Článek
Jak jste se jím vůbec stal?
Může za to Jana Hlaváčová, která mě učila a s níž jsme se měli moc rádi. Navrhla mi to, já kývl a zčistajasna jsem se ocitl vedle paní Hlaváčové a pana Mrkvičky v roli ročníkového pedagoga. Já myslel, že první půlrok za nimi budu jen tak sedět a dívat se, jak učí, ale kdepak.
To vám bylo jednatřicet. Jak vás studenti herectví přijali?
Chtěli se naštěstí co nejvíc o té profesi naučit, takže rádi poslouchali. Hned v prvním semestru jsme se pustili do Čechova. Paní Hlaváčové i panu Mrkvičkovi se to líbilo a hned přišli s nápadem, abych režíroval i absolventské představení. Což mě příští rok čeká.
Jakou svým studentům, které tak vypustíte do světa, předpovídáte budoucnost?
Výbornou, protože jsou šikovní a pracovití. Někteří inklinují k repertoárovému divadlu, jiní jsou typičtí sóloběžci, kteří budou vyhledávat různé zajímavé projekty. Nemám o ně obavy.
Dá se srovnat ročník, kde jste vy studoval, s tím, který učíte?
Největší rozdíl je v sebevědomí. Ne že by byli drzejší, ale rychleji se v současném světě orientují, jsou na něj připravenější než my. Za nás neexistovalo, že bychom odjeli na zahraniční stáž. Když už by si to někdo vyřídil, musel by pak pokračovat ve studiu o ročník níž, s jinými lidmi. Ta škola se od našich dob zdynamizovala. Jedna studentka dokonce s herectvím studuje medicínu a zatím to zvládá obojí.
Příští rok v lednu se budou na DAMU nabírat noví adepti. Budete u toho?
To je velká neznámá. Hodně hraju, režíruju, mám taky rodinu. Matějovi jsou tři a tři čtvrtě a byl bych rád u toho, jak roste. Dva měsíce se těšíte na to, jak s rodinou někam odjedete, a pak neodjedete…
V posledním roce toho bylo opravdu dost, spočítal jsem si, že od srpna jsem měl sedm dnů volna. Režíroval jsem, zkoušel jsem v divadle, točil jsem Vraždy v kruhu pro Českou televizi a druhou řadu Expozitury pro Novu, kde budu zase televizním novinářem, který pomáhá odhalovat nepravosti.
Každopádně svůj ročník dovedu do konce a do té doby je pro mě škola závazná. Pamatuju si, že jsme tam měli jednoho mladého pedagoga, který hodně pracoval a vždycky na nějaký čas zmizel, zase se objevil a to jsme špatně nesli. To nechci. Je pravda, že naše výuka občas probíhá v neděli pozdě večer, někdy zase brzo ráno…
Letošní léto pro vás je zase pracovní?
Doufám, že letos budu mít normální prázdniny. Koupili jsme chalupu na Orlíku, kde si chci užívat každodennosti. Taky tam ale musím hodně pracovat.
Jako absolvent stavební průmyslovky byste si s tím měl vědět rady.
To ano. Táta byl u nás v Chebu projektant, od mládí jsem s ním dělal. Dokonce podle mého návrhu stojí jeden dům u Františkových Lázní.
Vaše žena je dramaturgyní v plzeňském Divadle J. K. Tyla, vy jste se dal na režii. Nechystáte nějaký společný projekt?
Částečně chystáme, částečně váháme, jestli spolu máme žít, nebo pracovat. Jestli se to dá skloubit. Nevím.
Budete se teď věnovat víc hraní, nebo režii?
Moje srdce víc tíhne k režii. Tam jsem šťasten. Příští rok mám naplánované tři režie – v Celetné, ve Švandově divadle a v Plzni. Ukáže se, zda to lidi se mnou baví. Zatím to vypadá, že jo. Nějak hystericky bych se do toho netlačil, kdybych viděl, že je otravuju.
Kdy se to začalo dělit?
Když jsem zjistil, že vznik představení s sebou nese jiné kategorie než předvádění se, že si člověk může stvořit jakýsi svět podle sebe. To je hrozně lákavé. Významnou roli měl pocit, že se v souboru zrovna s někým nepracuje a je to škoda. Že by stálo za to, vytěžit z lidí víc, než tomu dosud bylo.
Asi k tomu člověk musí mít nějaké vlastnosti – autoritu, schopnost vést, inspirovat…
Autorita nepřichází tak, že jsou nějak rozdány karty, ale z toho, že to člověk dělá s vášní, miluje ten text. Pak strhnete i ostatní.
Není to vaše režírování projevem nesouhlasu s tím, jak to dělají režiséři, na které jste narazil?
Vůbec ne! Měl jsem na režiséry štěstí, ať to byli Filip Nuckolls v Ústí, Hana Burešová v Dlouhé nebo Jakub Špalek v Celetné, bylo to pro mě inspirativní.
