Marek Lambora: Pořádná dřina? To chci zažít

Je to duší obrovský rocker a tvrďák. Se životem se nemazlí. Ale samozřejmě, jak to tak bývá, člověk míní a okolí mění. Jeho manažer ho navrtal do popovější dráhy. Má podepsanou smlouvu a zbývá mu ještě rok. Začíná ho to šíleně otravovat.

Chtěl by žít jiný život, ale musí dělat hudbu pro náctileté holky, což ho trápí. Neví, jak se s tím vypořádat. Během jedné noci, ve které se film odehrává, se mu stane dost zásadních věcí. Například se porve v baru a vlastně si po dlouhé době zažije skutečnou rockovou noc. Díky tomu se na vše vykašle a jde si za svým.

Má v sobě nahromaděný vztek, a tak se tváří dost nepřístupně. Nikoho si k sobě nepouští, protože ho všechno štve. Do velké míry by se mohl zdát jako záporná postava, protože má dost velké ego, ale na druhou stranu chce být jen rocker, nic víc.

Nechce být svazovaný, ale manažer ho svazuje dost pekelně. Navenek je to záporák, uvnitř si jde jen za svým snem.

Myslím, že nejvíc každý čerpá ze svého otce. Můj táta zažil vojnu, stejně jako další otcové z téhle generace. Nasávám z jeho vyprávění i z toho, jak jedná. Myslím, že na zbytek toho, co dělá chlapa chlapem, si musí naše generace přijít sama.

Nejsme hnaní na vojnu ani do náročných životních okolností. Jsme tak trochu bezprizorní. Ale i filmy v tom pomáhají. Hlavním vzorem mužské síly je můj otec.

Ano, to naštěstí mám. Od něj a od svých strýců se učím hodně.

Víceméně žádný. Nemám potřebu je do svého života zavádět. Alkohol si s přáteli dám, to je uvolňující prvek zábavy, ale drogy jako marihuana mě nezajímají. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ji nikdy nevyzkoušel, ale nijak ke mně nepřirostla. Neudělala se mnou nic, co bych znovu vyhledával. Je to něco, co k životu nepotřebuji.

To je jiná věc. Znám mnoho příběhů lidí, kterým pomáhá, ale mají problém se k němu dostat. Rádi by si jej pěstovali, to je spojeno s problémy. Léčebná stránka této byliny mi přijde naprosto v pořádku. Jakmile má člověk šanci jakkoli pomoci svému zdravotnímu stavu, měl by mít možnost ji využít.

Ano, za poslední dva roky, kdy hraju Janka v seriálu Slunečná, opravdu dost.

Musím říct, že setkání na ulici nebo na různých akcích jsou milá. Mám z nich radost. Mám štěstí, že mě fanoušci a lidé, co mě sledují, berou moc dobře. Je to jedna z nejlepších věcí, co se může člověku v naší branži přihodit. Když cítíte, že vás fanoušci ve vaší práci podporují a se zálibou sledují.

Zkušenosti mám tedy příjemné, nevadí mi vyfotit se, potkat se, poklábosit, na druhou stranu je důležité, jakou se to děje formou. Ale s velkou radostí opakuji, většina setkání je milá, vstřícná a hezká. Vážím si toho.

Nevím, zda vyfotit, ale mám zkušenost, že fanynky mě objímat chtějí. Překvapilo mě to, nikdy jsem to nezažil. Role v seriálu mě během krátké chvíle vystřelila v oblibě vzhůru a já se s podobnými věcmi setkávám víc a víc. Na to se člověk nenarodí připravený. Učím se s tím žít.

Ale tento konkrétní případ nastal po představení, kdy za mnou přišly tři slečny. Vyfotili jsme se, podepsal jsem jim program a potom mě poprosily, zda by mě mohla jedna po druhé obejmout. Bylo to pro mě velké překvapení, upřímně jsem to nečekal. Ale když jsem pak viděl, jak jsou šťastné, byl jsem rád, že obyčejný kluk jako já může vykouzlit něco takového.

