Marek Daniel: Jsem kutil a na chalupě potřebuju mít dílnu

Vím o vás, že jste si s manželkou pořídili chalupu někde poblíž svých kamarádů. Dá se tedy říct, že tam žijete podobně jako chataři v osadě?

Koupili jsme si chalupu u Dobříše a shodou okolností i v osadě, ale ne chatařské. Tvoří ji jen šest domů, tři patří lufťákům a tři místním, ani nemáme vlastní „ceduli“. Kamarádi mají chalupy v podstatě přes kopec, ale během těch šesti let, co tam jezdíme, jsme se už spřátelili i se svými sousedy.

Nejsem tedy chatař a život v chatové osadě nijak blíž neznám, ale jsem chalupář a víceméně všechny věci spojené s péčí o chalupu mě baví. Ostatně to znám už od dětství. Přestože se tedy s okolím kamarádíme, přece jen je to něco jiného.

Atmosféru chatových osad jste tedy osobně blíž nezažil, ani v pubertě?

Zažil jsem jich spoustu, jenže co se dělá na chatě v tomhle věku? Narazí se sud. Takže my jsme se tam vždycky chovali jako taková víceméně uzavřená společnost a moc jsme nesledovali, co se dělo okolo nás. Ale té sounáležitosti chatařů jsem si přece jenom všiml, proto mě tak baví i seriál Osada. V něm je všechno samozřejmě vyhrocené do extrému, protože běžná realita by diváky tolik nebavila, ale přijde mi to velice vtipně vykloubené. Vždyť je to tam jedno pako vedle druhého.

S Ivanou Uhlířovou hrajete manžele Kociánovy, nové osadníky. Co jsou zač?

Taxikář s psychicky labilní ženou a jeblejma dětma. Velký chatař to není, všechno chce jen „nalakovat“ a prodat. Rodina je pro něj ale strašně důležitá, i když to tak vůbec nepůsobí. Mlátí děti, ale navzdory tomu je nějakým prapodivným způsobem miluje.

Mezi sousedy vaše postava moc dobře nezapadne. Zlepší se to aspoň časem?

On je to opravdu strašnej vůl, takže s nikým žádný velký kamarádský vztah nenaváže, i když se účastní společných akcí.

Ale na druhou stranu se tam odehraje situace, kdy mi Pavla Beretová masíruje zraněná záda, což si člověk obvykle musí něčím zasloužit. Víc prozrazovat ale nemůžu.

Přiučil jste se při natáčení seriálu něčemu praktickému ze života chatařů, co můžete využít na chalupě?

Ne, ničemu. Ale i kdyby byl Kocián zručný chatař, tak bych si toho asi ani tolik osvojovat nemusel.

Vraťme se k vaší chalupě. Byla pro vás blízkost přátel při jejím hledání důležitá?

Byla, ale těch kritérií jsme měli oba se ženou samozřejmě víc. Hledali jsme ji asi pět let. Objevila se asi před šesti lety, v podstatě to byla taková poslední nabídka před zimou. Z fotek ani nevypadala moc lákavě, nakonec ale naplnila naše základní podmínky, a jedna z těch mých byla právě nevelká vzdálenost k nějakým kamarádům. V okolních vesnicích tak teď máme troje blízké přátele.

Co pro vás bylo ještě podstatné?

Žena například chtěla, aby to bylo do hodiny od Prahy, což já jsem asi úplně nepotřeboval. Pro mě bylo zase důležité, aby zahrada nebyla větší, než jakou bych byl schopný udržovat, a taky jsem chtěl mít dílnu. Jiné nároky jsem, myslím, neměl. Ale nějaké striktní podmínky, kromě toho dojezdu, jsme si nedávali. V podstatě jsme se řídili pocitem, jakým na nás vždycky zapůsobil konkrétní dům i místo.

Zmínil jste dílnu, to vypadá, že jste kutil. Lákalo vás koupit si chalupu i proto, abyste měl co opravovat? Je to pro vás relax?

Je, ale zrovna teď jsem z toho poměrně dost vyčerpaný a jsem šťastný, že ten největší kus už máme za sebou. Letos v létě jsme se konečně dostali do fáze, kdy je hotové všechno, co chalupa z našeho pohledu potřebovala.

Ono je to stavení poměrně velké, a práce je na něm proto opravdu hodně. Teď už jsou přede mnou naštěstí jen věci, které udělat chceme, ale nemusíme. Samozřejmě jsem to nedělal všechno sám, například na stavební práce jsem našel v osadě kamaráda a jeho tatínka. Další kamarád, sochař a kameník, se postaral o kamenné vstupy do zahrady a čeká nás ještě menší terasa. Občas jsem jim jen s něčím pomáhal. Drobných věcí, jako jsou opravy nábytku a nějaké ty vychytávky na míru, tam na mě ale zbývá pořád ještě dost.

Život na chalupě znáte od dětství. Děti ale někdy nemají chalupaření a chataření rodičů moc v lásce, zvlášť v pubertě. Jak to bylo u vás?

