Marek Vašut: Pes, to je partner

Jednak jsou většinou v pohybu a jednak se snažím nečinit druhým, co sám nemám rád.

No jo, pejsci, to je něco jiného. Až nebudu furt někde cestovat a nepovedu kočovný herecký život, někdy za deset let si pořídím vlastního. Teď ještě není ten správný čas. Co bych si s ním počal? Vždyť z posledních 14 dnů jsem jich deset strávil na letištích.

Dřív jsem si nedokázal představit, že bych si pořídil malého pejska, jak říkám, převlečenou kočku. Chtěl jsem pořádného hafana. Ale dneska už vím, že plemeno bude malé, pomeranian. Třetím rokem dělám pořad Cesty k úspěchu a nedávno jsme natáčeli v jedné firmě, jejíž majitelé mají rozkošného pejska, ze kterého jsem byl naprosto unesen. Podívejte se na toho ňufíka! (ukazuje mi v mobilu sérii několika společných fotek se psem). Na většího už nebudu mít nohy, ale tomuhle budu stačit.

Jak říkají Angličani: „Chcete mít čisté ponožky a teplou večeři? Ožeňte se. Chcete mít bezpodmínečnou, krystalickou, věrnou a věčnou lásku? Pořiďte si psa.“ To dá rozum, že se mnou, s důchodcem, bude spát. Bude to nádherný!

To je jako se vším. Někdo rozmazluje děti, někdo zvířata. Brát ho do postele ale přece není žádné rozmazlování, to je partneřina! V případě ženy si umím představit, že dlouhodobý vztah může lépe fungovat při oddělených ložnicích. Ale s pejskem? Vyrůstal jsem s mourovatou, obyčejnou domácí kočkou, která byla tak chytrá, že si klikou dokázala otevřít dveře...

Když jsem byl počátkem 90. let v Americe, půjčil mi kamarád svůj mládenecký byt na okraji Houstonu. Jednou jsem potkal nádherného britského kocoura, jak se toulá kolem. Párkrát jsem mu nabídl misku a on si velice opatrně vzal. Pak už na mě přímo čekal, když jsem se v noci vracel. Po týdnu jsem mu dal žrádlo dovnitř a otevřel dveře. Dlouho váhal, až hlad zvítězil, a já jsem za ním zabouchl.

Spustil hysterii, vřískal a sápal se ven, ale skončilo to tak, že se mnou chrápal v posteli a držel mě při tom kolem krku. Přestože jsem měl za život hodně koček, s ním jsem si to opravdu užil. Chtěl jsem si ho dokonce vzít domů, jenže po seznámení s veterinárními předpisy jsem mu řekl: „Chlapče, jsi odsouzen ke svobodě.“

Ano, moderoval jsem tuto benefiční akci. Na konci gymnázia a prvních pár let vysoké školy jsem chodil na diskotéku téměř denně. A Tomáš Krejčí, absolvent kamery na FAMU a v té době slavný pražský dýdžej, byl tehdy můj nejlepší kamarád. V roce 1987 emigroval do Spojených států a přes malou videospolečnost se vypracoval na spolumajitele firmy natáčející reklamy s pobočkami po celém světě. Disco Night, kde vystoupila řada známých dýdžejů, byla takové nostalgické setkání starších pánů, kteří si přijdou zajuchat a možná i trošku zašlapat zelí.

Film se natolik globalizoval, že na place nebyla cítit žádná specifika. Akorát jsem si poprvé všiml masívního nasazení kamer na dronech. Příběh je obdobou amerických Dannyho parťáků, kde parta chytrých lidí ukradne briliantový náhrdelník hnusnému čínskému mafiánovi, který sídlí na hradě Bouzov. Má to být jeho švýcarské sídlo, takže v pozadí uvidíme klenoucí se alpské štíty. Jak jsem běhal po cimbuří, měl jsem nad sebou asi čtyři drony. Režisér jenom seděl u monitoru a dával pokyny, jestli mají letět výš, nebo níž.

Samozřejmě. Jediné, čemu se bráním, jsou sociální sítě. Na internetu kromě vyřizování pošty hlavně čtu noviny a vyhledávám informace. Srovnáváním mnoha zdrojů se člověk dopracuje ke komplexnějšímu obrázku. I v politice.

(smích) Bolí mě spíš to, co se dozvím, protože někdy jsou to strašlivé věci. Když srovnáváte propagandu z obou či více stran dnešního světa, tak člověk někdy skutečně zírá! Ale mě to baví. Pokud jsem se chtěl jako student gymnázia na konci 70. let něco dozvědět, taky jsem musel vyvinout úsilí a ptát se po známých na knihy nebo se zapsat do dlouhého pořadníku v knihovně. Pohrabat se v nezávislých zdrojích mimo hlavní proud vyžaduje trochu námahy, a proto se lidi často nechají ovlivnit tím, co je po ruce.

Bylo by to krásné, ale nebylo mi to dáno.

K ničemu, akorát se naštvu. V roce 1999 jsem zkoušel hledat duchovno, když jsem v Tibetu ve 4000 metrech seděl na kameni v absolutním tichu a samotě. Dospěl jsem ale k tomu, že jsem ještě příliš spjat se světem hmoty, takže následoval pokorný návrat do společnosti konzumu.

Mrzí mě pokrytectví a hysterie naprosté většiny glosátorů, kteří nic nevědí a problematika Tibetu je v podstatě zajímá jenom kvůli tomu, aby si kopli do prezidenta. Kdysi jsem se podílel na založení nadace Potala, která skutečně pomáhá. Přispívám, i když už nejsem aktivním členem, a nedávno jsme dokončili sbírku pro slepé tibetské děti. V životě jsem tam nikoho z těch, kteří se dnes oblékají do tibetské vlajky, neviděl.

To, co udělal pan Herman, je podle mého názoru nefér. Jestliže se ve vládě domluvili na společném postoji, proč se ministr nevzdálil několik metrů od úřadu a nesešel se s dalajlamou třeba v restauraci U Malířů? Nikdo by proti tomu nemohl říct ani slovo. Když to ale udělal oficiálně na půdě ministerstva, musel přece vědět, co způsobí.

Svoboda je příliš silný tabák. Téhle závislosti se člověk jen tak nezbaví...

Musím zaťukat, při práci jsem se ještě nezranil, ale před pěti lety se mi utrhla achilovka, jak jsem tlačil auto. (smích) Vždycky jsem měl vůz na benzín a pak jsem si koupil naftový. Po roce, co jsem v něm jezdil – ten den jsem zrovna dostal velkou roli ve filmu – jsem jel k matce na oběd a zastavil u pumpy. Přemýšlel jsem o práci a zcela bezmyšlenkovitě natankoval benzín. Po pěti stech metrech mi to chcíplo. Auto bylo čerstvě po servisu, tak jsem mechaniky nejdříve podezíral, že něco pokazili.

Volám tam rozezleně, ale po jejich otázce, zda mám benzín, mi to došlo. Bylo to v neděli dopoledne na široké ulici, a kdybych auto nechal na místě, nic by se nestalo, jenže já jsem si vyhlídl hezké místo lehce do kopce. Po pár metrech mi křuplo v noze a dál to nešlo. Musel jsem ještě natočit reklamu do rádia a pak rovnou na sál. Ale povedlo se, doktoři odvedli skvělou práci.

Osm týdnů o berlích ovšem byla otrava. Roli musel vzít někdo jiný, za tři dny jsme navíc s mou tehdejší partnerkou odjížděli na hezký zájezd do Rigy. Vybral jsem dobrý hotel bez možnosti odvolání. Jak říká Woody Allen: „Chcete rozesmát pánaboha? Seznamte ho se svými plány na nejbližší tři měsíce.“

Teď už je těžké přepřahat, ale být dnes mladý člověk, ani by mě nenapadlo zamířit do šoubyznysu. Svět bulváru a medializace mi dokázaly herectví úplně zprotivit.

Zvažoval jsem Akademii výtvarných umění, protože mě hodně bavilo kreslení a malování, anebo filozofii, ale studovat marxismus-leninismus s jedním semestrem soudobých buržoazních filozofických směrů mě opravdu nelákalo. Taky mám rád jazyky, jenže tehdy byla francouzština spojena třeba s vietnamštinou...

Taky by mě to dneska zajímalo! DAMU pro mě byla volba hlavou, protože řadový herec se mohl slušně živit, aniž by musel do partaje, což pro mě bylo zásadní. Člověk měl šanci uchovat si aspoň iluzorní pocit svobody. Navíc jsem humanitně založený. I když obdivuji exaktní vědy, bohužel mi nebylo dáno rozumět matematice nebo fyzice.

Nejezdím nikam pravidelně, ale už dlouho si říkám, že bych měl navštívit Andalusii, což je kout světa, kde jsem nikdy nebyl.

Víc mě baví, když jsou věci hezké než funkční.

Zajímá mě hlavně to, aby to byl kabriolet. Dneska už jsou všechna auta kvalitní, ale k žádnému nemám citový vztah, pro mě je to plechový sluha. Rád jezdím na koni, což je něco jiného. S kamarádem máme napůl plnokrevníka, úplné ferrari. (potutelně se usmívá) On má předek, já zadek. Někdy si to vyměníme, a když to dáme dohromady, tak je to pěkná vyjížďka.