápalka aneb Noc v kabaretu.

„Líbila se jen těm, kteří mě znají, u diváků pohořela,“ říká upřímně. „Já jsem si ale vyzkoušela, kolik to stojí energie a jak těžké to mají režiséři. Od té doby je víc chápu a vím, že je nutné na postavě pracovat a zároveň se nechat vést.“

To se jí hodilo i při natáčení úspěšného klipu zpěváka Xindla X o andělovi, který za ochranu požaduje po své svěřenkyni drobné službičky. Marie Doležalová si v něm střihla malou, ale výraznou roličku chlápka za barem.

„Bylo to skvělé,“ pochvaluje si, „protože já jsem takový kostýmový typ. Když mi dají bundu a vlasy obarví na růžovo, jsem punkačka jako vyšitá, v bílém plášti zase chodím důležitě a léčím na potkání. No a jako barman s knírkem jsem si uvědomila, že stát za barem, míchat drinky a mrkat na holky vůbec nemusí být špatné!“