Jezdil jsem na chalupu k tátovi a jeho druhé ženě, mé milované mamce, měli ji u Telče, a moc mě to tam bavilo. Trvalo to, myslím, až do vysoké školy. To kutilství se ve mně nějak utvářelo právě tehdy a tam. A po té letité pauze jsem si nakonec pořídil chalupu taky.

Pokud se nemýlím, máte na Vltavě loď nebo hausbót, takže máte vztah i k řece. Jak jste se k tomu dostal?

Narodil jsem se v Praze u Apolináře a z porodnice jsem byl vržen do bytu na nábřeží Vltavy. Postupně jsme sice pak migrovali po městě, ale narodil jsem se právě na tom nábřeží. Nemám ani loď, ani hausbót, ale boudu, takovou garáž na vodě. Je to sice taky plovoucí zařízení, jenže ne samostatně plovoucí. Nemá motor a stojí na sudech. Můžu ji ale odpoutat od břehu a dát ji někam převézt.

No, a v té boudě kotví loď, taková malá Perla, kterou jsem ukutil z vraku dávno předtím, než jsme si koupili chalupu.

Máte na ni vůbec ještě čas, když v posledních letech jezdíte na chalupu?

Vymyslel jsem to tak, aby bouda i loď byly v podstatě bezúdržbové, i když samozřejmě je tam občas potřeba něco opravit. Téměř každé léto vyrážíme na plavbu po českých řekách, letos jsem ale vynechal kvůli problémům se zády. Během roku tam můžeme odpočívat nebo se tam učím texty.

K tomu jsem ji často využíval, když jsme se připravovali na natáčení seriálu Kancelář Blaník. Poslední dobou tam jezdím spíš jen na brigády do klubu a kvůli údržbě před letními plavbami. Je tedy pravda, že moc času na ni nemám, a možná brzy přijde doba, kdy budu muset začít přemýšlet, co s ní dál, ale zbavit se jí zatím nedokážu. Získal jsem ji totiž už před lety, když jsem přišel z brněnského angažmá do Prahy.

Co na ni říkají vaše děti? Bouda na vodě, to vypadá dobrodružně, ne?

Děti s námi občas jedou po řece na menší výlet, líbí se jim tam, a tak si právě říkám, že jim ten zájem třeba vydrží až do doby, kdy se o ni budou chtít starat samy.

Baví je jezdit na chalupu stejně, jako to kdysi bavilo vás? Nehledají kolem domu zoufale signál, kde by se připojily na internet?

Nehledají, za to jsem rád. Internet v mobilu a hraní her jsme jim dovolili na půl hodiny denně ve všední den a o víkendu hodinu. Obejdou se bez toho. Kdyby tu seděly s námi, buď by nás poslouchaly, nebo by si vzaly z tamté poličky nějakou knížku.

Synovi je třináct, ten si na chalupě někam zaleze a čte si nebo třeba hraje ping-pong, klidně i sám proti stěně. Dcera je o dva roky mladší, ta si zase v jedné místnosti vytvořila obrovskou jízdárnu pro svoje plastové koníky. Teď už ji to ale trochu přestává bavit a ve svých jedenácti letech hlavně chodí s třináctiletou kamarádkou na návštěvy do okolních vesnic. Pomalinku už si chystám brokovnici.

Diváci mívají sklon spojovat si herce s nějakou jeho výraznou rolí. Jste pro lidi pořád ještě Tonda Blaník?

Pořád to přetrvává.

A co Václav Havel, kterého jste hrál v televizním cyklu České století?

To už málokdy. Jestli mě dneska někdo na ulici pozná a osloví mě, tak kvůli Tondovi. Ale uvidíme po Osadě. Kluci teď budou možná zvát na panáka Frantu Kociána.

Vrátí se ještě někdy politicko-satirický internetový seriál Kancelář Blaník?

Pevně doufám. Přinejmenším se snažím producenta sem tam trochu pošťouchnout, ale mám pocit, že všichni jsou teď strašně moc zaměstnaní, a obzvlášť po pandemii, takže na to není čas.

Pokračování se plánovalo, pro seriál jsme měli dokonce už připravenou úplně perfektní novou partu - tedy tu, která tady teď vládne -, ale když přišla válka na Ukrajině, z etických důvodů jsme to pochopitelně nenatočili.

Máte tedy v plánu už další téma?

Témata jsou pořád. Obzvlášť teď! A nedej bože, že by Tonda pomáhal mistrům ve volbách na Slovensku… Ale to nezávisí na mně. Jsme tým šesti lidí a je potřeba se sejít, naplánovat to, začít psát a pak to natočit.

Než jste přišel do Prahy, byl jste dvanáct let v angažmá v brněnském HaDivadle. Nechybí vám?

Na to se těžko odpovídá. To víte, že mi chybí. Byly to krásný a divoký roky a zažil jsem tam opravdu fascinující divadelní období. Kluci postupně odcházeli do Prahy, ale já jsem to tam pořád nechtěl opustit. Jenže potom se dramaturgie z mého pohledu zhroutila, a tak jsem odešel taky, na volnou nohu.

Pro odchod z Brna jsem měl ale ještě další důvod - moji ženu, která je z Prahy. Každopádně ten pocit sounáležitosti, který jsme zažívali v HaDivadle, byl skvělý. Něco podobného jsem zažil ještě poslední tři roky Divadla Komedie s uměleckými šéfy Davidem Jařabem a Dušanem Pařízkem. Nepatřil jsem sice mezi kmenové herce, ale než tam soubor musel skončit, udělal jsem s nimi čtyři inscenace.

Nicméně od počátku srpna mi pocit sounáležitosti se stálým souborem definitivně přestává chybět, protože jsem nastoupil do angažmá v Národním divadle.

Říkala jsem si, jestli se něco takového nechystá, protože jste tam v poslední době hostoval už ve dvou inscenacích.

Pokud bych měl počítat i Laternu, tak ve třech, před lety jsem tam totiž udělal Humman Locomotion se SKUTR (režijní duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - pozn. red.). Další nabídka na hostování přišla ještě za umělecké šéfky činohry Daniely Špinar.

Pak přišlo třetí hostování, ve Furiantech, v režii Martina Františáka, kteří měli premiéru letos na jaře, a to už souviselo s novým uměleckým vedením činohry, režijním duem SKUTR. A potom od nich přišla nabídka stálého angažmá.

Zvažoval jste ji?

Už jsem toho se SKUTR zažil hodně a vždycky to bylo jen dobré, takže první, co jsem si pomyslel, bylo: Panebože, jasně že chci! Nesmírně si toho vážím. Oni dokážou pracovat jak s kýčem, tak s velice niterným a častokrát i autorským pohledem na věc. Jsou fascinující a já jsem u toho chtěl být.

Věřím, že pro činohru Národního divadla budou právě oni ti praví, čímž samozřejmě vůbec nechci soudit ta minulá období. Vždyť jsem je ani podrobně nesledoval.

Po letech na volné noze tedy zase ochutnáte, co to je, být stálým členem nějakého souboru a mít možná i vlastní šatnu.

Národní divadlo je opravdu obrovská instituce, a proto si myslím, že tamní angažmá bude úplně jiná zkušenost. Vždyť jen činohra má asi padesát herců.

Nedávno jsem mluvil se Sašou Rašilovem a ten vzpomínal, že nějakého svého kolegu nepotkal strašně dlouho, přestože spolu byli v Národním už pět let. (směje se)

Dost jste točil, nebude to teď trochu problém, sladit natáčení a zkoušení v divadle?

Víte, kdo je na tom podle mých zkušeností při slaďování závazků nejhůř? Herec na volné noze. Nabídne sice filmové produkci volné termíny, ale produkční většinou čekají s potvrzením na ostatní protagonisty, až jak se uvolní z divadelních zkoušek ve svých stálých angažmá. Já se tedy naopak těším, že se teď dostávám na ten druhý břeh!

V poslední době jsem se navíc věnoval hlavně divadlu, i když je pravda, že zrovna loni jsem byl vytížený víc, to jsem točil Osadu a film Sucho s Bohdanem Slámou (premiéru bude mít až příští rok - pozn. red.). Takhle to ale samozřejmě není pořád.

Původně jste začal studovat loutkoherectví. Myslel jste to s loutkami vážně, nebo jste už tehdy pomýšlel na činohru?

Kdyby nepřišla sametová revoluce v roce 1989, nejspíš bych po dřevařské průmyslovce zůstal v oboru, a dnes bych asi pracoval s klukama někde na pile.

Jenže se nám najednou otevřela spousta možností a táta, který dělal technika pro loutkové divadlo, objevil někde v novinách, že se na JAMU otevírá dodatečně loutkoherecký obor. Zkusil jsem to, vyšlo to.

Takže loutky byly jen záminka?

Kdepak, s loutkami jsem to myslel naprosto vážně! Sice jsem chtěl jít studovat dál i proto, abych nemusel jít hned po maturitě na vojnu, ale když tak o tom přemýšlím, k divadlu mě to táhlo odjakživa.

Jsem přesvědčený, že bych se k němu nakonec stejně nějak dostal. Už během studia na JAMU jsem se začal věnovat činohře a hned po škole jsem nastoupil do HaDivadla, ale dlouhá léta jsme pak ještě s přáteli provozovali loutkové divadlo Československo, v podstatě poloprofesionálně.

V brněnském Kabaretu Špaček jsme odehráli spoustu představení. Kombinovali jsme v nich činoherní herectví s animováním plyšových hraček a k tomu jsme používali jako loutky různé běžné předměty. Z mnoha nejrůznějších důvodů teď nehrajeme, ale strašně mi to chybí. Možná se k tomu jednou přece jenom vrátíme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: České století