Jak už jsem řekl, není to jednoduché. Je to samozřejmě krásné, vážím si toho, že to přišlo. Na druhou stranu je to něco, s čím se člověk musí naučit žít a pracovat. Dopředu nikdo neví, jak to zvládat.

S popularitou je spojeno i dost stresu, protože člověk se musí pořád trochu hlídat. Hlavně na veřejnosti. Pořád se učím, přicházejí nové a nové situace, se kterými si musím poradit. Stávají se i nepříjemné věci, ale to příjemné výrazně převažuje. I co se týče sociálních sítí, které jsem začal více využívat. Ty k naší profesi jistým způsobem patří, jde o způsob komunikace s fanoušky. Sděluji jim informace o projektech, termínech v divadle a podobně. Mají to z první ruky. Nejsem však typ, co si dává na Instagram vše. Pracovní a soukromý život dost odděluji.

To je pravda a považuji to za důležité. Myslím, že je to to nejcennější, co máme. Pokud bych do něj až příliš zatahoval veřejnost, nevěstilo by to nic dobrého. Je lepší, když má člověk lehké tajemství.

Záleží na každém, jak si nastaví hranice a kam druhé pustí. Zjistil jsem totiž, že nejsem ten, který musí být všude vidět.

Před rolí Janka na mě takový mediální tlak nebyl, ačkoli jsem už točil a něco málo se o mně vědělo. Ale teď se roztrhl obrovský pytel poptávky. A říkám si, že je mě trochu moc. Snažím se to korigovat a neberu každou nabídku, včetně rozhovorů.

Je důležité, abych lidem nezačal lézt na nervy. Tato situace nemusí trvat do konce života a já bych se chtěl ve své branži živit ještě aspoň čtyřicet let. Mám jen jeden obličej a musím si ho střežit.

Kdybychom si nesedli, bylo by to šílené. (směje se) Točíme spolu opravdu hodně obrazů. Vždyť naše dějová linka je o tom, že my dva jsme spolu. Kdybychom si nerozuměli, nevím, jak by to celé dopadlo a jak bych se těšil na natáčecí dny. To by asi bylo strašné.

To se však nestalo, protože Evička je nesmírně talentovaná mladá žena a zároveň stejná krevní skupina jako já. Potkali jsme se už při natáčení show Moje tvář má známý hlas, kde jsme se seznámili, a od té doby jsme kamarádi.

Točili jsme spolu i romantické a nekomfortní scény v posteli, kde se musí odložit bariéry. Jsem rád, že mám vedle sebe někoho, komu herecky důvěřuju, a nemám problém se mu před kamerou otevřít.

Seriál Slunečná se stal fenoménem a někteří diváci ho někdy prožívají trochu moc. Nás dva si velmi oblíbili, takže by nás tak chtěli vidět i v reálném životě. Což asi není úplně možné.

Denisa Nesvačilová, která přišla zamíchat děj, to měla ještě pernější. Co dostala zpráv, kde jí vyčítali, že svádí Janka! Já dostal za ty dva roky jen jednu ostrou zprávu a není to nic příjemného.

Nejhorší byla Missy Elliott, americká rapperka. Bylo to již v devátém díle, tedy ke konci show, kdy člověku docházejí síly. A trochu se hroutí i psychika. Ať si říká každý, co chce, koloběh té soutěže je velmi náročný. Na psychiku i energii. Zvlášť pokud si k tomu přiberete další projekty.

Ale to samozřejmě není omluva, pokud si toho člověk nabere víc, musí si s tím zkrátka umět poradit. Když jsem choreografii Missy Elliott viděl poprvé, zhroutil jsem se na zem. Měl jsem pocit, že už nemůžu. Že to nedám. Ona rapuje rychle, je tam spousta slov, a navíc je to žena. A tance taky nebylo málo.

