Margaret Qualleyová: Svůdné pokušení Brada Pitta

Rozhovor s americkou herečkou v hotelu Regent, kde se ubytovala na festivalu Berlinale, začal dost netradičně: stála na jedné noze, druhou měla za krkem a ruce na zemi.

Po chvíli nohy vyměnila a pak už se s nakažlivým smíchem, který ji po celou dobu prakticky neopustil, posadila: „Od rána jsem jen sjela výtahem ze svého pokoje sem dolů a tady pořád sedím. Na to nejsem zvyklá.“

Dnes pětadvacetiletá dcera jedné z nejkrásnějších hereček světa Andie MacDowellové a bývalého modela, rančera a hudebníka Paula Qualleyho vyrůstala na venkově v Severní Karolíně, ale už v dětství začala tančit, od šestnácti let se proháněla po přehlídkových molech a pak začala studovat balet na francouzské akademii v New Yorku.

Jenže záhy se rozhodla přesedlat na herectví, které studovala na London’s Royal Academy of Dramatic Art.

První filmovou roli jí nabídla vnučka Francise F. Coppoly Gia ve svém debutu Palo Alto, pak hrála po boku Sigourney Weaverové ve snímku Můj rok se Salingerem, který zahajoval Berlinale. To už se nemluvilo ani tak v tom, jak je podobná své půvabné matce, jako spíš o tom, že po ní zdědila i velký talent.

Panebože! Nevím, připadám si v poslední době jako ve snu, myslím, že jsem měla velké štěstí, když jsem obě tyto šance, Tenkrát v Hollywoodu a Můj rok se Salingerem, dostala. Věřte mi, že to vůbec neberu na lehkou váhu, uvědomuji si, jak velké je to privilegium, a jen doufám, že takových šancí dělat, co miluji, bude víc.

Ne. My mluvíme o jiných věcech. Ale věřím tomu, že kdybych se stala hvězdou, budu v pohodě, nezblázním se z toho.

Myslím, že toho máme společného hodně, ale jako první mě napadá, že jsem se taky přistěhovala v šestnácti do New Yorku, nevěděla jsem, co budu dělat, a trvalo mi rok, než jsem na to přišla. Až tehdy jsem začala chodit na herecké kurzy, které jsem milovala, ale současně jsem měla pořád ještě pocit, že to bylo šílené rozhodnutí.

V tom jsme si tedy podobné a také třeba v tom, že i já miluji Manhattan a veškerou energii, která je s New Yorkem spojená.

Proboha, s tou snad ne, vždyť to je úplný blázen!

Přinesl mi velkou radost, protože já jsem četla J. D. Salingera už v době svého dospívání a jsem jeho velká fanynka.

Takže hrát dívku, která za něj odpovídá na dopisy jeho fanoušků, mě moc těšilo.

Miluji to a doufám, že budu mít pořád odlišné role, jinak to není zábavné, opakovat stále stejné nebo podobné je nuda. Já mám ráda výzvy a ráda se učím nové věci. I o sobě.

A strašně moc ráda hraji v dobových filmech, protože se člověk něco dozvídá o jiných časech, o jiných generacích. A což teprve, když takový film režíruje Quentin Tarantino! On je jako chodící encyklopedie a je úplně nadšený, když může člověku něco vysvětlovat. Nejednou jsem toho zneužila, protože toho ví opravdu moc.

Obrovský, to jsou naprosto různé zkušenosti! Víte, pro Tarantina například zavřeli v Los Angeles všechny hlavní třídy, dokonce i dálnice. A když k tomu jedete v autě s Bradem Pittem, je to dost dobrý, ne? On je moc chytrý, hodný i zábavný, je snadné s ním pracovat.

Můj rok se Salingerem bylo natáčení úplně jiné, mnohem klidnější. Ovšem k Sigourney Weaverové doslova vzhlížím. Má autoritu, sebedůvěru, je inteligentní, ale současně je v něčem jak malé nevinné dítě.

Takže to byly dvě rozdílné zkušenosti, ale v obou případech jsem se hodně naučila.

Tanečnicí jsem chtěla být ještě v těch šestnácti letech, protože jsem se tomu opravdu naplno věnovala odmalička, přišla jsem každý den ze školy a hned šla na tancování.

Jenže jsem se tomu věnovala ze špatného důvodu. Ne proto, že bych to tak milovala, ale protože jsem jen chtěla být pořád lepší a lepší. Mám o pět let starší sestru, která tančí, tak jsem chtěla taky. Asi jsem vždycky hlavně chtěla být jako ona. A pořád chci. Je to můj nejlepší přítel na celém světě.

Hraní je dar, který musíte opravdu milovat, abyste ho vůbec mohli přijmout. Filmový herec přece nemá vůbec kontrolu nad výsledkem, vlastně i pro něj stejně jako pro diváky je překvapení, jak to dopadne.

Myslím, že jsem měla velké štěstí, že jsem měla takové normální báječné dětství se školou, tancováním, s kamarády.

Určitě se cítím před kamerou bezpečněji než před fotoaparátem. Focení a rozhovory moc ráda nemám. Nikdy nevíte, co z toho vzejde, někdo to pak upraví, a já budu vypadat jako blbec.

Ve filmu je to něco jiného, tam natočí celý záběr i s dialogem, v tom se cítím lépe. Ale já jsem obecně dost úzkostlivá z toho, co dělám. A teprve nedávno jsem přestala být příšerně nervózní úplně ze všeho, čím teď žiji.

Víc než cokoliv jiného pro mě bylo a pořád je důležité, že mi věřili, podporovali mě i všechno, co mám ráda, ať to bylo cokoliv. To bylo hlavní.

Když jsem byla malá, tak mými největšími idoly byli tanečníci a tanečnice. A samozřejmě tím největším moje starší sestra. A taky maminka, je to pro mě ikona.

Vidíte, také jste neřekla jen jeden, já bych vybrat neuměla, ona je přece úžasná.

Jo, viděli jsme se, vypadá dobře… Budu tam hrát novinářku a režírovat to bude skvělá francouzská režisérka Claire Denisová. Moc se těším.