Marek Adamczyk: Nevím, co by muž chtěl víc než spokojenou ženu

Měli jsme štěstí, že minulý rok byla opravdová tuhá zima, a Poslední závod se natáčel ve skutečně autentických podmínkách. Navíc byla v té době všechna divadla zavřená, všichni jsme se mohli soustředit jen na natáčení. Moc rád na to vzpomínám.

Šlo o něco jiného. Emericha Ratha nehraju sám, jeho starší verzi ztělesňuje Oldřich Kaiser. Režisér Tomáš Hodan potřeboval někoho, kdo by mu typově odpovídal. Zřejmě jsem mu do toho zapadl.

Jen jsem ho upozornil, že zatímco má pan Kaiser modré oči, já hnědé. Nakonec dostal tónované čočky on. Z hnědých prý modré nejdou udělat.

Byla však zamlčovaná, protože byl německé národnosti. Závodil přitom za české týmy, byl oddaný Čechoslovák, fenomenální univerzální sportovec. Když se v padesátých letech točil film Synové hor, do příběhu Hanče a Vrbaty se politicky nehodil, ale při natáčení působil jako odborný poradce a zahrál si při té příležitosti epizodní roličku.

Dřevěné lyže nemají hrany, takže se nedají dělat oblouky, jak jsme zvyklí. Můžete jen přenášet váhu. Vázání je velmi primitivní, máte volnou patu, takže na sjezd to není úplně ideální. Na běžkování jsou zase těžké.

Trénoval nás Aleš Suk, krkonošská lyžařská legenda, kdysi trénoval i Evu (Samkovou - partnerku). Udělal nám skvělou přednášku o tom, jak se lyžovalo, i o postavách, které jsme hráli.

Párkrát jsem ho udělal, ale není to vůbec jednoduché. Většinou nás v záběrech zastoupili chlapi, kteří se věnují historickému lyžování. Když Aleš Suk ten film viděl, byl s námi spokojený. Nedávno jsme v těch lyžích absolvovali desetikilometrovou trať na Jizerské padesátce a to jsem si užil.

Půjčila mi svoje trenéry, doprovázel jsem ji na tréninky, dělal jsem jí sparingpartnera na atletice a při posilování. Občas jsme spolu vyrazili na běžky. Nemusím říkat, že mi na prvních pěti kilometrech utekla. Běžkuje od malička.

Když máme čas, což je zřídka, tak ano. Já na lyžích, ona na snowboardu.

Závod, kde se zranila, nevysílali v televizi, na internetu, kde se daly najít průběžné výsledky, jsem viděl, že na týmových závodech v Montafonu dojela druhá. „Skvělý!“ psal jsem jí.

Po nějaké době se mi ozvala, já jí zase gratuloval a ona mi řekla, že má zlomené oba kotníky. Nemohl jsem za ní hned jet, ale snažil jsem se ji na dálku povzbudit.

Ona je silná, mrzelo ji to, ale žádné citové požáry jsem hasit nemusel. Mám štěstí, že mám vedle sebe člověka, který ustojí všechny trable.

Zdraví je přednější než jet na olympiádu za každou cenu. Fandil jsem jí, když poctivě rehabilitovala, ale zároveň jsem věřil, že pokud bude sebemenší riziko, že by si na olympiádě mohla ublížit, lékaři by jí to nedoporučili a nejela by.

Olympiáda je obří reflektor, kterým se sport před veřejností nasvěcuje, a to, že někdo na olympiádu kvůli zranění nejede, je správnější než tam zbytečně riskovat. Evka miluje sport jako takový, výsledky a medaile pro ni nejsou to hlavní.

Aby se co nejrychleji vrátila, našla formu, kterou měla před zraněním, a bavilo ji to stejně jako dřív.

Při přímém přenosu benefičního koncertu Světlo pro Světlušku. Byl jsem jeden z moderátorů, Evka tenkrát nebyla na generálce, vůbec jsem nevěděl, jak mluví, co bude říkat. Byl jsem docela nervózní.

Po přenosu jsme se chvíli bavili a měl jsem pocit, že si docela máme co říct, ale pak najednou Evka naskočila do taxíku a byla pryč. Neměl jsem na ni ani žádný kontakt a říkal jsem si, že je určitě stejně pořád v jednom kole, tak ji asi hned tak zase někde nepotkám. Ale naštěstí to zas tak dlouho netrvalo.

Záleží na vnitřním nastavení. Jak herectví, tak sport mají společné, že aby je člověk dělal dobře, musí je mít rád. Když spolupracujete s lidmi, kteří si nemyslí, že nejlepší výsledky vznikají pod tlakem, neléčí si na vás svoje mindráky, tak dosahujete dobrých výsledků.

Tak se to dělit nedá. V každém společenství najdete lidi s pochybnou motivací i ty, kteří vám ukážou smysluplný výhled. Vůbec bych si netroufl říct, kde je toho víc.

U sportu vidíme jen špičku ledovce, jen ty vrcholové výkony. U herců je vidět víceméně na všechny. Proto může sport působit ušlechtileji.

Měl jsem za to, že špičkoví sportovci od rána do večera někde trénují. Překvapilo mě, že když je Evka v Praze, tak trénink většinou zvládne během dopoledne a má hotovo. Něco jiného je samozřejmě soustředění na sněhu.

