Marie Doležalová a Marek Zelinka: Rádi se ve všem pitváme

Marek: Dostali jsme nálepku. Když jsem šel do StarDance, už jsem nebyl tanečník, tanec jsem využíval jen v tom, co dělám, tedy v pohybovém představení. Ta jsou teď víc herecká. Nálepky jsou sice ošemetné, ale je lepší mít nějakou nálepku než žádnou. Lidé mě znají jako tanečníka, vědí, že umím tancovat, a to je vlastně super.

Marie: Nálepky prostě existují. Takže u nás se dá říct, že si spolu začali „Saša z Comebacku“ a „tanečník ze StarDance“.

Marie: V plesové sezóně ano, tančíme a někdy i moderujeme. Jinak spolu moc nepracujeme. Já hraju, zkouším, Marek má bratry Formany (Divadlo bratří Formanů - pozn. red.) a jezdí s nimi štace. Kdykoli se naskytne příležitost společné práce, jsme za ni ale vděční. Dali jsme se dohromady, když jsme spolu pracovali, takže víme, že to umíme.

Marek: Potkáváme, ale je to náročnější. Polovinu roku bývám v zahraničí, když jsme někde delší dobu, tak Marie za mnou přijede.

Marie: Chtěla jsem si teď trochu odpočinout, takže jsem si dala takový volnější program. Marek má plán na tři čtvrtě roku dopředu, takže vím, kdy tady bude a kdy ne a kdy budeme trávit čas spolu.

Marek: Točil jsem reklamy už před tou naší společnou a nemám s nimi problém. I když ne do každé bych šel, záleží na podmínkách. Ale nemám k reklamě negativní vztah. Ideální je, pokud se se značkou a s tím, co reprezentuje, mohu ztotožnit. Pokud bych nejedl maso a dělal reklamu na řeznictví, asi by to nešlo.

Marek: Jím.

Marie: Tak to bys nemohl dělat reklamu na vegetariánství.

Marie: Blbou. Takovou, která nemá nápad a šmrnc. Kde člověk jen stojí a říká Kupte si to, je to dobré. Když mohu něco předvést, jako v reklamě na mattonku, tomu říkám ano. Zrovna tam jsme do toho, jak bude vypadat, dost mluvili. Mám ráda reklamy, které jsou tak dobře udělané, že je to vlastně skeč, vtipná scénka, to se mi líbí.

Marek: Třeba Mattoni nám byla sympatická.

Marie: Navíc řekli, abychom se zapojili po svém. Často člověk v reklamě nic ovlivnit nemůže. Tady to šlo dělat tak, jak to máme rádi, a využít dovednosti do spotu. Skloubit naše představy však nebylo lehké.

Marek: Kvalita platí pro každý projekt, nejen pro reklamu. Pro mě je důležité dělat s lidmi, kteří pracují naplno a nebojí se dát něco navíc. Pak je šance, že vznikne kvalitní věc.

Marek: Snad se to už zlepšilo.

Marie: Podporoval mě a měl na mě vliv. Stůj si za svým, říkal, a můžeš být sama sebou.

Marek: Viděl jsem, že spousta věcí, kterým se Marie věnovala, ať to bylo divadlo, nebo psaní blogu, měla velký potenciál a mohly jít ještě dál. Že nemusí ukazovat jen naivní, roztomilou a legrační tvář.

Marie: Když jsme se sešli, bylo to rozdané tak, že já jsem spíš mainstreamový (hlavní proud pozn. red.) typ, a Marek naopak. Vzešel z alternativní scény. Vzájemně jsme se docela ovlivnili. Za ty dva roky, co jsme spolu, u sebe cítím přerod. Bavilo by mě dělat vážnější divadlo, toužím po scénářích, co přinášejí myšlenku. Ještě pořád jsem ale zažitá trochu jinak. Když mě něco neoslovuje, tak to nedělám.

Marie: Ano, a je to skvělé. Na jakkoli krátkou dobu se herec ocitne v téhle situaci, je to výhra. Když si vybere, co cítí pro sebe jako správné, o to zajímavější může být jeho výkon.

Marek: Že jsou drahé byty. (smích)

Marie: Že se projekty dělají hrozně rychle. Od námětu ke scénáři je jen pár měsíců, na napsání scénáře je taky chvilka. Pak už se rychle točí a propaguje.

Před rokem touhle dobou jsme dělali malou scénku v Manéži Bolka Polívky, a to mě bavilo. Bolek pracuje starým způsobem. Sešli jsme se na kafi, nadhodilo se pár témat, o čem by scénka mohla být. Přitom šlo pouze o pětiminutovou scénku! Nechali jsme to chvilku uzrát a zase se sešli. Výsledek byl jiný, než když se věci dělají rychle.

Marek: Dost věcí vzniká tímto způsobem. Chybí opravdová řemeslná práce. U Formanů se pořád něco dolaďuje, i když je představení hotové. Je to živé. Baví mě projekty, které zrají dlouho.

Marek: Mnohem víc těch spokojených. Někdy se objeví i takoví, kteří nadávají, každý má své problémy. Obecně asi lidi naštvaný jsou, ale neumí to řešit, jsou v tom zaběhlí.

Marie: Když jsme byli v červenci v Kanadě, líbilo se mi nadechnout se pozitivního přístupu. Vždy jsem měla pocit, že do Čech aplikovatelný není, protože Češi nikdy falešně pozitivní nebudou. My jsme až moc upřímní. K nám nepatří takové věty jako Dělej si, co chceš, Žij si svůj sen, Nemusíš se za nic stydět.

Lidi v Kanadě jsou otevření, zvídaví, umí si udělat život pěkný. Potkali jsme tam starší pár, co seděl vedle nás v restauraci. Dali jsme se do řeči, zajímali se, odkud jsme. Na oplátku nám prozradili, že manžel má první den důchodu, tak to šli oslavit a dali si večeři. Mysleli jsme, že jsou bezdětní, ale měli asi pět dětí a dvacet vnoučat. Líbilo se mi, že jsou aktivní a snaží se hledat hezké věci. Že se zajímají o druhé a oceňují je. A to mi, přiznám se, v Česku chybí.

Marek: Důležitá okolnost je, že doba je velmi rychlá. Cítím, že mě nutí žít moc rychle. Souvisí to i s těmi projekty. Všechno musí být hned, všude je velký tlak. Což mi nevyhovuje.

Já třeba nemám profil na žádné sociální síti. Uznávám je, vím, proč fungují, ale není to nic pro mě. Mám i starý tlačítkový telefon. Snažím se dělat maximum, abych zapadl a uplatnil se, ale snažím se zachovat si vnitřní rytmus a klid.

Marek: Před StarDance jsem točil alternativní nezávislý film, kde jsem měl hlavní roli, a s režisérem jsme se domluvili, že si nechám knír, a ten mi pak zůstal. V televizní soutěži se stal značkou, hodil se. Dnes je retro hodně módní, ale já se nestylizuju do nějakého retro chlápka, rád si oblékám, co mě baví, a jsem v tom celkem vyhraněný.

Marek: Můžeme. Každý sám za sebe.

Marie: Poslední půlrok jsem cítila, že bych chtěla pracovat sama na sobě. Měla jsem potřebu najít osobu, která by mě vedla, dala mi náhled, co dělám a proč.

Začala jsem zjišťovat, že pokud je člověk sám spokojený a v harmonii, přispívá k témuž i ve svém okolí. To je pro mě objevná myšlenka. Vždy jsem chtěla pomáhat ostatním.

Marek: Vždyť to děláš, ne?

Marie: To jo, ale když jsem viděla někoho, kdo se trápí, měla jsem touhu ho z toho vytáhnout. Prostě řešit spíš jiné lidi než sebe. Najednou jsem zjistila, že když je člověk sám šťastný a vyrovnaný, chce, aby takoví byli všichni.

Marek: Co člověk přináší, to ovlivňuje další lidi. Takže každý může ovlivňovat své okolí.

Marie: Já propaguju jen pomoc dětem, a to mě baví. Ale k ostatním věcem tohoto typu mám odpor. Nebo respekt, nevím, jak to pojmenovat. Dost mi vadí, když někdo známý na něco přijde, a hned to lidem cpe skrze média.

Pochybuju, že někdo změní svůj život, když mu Doležalová řekne, že přestala jíst maso a třídí odpad. Nebo že, nedej bože, má volit tu a tu stranu. Ani mně se nestalo, že bych na sobě něco změnila jen proto, že jsem si o tom přečetla v cizím rozhovoru.

Marek: Člověk musí mít vymodelovanou ideu, když chce něco hlásat. Líbí se mi, když se lidi za něco staví, ale často jsou spíš využití nebo opakují převzaté informace. A všem je cpou. Mělo by to být samovolné a méně nucené.

