Marcela Kohoutová: Opravdoví chlapi i faraóni už vymřeli

O tátu jsem přišla brzy, tragicky zemřel v mých dvanácti letech. Byl to asi nejlepší chlap mého života, úžasný. Zažila jsem nádherné manželství mých rodičů, maminka ve třiceti těžce onemocněla cukrovkou, prognózu měla na pět let života. A táta se o ni moc pěkně staral, prakticky přejal celý chod rodiny. Vařil, uklízel, chodil do práce. Původně byl důstojník-tankista. Ale v 50. letech si hrál na hrdinu a měl politické problémy, takže vyfasoval deset let v uranových dolech. Směl pak vykonávat jen dělnické povolání, a když dělal topiče, stal se mu pracovní úraz.

Ucpal se komín a táta, který se ničeho nebál, se ho snažil opravit – vyšplhal do něj a zřejmě se přiotrávil, spadl z dvanácti metrů nešťastně na hlavu a na operačním sále zemřel… A mě všichni začali strašit, že skončím v dětském domově, protože zemře i maminka. Měla jsem sice ještě babičku a dědu, ale ten byl zvláštní případ – čím byl starší, tím měl mladší přítelkyně. Nakonec dopadl tak, že zemřel v pětašedesáti doslova „na milence“, což si vždycky přál. No číslo.

Žily jsme s mámou z jejího invalidního důchodu, já se o ni starala, nebylo to jednoduché. Už během střední školy jsem si musela přivydělávat.

Zamilovala jsem se na střední ekonomické škole do „uniformy“. Na novinařinu mě kvůli tátovi nevzali, a tak jsem se natruc všemu po maturitě vdala. Mamce se moje volba nezdála a ještě den před svatbou přinesla tátovu urnu a klečela přede mnou, ať si toho oficíra neberu. Marně. Klasická dcera.

Ale už po měsíci jsem viděla, že je zle. Manžel přišel s nápadem, že dáme maminku do ústavu. A definitivně mě dorazil tím, že nechce dítě, protože bych už neměla tolik ráda jeho. Takže jsem po půlroce zažádala o rozvod. Pracovala jsem jako úřednice na poště, nebyla jsem na nikom závislá. A maminka nakonec žila ještě dlouho, do pětapadesáti.

Asi ano. Ale to mi tenkrát nedocházelo. Měla jsem několik známostí, ovšem snažila jsem se používat rozum a nemínila jsem se hned vázat. Až jsem v osmadvaceti poznala Járu Kohouta…

Pro Ahoj na sobotu. Psal se začátek 90. let a on sem začal po čtyřiceti letech života v USA jezdit. Šéfredaktor Faltejsek mě na něj nasměroval, že bude určitě výborný. A byl. Já o něm dost věděla, protože jsem byla fanda na první republiku, v tom jsem vyrostla. Babička na něj ještě chodila do divadla, do Švanďáku. Pro mne to setkání znamenalo strašně moc. Většinou netrpím trémou, ale tehdy se mi klepala kolena. A Jaroušek mě okamžitě z té trémy dostal!

Odzbrojil mě vtipem, bezprostředností, pohodou. Hned druhý den mě pozval na báječnou večeři do hotelu Ambassador. Říkal: Když jsme si tak pěkně popovídali… A tam to vlastně začalo: stěžoval si na své tři dcery. Nechápaly jeho touhu vrátit se do rodné země a zemřít doma. Chtěly rychle prodat jeho dům v New Yorku a on měl dožít v Hollywoodu v domově pro vysloužilé herce. Říkal: Tam mě zavřou a druhej den jsem mrtvej! Já potřebuju publikum, být mezi lidmi, aby mě poznávali… Bylo to smutné. A mně ho začalo být líto.

Ale nemyslela jsem tím nic jiného, než že mu udělám radost. A taky babičce a mamce. A protože mi svěřil, že jeho nejoblíbenější jídlo je kachna s červeným zelím a knedlíkem, tak jsem ji upekla. Všichni byli v sedmém nebi, vzpomínalo se… A když Jaroušek viděl, jak se starám o nemocnou matku, prakticky ještě ten den mi navrhl, jestli bych si nechtěla přibrat i jeho!

Měl slušný americký důchod, nemusela bych chodit do práce a jistě bych to zvládla. Že se u nás cítí moc dobře, začíná ke mně cosi cítit a má pocit, jako by mě znal dávno. Věděl, že dcery ho tu nechají jen v případě, že nezůstane sám. Rozhodl se tedy oženit – s podmínkou, že přijmu jeho jméno a nechám si ho i v případě dalších sňatků. Zkrátka jsem se mu připletla v pravou chvíli do cesty…

Babička byla okamžitě nadšená. Já mu kývla druhý den. Nejvíc v šoku byla mamka, ale nakonec povídá: Jestli jsi jediná, kdo se o něj může postarat, je tvoje povinnost to udělat. Měla pravdu. V krátké době se navíc mezi námi vyvinul hezký vztah, i přes obrovský věkový rozdíl jsme si rozuměli. Byl to slušný člověk, otevřený a bezprostřední, čistá duše. A ani chvilku jsem se s ním nenudila. Takže i z mé strany se jistý cit vyvinul.

