Marek Vašut: Nechci vědět, co mě čeká

Během své kariéry míval období, kdy jako by se na čas z české umělecké scény vytratil, ať už to bylo kvůli účinkování v zahraničních produkcích, nebo kvůli angažmá v marketingu. Teď se ale zdá, že je jako herec zpět, a to na plný úvazek. Jen v loňském roce se objevil ve výrazných rolích hned ve třech televizních seriálech včetně Sanitky 2 a zahrál si i hlavní úlohu v televizní komedii Chvilková slabost. Nehledě na dlouhodobou účast ve velkém koprodukčním projektu Borgia.

„Dotočili jsme letos v lednu. Původně to vypadalo jen na pár natáčecích dnů a nakonec z toho byly tři roky. Nebylo to jen pro italskou televizi - seriál se vysílá po celé Evropě a běží i u nás. Byla to moc pěkná spolupráce a líbilo se mi to hlavně proto, že miluju historii.“

O práci tedy Marek Vašut nouzi nemá. „Jednotlivé projekty se vynořují, ale i zanořují a to už říká staré známé přísloví There is no business like show business, čili že druhý takový byznys jako šoubyznys není. Nikdy nevíte, co bude, a to ani když už máte podepsanou smlouvu.

Jsem herec na volné noze, a kdo zavolá první, ten má přednost. Role je od toho, aby se hrála, a já nejsem herec, který by se vciťoval a převtěloval. Odděluju to.“

Přesto má své osobní preference. „Kdybych to měl nějak seřadit, nejraději mám film, pak televizi a až potom divadlo. Jinak se mi v herecké profesi už splnilo víc, než co jsem si kdy mohl vůbec vysnít.“

Pokud by ale ještě mohl o něčem snít, byla by to role v jakémkoliv filmu bratří Coenů anebo Woodyho Allena. Říká, že v nich by hrál i zadarmo. Ke kartářce by ale kvůli tomu nešel. „Nechci vědět, co mě čeká.“

A co říká o své současné roli hospodského Rudy Řezáče v seriálu Doktoři z Počátků? „Je to chlap, který si myslí, že má ve vesnici Počátky, kde už žije dlouho a je tam také starostou, více práv, než mu skutečně náleží. Má charisma, ale zároveň je to arogantní hulvát, a když něco chce, tak toho dosáhne. Hospodu zdědil po rodičích a sní o tom, jak jednou zbohatne. Myslím, že takových lidí je kolem nás víc.“

I postava původně neoblíbeného a protivného řidiče Neliby v pokračování seriálu Sanitka na první pohled vypadala ze stejného ranku. Zpočátku byl Neliba obhroublý, stále nenaladěný chlap a nespokojený parťák povídavého Fandy Beznosky v podání Pavla Zedníčka, nakonec se ale postava Marka Vašuta ukázala jednou z nejsilnějších. Tajemství živobytí jeho seriálového syna Nelibu obrátilo naruby jako ponožku.

„Když se Marek Vašut loučil se svým synem na letišti, zahrál to výborně. A já byl naměkko, tehdy mě dostal,“ přiznal nedávno i režisér seriálu Filip Renč, který herce už před lety obsadil do hlavní role svého Románu pro ženy, v rozhovoru pro Magazín Práva.

„Nelibu jsem si užil velice, a jestli se vám to líbilo, tak to jsem rád. Asi každý člověk obdivuje instinktivně záchranáře, ale když pak tu práci poznáte detailně, tak je obdivujete ještě mnohem víc.

Pro mě to jsou opravdu svatí muži, protože se dnes a denně setkávají s násilím, se sprostotou i nevděkem, a přitom se všichni chovají profesionálně. Mají svatou trpělivost a jsou na ně kladeny velmi přísné profesionální podmínky,“ říká herec s tím, že sám by v nich asi nevydržel.

„Například mají každý den kontroly na alkohol, a pokud mají v krvi třeba jen 0,2 promile, za což by vás nikdo nijak nepopotahoval, mají okamžitou výpověď. Ne důtka, ne pokuta, ale okamžitě přijdou o práci.“

A Marek Vašut ještě dodává, že kdyby v tomto státě panoval takový řád a smysl pro odpovědnost všude, a nikoliv jen na záchrance, jsme už úplně někde jinde.

Na jedné straně role hulvátů a mrzoutů, na straně druhé muž okouzlující něžné pohlaví jak v reklamách, tak na filmovém plátně. Jak to s ním je ve skutečnosti, se ovšem od herce jen tak nedozvíte. O svém profesním životě i názorech mluví ochotně, svůj soukromý život si však úzkostlivě chrání - oba tyto světy striktně odděluje.

„Moje rodina a moje vztahy jsou tabu, protože do toho nikomu nic není. Vztah muže a ženy je ta nejsložitější věc na světě. Je to nebe i peklo, komedie i tragédie, zkrátka věčné téma a nevím, proč bych o tom měl někomu vyprávět,“ opakuje.

Přesto alespoň naznačí: „Pouhá fyzická krása ženy mě dnes už tolik neoslovuje. Musí být spojena i s charakterem, určitým intelektem a také smyslem pro humor. Okouzlení pouze vnější krásou totiž dlouho nevydrží.“

Sám pochází z taneční a divadelnické rodiny. Jeho otec byl taneční teoretik a kritik, maminka baletka Národního divadla. Na filmovém plátně se objevoval už od dětských let - zejména se uplatnil ve filmech režisérky Věry Plívové-Šimkové Káťa a krokodýl (1965) a Přijela k nám pouť (1973). Po gymnáziu vystudoval DAMU a po ročním působení ve Státním divadle v Brně strávil sedm sezón v Národním divadle v Praze.

Zkušenosti to byly k nezaplacení. „Například jsme se měli velice rádi s Miroslavem Macháčkem. Poznal jsem ho nejen jako režiséra, ale také jsme spolu hráli. V Jindřichovi IV. jsme spolu měli dokonce šermířský výstup.“ V roce 1992 trvalé angažmá opustil a od té doby je na volné noze.

„Byl jsem tam sedm krásných sezón a poslední role, kterou jsem v Národním hrál, byla role ve hře Tajné peníze, tajná láska od Johanna Nepomuka Nestroye. Hrál jsem tam hlavní roli s Josefem Kemrem a snad si můžu dovolit říct, že jsme se měli velice rádi. Všichni jsme byli přesvědčeni, že Pepíček Kemr má takovou tělesnou konstituci, že se ho ani žádná nemoc chytit nemůže, ale bohužel dostal rakovinu a odešel velmi rychle, asi během měsíce a půl“.

Marek Vašut si v té době náhle začal říkat, co bude dál. „A hlavně kam dál po angažmá v Národním divadle? Říkal jsem si to vždycky a říkám si to doteď - že jedno z největších umění je odejít včas. A tak jsem vlastně zničehonic odešel na volnou nohu,“ vysvětluje.

Do té doby ale myšlenky na odchod neměl. Angažmá pouze krátce přerušil hned na začátku devadesátých let, kdy odjel na studijní pobyt do USA, kde se naučil anglicky.

„Po návratu se o mě zajímaly zahraniční produkce, které u nás začaly natáčet filmy. Se znalostí angličtiny jsem byl jedním z mála, kdo do tohoto rozjetého vlaku mohl nastoupit, a tak jsem se rozhodl, že zase zkusím něco jiného. Ono totiž pak už skloubit více věcí ani nejde.“

A nešlo o žádné bezvýznamné filmy - mimo jiné si zahrál po boku Anthonyho Hopkinse ve snímku Česká spojka (2002), v akčním filmu Mission Impossible (1996) a v zahraničí natáčel takové filmy jako Hannibal - Zrození (2007) nebo Blade 2 (2002).

„Český film se naučil pracovat s herci, kteří zároveň hrají v divadle, věnují se dabingu, rozhlasu a tak dál, ale tam to chodí tak, že po dobu, kdy hrajete ve filmu, nic jiného už neděláte. Je to buď, anebo. Tenkrát jsem u nás opravdu chytil velkou vlnu koprodukčních filmů, skoro v každém jsem měl nějakou větší nebo menší roli a ta vlna skončila až po roce 2001.“

Na otázku proč herec odpovídá, že důvody jsou všeobecně známé. „Německá, polská a maďarská filmová studia byla na úbytě, a tak přišla s tzv. pobídkami. Znamená to, že zahraniční produkci, která se zaváže, že tam chce točit, odpustí DPH. Ze všech prostředků, které tam zahraniční produkce utratí, dostanou pak vratku DPH, což je kolem 20 procent. Udělali to tak dokonce i v Rumunsku a v pobaltských zemích. U nás se ale tak nestalo a prezident Klaus to odsouhlasil až před koncem svého volebního období. Proto se ty zahraniční produkce od nás odstěhovaly a já se jim nedivím. U nás jim tuto pobídku nedali a trvalo to asi až do roku 2012. Produkce mezitím odjely a pak se už bohužel z valné většiny nevrátily. Dvacet procent je zkrátka hodně peněz.“

V české produkci byl jeho průlomovou rolí boxer Vilda Jakub, hlavní postava ve filmu Pěsti ve tmě (1986) režiséra Jaroslava Soukupa.

„Je to moje srdeční záležitost, to přiznávám. A pak do této kategorie patří také Román pro ženy,“ vzpomíná ještě na svou postavu pověstného milovníka Olivera alias Pažouta.

„V tomto filmu pro mě byla nejmilejší scéna se Stellou Zázvorkovou, protože jsem do té doby tu čest si s ní zahrát ještě neměl.“ Za titulní roli v televizním dramatu Milenec lady Chatterleyové (1998) získal výroční cenu Filmového a televizního svazu FITES a do divácké paměti se mimo jiné zapsal i snímky Lásky mezi kapkami deště, Velké trápení, Láska z pasáže, Konec básníků v Čechách, Akumulátor 1, Řád nebo Jak chutná smrt. Není divu, že v devadesátých letech Marek Vašut opakovaně vyhrával v anketě Mr. Film, vyhlašované časopisem Kinorevue.

Stejně tak se ovšem proslavil svým účinkováním v reklamách. „Jsem známý tím, že hraju v reklamách, a když se u toho tak usmíváte, asi jste si teď vzpomněla i na jednu choulostivou,“ naráží na propagaci léku na potíže s prostatou.

„V reklamě jsem se jako jeden z prvních objevil už v roce 1992 a byla to reklama na kávu Douwe Egberts. V té době jsem byl ještě hercem Národního divadla a vyslechl jsem si tam od svých tehdejších kolegů leccos. Všechno to bylo ve smyslu: Jak jsi mohl tak hluboko klesnout. Bylo to bráno jako něco podřadného, ale já jsem tehdy zrovna přijel z USA a věděl jsem, že to, že si vás někdo vybere do reklamy, o něčem svědčí. Především o tom, že svoji práci děláte dobře, a lidi vás proto znají.

Popularita je totiž - někdo může říct bohužel - jedním z atributů, kdy člověk pozná, že svou práci dělá opravdu dobře. Miloš Kopecký říkal, že když je někomu třicet a musí při představování druhým lidem říct, že je herec, tak by měl jít raději dělat něco jiného.“

Ostatně i v současnosti, kdy má řadu hereckých příležitostí, propaguje například jedno pražské kasino. V této souvislosti Marek Vašut také připomíná Vlastu Buriana. „Ten dělal reklamu pro Tatru a bylo to spojeno i s filmem To neznáte Hadimršku. Vlastu Buriana mám rád a obdivuji ho, protože to byl opravdový génius.“

„Takže jste nikdy žádnou reklamu neodmítl?“ nabízela se otázka. „To ne. Samozřejmě bych odmítl reklamu na neetické věci. Někdo může říct, že kasino je také neetické, ale když to budeme brát hodně přísně, tak pak můžeme říct, že televize je také neetická a je to ďábelský vynález. Dostali bychom se do absurdit.

Nemluvě o tom, že jsem za minulého režimu odmítl hrát v jednom známém propagandistickém seriálu. To, že jsem hrál v reklamě, mi někteří vyčítali, ale to, že oni hráli v seriálech propagujících komunismus a zkreslujících naši historii, jim přišlo normální. Já na to mám, řekl bych, ne tak jednoduchý úhel pohledu.“

A co by herec dnes řekl ke své podpoře Miloše Zemana na post prezidenta?

„Panu Zemanovi jsem řekl, že ho budu volit, protože ho považuju za nejmenší zlo ze všech možných zel. Na to řekl, že mu to vůbec nevadí, ale stejně tak mohl moji podporu po těchto slovech i odmítnout. Stalo se však něco jiného.“

Výčet jeho veřejných aktivit by nebyl úplný bez zmínky o jeho moderování televizního magazínu Cesty k úspěchu, který si velice oblíbil.

„Tento seriál točíme už čtvrtým rokem. Není to žádná dramatická záležitost, ale pětiminutové medailóny úspěšných českých a moravských podnikatelů. Většinou takových, kteří začínali začátkem devadesátých let z ničeho. Mám už za sebou natáčení více než sedmdesáti dílů a jsou to úžasná setkání a velice zajímavé příběhy.

Šikovných a odvážných lidí je u nás hodně, a pokud z ničeho vykřesali poctivý zisk, nebo dokonce světový úspěch, jsou to pro mě hrdinové. Na ně můžeme být opravdu hrdí.“