Marek Dvořák: Práce záchranáře je extrémně návyková

Na Instagramu vás sleduje víc než dvě stě tisíc lidí, objevujete se i na dalších platformách. Stává se, že vás pacienti poznají?

Tady na urgentním příjmu to není tak časté, protože typickými pacienty jsou senioři, ale zrovna teď jsem tu měl paní, která se mě ptala, jestli se se mnou může po vyšetření vyfotit.

Při práci u záchranky mě lidi poznávají víc, tam často zasahujeme u dětí. Mezi maminkami s malými dětmi mám dost sledujících.

Hodiny ukazují osmou večerní a před vámi je noční služba. Troufnete si odhadnout, co vás v jejím průběhu čeká?

To se na urgentním příjmu odhaduje těžko. Dnešní večer je toho důkazem. Předpokládal jsem, že budu mít čas na rozhovor s vámi, ale musel jsem vás nechat čekat, protože nám sem přijelo šest sanitek s pacienty. Nevěděli jsme, kam dřív skočit. V tom je kouzlo urgentní medicíny - nikdy nevíte, co se stane. Můžou se tady teď rozrazit dveře a v nich bude maminka s dítětem v bezvědomí. Anebo bude směna relativně klidná.

Na záchrance můžeme výskyt případů částečně odhadovat podle sezony. V zimě nás často volají k úrazům na lyžích. Když se udělá hezky, vyjíždějí motorkáři, v období prořezávání stromů ošetřujeme pády z výšky. Zástavy oběhu a další případy zůstávají celoročně.

Předpokládala jsem, že na urgentním příjmu ošetřujete pacienty, kteří jsou na tom obzvlášť zle. Na chodbě jsem ale viděla lidi, kteří se živě bavili a působili, jako by čekali na běžné vyšetření u praktického lékaře.

To je tím, že na chodbě můžete vidět jen pacienty, kteří mají takzvaně nejnižší prioritu, jejich stav není tak vážný, přišli sem sami. Ti s vysokou prioritou obvykle přijedou záchrankou a o jejich příjezdu i stavu předem víme, nejdou tedy vůbec přes čekárnu.

Počkejte, podívám se do systému, koho tady máme zrovna teď… (obrací se k monitoru počítače) Vidíte, zrovna teď máme na příjmu jedenáct osob - neurologické potíže, bolesti zad, bolesti na hrudi, dvakrát podezření na infarkt, dále mladík s rozjetou paranoidní schizofrenií, který má pocit, že se ho někdo snaží zabít, jeden dekompenzovaný diabetik, mrtvice, závažné úrazy. Takový obvyklý mix.

Jaký je rozdíl mezi urgentním příjmem a pohotovostí?

Urgent řeší závažnější případy, zatímco pohotovost je takový praktický lékař po pracovní době.

Na pohotovost jdete třeba s infekcí močových cest, zatímco na urgent se závažnějším stavem, který vás ohrožuje na životě nebo hrozí trvalým poškozením zdraví.

S leteckou záchrannou službou zasahuje i v těch nejobtížnějších podmínkách. Potřebuje k tomu dobrou fyzičku.

Poradíte, kdy se má člověk na urgentní příjem dopravit sám s pomocí svých blízkých a kdy raději rovnou volat záchranku?

Ve chvíli, kdy si nejste jistí, je lepší volat záchranku. Nikdo se na vás nebude zlobit, když vytočíte linku 155 s tím, že se chcete poradit. Není to linka určená k tomu, abyste se poradili, co si počít se zarůstajícím nehtem, ale ve chvíli, kdy si nejste jistí, jestli nejde o problém ohrožující život, bez ostychu volejte.

Rozhodně nedoporučujeme transportovat svépomocí do nemocnice pacienta s podezřením na infarkt nebo mrtvici. Čas do ošetření se zbytečně prodlužuje, přitom o záchraně může rozhodovat každá minuta.

Stane se, že někdo veze příbuzného s bolestí na hrudi a před nemocnicí zjistí, že ten člověk už nereaguje. My se ho pak snažíme resuscitovat, přičemž ale ani nevíme, jak dlouho u něj zástava srdce trvá.

Naopak na drobné zlomeniny, běžné bolesti a podobné stavy záchranka není potřeba, stačí dojet sem do nemocnice, kde už se 0 vás postaráme, případně počkat na praktického lékaře.

I s podezřením na zlomeninu mohu jet na urgentní příjem? Já bych klidně počkala do druhého dne, až bude v našem zdravotním středisku otevřený rentgen…

Se zlomeninou bych nečekal. Příště sem klidně přijeďte!

Taky bych tu upozornil na jednu častou a nebezpečnou věc: nemůžete-li náhle hýbat rukou nebo nohou na jedné straně těla, může jít o příznak mrtvice. Pacient, který si řekne, že počká, jestli se to do druhého dne nerozhýbe, se připravuje o šanci na úspěšnou léčbu. Pokud mrtvici neléčíme do čtyř a půl hodiny od jejího vzniku, řešíme už pak jen pacientovu rehabilitaci.

Zrovna teď tady mám s příznaky mrtvice mladou holku, osmdesátý první ročník. Díky bohu, že přijela! Její stav je řešitelný, ale kdyby si řekla, že to zaspí a uvidí, jak to bude vypadat ráno, nejspíš by po probuzení měla už rozvinutou mrtvici, která by jí způsobila ochrnutí.

Když nesloužíte na urgentním příjmu jako dnes, jezdíte se sanitkou nebo vrtulníkem coby lékař záchranné služby Královéhradeckého kraje. Za jak dlouho od zavolání na linku 155 mohu očekávat váš příjezd?

K nejzávažnějším případům dorazíme zhruba za osm až devět minut od zavolání, což je super. Zákonný limit, dokdy od zavolání k vám záchranná služba přijede, je v České republice dvacet minut, ale snažíme se, aby ten čas byl kratší.

Dále platí, že povinnost vyjet, to jest uvést vozidlo s posádkou do pohybu, máme do dvou minut od přijetí výzvy.

Máte přehled, jak si stojí česká záchranná služba ve srovnání se zahraničím?

Jsou země, které jsou s námi srovnatelné, jako je Německo nebo Rakousko. Mám několik kamarádů, kteří pracují v Anglii, a ti říkají, ať si vážíme toho, co máme tady. V Anglii můžete na záchranku čekat i sedm osm hodin.

Profesor Beneš, špičkový neurochirurg, s nadsázkou říká, že při mrtvici je bezpečnější vlastními silami přeplavat kanál La Manche do pevninské Evropy než zažít britské zdravotnictví.

Ze svých vlastních zkušeností z dovolených pak vím, že jsou exotické oblasti, kde nic jako záchranka prakticky neexistuje a spolehnout se můžete leda tak na místního šamana.

Na svém Instagramu upozorňujete na chyby, které děláme při snaze poskytnout první pomoc. Zmínil byste pár tipů pro ty, kteří váš profil nesledují?

Nerad bych to formuloval tak, že upozorňuju na chyby, spíš se snažím předat, jak to dělat správně. Chci lidi motivovat a ukázat jim, že první pomoc zvládnou, že to není nic tak složitého.

Ale co mě hodně zlobká, to je strkání prstů do pusy a vytahování jazyka. A ještě víc mě štve, když pak někde v médiích čteme, že někdo někomu zachránil život právě tím, že mu vytáhl jazyk, aby mu nezapadl a neudusil se. Je to úplná blbost, snažíme se tenhle mýtus vyvrátit, bohužel je silně zakořeněný.

Stalo se, že nám sem přijeli rodiče s dítětem ve febrilních křečích. Tatínek tomu dítěti držel jazyk celou cestu autem, aby mu nezapadl. Když jsem mu řekl, ať tu ruku vyndá, zdráhal se, považoval to za nebezpečné. Až pak ty zkrvavené, pokousané prsty vyndal.

Uvolnit dýchací cesty člověku v bezvědomí je ale potřeba. Jak to udělat správně?

Stačí ležícímu lehce zaklonit hlavu. Lidé mají někdy tendenci člověku v bezvědomí hlavu něčím podložit, aby se neopírala o tvrdou zem, ale to je špatně, říkáme tomu polštářek do rakve.

Hlavně je dobré chtít pomoct a nespoléhat se na to, že to udělá někdo jiný. Ten „někdo jiný“ většinou neexistuje, popisuje se to jako takzvaný bystander fenomén. Čím víc lidí poblíž člověka v bezvědomí je, tím menší je pravděpodobnost, že mu někdo pomůže.

Někdy jde o vteřiny. „Když si nejste jistí, nebojte se vytočit 155,“ radí.

Pohybuji se v širším centru Prahy, kde můžeme na ulici vidět polehávat například lidi bez domova. Jak poznám, jestli daný člověk skutečně potřebuje zdravotní pomoc?

Odpočívajícího bezdomovce většinou poznáte, pravděpodobně bude ležet na místě, které je chráněné a kde nebude moc rušen, nebude ležet uprostřed ulice v nepřirozené poloze.

Stačí být pozorný a nevymlouvat se, zavolat 155 a pak už jen postupovat podle instrukcí, které vám na lince poskytnou. Operátoři jsou na práci s vystresovanými volajícími školeni, přesně vědí, na co se zeptat a jak vás co nejefektivněji navést k první pomoci. Sami v dané situaci nic lepšího nevymyslíte, proto je nejlepší soustředit se jen na dotazy a instrukce operátora a dělat, co vám řekne.

Volající prý bývají někdy netrpěliví, chtějí, aby záchranka co nejrychleji přijela, a obávají se, že operátor svými dotazy zdržuje…

Jenže operátor potřebuje vědět, o jaký případ jde, podle toho volí prostředky. Pokud jde o akutní, závažný stav, jako je například zástava srdce, může k případu vyslat jako první pomoc proškolené a defibrilačními přístroji vybavené policisty nebo hasiče, kteří mohou být na místě dřív než sanitka, která přijede po nich. Někdy je taky potřeba vyslat vozů víc nebo poslat na místo vrtulník.