Samozřejmě. I když, jak jsem slyšela, se kamarádům chlubil naším partnerským životem. Že pookřívá, když spí vedle mladé manželky, a tak… Ale nevím, jestli mu to věřili. Já to nikomu nevymlouvala, nechtěla jsem Járovi kazit radost, nevěděl, jak dlouho tu ještě bude.

Otevřel mi spoustu dveří. A naučil mě, že když je člověku nejhůř, pomůže mu brát věci s humorem a s láskou. Že když se má rodina ráda a drží pospolu, lze přežít v podstatě všechno. On se tím řídil, zůstal s první ženou Mimi až do její smrti – a moc hezky na ni vzpomínal. Byl vážně báječný, času s ním nelituju. Kdyby byl věkem ke mně, mohli jsme mít dlouhé pěkné manželství.

Statečně a s nadhledem. Svou rakovinu mi zatajil, abych neměla starost, léčbu odmítl, ale do poslední chvíle zůstal komikem. Vzpomínal rád na spoustu lidí své generace, Hašlera, Kische, Haška, Haase, Nového… Tenkrát byl nejšťastnější, měl kamarády, rozjetou kariéru. Od Voskovce a Wericha koupil Osvobozené divadlo a slíbil, že bude za války podporovat Werichovu maminku, jejíž dům hlídalo gestapo. Měl nahnáno, ale slib do držel. Oceňuju, že se mu podařilo nezaplést se s Němci, sice dostával nabídky točit německé filmy, ale vždycky se z toho nějak vylhal.

Sledovala jsem ji pozorně a překvapilo mě, že ne. Přitom byl blízký kamarád Oldřicha Nového, chodili spolu na hony. Jára hrál i v legendárním Kristiánovi, jenže ho po jeho emigraci vystříhali. Takže byl o dost kratší a místy nedával ani smysl, protože Járova postava byla docela důležitá, Nový právě jemu vysvětloval, proč si hraje na Kristiána. Bohéma byla celkově dost kritizovaná, i mě zklamala, spoustu událostí jsem znala od Járy jinak, chyběla mi tam třeba Nataša Gollová…

Ano. Po roce 1948 zažil propad až na dno – divadlo mu sebrali a byl donucen odejít. V USA ho nikdo neznal, začínal nanovo. Proto s odchodem váhal. Bylo mu 44, anglicky neuměl, měl logicky strach. Zachránil ho prý tehdy Jan Masaryk, který ho varoval, aby rychle zmizel, že po něm půjdou. Jako po všech úspěšných a bohatých. Dokonce mu pomohl sehnat pasy pro celou rodinu. Jára líčil, jak se za hranicemi ocitl zcela bez prostředků a dcerám k Vánocům v lágru pro utečence místo dárků vyřezal dřevěné panenky…

Pozorně jsem ho poslouchala, občas s jeho svolením nahrávala na diktafon – a z jeho vyprávění jsem nakonec sepsala knížku Malý velký komik aneb Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku.

S tím se kamarádil v Americe a později si velmi vyčítal, že po menší epizodě ve filmu Taking Off odmítl hrát ve slavném Přeletu nad kukaččím hnízdem. Šlo o úžasnou roli, kterou pak vzal Danny de Vito. Jenže Jára tehdy pracoval naplno ve Svobodné Evropě, kde ho nechtěli na celé léto uvolnit. A vzhledem k tomu, že živil početnou rodinu, nemohl si dovolit žádný úlet.

I tak ale svoji americkou kariéru skvěle zvládl, k osmdesátinám dostal medaili od prezidenta Reagana a o pět let později od G. Bushe. Smutné je, že v jeho rodné zemi mu žádné vyznamenání nedali, i když mu to prezident Havel osobně slíbil. Zkoušela jsem to i po jeho smrti, neúspěšně…

Ano. Se smutkem mluvil o roku 1968, kdy mu Werich vyjednal angažmá v divadle ABC. Jenže Rusové byli rychlejší. Po roce 1990 se objevil v pár filmech, bohužel ne zrovna v nejlepších – v Divokém pivu nebo v Ještě větším blbci, než jsme doufali. A taky jsme vystupovali spolu, Jára mě k tomu doslova donutil.

