Mariana Prachařová: Jsem ráda, že jsem dětství prožila bez internetu

Mám pocit, že tak nějak všemu a ničemu zároveň. Jsem člověk, co se asi neumí věnovat jen jedné věci. Je to svým způsobem dané i tím, že pořád nevím, co chci vlastně dělat, což je v mém věku už trochu hraniční, ale je to tak.

Odmala jsem se věnovala dabingu, hrála jsem v televizi, potom se to přesunulo na hudbu a zpěv, časem jsem se stala influencerkou na sociálních sítích a teď se k tomu ještě přidalo točení na YouTube, podcast a moderování pro Primu.

Doufám, že časem se zase budu více věnovat i hraní, to mě vždycky moc bavilo a mrzí mě, že teď tolik práce nebylo. Vystupovala jsem však v divadelním představení Mesiáš, které se hraje vždy před Vánoci a kde zpívám, a vrátila jsem se i k dabingu.

Spousta lidí si myslí, že je to výhoda a že v tom funguje i protekce, ale není to tak. Naopak je pro mě těžké splnit určitá očekávání, která se s příjmením Prachařová pojí.

Určitě je pro mě jednodušší pohybovat se v uměleckém prostředí, získávat kontakty. Vím, jak to chodí v castingových agenturách. To vše je výhoda.

Tři generace: s maminkou, herečkou Danou Batulkovou, a se svou babičkou

Zároveň je pro mě těžké čelit kritice lidí, srovnávání s mou rodinou nebo pomluvám, které se týkají protekce. Vždycky říkám, že jsem pyšná na to, z jaké rodiny pocházím a jaké mám příjmení, ale má to i své minusy.

Už jsem se však s nimi naučila žít, takže bych neměnila. Vyrostla jsem v divadle, jsem odmala vedená mít ráda kulturu, divadlo, hudbu.

Milovala jsem ho. Už jako malá jsem sedávala v první řadě a koukala na představení, která kolikrát pro děti ani nebyla, ale mně to nevadilo.

Chodila jsem do zákulisí, jezdila na natáčení, usínala občas pod stolem v divadelních klubech. (směje se) Jsem díky tomu odmala zvyklá na ruch kolem sebe a na noční život.

Bavilo mě to živé a hravé prostředí, zajímaví lidé a jsem za tohle vyrůstání hrozně vděčná, protože to bylo něco úplně jiného, než co zažívala většina dětí.

No to si už vůbec nepamatuju, ale babička mi k tomu vyprávěla, že jsem šla na maškarní ples a tenhle kostým jsem podědila po bráchovi. Brácha s ním tenkrát i vyhrál nějakou soutěž, protože ty dračí hlavy měly svítící oči a babička si s tím kostýmem celkově neskutečně vyhrála. Já asi nejspíš chtěla jít za princeznu, ale nevyšlo mi to. (směje se)

Ale ne, u nás doma u babičky to chodilo vždycky tak, že co jsme si vymysleli, to nám zařídila, ušila, vyrobila. Ona je v tomhle neskutečně kreativní, zručná a šikovná. To po ní bohužel nemám. Já jsem se od ní učila háčkovat i plést, ale dnes si nepřišiju sama ani knoflík. Takže za ní dodnes chodím a škemrám o pomoc.

Ušila mi i spoustu princeznovských šatů. Moje oblíbená historka je, jak jsem byla zamilovaná do pana Trávníčka jako prince v Popelce. Od babičky jsem měla ušité krásné bílé svatební šaty i se závojem, jako měla Libuška Šafránková coby Popelka. Seděla jsem před televizí doma a doufala, že se do mě princ zamiluje. A vždycky na konci pohádky jsem prý plakala, že se na mě zase nepodíval.

Právě že podle mě pozdě. (směje se) Začala jsem spolubydlením se dvěma kamarády, potom jsem odletěla na čtvrt roku do Ameriky a byt pustila. Po návratu jsem nějakou dobu žila doma v mamahotelu. Teď už asi čtyři roky bydlím úplně sama, ale v době korony jsem se ocitla zase u mamky, a to trvalo zhruba rok.

Bylo hrozně zvláštní se zase vrátit naplno domů, kde byl i můj brácha Jakub. Zkusili jsme si spolu vlastně poprvé žít takhle sourozenecky, v rodině pod jednou střechou. Jsme od sebe totiž jedenáct let, takže jsme tohle nikdy pořádně nezažili, protože se z domova brzo odstěhoval.

Bylo to vlastně moc hezké a náročné zároveň, protože jako dospělí jedinci už máme rádi svůj klid a pohodlí a skloubit to v jednom domě s tolika lidmi bylo těžké.

Nicméně musím říct, že to bylo i krásné období, kdy jsem si uvědomila spoustu věcí, zastavila se, užívala si rodiny a společných chvil. Mně se pak vlastně ani nechtělo zpátky k sobě do vlastního bytu.

Vztah s rodiči mám velmi dobrý. Můžu se na ně kdykoliv spolehnout a ráda s nimi trávím čas. Dokonce s nimi stále jezdím i na dovolené, což je v mém věku taky dost ojedinělé.

Mám to půl na půl. Rodiče respektuju, chodím si k nim pro radu, ale zároveň už jsem ve věku, kdy si dělám věci po svém a žiju si svůj život podle sebe.

Nikdy mi nemluvili do toho, co bych měla nebo neměla dělat, jak bych se měla chovat, oblékat. V tomhle jsou oba hodně benevolentní, ale samozřejmě umějí určit i hranice. To je podle mě správný přístup.

Nechat nás žít náš vlastní život, i když to občas znamená se dost spálit, ale člověk se aspoň poučí a posune ho to zas někam dál. Zároveň vím, že v nich mám oporu a útočiště a mám si kam pro tu radu dojít, což dělám neustále. (směje se)

Oni ti rodiče mají ve výsledku stejně vždycky pravdu, i když si to my děti často nechceme přiznat.

Jak jsem říkala, náš věkový rozdíl je veliký, takže nemáme takový ten typický sourozenecký vztah. Ten se naplno projevil opravdu až v době korony, kdy i máma poprvé zažila naše „hádky“ a vlastně nevěděla, jak s tím naložit, protože to neznala.

Člověk je schopný se hádat opravdu o úplné blbosti, až je to komické. Ale zase nás to s bráchou sblížilo a poznali jsme se z úplně jiné stránky.

Byl vždycky ochranitelský a taky je to člověk, o němž vím, že se na něj můžu v životě na sto procent spolehnout a že se navzájem respektujeme a milujeme.

Třeba i o to, že mi snědl něco z lednice. Já už si pak měla tendenci věci podepisovat, aby mi to nekradl. A to se netýkalo jen jídla. (směje se)

Jako malí jsme se nehádali, nebo já si to aspoň nepamatuju. Vím, že mě musel často hlídat nebo přebalovat, to rád všude vypráví a stěžuje si, jak to měl těžký.

Jak já bych si ráda vybírala nápadníky mezi jeho kamarády, ale v tomhle mám trošku smůlu. Brácha je, jak jsem už říkala, dost ochranitelský, takže mi to většinou pokazí tím, že mě brání nebo říká „to ne, to je moje sestra“. Ale aspoň vidím, že o mě má starost a že by mě nenechal jen tak někomu!

Upřímně vůbec netuším, kdy se stalo to, že mi Instagram takhle narostl, ale mám z toho velkou radost. Instagram jsem si založila, hned jak se u nás objevil, a brala jsem ho jako svůj foto deník. Můj úmysl vůbec nebyl na něm nějak vydělávat nebo se stát influencerem, to přišlo postupně.

Snažím se sdílet opravdu hodně i ze svého soukromí, předávat tam tipy, motivovat lidi, spolupracuji také s různými firmami, ale pořád je to pro mě radost, i když zároveň už i práce. Lidi to baví, i když se najdou i ti, kteří zanechají negativní odezvu, ale to k tomu bohužel patří.

Jen to, co mi dělá dobře. Zjistila jsem, že sledovat dokonalé profily dokonalých lidí, i když ta dokonalost není často realita, na to člověk nesmí zapomínat, mi nedělá dobře. Sítě tu jsou od toho, aby člověka motivovaly a přinášely mu něco hezkého a příjemného. Rozhodně nemají působit tak, že se člověk kvůli nim cítí k ničemu nebo že toho nedělá dost.

I když znám tu druhou stránku, že to, co člověk sdílí, není vždy pravá realita, i já sama si musím dát vědomě odstup. Říct si, že ne vše, co sdílíme na sociálních sítích, je pravda, a že každý z nás má horší dny nebo se mu nedaří. To už samozřejmě málokdo ventiluje.

Podle mě je důležité najít balanc a sdílet jak hezké věci, co se nám v životě dějí, tak i ty nepříjemné. Ukázat lidem, že v tom nejsou sami a že si každý něčím procházíme.

Poslední dobou se mi líbí, že se lidé nebojí mluvit třeba i o psychických problémech a že je to momentálně veliké téma ve společnosti. Já sama jsem přiznala, že chodím k psychologovi na terapie a že je to úplně normální. Když člověka něco bolí, taky si dojde k doktorovi. Když nás něco trápí, proč bychom se měli stydět říct si o pomoc?

Ne tolik, jak bych měla. Jsem hodně důvěřivý člověk a mám pocit, že co bych neudělala já, přece nemůžou dělat ani ostatní. Už jsem se však bohužel několikrát spálila a uvědomila si, že to tak v životě nefunguje. Dávám si tedy větší pozor na to, co a komu říkám nebo co kde sdílím, ale pořád žiju hodně veřejný život.

Určitě to bude v řádech hodin. Jak je to pro mě práce, tak jsem na telefonu v podstatě neustále, což je sice hrozné, ale mě to baví.

Naštěstí jsem vyrostla ještě v době, kdy sociální sítě nebyly, a k internetu jsem se připojovala u kamarádky. Nebo jsem vytáčela modem u nás doma, což vždy doprovázel takový typický pípavý zvuk, trvalo to hrozně dlouho a internet byl pomalý. Jsem tedy zvyklá internet nemít a nepoužívat ho.

Dětství jsem strávila prakticky bez něj a bylo to krásný. Jsem za to hrozně ráda, ale teď už si bez něj život bohužel představit neumím. I co se týká školy nebo různých informací, je internet něco, co prostě patří do mého života a dost mi ho ulehčuje. Kdyby ale nastal výpadek, určitě bych si poradila.