Marek Ztracený: Být áčkem není tak krásné, jak jsem si maloval

Jednoznačně. Slyším na oboje, na Marka i Mirka. To mi zůstalo a tak mi často říkají rodiče. Pro ně jsem Míra, Mireček, Miruna. Taky mi zůstala přezdívka z mládí, kdy mi říkali Bača. Můj táta se totiž narodil na Slovensku a asi ve dvou letech přišel se svými rodiči na Šumavu. Jeho táta pásl ovce a jakožto jeho syn získal tuto přezdívku.

Já ji podědil a byl jsem malý Bača. Sám teď mám syna, který tu přezdívku taky zdědil. Je s ní sžitý a má ji i na svém hokejovém dresu. Jsem tomu docela rád. Člověk by neměl zapomínat na to, odkud je.

Jak se mi to hodí, tak je používám. Když jsem odešel od vydavatelské firmy a řekl si, že si vše budu dělat sám a podle sebe, stal jsem se i sám sobě manažerem. Použil jsem k té roli své vlastní jméno.

Někdy jsem se představil jako Miroslav Slodičák, manažer Marka Ztraceného. Měl jsem telefon na dvě SIM karty. Když zazvonil zeleně, tak jsem byl Marek Ztracený. Bylo to celkem fajn období. Sám sebe člověk jako manažer neošidí. Ale pak už to nešlo ustát.

Na schůzkách se mě ptali, zda mám s sebou manažera Míru, a já odpovídal, že zůstal doma. Jenže oni třeba odpověděli, že mu tedy zavolají.

Ale můj telefonu ležel na stole a bylo jasný, že by mě odhalili, a tak jsem utekl na záchod. Bylo to neskutečný období. A proto jsem si nakonec raději našel manažerku.

Do velkého světa jsem vyrazil jako patnáctiletý kluk. Vlakem a hned při první cestě na internát a konzervatoř jsem se ztratil. Byl jsem zoufalý, protože jsem nevěděl, jak to v Praze funguje. Neznal jsem zastávky autobusu, natož metro. Všechny jsem zdravil a nikdo mi neodpovídal.

Dost rychle jsem se rozkoukal a zjistil, že v Praze je to zajímavé. Ale čím jsem tu jako student trávil více času, tím více jsem cítil, jak sem nepatřím.

Mám to v Praze rád, jsou tu fajn lidi, rozšiřují se mi zde obzory, ale stačí mi jeden dva dny v týdnu. A pak mě to táhne tam, odkud pocházím. Tam žiju na správném místě.

Ano! Už jsme tam strávili Vánoce. Samozřejmě, že stále nacházíme věci, které je třeba dodělat, ale to hlavní už je. A je to zážitek.

Jsem moc rád, protože dřív jsem byl dost omezen ve skládání. O půlnoci mě něco napadlo, chtěl jsem jít k pianu a měl jsem chuť hrát. Ale v bytě, kde jsou za zdí sousedi, to nejde. V noci hrát nemůžete.

Queen a Freddie Mercury. Z českých kapel to byl třeba plakát Brutusu.

Jde úplně stejnou cestou jako já. Na zdi má velký plakát Kissáků, AC/DC a můj. Visím tam v dobré společnosti. Často mi říká, taťko, víš, že jsi pro mě ten nejlepší? Jsi moc hodný, vážím si toho, ale nemusíš mi to říkat, odpovídám mu. Já to neříkám jen tak, myslím to vážně, říká. V deseti letech je to od něj fakt milé.

Ano a je to šikovný bubeník. Mám z něj velkou radost. Sám si to vybral, není to nic, co bych mu vnutil. Hrál i na piano, ale tam se to nepotkalo. Cítil jsem, že chce zkusit něco jiného. A tak přes smutek naší maminky, která si přála, aby na klavír hrál, hraje na bubny a je v tom dobrý.

Zatím sledujeme, co ho baví, protože je takový chameleon. Baví ho toho hodně a umí se přizpůsobit prostředí. Jezdí na kole, na lyžích, hraje hokej, baví ho muzika. Má opravdu velkou fantazii. Zatím toho chce poznávat co nejvíc. A tak čekáme, s čím ještě přijde.

Byla to zvláštní situace. Po deseti letech jsme měli mít první dospěláckou dovolenou, jen sami dva. Malý už měl domluvené hlídání a byl s tím úplně v pohodě.

Ale poslední den jsem nespal ani minutu. Pochopil jsem, že bych tam byl bez něj ztracený. A taky jsem se trochu bál, jestli spolu ještě umíme být sami dva. Čtrnáct dní v kuse! Chápejte, to není sranda! (smích)

Marcelu jsem vzbudil asi ve tři ráno, že se omlouvám, ale že malý musí za každou cenu jet s námi. Rozespale jen něco zamumlala, ale já hned ráno začal jednat. Malého jsem vzbudil s jeho plavkami v ruce a řekl mu, že jede s námi, a vzbouřil jsem cestovku. Nebylo jednoduché zajistit letenku, ale povedlo se to.

A byla z toho krásná dovolená. Potkali jsme tam krajany s dětmi a syn si hned našel kamarádku, takže jsme ho dvanáct dní neviděli. Nakonec jsme tedy stejně byli jeden na jednoho a bylo to moc hezké.

Jsem ale rád, že s námi syn jel. Je mu deset, a jak dlouho ještě s námi bude chtít jezdit? Jak dlouho budeme zažívat, že spolu rybaříme a potápíme se? Bylo by mi líto každé minuty, kterou bychom strávili bez něj.

Myslím že jo. Naši pro nás žili, tenkrát tomu doba ještě více nahrávala. Možná i proto jsem tak rodinně naladěný. Rodiče pro mě hodně udělali. Nebýt jich, stoprocentně nejsem tam, kde jsem.

Za tím, jak přemýšlím, jakou mám chuť něco dokázat, jak si v některých věcech, a doufám, že zdravě, věřím, stojí oni. Nechtějí po mně, abych jim něco vracel, a tak to vracím přes svého syna. Přijde mi to tak férové.

S dlouholetou partnerkou Marcelou Skřivánkovou mají jediného desetiletého syna Marka

Ano, táta měl kapelu a hrál po hospodách. To on mě naučil prvních pár akordů. Těžko říci, jestli mě chtěl něco naučit, nebo něco vydělat. (směje se) Protože tím se vydělávalo docela dobře.

Bylo mi asi šest, chodili jsme po hospodách a hráli Slepičku kropenatou a Olympiky. V tom jsem vyrůstal. V prostředí trošku smradlavé hospody, kde v rohu stál hrací automat a kde se chlapi prali. Díky tomu mám pořád blízko k běžnému životu.

Zpočátku jsme spolu s velkou láskou chodili, ale byli jsme mladí, a tak se nám to na chvíli rozpadlo. Malý to přišel spojit.

Nyní si velmi vážím zázemí, které v rodině mám, bez něj se moje profese těžko dělá. Jsem na nás pyšný. Mohli jsme to zabalit, jako většina párů, ale zabojovali jsme a jsme úplná rodina.

Mám se kam vracet a pro koho to všechno dělat. Najednou to všechno dává smysl. Jsem moc vděčný za to, jak to je, i když jako všude, ani u nás to není vždy lehké.

Na každou písničku dojde, i když jsou různá období. Někdy si od nějaké písničky rád odpočinu a pak se k ní zase vracím. Je pravda, že u Ztrácíš jsem si pár měsíců říkal, že bych ji klidně vynechal. Ale teď jsem ve stavu, kdy ji zase rád hraju, protože ji lidé mají rádi.

Nemám rád ty koncerty, kam přijdete na svého oblíbeného interpreta, čekáte na svou písničku, na svůj hit, a oni ji nezahrajou. Anebo ji zahrají v reggae úpravě. A vy tam stojíte a nemůžete uvěřit svým uším. To bych v životě neudělal.

Když jsem snil o tom, že budu muzikant, nikdy se mi ve snech neobjevilo, že bych byl i slavíkem. V mých snech panovalo přesvědčení, že je Karel nesmrtelný. Když to ocenění přišlo, nebyl jsem na to připravený.

Co se týče Karla, každé setkání s ním bylo inspirativní. Rád jsem ho sledoval a byl s ním ve spojení. Přestože byl výjimečný člověk, zůstal normální a život bral jako všichni ostatní. Nezažil jsem, že by se nade mě povyšoval, když jsme spolu pracovali, nebo že by mi něco nepěkného naznačil či dělal ramena. To v životě ne!

Moc rád se setkávám s lidmi, jako je Hanka Zagorová, která toho hodně zažila, má nadhled a už toho hodně ví. Takový byl i Karel, Meky Žbirka a takový je i Petr Janda. Lidé jako oni mají co předat, protože mají zkušenosti. V jejich přítomnosti jsem rád. Ale že by mě přitahovala česká showbyznysová hudební scéna, to ani ne.

Mám pocit, že v ní vlastně ani nejsem. Že jsem si udělal vlastní scénu a je mi v ní dobře. Nejsem přehnaně týmový hráč. S každým zajdu rád na kafe nebo na pivo, ale jinak jsem oddělená jednotka.

Vždycky jsem si přál být áčkový interpret, a když jsem toho dosáhl, zjistil jsem, že není až tak o co stát. Že to není zas tak krásné, jak jsem si maloval. Tak si to dělám po svém a nikam se netlačím.

O nevraživosti jsem už mluvil. A pak tu jsou určitá nepsaná pravidla a zajeté koleje, které tu fungují, ale mně nevyhovují. Kdo z nich lehce vykročí a chce si to dělat trochu po svém, je automaticky problémový typ. A mně je úplně jedno, co si kdo myslí. Já se jako solitér asi už narodil. Nechci být položkou z balíčku patnácti interpretů nějaké vydavatelské firmy. To prostě není pro mě.

Nechci ale všechny na hudební scéně házet do jednoho pytle. Naprostá většina jsou strašně fajn lidi.

No jasně. Muzikanti se zpočátku musí tvářit, že jsou velmi nezávislí a divocí! Dnes je to ale krok stranou, být „rockstar“ je přežitek. Je to zbytečné, rokenrol je tak trochu mrtvý, hlavně v Česku.

Já jsem svým způsobem vyrostl na divokým místě, sám jsem divoký. Nebojím se zvýšit hlas a nebál jsem se napít. Prostě klasický chlap ze Šumavy. A taky trochu pozér.

Ale pochopil jsem, že tohle není cesta. Zaprvé mě to málem zabilo a zadruhé svazovalo. Být sám sebou je jediná možnost. Publikum odhalí, když mu lžete.

Těžko říct. Jediné, co vím jistě, je, že můj nejlepší koncert teprve přijde a že mám ještě pár snů, co mě ženou dopředu.

Jsem ze Šumavy a tam jsou všechny cesty nahoru a dolů. Takže jsem zvyklý. Vůbec nad tím nepřemýšlím. Prostě rád skládám písničky a rád je energicky hraju lidem. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že některé vrcholy se dají opakovat i několikrát za večer. (smích)

Může se vám hodit na Zboží.cz: