Marek Ždánský: Šimpanzi jsou strašní cholerici

Období, kdy byl středem zájmu veřejnosti kvůli tomu, že se staral o pražské gorily, by vydalo na samostatnou kapitolu. Člověk, který v životě nekomunikoval s novináři, se najednou musel vyjadřovat k dění v pavilónu, kam byly v roce 2005 dokonce instalovány kamery, aby skupinu goril nepřetržitě monitorovaly. Zájemci pak lidoopy sledovali v přímém přenosu na stránkách Českého rozhlasu. Reakce některých lidí byly moc i na Marka Ždánského, který zvířata sice zbožňuje, ale rozhodně odmítá jejich polidšťování.

„Zájem veřejnosti hraničící až s hysterií vyvrcholil, když se narodila Moja, první české gorilí mládě. Už když tehdejší ředitel zahrady zveřejnil, že má přijít na svět, jako by se ze všech rázem stali milovníci goril. Před pavilónem se tvořila fronta jako na Lenina v mauzoleu, až musela přístup dovnitř regulovat ochranka. Měl jsem i noční telefonáty od těch, kteří skupinu sledovali on-line. Jedna paní volala, že se Moja vzbudila a vypadá to, že má rýmu a potřebuje vysmrkat.“

Lidem se nelíbilo například to, jak chovatelé zacházeli s gorilím samcem, který nechtěl nechat nažrat ostatní.

„Nemůžete k němu jen tak přijít a nafackovat mu, to by vás se svými dvěma metráky hravě rozmáznul. Jediné, z čeho má respekt, je voda, takže vezmete hadici a pokropíte ho. A taky zvýšíte hlas, čemuž rozumí. Jakmile se to ale přes kamery doneslo k lidem, hned psali řediteli, jak jsme na gorily oškliví. Přitom jsou to pořád zvířata a podle toho se k nim musíte chovat,“ vysvětluje bývalý pracovník zoo, který před devíti lety sice profesně z branže odešel, ale zvířata jsou pro něj dál velkým koníčkem.

Od dětství ho to nejvíc táhlo ke slonům, nosorožcům a hrochům, kteří mu imponovali svou mohutností a vztahem k mláďatům.

„Jenže na obor chovatelství cizokrajných zvířat brali z celé Prahy jednoho uchazeče a já jsem logicky předpokládal, že upřednostní jedničkáře, a ne někoho, kdo má trojku z matematiky,“ vypráví Marek, který rozhodování, kam po základní škole, nakonec vyřešil pragmaticky. V rámci náboru se přihlásil na vojenské gymnázium, které měl pár kilometrů od domova.

„Zpočátku jsem si připadal jako ve vězení. Kromě učení jsme se věnovali všemu, co obnášela běžná vojna – pochodování, střelbě, hloubení zákopů. Na vycházky jsme museli v uniformách, a protože jsme byli budoucí vojáci z povolání, takzvané gumy, vždycky jsme dostávali přes držku od těch, co sloužili na vojně. Později, kdy už pár let po revoluci režim nebyl tak tuhý, jsme aspoň mohli chodit v civilu a taky jsme se naučili, jak obejít stráže a utéct.“

Po maturitě se rozhodl z armády odejít. „Zlomový bod nastal o prázdninách, kdy jsme se šli s kamarádem, mým nynějším společníkem (ve velkoobchodě s ovocem a zeleninou – pozn. red.), podívat do zoo. Všiml jsem si, že shánějí zaměstnance, a na papírek jsem si napsal telefonní číslo, které mám dodneška doma schované.“ Jenže záhy mu přišel povolávací rozkaz na vojnu. Těsně před nástupem ho však chytlo slepé střevo, takže dostal odklad.

„Mámin známý z vojenské nemocnice mi pak zařídil modrou knížku,“ líčí závěr své krátké vojenské kariéry.

Když se po operaci zcela zotavil a uvažoval nad tím, čím se teď bude zabývat, objevil v peněžence číslo do zoo. Třináctého prosince 1993, shodou okolností ve stejný den, kdy se o 11 let později narodila Moja, se ocitl v pavilónu opic.

Nadšený z toho nejprve nebyl, vždyť jeho snem byli tlustokožci, navíc někdejší opičí příbytek neuvěřitelně zapáchal. Jak ale sbíral zkušenosti, časem se propracoval až k lidoopům, kteří si ho získali. V zoo tak vydržel 15 let, poznal tam i svou současnou ženu, která se starala o orangutany, ale po narození syna se rozhodl z finančních a časových důvodů odejít.

„Opice jsou svérázné, a když se jim nelíbíte, klidně vezmou lejno a hodí vám ho do obličeje. Než si na mě zvykl, měl jsem velký problém s gorilím samcem Assumbem, který byl hotový hov..metač, ale nakonec jsem ho ten zlozvyk odnaučil,“ usmívá se Marek Ždánský. Čas strávený u vojáků ho vycepoval dost na to, aby ho hned tak něco nerozhodilo.

„I díky tomu jsem spíš kliďas.“ Na druhou stranu přiznává, že ve společnosti lidoopů je třeba být ostražitý.

„Většinou na nich vidíte, jakou mají náladu a co si myslí, takže dokážete odhadnout i to, co mají za lubem, ale někteří jsou velcí lišáci. Otočí se k vám zády a nechají se drbat a pak vás vmžiku pevně chytnou za nohu nebo sebou trhnou tak, až vaše prsty narazí o klec. Mají neskutečnou sílu, a v tom spočívá potenciální nebezpeční. Nejsou zpravidla zlí ani zákeřní, jen v mimořádné situaci můžou provést něco nečekaného,“ vysvětluje bývalý chovatel. Je s podivem, že za dobu svého působení v zoo utrpěl pouze jedno zranění.