Pochopil jsem také, jak zásadní je ve vrcholovém sportu, aby člověk správně odpočíval a mohl zůstat psychicky a fyzicky v pohodě. Na tuhle část vrcholového sportu není tolik vidět a my laici pak máme pocit, že hlavní je prostě co nejvíc makat. Sportovci chtějí vítězit, ale vědí, že důležitější je zdraví. Čím víc, tím líp, tam neplatí.

Když jsme se poznali, lákal jsem ji hned do divadla a dělám to pořád. Ukázal jsem jí jiný svět, než znala, a myslím, že ji baví. Když teď jde do divadla, jde vlastně za kamarády.

To jo, kolikrát mám pocit, že se baví víc než já. Evka je hodně společenská, ať jde o jakoukoli společnost.

Takhle o tom neuvažuju. Mám z každého jejího úspěchu obrovskou radost, protože vím, jak ji to těší. Nevím, co by muž chtěl víc než mít vedle sebe spokojenou ženu.

Pro mě je důležitý pocit, že někam patřím. Ano, angažmá je svým způsobem svazující, protože neovlivníte, jakou práci dostanete, s kým budete spolupracovat. Musíte to přijmout a přizpůsobit se. Na volné noze si taky můžete líp plánovat život mimo profesi. Třeba to někdy vyzkouším.

V Činoherním studiu v Ústí nad Labem jsem například v režii Davida Šiktance nazkoušel komedii Pan Kolpert, hodně nekonformní a hodně krvavou hru. To mě bavilo, něco podobného bych si ještě rád zkusil.

V sedmdesátých letech ji hráli v Divadle za branou a jedním z autorů inscenace, která přenesla děj z Vídně do Prahy, byl můj dědeček z maminčiny strany Karel Kraus. Konečně jsem se s ním propojil i na jevišti. Děda hodně her, které se stále hrají, přeložil, ale dosud jsem v nich nikdy nehrál.

Dědeček toho zažil hodně. Když studoval, nacisté zavřeli školy, v padesátých letech ho vyhodili z vinohradského divadla, z politických důvodů musel opustit místo dramaturga Národního divadla.

Spolu s Otomarem Krejčou zakládal Divadlo za branou, které zavřeli na začátku normalizace. Podepsal Chartu 77 a působil v samizdatu. Dožil se požehnaného věku (94), trávili jsme spolu dost času a hodně mě ovlivnil.

Chudého provazníka Sebastiana, který natrefí na bohatého mecenáše. Ten neví, co s časem a penězi, a rozhodl se povyrazit tím, že mi začne plnit všechna přání pod podmínkou, že musí být nezbytná ke štěstí. Nic navíc.

Problém je v tom, že člověk získá dojem, že má na štěstí automaticky nárok, a přestane si ho vážit. Život ho samozřejmě klepne přes prsty.

Obojí. Jen už vím, že když k člověku něco mimovolně přijde, nesmí zanedbat péči o takový dar. Moje cesta k herectví je toho příkladem.

Jsem z divadelní rodiny, od malička jsem hrál (v dětském studiu divadla Labyrint), ale nikdy jsem neměl v úmyslu všechno obětovat, jen abych se stal hercem. Na DAMU jsem se přihlásil spíš impulzivně. Samozřejmě jsem se nějak snažil připravit a doufal, že to vyjde, ale na druhou stranu jsem to nevnímal jako něco, co musím za každou cenu dokázat.

Zpětně mi přijde, že to nakonec šlo docela snadno. Zároveň jsem časem pochopil, že pokud začne člověk hřešit a spoléhat se, že to pořád půjde hladce a automaticky, přijde náraz.

Zpívám rád, ale až teď to mám příležitost předvést. Zpíval jsem v rámci výuky na DAMU, dost jsem se tomu věnoval, když jsem studoval v Londýně v rámci evropského vzdělávacího programu Erasmus. Měli jsme školní kapelu, sborový i individuální zpěv, tam jsem zpíval nejvíc.

Dlouho jsem hrál na trumpetu, ale odrazovalo mě, že to je jednak hodně hlasitý nástroj, jednak se u toho nedá zpívat. Přeorientoval jsem se na kytaru a klavír, to mě baví víc.

Když přišel první lockdown, opravdu jsme plánovali, že něco nazkoušíme. Moc daleko jsme se však nedostali. Evka už nehraje, ale saxofon má pořád doma. Třeba až bude mít někdy míň práce...

V první sérii se zjistilo, jak v porodnici k výměně novorozených chlapců došlo a kdo to zavinil, ale vztahově to zůstalo otevřené, atmosféra mezi oběma rodinami se moc nepročistila. Ve druhé sérii se o to budeme pokoušet.

Mě pokaždé překvapí, když dostanu jakoukoli roli. Z té rodičovské čtveřice v seriálu jsem jediný, kdo děti nemá. Jako handicap jsem to necítil. Když člověk hraje otce, nemusí mít nutně děti. Stejně jako když hraje vraha, nemusí někoho zamordovat.

Jde o to, zamyslet se nad tím, co to pro postavu znamená, a najít nějaké analogie. Každopádně jsem byl rád, že jsem do toho nahlédl aspoň skrze seriál. Doufám jen, že nebudu muset někdy řešit malér, kterému jsem čelil v Kukačkách.

Zatím to téma není. Nevytváříme si dlouhodobé plány, což se třeba v souvislosti s olympiádou ukázalo jako rozumné. V kalendáři tedy žádné datum zaškrtnuté nemáme, ale kdo ví.