Když člověk chce něco sdělovat, musí se v tom do hloubky orientovat a být v problematice dál než ostatní. Já mám taky názor na každou druhou věc, ale necítím se na to, abych ho veřejně prezentoval.

Marie: Baví mě, když lidi stojí za tématem, kterým žijí. Hanka Vagnerová mluví otevřeně o své anorexii. Iva Pazderková dala otevřený rozhovor o svých psychických stavech. To se mi líbí. Tím může člověk věci změnit. Ale říkat jen názory? Jen prožitá zkušenost, o které se promluví, má smysl.

Marie: Nechci si na nic hrát, takže musím počkat, až to bude opravdové. Až to dozraje. Zatím věci shazuju a neberu je úplně navážno.

Marek: Nechtěl bych být součástí velké hry, co lidé někdy hrajou, a berou se při tom vážně. S takovými lidmi se mi těžko mluví a navazuje kontakt. Cítím velkou bariéru a určitý kalkul. Není to srdečné, je to jen hra na srdečnost. Málokdo je skutečně v pohodě.

Marek: Prostě nehraju hry. Zahánějí mě do kouta, proto se jim vnitřně bráním.

Marie: Když jsme se poznali, Marek si všiml, že v některých situacích s lidmi jsem neupřímná. Já mu odpovídala, že takhle to chodí, jde o součást práce, že jsou všichni na sebe pořád milí. A nejsou k sobě upřímní. On má vůči tomu v sobě vzdor a nechápe, proč by měla platit taková pravidla.

Marek: Dělá. A tak se často vnitřně straním. V některých situacích je to nejlepší způsob, jak zůstat sám sebou, a ne vždy se chci vyjadřovat ke všemu. Když se ale potkám s někým, kdo je v pohodě, věci se začnou dít přirozeně. To mě baví víc než hry.

Marie: Prostě je to společenská hra na silnějšího. Někdy nevíme, jak ji hrát, anebo ji nechceme začít hrát. Prezentovat se jako ti, co vyhráli StarDance, a tvářit se, že nám všichni mají ležet u nohou. My to tak necítíme.

Možná už to moc pitvám, ale my jsme oba takoví řešiči. Rádi řešíme, proč se nějak cítíme a co se vlastně děje. Hodně analyzujeme i situace, které jsou zdánlivě v pohodě, ale my je rozebíráme.

Marek: Divadlo bratří Formanů a jejich představení Deadtown. Ale mimo to bych se rád věnoval také dalším věcem u nás, takže jsem otevřený a uvidíme, co přijde.

Marie: Mě čeká premiéra hry Penzion pro svobodné pány v Divadle Palace Theatre. Ve filmu tuhle roli hrála Iva Janžurová. Marek dělá pohybovou spolupráci, takže je to trochu společný projekt.

Chystám svoji „šansoniéru", kterou bude v přímém přenosu přenášet Česká televize 22. února, na ni se moc těším. Ale jinak jsem zjistila, že mi jde plánování proti srsti, takže vám víc neřeknu.

Marek: S nimi se setkávám, a tak vím, že jde o krátkodobou záležitost. Když chci něco změnit, musím k tomu dozrát, a ne si dávat předsevzetí. A do nového roku to vůbec není nejlepší moment, většinou skončí špatně. Přestat kouřit a zhubnout? To mívá krátkodobé účinky. Je třeba k tomu dojít, srovnat si to v hlavě a počkat. Navenek se půl roku nic nestane a pak to přijde.

Marek: S kouřením? Ne, kouřím rád. (smích)

Marie: Mně ano, před rokem a půl. Nešlo o předsevzetí, ale o rozhodnutí, že něco změním. A došla jsem k poslední cigaretě. Předsevzetí často pramení z pocitu, kdy je člověk na sebe naštvaný a je to nucené. To není dobrá motivace pro změnu, takže nevydrží.

Marie: Mám ráda první leden, je to čistý den a já mám pocit nepopsaného papíru. Tehdy si přeju. Vloni jsem si přála, abych uměla líp zformulovat, co si mám přát. Abych to uměla najít. Když člověk najde to, co ze srdce chce, a má čistou motivaci, je to kouzlo a splní se to.

Marek: Když jsem byl před pár lety v Portugalsku, přál jsem si spontánně...

Marie: Holku, co píše blog?

Marek: Byla to taková hezká chvíle na pláži a já pocítil, že bych si přál dělat něco podobného jako bratři Formani. Aniž bych viděl jediné představení. A za půl roku jsem dostal nabídku.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: