Článek
O čem je představení Lov na losa, které mělo nedávno premiéru v Divadle Palace?
Je to těžko uchopitelná hra, ale když jsem se do ní ponořil, stala se velmi přehlednou. Charakterizoval bych ji jako sociální tragikomedii, ze které si každý může něco odnést. Na té hře mě fascinuje poměrně přesný vhled na to, jak funguje současná společnost. Jak daleko se dostala moje i předešlá generace a jak se nedokáže vymanit z toho, co dříve žila.
I když je to hra původně polská, já hraji v počeštěné verzi estébáka, který je nyní ve vysoké generalitě armády a jezdí na mise do Iráku a Afghánistánu. Jsme v tom příběhu o deset let zpět oproti současnosti, ale to na jevišti moc neřešíme. Diváci to mají šanci poznat jen na typech telefonu, které tam používáme.
Jaký je váš postoj k těmto lidem, kteří se zapletli s minulým režimem?
Můj postoj se odvíjí od toho, co rozhodne právo a soud. Vadí mi, že před něj tito lidé nebyli postaveni. Bez toho nemohu vědět, do jaké míry nesli, či nenesli vinu. Stavím se k tomu tak, jak by se měl stavět asi každý. Existuje presumpce neviny, a dokud člověk není odsouzený, nemá smysl mu za něco nadávat.
Někdo prokazoval aktivní udání, jiného skřípli. Lze to měřit stejně?
Znám i lidi, co u StB být museli. A dokonce jsem s takovými lidmi i spolupracoval. Vím, že to jsou normální lidi. Ale když pak uvidím papír od soudu, že někdo ubližoval, a je tedy vinen, uznám ho vinným také.
V komedii Lov na losa, která se stala hitem evropských scén, exceluje v roli generála.
Dostal jste se někdy do situace, kdy jste byl nucen zvažovat volbu prospěchu oproti morálce?
Vyloženě ne. Pro mě se režim zlomil, když mi bylo osmnáct. Do té doby jsem se do takové situace nedostal. Realita byla taková, že jsem neměl příliš prokomunistické rodinné zázemí. Kličkoval jsem v tom různě.
Byl jsem třeba v pionýru a SSM, nikdy ale jako aktivní kretén, který by postavení v těchto organizacích využíval. Třeba ve Svazu mládeže jsem byl nakonec i rád, protože díky tomu, že jsem byl svazák, jsem mohl na střední škole skákat padákem. Kvůli tomu jsem šťastný, že jsem tam byl.
Byl jsem naučený poslouchat, k tomu mě vedly i školy. Necítím, že bych byl svobodný člověk, protože toto mě hodně ovlivnilo
Jaké jsou vaše vzpomínky na období před listopadem?
Většinu toho času jsem byl ještě dítě. V době náctileté dospělosti jsem odešel z Prahy na dřevařskou průmyslovku na Šumavu a tam bylo samozřejmě vše, co se ve společnosti odehrávalo, slyšet daleko méně. Chodil jsem sice v Praze na Palachovy týdny, ale nebyl jsem politicky vyloženě aktivní.
Dětství jsem si poměrně užíval a až zpětně mi docházelo, že jsem musel poslouchat jen zpěváky, které jsme museli povinně poslouchat všichni. A žádné jiné.
Teď si říkám, že jsem mohl mít za jiných podmínek jiný rozhled. Také jsem byl ve všem naučený poslouchat a k tomu mě vedly i školy. Necítím, že bych byl v současné době svobodný člověk, protože se domnívám, že toto mě hodně ovlivnilo. Stále to ze sebe nemohu dostat.
Jak se váš pocit nesvobody projevuje?
Třeba tak, že kdyby mě přepadla euforie, tak bez ohledu na popularitu bych nebyl schopen si ji užít ve veřejném prostoru. Jsem plný zábran, že toto a tamto se nesmí. Možná v tom trochu vychovávám i své děti, ale snažím se to spíš nedělat.
Do společnosti si rád vyrazí s manželkou.
Ve spontánních projevech vám asi popularita nepomůže. Všímají si vás lidé?
Jak kdy. A samozřejmě že nepomůže. Vím, že popularita k mé práci patří, a jsem za ni rád. Naštěstí v mém případě není tak fatální, ale celkem snesitelná.