Nejdřív jsem se bála, ale nakonec se mi to líbilo. Víceméně jsme vyprávěli o sobě, Jára do toho uměl hodit správnou porci legrace a získat si diváky, ti ho milovali. Občas něco vypadlo i ze mě, jak jsem se otrkávala. Někdy s námi vystupoval Jarda Štercl – a ty dva živly moderátorsky ukočírovat nebyla legrace.

Nebyl jen herec, ale i úspěšný podnikatel – a uměl vydělat peníze. Dnes je hodně lidí, kteří, když přijdou k penězům nebo ke slávě, zapomenou na slušnost. Jaroušek měl obojí, přesto zůstal normální, nezpychl. Říkal, že vždycky respektoval, že existují i lepší herci, třeba Burian, ale tím se netrápil. Byl ve své pozici spokojený.

Současnost by ho asi znechutila, byl by rozčarovaný. Po návratu věřil, že tu už bude vše zalité sluncem a s hrdostí říkal, že jsme se vrátili ke kořenům první republiky.

Jenže skoro žádné nebylo. Jára si po prodeji domu v New Yorku a vyplacení dcer nechal jen sto tisíc, za které jsem mu nakonec splnila poslední přání: hrob na Vyšehradě. Na vdovský důchod jsem neměla nárok, podle amerického zákona jsem byla moc mladá – muselo by mi být aspoň 45. Z Járových dcer komunikuji s nejstarší Alenou, která je dnes hlavou rodiny. Žila tu do svých osmnácti a má k Česku nejsilnější vztah. Chodila dokonce s Rudou Hrušínským a Josefem Kemrem a nemohla se prý rozhodnout, koho má raději.

Vrátila jsem se k novinařině. A díky ní jsem se dostala do Egypta. Tenkrát začaly různé cestovky pořádat zájezdy pro novináře, kteří o těch zemích psali články. Pro mě to znamenalo splnění dávného snu, vždycky mě velmi brala egyptologie, přečetla jsem snad všechny knihy o starém Egyptě. Cesta byla úžasná, měli jsme výborného průvodce Adela Husseina, který studoval v Oxfordu a v Praze na Karlově univerzitě, takže uměl česky, četl v originálu i Švejka.

A hned první den vznikla láska na první pohled. Stalo se mi to, co se ženám někdy stává, že přestanou přemýšlet a vše vidí růžově. Chtěla jsem být s Adelem za každou cenu, tak jsem se po návratu do Česka sbalila a odstěhovala se do Káhiry.

Určitě by to bylo složitější, kdyby ještě žila maminka. Ta ale právě v té době zemřela, ani jsem jí nestihla říct, že jsem našla životní lásku. To rozhodlo, že jsem Adelovu nabídku přijala. Připomínal mi faraóna Ramesse Velikého… Zpočátku jsem ke všemu přistupovala idealisticky, neuvědomovala jsem si naplno, že současný život nemá se slavnou historií nic společného. Druhý den jsme šli vyřizovat můj pobyt na úřad, já podepsala jakýsi papír, přichomýtli se dva jeho kamarádi, taky něco podepsali… A když jsme vyšli ven, řekl Adel, že jsme manželé.

Dlouho se bál říct, že si bere Evropanku. Navíc byl v té době zasnoubený se sestřenicí a zrušit dohodu znamenalo celou rodinu znemožnit. Přiznal to až po nějaké době. Bydleli jsme v Káhiře a příbuzní v malém městečku ve středním Egyptě. Přestože byli jako farmáři docela bohatí, žili v primitivních poměrech, pro nás nemyslitelných. Když mě tam konečně vzal, byla jsem v šoku. V jedné velké místnosti žili lidi a hned za stěnou domácí zvířata, turecký záchod. Víckrát jsem tam nejela a příbuzní přijížděli za námi. A kupodivu mne začali mít i rádi.

Adel je moderní muslim a do ničeho mě nenutil, nemusela jsem chodit zahalená ani přestoupit na islám. Jsem založením buddhistka, jenže to jsem nesměla zmiňovat, stejně jako nemají Arabové rádi přiznání k ateismu. Berou to jako provokaci. Uznávají vedle islámu jen křesťanství a judaismus. Tak jsem říkala, že jsem křesťanka, a byl klid.

Bydleli jsme v Gíze a z okna jsme koukali přímo na pyramidy! Našla jsem si dvě kamarádky – Češku a Rusku. Zkoušela jsem i Egypťanky, ale s většinou jsme byly názorově úplně jinde. Taky mě zaskočilo, jak negativně se Egypťané dívají na mého pejska. Podle koránu prý vyštěkali psi Mohameda z jeho úkrytu a od té doby jsou v nemilosti. V bytě, kde žije pes, by se správný muslim neměl ani modlit! A to se modlí pětkrát denně!

Pro muslima by byla urážka, kdyby jeho žena pracovala. Znamenalo by to, že ji není schopen uživit. A tak jsem začala psát knížky. Ideálně vyšlo, že se nám brzy narodila dcera Zuzana. Na určitou dobu jsem byla štěstím bez sebe, zaneprázdněná miminkem.

Jenže pak se začaly objevovat deprese. Adel pobýval celé týdny pracovně mimo město a já musela chodit sama s kočárkem – na nákupy, na procházky. Čím dál víc mě obtěžovali místní chlapi, než jsem došla na roh, vytvořil se za mnou pokřikující špalír. Přestala jsem proto vycházet a trávila jsem dny zavřená v bytě, v devátém patře. Jako ve zlaté kleci. Ta bezvýchodná situace mě přitahovala k oknu, byla jsem na dně…

Chápal mě. Na druhou stranu nechtěl přijít o práci, uvažoval o založení vlastní cestovky (dnes je velmi úspěšný a bohatý) a do Evropy ho nic netáhlo. Ale uznal, že pro mne a dceru to bude lepší. Tak jsme se po pěti letech v dobrém rozešli. Nebylo to snadné, rozváděla jsem se s mužem, který se ke mně choval pěkně, a já ho vlastně pořád měla ráda… Dnes se vídáme sporadicky, znovu se oženil, narodily se mu další děti a jeho žena na mne zbytečně žárlí.

Moc ne. Neumí ani arabsky. Sice vyrůstala do čtyř let ve dvojjazyčném prostředí, jenže došlo k tomu, že se zablokovala a nemluvila vůbec. Až tady jsem s ní začala chodit k logopedovi a rozmluvila se – česky. S tatínkem nemá doslovně ani obrazně společnou řeč.

To bylo tak: Během našeho manželství mi Adel vyprávěl bajky a pohádky, které znal od své matky a babičky. Je na nich krásně vidět, jak se prolínaly kultury. Na rozdíl od našich pohádek ne všechny končí dobře, jsou drsnější, krutější, překvapivé. Ale jsou i velmi moudré a přinášejí určité ponaučení. Líbily se mi, a tak jsem je podle svých poznámek sepsala do knížky. Osobně si myslím, že konkrétně pro holčičky nejsou evropské pohádky ideální – vytvářejí dojem, že přijede princ na bílém koni a bude je obletovat, nemusí se tedy o nic snažit. Jenže tak život nefunguje.

Naposled jsem tam byla před třemi lety. Na svoji egyptskou životní etapu vzpomínám už jen v dobrém. Ale je to svět pro mužské, žena je ve všem závislá. Rozhoduje o ní často i o dost mladší bratr nebo bratranec. Proto jejich ženy chtějí syny. Já jsem pro ně byla příliš samostatná…

Ovšem to, co se v Egyptě děje dnes, mě šokuje opravdu velmi. Islámský terorismus je pro mne nepochopitelný. Když jsem tam žila, nikdy jsem necítila nenávist, lidé se mi zdáli tolerantní. Nedávný útok na koptské křesťany mi hlava vůbec nebere, Koptové s muslimy vždycky žili vedle sebe v poklidu, bez problémů. Kde se to najednou vzalo? Muselo to být skryté v podhoubí.

Ano. Náboženství bylo s Adelem jedno z našich společných témat. Upozorňoval mě už tehdy, že v koránu se říká stejně jako v bibli: Nezabiješ! Jenže má několik výkladů a lze ho snadno zneužít k vymývání mozků případným teroristům. Což je špatně. Tvrdí jim, že když udělají to a to, zabijí nemuslimy, přijdou do ráje, kde na ně bude každý den čekat dvacet panen. A do ráje dostanou i celou svoji rodinu, pro kterou jsou hrdiny. Proto se tak lehce rekrutují…

Bydlím s dcerou a se psem maltézáčkem kousek za Prahou. Mým hlavním cílem bylo dobře Zuzku vychovat a nahradit jí aspoň částečně tátu. Díky barvě pleti jsem ji musela občas chránit před šikanou, děti dokážou být kruté. Dnes už je vše dobré. Hodně čte, zkouší psát a hlásí se na studium jazyků. Mám z ní radost.

Na lásku jsem rezignovala. Nějací muži se objevili, ale mám pocit, že opravdoví chlapi už nejsou. (Ovšem nikdy neříkej nikdy!) Vlastních zájmů mám dost. Miluju historii, vážnou muziku, ráda plavu a chodím do přírody, láká mě tajemno a záhady. Rozepsala jsem další knížky: kuchařku a barvitou ságu našeho rodu. Nesplněným snem asi zůstane cesta lodí kolem světa…