Vedle nich si člověk buduje názor na to, jak by se mělo dělat divadlo. Jednou pak dozrajete k tomu, že nestačí, když to je ve vaší hlavě, ale chcete to ukázat.
Jako začínající agronom se v závěrečné sérii Zdivočelé země zamiluje do dcery hlavního hrdiny seriálu v podání Hany Vagnerové. „Těšil jsem se, jak si zajezdím na koni, místo toho jsem seděl na traktoru,“ vzpomíná Marek na natáčení.
Pracujete raději s herci, kteří rádi spoluvytvářejí postavy, mluví do její podoby, nebo s těmi, kteří dostanou úkol, splní ho a hotovo?
Režisér má vytvořit mantinely a pak je na herci, jak se v nich bude pohybovat. Jinak by mě to nebavilo. Zajímá mě patos, přibližování se k hranici sentimentality. Aby něco razantně zaznělo.
Vaše první angažmá vás zavedlo do ústeckého Činoherního studia. Jak jste prožíval jeho existenční peripetie?
Byl jsem tam až do roku 2010 a pořád tam dohrávám. Dobu krize jsem nezažil, za mě byl klid. Pak to začalo skřípat mezi ředitelem Achabem Haidlerem a ústeckým magistrátem, kde ho neměli rádi, protože se do nich navážel. Myslím, že se měla najít v komunikaci nějaká rozumná míra, vždyť ústecký magistrát spravoval peníze, které to divadlo živily.
Jsem rád, že divadlo funguje dál, hraje se teď kromě Činoheráku i v bývalém kině Hraničář. Jezdím tam s pocitem velké hrdosti a vděčnosti divákům, kteří divadlo zachránili před zkázou a zároveň ve volbách změnili poměry na magistrátu. Věřím, že bude dál fungovat, ale musí odejít pár lidí, aby se přestaly odehrávat dětinské osobní msty.
Každý, kdo sleduje každoroční bitvy o granty, ví, že to ani v Praze není nějaká selanka…
Nemám přehled o všech pražských divadlech, abych posoudil, kdo kolik by měl dostat nebo nedostat. Viděl jsem představení, která by si zasloužila další finanční podporu, ale viděl jsem i scény, kam jdou milióny, a nestálo to za nic. Každopádně jsem pro vícezdrojové financování, nestačí sedět a čekat, až mi peníze přistanou do klína. Je třeba taky oslovit širší diváckou základnu.
Líbí se mi cesta, jakou šla Jatka 78 – veřejná sbírka. Totéž bylo v Ústí, kde se vybraly dva milióny. Pak se k tomu lidé chovají úplně jinak, vzniká komunitní atmosféra. Na druhou stranu to může být nebezpečný precedens: přijdou pravicové strany, ukážou na to prstem a řeknou, že si na sebe může kultura vydělat sama.
Kdybyste seděl v nějaké grantové komisi, komu byste chtěl přidělovat finance?
Jak se pohybuju mezi studenty, vidím, jaká v nich je síla, energie a chuť zkoušet nové věci. Třeba bych podpořil divadelní projekt, který vytáhne něco málo známého z české historie. A inscenovalo by se to na nějakém netypickém místě, kde by se probudil jeho genus loci. Ale po pravdě řečeno, dal bych to sám sobě.
V groteskním filozofickém dramatu Ladislava Klímy Lidská tragikomedie prochází v roli jménem Odjinud v maskérně Divadla v Dlouhé pozoruhodnou proměnou.
Jak to myslíte?
Chtěl bych mít divadlo. A předesílám, že bych se sám neobsazoval, jen bych režíroval. Obklopil bych se kvalitními lidmi, kteří umí dobře improvizovat a umí bourat hranice mezi jevištěm a hledištěm. Protože vím, jak je těžké najít dobrou hru, dával bych prostor mladým dramatikům. Musely by to ale být věci, které si najdou své diváky, jinak to nemá cenu.
Mám rád krásno. Určitě nejsem typ tvůrce, který by používal oheň, řetězy, všude kreslil kosočtverce a vytvářel estetiku hnusu.
Hrál byste i klasiku?
Určitě. Mám třeba moc rád rakouskouherského dramatika von Horvátha nebo Dostojevského. Lákala by mě i antika, která se u nás málo hraje, rád bych v ní hledal cestu k modernosti.
Chtěl byste v tom vysněném divadle nějakou hvězdu, na kterou by se chodilo?
Takhle jsem neuvažoval. Že bych si řekl, že tenhle blbý text postaví na nohy, když ho bude říkat třeba Ivan Trojan? Chtěl bych spíš překvapit lidmi, o kterých se neví.
Překvapuje vás, kolik je u nás divadel a v podstatě všechna jsou plná?
Je jich hodně, ale plná zdaleka nejsou. Plná jsou jen ta dobrá, proto si je divák vybírá. Herec takové štěstí nemá.