Když jsem se šel projít na festivalu ve Varech s Jirkou Macháčkem, tak bych zájem lidí tak jako on neustál
Mnoho rolí, ve kterých jste se ukázal, bylo dost výrazných. Neříkejte, že vás jako Tondu Blaníka diváci nezvali na skleničku!
Ale to jo, nicméně taková popularita jde ve vlnách a zase odezní. Teď zase začínám být trochu známý jako pan režisér z reklamy na poskytovatele energií. Blaník už trochu slábne, ale když seriál běžel a zájem byl na vrcholu, bylo to ostré.
Přiznám se, že to s popularitou neumím tak jako třeba jiní kolegové. Když jsem se šel projít na festivalu v Karlových Varech s Jirkou Macháčkem, tak bych zájem lidí tak jako on neustál. On se s neustálým úsměvem na vzdálenosti 650 metrů mezi dvěma bary, z nichž jsme přecházeli, asi dvěstěkrát podepsal, usmál se u toho a ještě z toho měl legraci.
Karel Gott to se svými fanoušky dělal stejně.
Ano. To byl jeden z těch, které jsem v dětství musel poslouchat.
Ve filmu Prezident Blaník hrál svéráznou postavu vlivného lobbisty Tondy Blaníka.
Zbavil jste se už toho, že vás lidé brali jako Havla podle seriálu, kde jste ho hrál?
Občas mě ještě někdo tak osloví. Jen milý pán, co nám dohlížel na rekonstrukci koupelny, mě dodnes zdraví „dobrý den, pane prezidente“. Takové reakce jsou milé. Dodnes jsem nebyl schopen se na celý film podívat, viděl jsem jen asi šest minut. Nerad se na sebe dívám.
Jednou jsem vyprávěl režiséru Robertu Sedláčkovi, jak se nerad dívám na takzvané kopry, tedy kontrolní produkci na monitoru. Vidím tam pak chyby, které tam třeba ani nejsou. Většina herců se na sebe nerada dívá právě z těchto důvodů.
K úspěšnému internetovému seriálu Třídní schůzka jste stvořil námět. Co vás inspirovalo?
Ano, přišel jsem s námětem, protože mě fascinovalo, jak lidi v online prostoru ztrácejí zábrany. Jsou více uvolnění a víc se projeví jejich charaktery, což byla moje zkušenost z online třídních schůzek v době lockdownů.
Schůzky, které by mohly trvat 10 minut, trvaly hodinu a ztrácely smysl. Jasně, že v seriálu je to celé nafouklé a scenárista Robert Geisler a režisér Marek Najbrt do toho ještě přidali technicky nezdatnou učitelku, čímž vše vygradovalo. Můj námět se tím posunul.
Navrhl jsem i způsob natáčení, protože kdyby se to točilo běžným způsobem, normálně, bylo by to velmi drahé. Takhle jsme v jedné vile postavili všechny domácnosti a podstatná část seriálu se mohla natočit za tři dny.
Jaký je váš názor na virtuální realitu?
Nemám Facebook a nikdy ho doufám mít nebudu. Ale mám WhatsApp, který Facebooku patří. Ten celkem využívám, neboť na něm lze vytvořit uzavřenou skupinu a domlouvat se v ní třeba na divadle. Zjistil jsem ale, že to používám i na jiné zálibné věci, a někdy se až divím, kolik příspěvků tam dávám. Vše je o míře.
Někdy pozoruji s údivem filmy z Ameriky 20. a 30. let minulého století a říkám si, kolik tam již tehdy měli techniky. Neměli sice počítače a mobily, ale měli telefon, rádio a kino, a kdo chtěl, mohl být již tehdy závislý. Jasně že ne v takový míře.
Snažím se, aby naše děcka byla v tomto ohledu střízlivá a aby byly nastaveny hranice, které jakž takž dodržují. Dokonce si všímám, a jsem tomu rád, že se ve svých deseti a dvanácti letech umějí bavit s dospělými, když třeba jdeme do hospody. Odmalinka mají zakázáno být zbůhdarma na telefonu.
Sice mě trochu trápí, že u sebe někdy pozoruji závislost na televizi, ale beru to jako součást mojí práce. Šílené mi připadají hoaxové války, které se ve virtuálním prostoru vedou. Vůbec nevím, zda to lze nějak řešit, vždyť přece máme svobodu slova.
