Marek Taclík: Jsem děsný rodič a líný flákač

Dá. Navíc to byl i dealer drog. Většina pasáků tyto činnosti kombinuje.

No, ta se pásla dobře. Čerpal jsem z životních zkušeností. (směje se)

Ano, pásl jsem i nějaké muzikanty. To bylo podobné. (směje se) Vlastně jsem hrál sám sebe. Nějakého dealera drog jsem už v životě taky potkal, takže pohoda. Myslím to samozřejmě s nadsázkou!

Kdybychom mluvili vážně, tak ta postava v Bábovkách není úplně reálná, je to trochu nadnesené. Tak, jak je to v Bábovkách, se drogy nepředávají, ale to je jedno. Já měl za úkol být vtipný.

Ano, byl. Filip Topol nám na jedné šňůře dělal předkapelu. Byl to takový typ kapely, co nemá první dobu, jako třeba Dunaj, prostě brněnský underground, s umělci z Prahy i Třince.

Patřil. Byly to přeci devadesátky. My, co je pamatujeme, víme, jak probíhaly.

Jako pro hippíky šedesátky. Bylo to krásně divoký.

To se může i teď. Byly to skvělé časy, a to na celém světě, nejen u nás díky pádu komunismu. Stejně rádi na ně vzpomínají i lidi ze západu.

Občas jo, ale dlouho jsem je neslyšel.

Chtěl jsem říct, že poslouchám Nirvanu, což jsou taky devadesátky, ale to jen, když jedu v autě. A sám. Jinak ano, dětské písničky. Často to jsou děsné kraviny. Ale třeba Kašpárek v rohlíku, Svěrák, to je pohoda, to se poslouchat dá. Jsou i mnohem horší.

Ty mi nevadí, dá se to vydržet. Ale když běží třeba skladba Baby shark nebo jiná korejská díla, tak to je opravdu na mě moc. Říkám si pak, kde jsem udělal chybu, i když vím, že to běží i v jiných domácnostech. Naštěstí moje žena krásně zpívá, takže se to vyváží. Časem to bude ještě lepší, vypadá to, že dcera má hudební sluch po mamince.

Ano. Ve chvíli, kdy končila pohodička, jsem si řekl, že musím sehnat nějakou holku.

Jo, a první, která na mě vyšla, jsem sbalil. A mám s ní dvě děti. Až si to přečte, tak mě zabije.

To už jsem někde říkal? Aha. No, ona je krásná furt.

V Českém Krumlově jsem dlouho nebyl, Pavla tam jezdí pravidelněji a vždycky tam zajde. Je v kontaktu s lidmi, co tam pracují. Přece jen tam prožila sedm osm let a má tam hodně přátel.

Těžké. Napadají mě jen ty věty, co říkají všichni. Nejhorší je, když začínající rodič vypráví o tom, jaké to je. To jsou pak strašné kecy. Nic moudrého mě nenapadá. Děti mě zklidnily. Trochu mi i zachránily život. Chodím spát před půlnocí, což jsem nemyslel, že se vůbec někdy stane.

To je silné slovo. Tak snadné to není, ale už to není tak sebevražedné.

První roky jsou těžce na mamince. Když Tonda brečí, tak chce prso, a já mu můžu dát svoje, ale to by nebyl úplně spokojený. Jinak vstávám, oblíknu Máťu, jdeme do školky, vozím, přebaluju. Vlastně jsem s dětmi pořád, a doba tomu nahrává.

Myslím, že žena může být spokojená, protože jsem furt doma. A už to dlouho nevydržím. A taky je fajn, že táta doma vaří, ale za chvilku už nebude z čeho.

Určitě jsem příšerný rodič. Jsem asi moc rozmazlující. Dcera má svůj charakter, je vzteklá, a tak kupujeme knížky o rodičovství. Které si ale nikdy nepřečtu, protože na to není čas. Někdy člověk přečte dvě stránky a zjistí, že to jsou hrozný kecy. Já už za tyhle knížky utratil poměrně dost peněz a pořád nic. Furt objevujeme Ameriku.

Fakt? Tak to já jí hned napíšu. Občas ji požádám o radu a ona mi ji vždycky dá. Doporučí mi třeba nějaký dětský obchod. Ale u ní je to trochu nebezpečné, protože někdy dostane knížku zadarmo, a protože je poctivá, udělá jí reklamu, aniž by ji četla. (směje se)

Mám, ale na hodnocení je brzo, synovi je půl roku, dceři tři. Z dcery mám pocit, že to úplně nezvládám. Já se třeba v noci i vyspím, ale žena už nespala tři roky. Když řeknu, že to je úděl ženy, musím se okamžitě schovat, aby mi jedna nepřilítla.