Máte dvě malé děti. Jak prožíváte situace, kdy jako záchranář poskytujete pomoc dětem třeba po těžkých úrazech?

Do takových situací vstupuji jako profesionál, který má v danou chvíli odvést svoji práci. Daří se to do chvíle, než vám něco připodobní vaši vlastní rodinu nebo vaše vlastní děti. Jednou jsme resuscitovali holčičku a v jedné chvíli ji rodiče oslovili Laurinko. Moje dcera se jmenuje Laura. Představil jsem si ji na tom místě a udělalo se mi těžko.

Poradíte, na co si dát při péči o děti pozor?

Nejlepší je používat kondom a děti nemít, pak nemáte žádnou starost. (směje se) Ale když už tohle člověk prošvihne… Možných opatření proti úrazům je řada. Věřím, že rodiče dělají to nejlepší, co umí, přesto se dítěti může něco stát.

Například jste na oslavě, kde se sejde několik generací, rodiny s malými dětmi, rodiče i prarodiče. Děti si hrají nebo se batolí kolem a dospělí si povídají. Vždycky je ale potřeba, aby za každé dítě měl někdo zodpovědnost a věděl, že ji má.

Často se totiž v takových situacích stává, že se lidé spontánně střídají v tom, kdo dítě zrovna hlídá. A nesmí se stát, že ho v jednu chvíli nehlídá nikdo, protože jeden spoléhá na druhého.

Jak se vypořádáváte se situacemi, kdy přijedete řešit zástavu srdce a resuscitace už se nepodaří? Okolo stojí pozůstalí, kteří na vaši pomoc spoléhali.

Mám svoji práci rád a tohle k ní prostě patří. Umírání patří k životu. Když někoho resuscitujeme, pracuji i s příbuznými nebo blízkými daného člověka. Říkám jim, co právě děláme a proč. Takže jestliže resuscitaci ukončuji, je to dohoda nejen moje a celého týmu, ale i rodiny.

Když ti lidé vidí, že jejich příbuzného resuscitujeme už hodinu a jeho srdce stále nepracuje, a pokud vědí, že i kdyby srdce po té hodině náhodou naskočilo, jejich blízký bude mít těžce poškozený mozek, tak i sami řeknou, že s ukončením souhlasí.

Na Instagramu často radí, jak zamezit úrazům dětí. Sám má doma dvě.

Naštěstí případů nepovedených resuscitací není tolik, naopak si vzpomenu na řadu těch povedených. Stane se, že si myslíte, že pacient nemá šanci přežít, a jeho srdce se najednou rozběhne. To je za tu práci velká odměna.

Lidé nám často hezky a upřímně děkují i za resuscitaci, která se nepovedla, protože viděli, že jsme udělali, co se dalo. Proti přírodě bojovat nemůžete.

Co se děje potom? Odjedete s tím, že teď už si pozůstalí musí poradit sami?

Pohřební službu volat nesmíme, ani na ni předávat kontakty, abychom nebyli v podezření, že jsme s ní v propojení, ze kterého nám plynou výhody. Pokud vidíme, že je situace dramatická a daný člověk je hodně zhroucený, je možné zavolat interventy. Jsou to lidé od záchranky, kteří mohou přijet a zůstat s pozůstalými třeba i šest nebo osm hodin, poskytnout psychologickou podporu.

Stává se, že lidé volají záchranku zbytečně, a tím vás zdržují od závažnějších případů?

O tom, jestli záchranka vyjede, nerozhoduje volající, ale operátor, který telefonát vyhodnotí a s volajícím se dohodne. Není to tak, že zavoláte s tím, že máte příznaky běžné virózy, chcete záchranku a operátor vám ji automaticky pošle. Když si nevíte rady a nejste si jistí, nebojte se 155 zavolat.

Na vašem Instagramu jsem viděla příspěvky, z nichž je patrné, že je pro práci záchranáře potřeba i dobrá fyzička, třeba když s vrtulníkem zachraňujete člověka v hůře dostupném přírodním terénu. Čím se v kondici udržujete?

Sportuju. Někdy je těžké najít na cvičení volný čas, chci se věnovat rodině, ale snažím se to vybalancovat. Když už na tu práci člověk fyzicky nestačí, což může nastat, řekněme, v nějakých pětapadesáti letech, měl by umět odejít.

Může to být těžké, protože práce záchranáře je extrémně návyková, obzvlášť u letecké záchranky. Chtěl bych ji dělat co nejdéle.

Připadá mi, že jsem se pro tu práci narodil. Věděl jsem už od základní školy, že se stanu doktorem urgentní medicíny. V asi deseti letech jsem se zúčastnil kurzu první pomoci Českého červeného kříže a chytlo mě to. Splnil jsem si a žiju si svůj dětský sen.

Dělal byste svoji práci i zadarmo?

Dělal. Ale neříkejte to mým nadřízeným!