Během čísla jsem se dvakrát převlékal. Ale moje okolí, které mě podporovalo, hecovalo, mě dotlačilo k tomu, že jsem se s tím nakonec dokázal poprat. A dopadlo to dobře.

Nevím, zda se to dá popsat. Teď jsem se třeba vrátil vyklidněný z dovolené. Ale zpět do reality jsem byl hozen okamžitě. Všude chodím pozdě, zapomínám, občas přijdu jinam. Tento typ stresu, kdy se na mě navrší spousta věcí a já chci vyhovět všem, neumím zvládat. Nemám rád, když na mě někdo čeká.

Stalo se mi, že jsem zapomněl i na rozhovor, kvůli tomu se mi všechno posunulo a já dorazil pozdě na zkoušku v divadle. To těžce nesu. Co se týká natáčení, tam se dostavuje stres, který mě baví. A to se pak zvládá líp, i když je toho hodně.

Jsem roztěkaný, ale nevztekám se. Spíš jsem nešťastný, že nemám sílu, a mrzí mě to. Mrzí mě, že toho nemám míň, i když se snažím nebrat všechno. Ale stane se, že se mezi rozvržené termíny dostane něco, co spěchá. A to je pak znát.

To jsem chtěl. (směje se) Popelářem a kosmonautem. O herectví jsem nikdy nepřemýšlel, ani nepocházím z hereckého prostředí. Jen praděda z tátovy strany měl doma spoustu loutek, ale toho jsem nikdy nepoznal. Ani se mi nepodařilo zjistit, jaký k nim měl vztah, jen na chalupě po něm zbyla fůra loutek.

Od mamky praděda hrál v ochotnickém souboru a moje prababička měla stoprocentní sluch. Hrála dobře na klavír. Takže je možné, že se něco z těchto tří lidí ve mně potkalo.

Můj bratr je taky dost velký komediant. Hlásil se na DAMU, ale prošvihl termín, jak se u nás v rodině někdy stává. Teď se už věnuje jinému oboru. V nás obou se ale asi spojilo něco z našich předků.

Ne. Ale ačkoli jsem o něm nepřemýšlel, dostal jsem se do dramatického kroužku, kde si mě po pár měsících vzala jeho vedoucí Lucie Hejnová stranou a navrhla mi, zda nechci zkusit přijímačky na konzervatoř. Divil jsem se tomu, já sice hrál na klavír, ale živit jsem se tím nechtěl.

Že se na konzervatoři učí herectví, mě nejen nenapadlo, ale ani jsem to nevěděl. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Doma mě nechválili, mamka byla zcela proti. Chtěla, abych dodělal osmiletý gympl, a pak ať si dělám, co chci.

Vším, co jsem měl k dispozici, včetně breku, jsem ji přemluvil, abych si mohl přijímačky zkusit. Nakonec souhlasila, myslela, že se stejně nedostanu. No a já se, světe, div se, dostal.

Pamatuju si na ten den, kdy jsme doma u počítače čekali na výsledky. Kontroloval jsem to každé dvě minuty. Až přišel výsledek. Byla to jen čísla beze jména seřazená podle pořadí, kdo postupuje. Hledal jsem se zhruba od pátého místa dolů. Procházel jsem to a nic. Hm, tak tam nejsem, smiřoval jsem se. Otočil jsem se od počítače a začal si to v sobě zpracovávat.

A brácha povídá: Ty blázne, jsi tady. A já byl na prvním místě. Běhal jsem po bytě fakt jako blázen. Že se dostanu tak vysoko, jsem nepředpokládal. Neměl jsem žádnou průpravu, nic takového. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím.

Trochu mi přijde, jako by mě vedl osud. Vždycky když se třeba rozhoduji mezi dvěma projekty, postrčí mě vždy správně. Třeba spojení s mou manažerkou Gabrielou Dorantovou byl podle mě taky osud, který mě k ní postrčil záměrně. A jsem rád, že to udělal.