Ne, ne, ona se píše s měkkým i. Původně jsem chtěl, aby se jmenovala Hilda. Podle mojí babičky Hildegardy. I když jsem si na tom trval, bylo jasné, že to neprojde.

A pak přišla žena s tím, že Hilda a Mathilda jsou obě německá jména a jsou si příbuzná. Hilda znamená bojovnice, Mathilda mocná bojovnice. Navíc mají svátek den po sobě. Takže jsme to změnili na Matildu, h jsme jí ze jména vyndali, abychom pořád nemuseli něco vysvětlovat. Nicméně je to odkaz na moji babičku. Matild je u nás celkem dost.

Asi padesát dva.

Hildegarda mluvila česky, ale byla to Němka. Umřela, když mi bylo pět, takže si na ni moc nepamatuju. Druhá babička Františka mluvila německy líp než česky. Narodila se v Sudetech.

Neumím. Ani moji rodiče. V Ústí nad Labem se po odsunu moc německy nemluvilo. Moji rodiče by jinak asi vyrostli jako dvojjazyční, ale po válce to tak nebylo.

Ne, to vůbec! Dlouho jsme nevěděli, jak se bude jmenovat, a najednou to byl Antonín. Přišlo to asi ze vzduchu. Mluvil jsem k břichu a najednou říkám Tonda. Nebo to byla Pája, kdo to řekl první? Nedumali jsme, nehledali. Myslím, že to byl chvilku i Pepa, a pak jsem se spletl, řekl Tonda a on na to slyšel. Hýbnul se, dvakrát kopnul, a bylo to jasné.

Někdy se neshodneme, je to jeden den tak a druhý naopak. Je to jen důsledek toho, že nevíme, co máme dělat. Co dělat s dcerou, která se válí na zemi a křičí, že nikam nejde.

Ne, že bychom ji měli my dva s Pavlou, ale když jsou děti dlouho zavřené doma, je to náročnější. Zvlášť holka potřebuje jít ven, mít změnu, potkat kamarády. Tondovi je to jedno, ten má lockdown od narození. Leží v kočárku a je mu jedno, jestli něco funguje, nebo ne.

Nechce se mi plakat, když vidím, jak to dělají ostatní herci. Ono to ale těžké je. Lidi si myslí, že jsme dost v pohodě. Že jsme všichni strašně bohatí. A když herci pláčou, tím spíš si lidi řeknou „dobře jim tak“.

Takže jaro bylo v pohodě, měl jsem ještě nějaké peníze z reklamy. Teď už to začíná být horší. Letos jsem pracoval zatím jenom čtyři měsíce.

Ty se točily loni. Letos jsem chvíli hrál v Činoherním klubu a v srpnu jsem točil film Večírek, režíroval ho Michal Suchánek. Premiéra měla být sedmého listopadu, ale nebyla. Ve filmu hraje Nela Boudová, Karel Roden, Táňa Vilhelmová, Matěj Dadák, Jirka Langmajer, Mirek Vladyka. Byl to režisérský debut starého malého pána.

To jste řekla přesně. A jednoduché to nebylo. Ale jsem v tom stejně jako ostatní, nejsem žádná výjimka. Film se natočil za krátkou dobu a jsem na něj zvědavý.

To je cíl. Měla by to být čistá komedie. Jestli se nezasmějete, tak je to špatně.

Tak to je silné slovo, na chalupě mám luk a šípy s opravdovým peřím. A občas střílím.

To napsal novinář Tomáš Poláček, který je pohádkář. Jednou jsem trefil desítku a on to viděl. Teď moc nestřílím, protože po zahradě běhají děti, a já pokaždé desítku netrefím. Mohl bych trefit svoji dceru, která bude stát pět metrů od terče.

Vůbec mi nepřijde, že mám volno, a nevím, jak to žena sama zvládala, když jsem byl v práci. Ona rodina čas zabere. Koníček jsem si nenašel. Ve volných chvílích si něco přečtu a s bratrem hraju fotbal na playstationu. Když děti usnou, rodiče jen sedí, koukají do zdi a na nic nemají sílu.

Doufám, že to tak nebude napořád. Je důležité ho nenechat jít stranou úplně.

