Marek Taclík: Možná vidím chyby i tam, kde nejsou

Jsem a s věkem ta tréma vzrůstá jak při natáčení, tak na divadle. Každá nová role znamená stres. Svoji nervozitu přenáším na všechny kolem, což se jim, to chápu, nelíbí. Už se to ale lepší, dost na tom pracuju. Zpočátku jsem přišel na plac a naštval všechny okolo.

Měl jsem pocit, že tam jsou všichni proti mně. Teď už si to nemyslím a nemám už v sobě tolik negativní energie.

Budu říkat co asi všichni: jsem úplně nadšený. Je to umocněné i tím, že jsem se otcem stal už v pokročilejším věku. Díky Matildě se držím doma. Je fantastická, navíc krásně spinká, žádné prochozené noci se řvoucím miminkem.

Vůbec ne! Já jsem šťastný, že ji mám. I když s tím lyžováním jste se dost trefila – vyrůstal jsem pod Krušnými horami, lyžuju od čtyř let a byl bych rád, kdyby taky začala co nejdřív. Pokud ale bude chtít. To je asi moje jediná ambice.

Dal jsem si teď kvůli Matildě klidnější období, chtěl jsem s ní a samozřejmě i se ženou Pavlou být co nejvíc. Po mnoha letech jsem si dopřál v létě volno. Byla to paráda. Nebyl jediný den, kdy bych nevěděl, co se sebou.

Hrál jsem člověka, který v důsledku autonehody ztratil paměť. Krátkodobou. Tím vznikaly až žertovné situace, protože si na sezeních u psychologa nepamatoval, co bylo na těch předchozích. Byla to jedna z nejzajímavějších rolí, které jsem hrál.

Teď to je úplně běžné. Spíš o tom všichni povídají, takže mívám pocit, že jsem jediný, kdo k některému ještě nechodí.

Určitě by ho našel on.

To tam byly všechny. Jako další jeho klienti sedím na pohovce a povídám si s Karlem Rodenem, který sedí v křesle. Emočně to ale rozhodně statické nebylo. Problém byl, že jsem měl v každém svém díle najednou dvacet až třicet stránek textu, to pro mě bylo hodně těžké.

Normálně se scénáře učím až na zkoušce. Při natáčení to hned mažu z hlavy, na divadle si to utvrzuju při reprízách. Třeba Osiřelý západ hraju v Činoherním klubu už 17 let a mám pocit, že jsem rok od roku lepší. Po těch zkušenostech to můžu hrát pokaždé jinak.

Hokej jsem nikdy nehrál, nepočítám-li bruslení s hokejkou u nás v Chlumci na jednom ze dvou rybníků, které jsme tam měli. Jsem ale hokejový fanda: fandím Litvínovu i Slovanu Ústí nad Labem. Můžu si to dovolit, protože každý ten klub hraje jinou soutěž.

Vyrostl jsem tam, začala tam moje dráha kulisáka. Cítím se pořád jako Ústečák. Rok jsem v Ústí dělal moderátora v jednom soukromém rádiu, hlavně jsem pouštěl muziku. Mým oblíbencem byl tenkrát Nick Cave, pamatuji se, že jsem tam četl i ukázky z jeho knihy. Musela to být hrozná nuda.

Jednou mi řekli, abych šel natočit rozhovor do Činoherního studia, mě to hrozně zaujalo a rozhodl jsem se, že chci u nich pracovat. Dal jsem v rádiu výpověď a šel dělat kulisáka, po čase mi začali dávat menší role. Ještě během studia na DAMU jsem do Ústí dojížděl hrát své jednověté role.

S Leošem se známe 26 let, naše známost začala právě v Ústí jeho asi desetiminutovým proslovem o tom, že se chovám jako arogantní idiot. Od té doby se kamarádíme.

Pořád na tom pracuju. Někdy mi to jde, někdy ne. Asi ještě pár let potřebuju.

U nás se hraní v reklamě dlouho bralo jako něco pod úroveň. To se změnilo od chvíle, kdy začal vtipné reklamy dělat Ivan Trojan. Tahle reklama taky nenudí a pokud jde o hrané spoty, je to normální herecká práce. Myslím, že jsme s Maruškou Doležalovou pro tu banku dvojka k nezaplacení. (smích)

Nikdy předtím jsem golfovou hůl nedržel v ruce, a přesto se mi v jednom spotu podařilo míček odpálit. Jedinkrát. Při dalších pokusech už jen lítaly drny. Došel jsem ale k tomu, že na golfu něco je.

Když přijdu mezi kamarády jako David Ondříček, Jirka Macháček, Jirka Bartoška, tak se baví o golfu. Já se v tu chvíli můžu sebrat a jít domů. Kdybych začal hrát, mohl bych se do hovoru zapojit.

To opravdu ne. Moc si ale považuju, že mi David Ondříček tu roli nabídl. A nabídl mi ji dokonce dřív, než byl napsaný scénář. Proč, to nevím dodneška. Přiznám se, že jsem byl překvapený a hlavně potěšený, jak dobrá věc z toho vznikla.

Všichni režiséři i scenáristé se hornickým tématům v posledních desetiletích vyhýbali, protože to máme spojené s minulou dobou a tam to vůbec nebylo o hornících, ale o komunistické propagandě.

Vlastně moc ne, protože jsem vyrůstal v severních Čechách, kde se život tolik od toho ostravského nelišil. Utvrdil jsem se v tom, když jsem před natáčením mluvil s několika pamětníky té karvinské tragédie.

Byli vstřícní, srdeční, nadšení, že to točíme. Moc pěkné ohlasy jsem od nich dostal i po uvedení. Jen jsou trochu smutní z toho, že jejich profese z Ostravska pomalu ale jistě mizí.

Nikdo s klaustrofobií by se toho nemohl zúčastnit. Sfárali jsme a museli zůstat ve tmě a bahně celých dvanáct hodin. Nikdo si nemohl odskočit do karavanu odpočinout nebo si něco vyřídit. Kdyby se důl postavil v ateliéru, zdaleka by to nemělo tu atmosféru. Celá ta námaha ale stála za to.

Znali jsme se trochu z fotbalu, to jsem měl ještě kolena v pořádku. Vzal jsem ho tehdy do Činoherního klubu na Osiřelý západ, který režíroval Ondra Sokol. Pozval mě na casting do svého filmu Jedna ruka netleská, ale rovnou mi řekl, že mi tu roli asi nedá, protože už má někoho, kdo odpovídá jeho představám. Nakonec jsem toho přiblblého hlídače v supermarketu hrál já.

Dalším jeho filmem, kde jsem měl velkou roli, byl Grandhotel. Pak mi dal v dramatu Ve stínu menší roli estébáka. Ty umím. Jednoho jsem si zahrál i v Tomanovi (Bedřicha Reicina, jednoho ze strůjců čistek po roce 1948, jichž se nakonec stal obětí – pozn. red.). Díky tomu filmu jsem si toho o době po komunistickém puči hodně přečetl. Myslím, že by mi teď šel dobře i Klement Gottwald.

Ne. A nikdy jsem nebyl. Já toho vlastně moc neumím. Vím, že mám vlastně štěstí, role jako jsem měl v Dukle nebo Terapii, jsou pro mě radost. Jenže pak vždycky nastoupí pochyby, zda jsem ty příležitosti opravdu využil, jak jsem měl.

Možná vidím chyby i tam, kde nejsou, ale pokaždé, když se dívám na něco, kde jsem hrál, jsem zničený. Vidím všechny chyby a úplně se mi dělá fyzicky špatně.

Nedávno jsem četl rozhovor s Johnnym Deppem a ten říkal, jak se na sebe nerad dívá a jak je z toho vždy deprimovaný. Jsem rád, že v tom nejsem sám a že to máme s Johnnym společné. Ale to bude asi to jediné. Když si dá Johnny Depp před kamerou zubní pastu na kartáček, tak vydělá víc než já za deset let.

Ne, tam to mám úplně naopak! Mám skvělou ženu a dceru, prožívám sezonu domácího štěstí. Ještě před pár lety jsem si nedokázal představit, že budu radši doma než někde s kamarády v hospodě. Už bylo ostatně na čase.

V Českém Krumlově. Hráli jsme tam s divadlem Rubín Padesátku a pak jsme šli do hospody, kde obsluhovala.

To vůbec. Jejím oblíbeným hercem je Pavel Liška, prý proto, že to je jediný herec, kterému rozumí. Podezřívám ji, že mě vůbec neznala.

Když jsme se poprvé viděli, ptala se v kuchyni, co to tam sedí za magora, který na ni pořád tak čumí. Já ji ani nedokázal sbalit. To mi nikdy nešlo. Naštěstí to teď už nepotřebuju.

Může se vám hodit na Seznamu: