Marek Daniel: od Václava Havla k Tondovi Blaníkovi

Tenhle lobbista s chováním řeznického psa a vkusem pouťového vyvolávače dostává zakázky od známých českých politiků a není snad v Česku levárna, jež by nezačala zazvoněním jeho mobilu, který vytáhne z kapsy oranžových kalhot, doplňujících špičaté lakýrky.

„Byly to moje oblíbené kalhoty, ale teď je nemůžu v civilu nosit, jsou už Blaníkovy,“ konstatuje představitel bezuzdného politického manipulátora Marek Daniel (44).

„Část věcí, které má Tonda na sobě, jsou z mého šatníku, část vynalézavě shání za pár korun moje žena. Doopravdy by na oblečení takového lobbisty bylo potřeba zhruba půl miliónu, na to nemáme prachy. Ty troje nejfešáčtější boty nám věnoval obchod Classic Shoes.“

V současnosti to už děláme za výplatu, která není tak legrační jako na počátku. Když jsme začínali, brali jsme to jako zábavu a i teď je důležité, aby nás to bavilo.

Míváme nabídky, abychom s Blaníkem šli do nějaké komerční akce, dělali třeba nějakou show pro firmu, ale my se tomu bráníme. Buď to rovnou odmítneme, nebo si řekneme tak nehoráznou cenu, že to nikdo nemůže přijmout. My tu značku nechceme zničit, byť bychom si hodně přilepšili.

Oslovujeme lidi, kteří nemají problém se s naším humorem ztotožnit. Jsou to kamarádi, se kterými zrovna pracujeme, jako Ivana Chýlková, Honza Potměšil nebo Jiří Bartoška.

Lišák (herec Pavel Liška – pozn. red.) třeba bezvadně zahrál mluvčího Ovčáčka, Jirka Bartoška se toho zhostil taky parádně. V dílu, kdy mě vyrazí z karlovarského festivalu, nám zahráli i chlapi z ochranky, kteří za to chtěli jedinou odměnu – abych je vzal na Hrad na Letní shakespearovské slavnosti, kde jsem hrál ve Snu noci svatojánské. Byli úžasní, nezkazili jedinou klapku.

V Česku je lobbista pomalu nadávka. Ale třeba můj tchán má stavební firmu, často se mezi nimi pohybuje a tvrdí, že to jsou velmi slušní lidé. Já žádného nepotkal. Jsem ale přesvědčený, že většina normálně dělá svoje povolání. Ale jako ve všech profesích tam hajzlové určitě jsou.

S autorským týmem Marek Najbrt, Robert Geisler, Benjamin Tuček a producent Milan Kuchynka jsme dělali film Protektor (sedm Českých lvů za rok 2009 – pozn. red.) a další projekty. Takže se dlouhá léta známe i jako kamarádi. Povídáme si o všem, a tedy i o politice a stále negativnějších náladách v ní, a kluci už delší dobu hledali způsob, jak se k tomu vyjádřit. Když za mnou přišli s tím, co by chtěli psát, a že chtějí, abych to hrál, vůbec jsem neváhal.

Nemám dneska žádnou ikonu, ke které bych mohl vzhlížet a viděl v ní naději. Krade se už veřejně – všechny ty tendry, státní zakázky – jsem z toho nešťastnej. A jsem otrávenej a smutnej z čím dál víc otrávenejch a smutnejch lidí, vykořisťovanejch nějakým šéfem, například v podobě odbarvený blondýny, která, když se ozvou, je vyrazí a naverbuje si někoho, komu se vyplatí dojíždět třeba i ze Slovenska. Sociálnost tohoto státu se těžce rozpadá. A nálada ve společnosti se horší.

V mých očích odchodem Václava Havla. To byl člověk, který byl pro mnoho lidí ostrovem slušnosti a noblesy. Dneska se za prezidenta stydím. Je to trapárna.

Vůbec ne. První epizodu jsme zadarmo pověsili na Youtube, jmenovalo se to Sněhuláci a bylo to o Haškově povolební podrazácké misi do Lán. Původně kluci jednali s Českou televizí, jenže tam se jim to prý nehodilo. Začali jsme to tedy dělat se Streamem. Ukazuje se to jako dobré rozhodnutí, protože ve veřejnoprávní televizi se všechno schvaluje, což si vůbec nedovedu představit. Tak by Blaník nemohl existovat.

Lidi se s tím můžou ztotožnit, a když vidí, z čeho všeho si děláme srandu, tak si asi říkají, že to není tak ztracené, protože pořád máme svobodu slova. To je asi to nejcennější.

Mám-li čas, zúčastňuji se scenáristických schůzek a asi jednou se na můj nápad zrodil i scénář: díl o eurovolbách, kde vyrábíme šílený předvolební klip Tomáši Matonohovi. Občas mě něco napadne při natáčení. Záleží taky na tom, kolik je času.

Někdy dostanu scénář týden dopředu, jindy večer před natáčením. Největší práci samozřejmě odvádějí scenáristé v čele s Robertem Geislerem, Tomášem Hodanem a Honzou Bartesem, konečné slovo má režisér Marek Najbrt.

Čekali jsme na Marka Najbrta, který točil seriál Já, Mattoni. Další důvod byl, že už mě ten koloběh trochu unavoval. Aby to bylo dobré, musí to taky bavit.

V listopadu jsme tam byli na pozvání Českého centra. Promítaly se tam některé díly s anglickými titulky, pak následovala diskuse. Při promítání jsme seděli na baru a pili pivo. Nejprve jsme byli zváni a pak, když jsme už svůj limit od hostitelů vyčerpali, jsme si piva kupovali za své, a Londýn není zrovna laciný.

Takže když na závěr padl dotaz, zda je možné si udělat selfíčko s Tondou Blaníkem – v narážce na epizodu z karlovarského festivalu – řekl jsem, že ano, ale za pivo. Načež se vytvořila dlouhá fronta s nachystanými pivy. To bylo moc příjemné překvapení. Celkem se mi podařilo vyselfíčkovat pro naši partu 29 piv a jednoho panáka.

Drtivá většina byli krajané žijící v Londýně. Povídal jsem si ale třeba s čínskou studentkou a ptal jsem se, zda tomu rozuměla. Ona tvrdila, že si to náramně užila. Vypadá to, že by to mohlo fungovat i bez důkladné znalosti české politiky. To mě potěšilo.

Mně se vždycky líbí začátky a konce sérií, kde nějakým způsobem ulítáváme a nemusí nutně souviset s politikou. Tu ale diváci chtějí nejvíc. Můj oblíbený díl je tedy obvykle ten, který diváky tolik nebavil: třeba jak se mi zdálo o Václavu Havlovi a dal jsem se na charitu, což se úplně odklonilo od základního charakteru Tondy Blaníka.

Lidé mají prostě rádi, když poukazujeme na reálné, veřejně známé nepravosti, i když to děláme s velkou nadsázkou.

Ještě jsem je neviděl. Na to, abych se podíval na sebe jako na Václava Havla, potřebuju větší odstup. Za sebe ale vím, že i kdyby mě všichni poslali do háje, odvedl jsem to nejlepší, co jsem mohl. Nikdy jsem se tak magorsky na žádnou roli nepřipravoval.

Já se na sebe vůbec nemusím dívat. Na Blaníka se dívám, a to čistě kvůli dramaturgickému vývoji. Není to pro mě úplná hitparáda, ale dívat se na to musím, protože musím sledovat, kam se vyvíjíme.

Vymysleli jsme linku mimo politické kauzy, která se začne prolínat novou sérií. Budeme se trochu víc zabývat soukromím osazenstva kanceláře Blaník. Mohu prozradit, že v rámci politických machinací dojde načas ke změně prostředí, kde se to celé odehrává.

To je samozřejmě jeho slabá stránka a nemohu vyloučit, že Tonda udělá něco, co Zemana v maminčiných očích natolik očerní, že se s ním rozejde. Bude to ale drahé.

Při úvahách o filmu narážíme na to, že se pohybujeme v zábavě na sedmi minutách a pro film, který má aspoň 90 minut, musíte mít příběh. Otázka je, zda by na to několik kauz vystačilo. Jestli by se k tomu přidalo soukromí Tondy Blaníka… Těch otázek je moc.

Hraju třeba v Divadle Palace v režii Martiny Krátké, herečky Švandova divadla, v německé komedii Znovu a líp. Vyrostl jsem v experimentálním divadle, celý život žiju v experimentech a poprvé jsem si teď zahrál konverzační hru a strašně si to užívám. Jsem rád, že se to líbí i mým blízkým. Martina je opravdu dobrá režisérka.

Podobné pocity z hraní jsem měl ve školním divadle JAMU, když jsme dělali s Arnoštem Goldflamem Tři sestry.

Patřím k hercům, kterým když se chvíli před představením řekne, že se nehraje a mají volno, jsou šťastní. Mám rád ten pocit volného času navíc. Když se ale začne hrát, strašně mě to baví.

Když za sebou máte únavný den a víte, že večer jdete hrát něco, kde máte kýble textu… Tak se mi úplně nechce. To se mi v případě Znovu a líp nikdy nestalo.

Moc teď spolu nejsme, plány kujeme, ale nějak to časově nevychází. Tímto ale vyzývám Pepu Poláška, aby konečně uspořádal oslavu svých padesátin, jak slíbil! Tam bychom mohli něco vymyslet.