Když si hrál se šimpanzem, který zrovna zkoumal jeho malíček tím, že ho cucal, zvíře něco náhle vyrušilo. Čelisti při tom stiskly prst tak silně, až ho zlomily. „Šimpanzi jsou strašní cholerici, kteří se nechají lehce vyvést z míry a dostat do afektu. Když jsem přišel od veterináře, který mi malíček zafačoval, opičák celý nešťastný koukal, co to mám, a evidentně vůbec netušil, že je to jeho práce. Musel jsem dokonce obvaz sundat, abych uspokojil jeho zvědavost.“

Kam se však tato událost hrabe na honičku s již zmiňovaným Assumbem! Vinou závady na hydraulice se totiž, ještě ve starém pavilónu, nečekaně otevřela dvířka, kterými se gorilí samec dostal k chovateli. Nastala honička, při které se člověk nacházel v jasné nevýhodě.

„Jedna rána by pro mě byla smrtelná, tak jsem utíkal a snažil se uhýbat jeho útokům. Nakonec jsem vyskočil oknem a on za mnou, jenže pak znejistěl, protože se ocitl v neznámém prostředí. Zpátky do výběhu ho zahnala až projíždějící multikára, které se lekl. Já jsem se rozklepal dodatečně, když drama skončilo.“

Už během práce v zoo rozjel s kamarádem podnikání. Do restaurací dodávají ovoce a zeleninu, kterou částečně i sami pěstují. Zaměřují se mimo jiné na chřest, kterého mají u Mělníka kolem 120 hektarů.

„Nejvíc jsem hrdý na to, že jsme splatili úvěr a že můžeme svým zaměstnancům dávat pravidelnou mzdu. Jsme trochu dražší než konkurence, ale zase to má úroveň. Večer se zboží sklidí a další den je u zákazníka. Mrzí mě, že i v prestižních zařízeních dnes čím dál víc koukají spíš na cenu než na kvalitu. Když pak v jídelníčku luxusní restaurace, kam zavážíme, vidím hlavní jídlo za dva a půl tisíce a polévku za 800, a oni přitom se mnou řeší, že by nechtěli kilo mrkve za 9,90, ale za 9,50, musím se usmívat.“

Ovoce a zeleninu nosí i domů, ovšem mezi vášnivé konzumenty paprik, okurek a rajčat zrovna nepatří. „Pokud zeleninu někdo nakrájí a postaví přede mě, tak ji sním, ale nijak se do toho nehrnu, což je na mně taky vidět,“ sjede pohledem na své zakulacené břicho.

Přitom pohyb, kterým by se udržoval ve formě, ho baví. Už téměř třicet let hraje jednou týdně fotbal, kde odnepaměti stojí v bráně.

„Mám radost, že ke sportu tíhnou i děti. Syn, shodou okolností taky brankář, kope za Stodůlky, kde bydlíme, a dcera zase plave. Na rozdíl ode mě, který tomu absolutně nerozumí, se věnují i hudbě. David hraje na kytaru a Katka na housle. Taky máme psa, louisianské leopardí plemeno, které je složité na výchovu, ale mě poslouchá, protože jsem důsledný. Chodím s ním bez vodítka a on se mi drží u nohy. Když mu řeknu volno, proběhne se a na zavolání se vrátí.”

Rodinu bere často i na své cesty po světě, kam míří za zvířaty. Ať už do zoologických zahrad, nebo do volné přírody. Pravidelně se vrací do Španělska, kam byla po dovršení dospělosti převezena gorilí samice Moja. Před pěti lety se jí narodilo první mládě, ale momentálně bere antikoncepci.

„Zvířata se dožívají vysokého věku a je jich najednou tolik, že už je není kam dávat. A vracet je do divočiny? Jednak by z toho lidoopi žijící od narození v zoo měli šok a jednak jejich přirozeného životního prostoru drasticky ubývá. Prales už sotva stačí stávajícím obyvatelům.“

Tvrdí, že syn chce jít v jeho šlépějích, ale on ho odrazuje. „Říkám mu, ať se raději dobře učí a jde na veterináře, že je za to víc peněz. Chovatelství je sice nádherná práce, ale finančně strašně podhodnocená. Kdybych zároveň neměl firmu, rodinu bych neuživil.“

O tom, že ho láska ke zvířatům neopustila ani po tolika letech, co už v zoo nepracuje, svědčí i jeho další aktivita – vymýšlení „chytrých“ hraček pro lidoopy. Jednu z nich, bednu, z níž se má různými otvory dolovat ovoce a zelenina, přivezl jako dárek skupině, v níž ve Španělsku žije Moja. Obří ježek v kleci – míč s dírami nacpaný pamlsky – zase skončil u goril ve Dvoře Králové nad Labem.

Znovu ale připomíná, že nikdy neměl ambici mezi své svěřence takzvaně zapadnout a být jejich kamarád.

„Milovali drbání na zádech a za ušima i šimrání na chodidlech, u kterého jim uvolněně padala čelist a mručeli, což u nich znamená pohodu, ale nijak jsem neovlivňoval chod skupiny, protože to byl jejich život. Moju jsem třeba držel v náručí jen jednou, když jsem ji zachraňoval z vodního příkopu. Mně prostě stačilo, když mi začali natolik důvěřovat, že si ode mě nechali ošetřit drobná poranění nebo se přišli pochlubit mládětem.“