Co mi vadí mnohem víc, je spotřební svět. Že se věci už v principu vyrábějí tak, aby nešly upgradovat. Uběhnou čtyři roky, všechno je staré a nepůjde do toho nahrát nové aplikace. A také mi vadí to, jak se vše ukládá do virtuálního prostoru. Synkovi jsem nedávno zařizoval počítač a vše už je tam na cloudu.
Velmi těžko, ale vrátil jsem se k tomu, že zase čtu. A náš dvanáctiletý synek někdy čte až 300 stran denně
Kluk si napíše s kámoši svou tajnou abecedu, uloží si ji do počítače, a aby se k ní potom dostal, bude muset být někde na wifině. To už mi přijde příšerné.
Víte, já chápu, že svět se nezadržitelně vyvíjí. A že je nutné, aby lidi měli práci, protože jiným motivem si tento vývoj nedovedu vysvětlit. Kdyby polovina planety neměla do čeho píchnout, asi by se stala zhýralou a vyvraždila nás pracující.
Ale touhle debatou bychom se asi dostali až ke konci světa, protože já vážně nevím, co s tím.
Reálný svět je vytlačovaný a my jsme vtahováni do jeho virtuální nápodoby. Souhlasíte?
Ano. Je to strašné, co na to říct? Já to s dětmi řeším limity a sám si někdy ulítnu, když musím za jeden den vidět několik dílů skandinávského thrilleru. Ale nevyhledávám to příliš.
Velmi těžko, ale vrátil jsem se k tomu, že zase čtu. A náš dvanáctiletý synek někdy čte až 300 stran denně. A baví ho to!
Jak dbáte na to, abyste byl v kontaktu i s tím skutečným světem? Setkáváte se třeba s přáteli?
Před dvěma lety jsem začal běhat, což je dobrý kontakt, a mám ho i díky jízdě na kole. Někdy se vybodnu na veřejnou dopravu a chodím po celé Praze pěšky.
Co se týče setkávání, máme chalupu, kam často jezdíme, přirozeně se tam setkáváme se sousedy. Když jsme hledali místo, kde si chalupu pořídíme, stáli jsme o lokalitu, kde ji mají i jiní kamarádi. Jimi jsme teď hezky obklíčení.
V divadelní hře Bouře na Letních shakespearovských slavnostech vystoupil jako nepřehlédnutelný sklepmistr a opilec Stefano.
No a v Praze je to jiné. Duší jsem hodně Brňák, protože jsem tam strávil 17 let. Když jdu v Brně z hlavního nádraží do HaDivadla, zaručeně potkám aspoň dva známé, z nichž jeden bude mít chvilku času zaskočit na kávu.
Tady v té Praze se vše musí domlouvat předem, a to mě docela mrzí. Praha holt není Brno, tamější společenský život mi vyhovoval víc.
Hodí se vám dřevařská škola k chalupaření?
Abychom si rozuměli, dřevařství je obor těsně před nábytkářstvím, takže já bych díky škole uměl leda tak dodat řezivo a rozkrájet kládu. Navíc jsem byl dost příšerný student. Ještě že jsem šel na JAMU. Ale bez ohledu na dřevařskou průmyslovku jsem už od dětství pořád něco slepoval a stavěl. Takže se na chalupě hodně realizuju.
To jste další z herců, kteří mi zbořili iluzi o nepraktických umělcích.
Takových je mezi námi také dost, ale stejně tak je mezi herci třeba i dost dobrých kuchařů.
Patříte k nim?
Vařím často a rád, ale jestli jsem výborný kuchař, to nevím. Umím však uvařit z čehokoli kdykoliv cokoli, protože mi jde improvizace.
Manželku do kuchyně nepustíte?
Když vařím, tak vařím sám. A to je tak ob dva tři dny. Moje žena je vegetariánka, ale je toho názoru, že si k tomu musí dojít každý sám. Takže naše děti maso jedí. A já se snažím jim ho vařit, protože mi přijde jako dobrý zdroj bílkovin.
Zmínil jste, že Lov na losa je původně polská hra. Jaký je váš vztah k Polsku?
Velmi dobrý. Zkoušeli jsme s českým režisérem, který je ale mnoho let uměleckým šéfem divadla ve Vratislavi. I od něj vím, že nás Poláci mají upřímně rádi. Já je mám taky moc rád.
Příští rok se chystáme Polsko více poznat a zajet tam k moři. Dvacet stupňů mi na koupání stačí a dětem taky, protože je otužuju. Žena tam asi nevleze, ale to se nedá nic dělat.