Mariana Prachařová: Ne vždy je jméno výhoda

S velkou zkušeností. Po třech měsících jsem se moc těšila domů, dokonce jsem si pobyt o tři týdny zkrátila. Zase tak šťastná jsem tam nebyla. Cestovala jsem úplně sama, což jindy nedělám, a zjistila jsem, že to mi úplně nesvědčí. Znám plno lidí, co to tak dělají, ale já jsem asi ten typ, co musí sdílet zážitky. I když jsem si tam našla kamarády, nebylo to ono.

Odjela jsem kvůli studiu jazyka. Rodiče se ptali už dříve, ale mně se nechtělo. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych byla někde delší dobu sama. Pak jsem ale absolvovala třítýdenní kurz angličtiny v anglickém Brightonu. Bylo to tam úžasné, poznala jsem skvělé lidi a řekla si, že není špatný nápad odjet znovu. A že to sama zvládnu. No, zvládla jsem to, ale cestovatel samotář nejsem.

Než jsem odjela, bydlela jsem s kamarády ze základky. Spolubydlení fungovalo rok a půl, ale před Amerikou jsem jej opustila. Uvažovala jsem, že se tam vrátím, ale zjistila jsem, že bych už chtěla bydlet sama. Začnu si něco hledat, zatím jsem ale u mamky. Doma se docela držím, a navíc stále studuji.

Jak kdy. S Amerikou mě podporovala, stejně jako při cestě do Anglie. Ale když jsem se odstěhovala, trochu trpěla. Rozumím tomu, až budu mít děti, taky je budu chtít mít u sebe. Takže teď je ráda, že jsem načas doma.

Výborný. Neotravujeme se, dopřáváme si i soukromí, přitom si máme co říct. Kdybych měla mámu, se kterou to nejde, bylo by to jiné. Takhle mě nic moc nevede k tomu, abych se pohnula. (směje se)

Mámě povahu závidím. Má ji v mnohém lepší než já. Je moc hodná, někdy opravdu až moc.

Někdy jo. Ona je pozitivní, což já taky, ale zároveň jsem v něčem i tvrdší. Kamkoli přijdu, kde mámu znají, všichni ji pozdravují a dávají najevo, jak ji mají rádi. To je hezké slyšet. Snažím se jí být podobná.

Máma se mi směje, že jsem první z rodiny, kdo vystuduje jako řádný student něco pořádného. Hlásila jsem se na DAMU, protože jsem si myslela, že bych měla. Že je celá moje rodina umělecká, tak já budu taky. Vyrůstala jsem v tom, ten svět je mi blízký. Ale na DAMU jsem se nedostala a pak to znovu nezkoušela.

Přiznala jsem si, že to asi není úplně pro mě a že budu tím prvním členem rodiny, co začne s něčím jiným a nastoupí na odlišnou dráhu. Herectví mě baví, objevila jsem se v pár seriálech, ale není to úplně moje parketa.

Humanitní studia jsem již dostudovala úspěšně jako bakalář, na magisterském studiu jsem se zaměřila na management cestovního ruchu na Vysoké škole obchodní v Praze. Stále ale tápu. Naše generace to má těžké. Existuje tolik možností, že není lehké se rozhodnout. Je mnoho věcí, co mě baví, ale nic ještě naplno. Nejsem zacílená.

Už jako malá. Už tehdy jsem chodila do sboru a doma si často zpívala. Nenapadlo mě, že snad zpívám dobře, až mě na to upozornila máma a její přítel. Pobídli mě, že s tím mám něco dělat, a brácha mi doporučil profesorku zpěvu. Začala jsem k ní chodit, protože hudba mě vždycky bavila. A pak se mi ozvali z jednoho hudebního nakladatelství, které oslovuje mladé talenty, jestli s nimi chci spolupracovat. Kývla jsem, a teď je nás pět, co zpíváme a občas i vystupujeme. Zatím s přejatými skladbami, ale chtěla bych i s něčím vlastním.

Já bych ráda, vydala jsem i svůj singl. Skládat hudbu a psát texty zatím neumím, takže si netroufám, ale mám vizi. Chci se spojit s těmi, kteří to umějí, a od nich se učit.

Posílala jsem mu svou první píseň s videoklipem Heart of Gold. Líbila se mu, ale prohlásil, že je stará generace a nové, moderní hudbě nerozumí.

My se kvůli věkovému rozdílu spíš míjeli. Jedenáct let je hodně. Když jsem ho začala vnímat, odstěhoval se. Typický vztah, ve kterém bychom se hádali nebo prali, jsme moc neměli. Možná jsem ho otravovala, když jsem byla úplně malá, ale to si nepamatuju. Jak stárneme, rozumíme si čím dál víc.

V jednom divokém období se o nás hodně psalo, že spolu nemluvíme, ale vztah máme dobrý a Vánoce jsme strávili všichni společně.

Ano. Mia se narodila krátce předtím, než jsem odlétla do Ameriky, a je kouzelná. Nicméně vztah k dětem zatím nemám.

Děti na mě teď působí spíš jako antikoncepce. Pochovat si jako teta krásné miminko mi bohatě stačí.

Letos ne, v tom představení mě před Vánoci zaskakoval někdo jiný. Ale přede dvěma lety mi zavolal, že s Igorem Chmelou chystají představení ve dvou s koledami. Chtěli, abych je zpívala. Zprvu jsem se trochu bála, byla to moje divadelní premiéra, ale s tátou to šlo. Koledy upravil herec Roman Zach, jsou celkem temné a moc mě baví.

Často. I se třemi nevlastními malými sourozenci. Jsou fajn, mám je ráda a navštěvuji je, kdykoli mohu.

Vídám se i s ní, nedávno jsme byly společně v Londýně, takže nemáme problém.

Hodně málo. Byla jsem malá, když zemřel. Pamatuji si ho z naší chalupy a stále se mi připomíná jako Trautenberk. Nedávno jsem si dávala stejnojmenné pivo a zase jsem si na něj vzpomněla.

Vyrůstám v tom odmalinka a jsem zvyklá to nebrat vážně. Není mi příjemné číst něco ošklivého o své rodině, těžko se pak vysvětluje, že to není pravda. O mně se psalo, že trpím anorexií, a nebylo to tak. Pokud by bylo, neměla bych problém to přiznat. I kamarádka, co mě zná od dětství, se ptala, jak to se mnou je. To mě vyděsilo. Zná mě dlouho, přesto měla potřebu si tuhle fámu ověřovat.

Je s ním spojené očekávání. Když jsem se hlásila na DAMU, všichni předpokládali, že se jistě dostanu. Ne vždy je jméno výhoda.

To by se mi líbilo. Už jsme se o tom bavili. Ale s jeho časem a zvedáním telefonů je to složité. Nevím, jestli k tomu dojde. Bylo by to fajn.

Přesně tak.