To by mě taky zajímalo. Před dvěma roky bych řekl, jasně že ne. Ale teď vidím, že to není vyloučeno. No snad se zatnu. Je to ještě daleko.

Nemůžu to vyloučit. Ještě před narozením Matildy jsem seděl ve vršovické hospodě a chlápek se mě ptá, jestli čekáme dítě, a co to prý bude. Povídám, že holka. On, že to je blbý. A já se rozčílil, že je to snad jedno. Tak mi to vysvětlil: „Když máš kluka, hlídáš kluka, když máš holku, hlídáš celé Vršovice.“ Takže možná bude Matilda chodit ven se sledovacím zařízením a od třinácti bude přivázaná k topení.

Použil jsem slovo flegmatismus?

Nejsem úplný flegmatik. Ale línej flákač, to jo. S přibývajícím věkem bych to pojmenoval přesněji. To souvisí s tím oddalováním věcí – a to se nezměnilo, v tom jsem strašný. Schovávám se před problémy, které později musím stejně řešit. To je furt stejné. Děti mě ale nutí řešit všechno rychleji. Ale flegmatik, to nejsem, i když bych si přál, aby takové bylo aspoň jedno z mých dětí.

Tonda na to vypadá. Holčička asi nebude. Ona vykazuje moje charakterové rysy, což jsem si vůbec nepřál.

Jo, jsem, docela hodně. Nejsem úplný cholerik, ale vzteklý jsem.

Cokoli.

No, právě. Některé věci dlouho držím a pak to bouchne úplně někde jinde. V práci jsem temperamentní a bouchám, jen když mám pocit, že mě někdo tlačí někam, kam nechci.

Křičím. Prokopnutá klimatizace v Činoherním klubu už je spravená. Před osmnácti lety při generálce Osiřelého západu jsem naházel do hlediště asi dvacet šest sádrových sošek.

To jo, protože tam sedělo asi dvacet lidí, kteří si museli velice rychle lehnout pod sedačky.

Text se ale nemění. Ale stejně se ta inscenace za tu dobu hrát nedá. Přeci jen je člověk o dvacet let starší. To, jak jsme to nazkoušeli, zůstává stejné, mění se to, že jsem tlustší, starší a zadýchanější. Ale hra je skvěle napsaná, i když pro třicetileté lidi. Naštěstí funguje, i když nám je padesát.

Jo, už jsem přemýšlel, že by to mohlo skončit… Ale ne, vážně, baví mě to pořád, i když v některých scénách s Dulavou schválně ubíráme. Jsou tam rvačky, o kterých říkali diváci, jak jsou realistické. To už dnes nikdo neřekne. Dostáváme se na zem dvě minuty, kdežto tenkrát jsme spadli.

Kdyby si někdo pustil ta dvě videa za sebou, jak vypadala rvačka v roce 2002 a jak vypadá v současnosti, dostane takový záchvat smíchu jako vy teď. V tom to je jiné, těla to nezvládají, ale ve vnitřním nasazení je to stejné. Možná i lepší.

To bych si musel nějaký film, ve kterém jsem hrál, pustit. Když zrovna takový běží, okamžitě přepnu.

No, když z něj vyjedou nějaký prachy, tak to skousnu. Kdyby nevyjely a já se na sebe ještě koukal, jak si nabízím půjčku, bylo by to horší. Vtipné bylo, když jsem k bankomatu přijel na skútru a vešel v helmě. Zrovna v něm byla reklama, kde jsem stejně – na skútru s helmou.

Pán, který si přede mnou vybíral, se otočil a dostal záchvat smíchu. Já nevěděl, co se děje. Řekl jsem si, no tak mě poznal, dobrý, ale s bankomatem jsem si jeho reakci nespojil.

Až když jsem u něj stál já a viděl se v něm se stejnou helmou, jakou jsem držel v ruce, mi to došlo. Vypadalo to, že kromě těch reklamních fotek ještě ve volném čase objíždím banky.

Ne, je to součást práce a je to pochvala, když si vás někdo vybere. Dřív to byla ostuda, ale zároveň nikomu nevadilo, že různé firmy podporují divadla a máme je uvedené v programu. To byl takový názor, který pominul. Klidně bych ještě nějakou reklamu udělal.

To klidně napište. Ten nejvolnější! Spolupráce s bankou končí.

Výborná otázka – jasně že jo! Vezmu i Matildu. Třeba ji to chytne a zklidní se.