Skvělý. Prahu jsem si zamiloval hned. Mně se Praha moc líbí. Architekturou i rozpoložením lidí.

No tak já ne. Ústí nad Labem je taky královské město, jako Praha, a leží v krásné krajině. Pro mě ale tak pěkné jako Praha není, přeci jen ho poznamenal chemický průmysl.

Asi jo. Ona k tomu ta škola trochu vybízí. Když se stejné krevní skupiny v ročníku spojí, vznikají různé blbiny.

A rodiče byli daleko. Ale nic tak strašného, co by třeba hraničilo se zákonem, jsme nedělali. Jen pár věcí, které do školy nepatřily, třeba že jsme si o přestávce dali pivo. Bylo to super.

Pamatuju si na pocit, kdy jsem odjížděl z prvního kola přijímaček, seděl jsem s mámou ve vlaku a koukal se z okna. Říkal jsem si – sakra, tam já potřebuju být, přesně tam patřím. Do té doby jsem si to neuvědomil, ale když jsem viděl starší ročníky, co se o nás staraly během přijímaček, věděl jsem, že je to skupina, ve které musím být. Rozuměl jsem si s nimi a táhlo mě to tam. Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem udělal.

Není to tak, že by mě příroda nebavila, ale v tuto chvíli chci bydlet spíš ve městě. Člověk nikdy neví, kde bude za deset let, ale teď ve své životní situaci a svých letech si neumím představit, že bych bydlel ve vesnici za Prahou.

Ačkoli rád jezdím na výlety mimo město a někdy potřebuju být v přírodě a nadechnout se. Jsem přeci jen kavárenský povaleč, rád si zajdu ráno na snídani do kavárny, odpoledne na oběd, večer s přáteli na pivo, a nemusím kvůli tomu někam jet hodinu autem. Bydlení bych chtěl mít v centru města u zeleně.

Myslel jsem si, že k odpočinku mi stačí lehnout si na gauč, ale není to tak. Hlavu tím nevypnu. Rýpu se v práci a situacích, co mě ten den potkaly. Zjišťuju, že na chvíli opustit místo, kde pracuji, tedy Prahu, pomáhá.

Moje kariéra se v poslední době otočila víc ke kameře. A to mě moc chytlo. Zjistil jsem, jak mě to baví a co to se mnou dělá. A tak bych chtěl točit ještě víc a zabývat se rolemi před kamerou.

Měl jsem neuvěřitelné štěstí, protože během koronakrize jsem toho natočil tolik jako nikdy předtím. Vybavuju si pocit, který jsem měl během natáčení na Slovensku. Měl jsem první natáčecí den, nočku, tedy noční směnu. Přijel jsem po natáčení Tváře a směna byla do pěti do rána. Navíc jsem byl po sedmihodinové cestě unavený. Ale stál jsem pod filmovými lampami a říkal si, jak moc mě ta práce baví a nabíjí a že bych točil klidně tři dny v kuse. Byl jsem opravdu šťastný.

Chtěl bych delší dobu psychologicky pracovat na jedné roli. Občas mi přijde, že některé filmy u nás, a je to dáno i finančními možnostmi, jsou dost rychlé. A mě by bavilo vzít si těžkou kládu a půl roku se jí zabývat. Kdybych hrál třeba vojáka, chtěl bych jet na výcvik. Zažít dřinu. To je to, co mě láká. A taky bych si chtěl zahrát postiženého kluka.

Ano, přesně tak. To mě láká. Dát roli víc času, než se jen naučit text.

Obrovská. Anglicky se domluvím, ale zda bych uměl i přijímat připomínky režiséra, nevím. To jsou slovíčka, která jsem zatím asi neslyšel. Ale člověk může mít i překladatele, když jde o roli, za kterou si produkce stojí. Kdybych měl překladatele, šel bych do toho všemi deseti. A víte co? I bez něj.