Marcela Augustová: Občas si připadám, že mám na sobě inventární číslo

Když odhlédnu od té nejpodstatnější změny – listopadu 89 – pak se hlavně zrychlila a technicky zdokonalila. Když jsem před patnácti lety dělala regionální zpravodajku, měla jsem obrovský mobilní telefon s anténou a příspěvky jsem nosila na kazetě na liberecké autobusové nádraží, odkud se vozily do Prahy.

Virtuální studio dnes poskytuje úplně jiné možnosti. První volby jsem dělala z velkého studia na Kavčích horách – byla tam jedna velká obrazovka a lidé, se kterými jsme si s tehdejším kolegou Janem Němcem povídali. Teď obklopují moderátora dotykové plazmové obrazovky, spousta grafiky, lišty s informacemi a další vymoženosti. Nechci ale vypadat jako televizní bard ronící slzy, že už to není, jaké to bývalo, a je mi jasné, že se budu muset přizpůsobit dalším změnám v podobě televizního zpravodajství. Zvládla jsem to už ostatně několikrát – a ani jsem nemusela překonávat nějakou nechuť.

Pro mě v ničem. Představuji si určitého diváka, který se dívá na Události a chce se něco dozvědět. A je mu jedno, jestli vysíláme z klasického, nebo z virtuálního studia.

Určitě. Před několika lety jsme si řekli, že Česká televize by měla být jakýmsi jazykovým světlonošem a měla by se pokusit dostat do mluveného projevu slova, která se někomu mohou zdát nespisovná, ale už spisovná jsou, protože jazyk se posunul a vyvinul. O každý takový pokus vedeme debaty s našimi jazykovými korektory, zda to je přípustné.

Někteří diváci reagují popuzeně, řekneme-li lidi místo lidé nebo Američani místo Američané. Podle mě není jazyková hyperkorektnost znakem serióznosti.

Z mé strany to bylo cílené. Hovorová forma češtiny není přece nepřípustná. Velký spor jsme třeba s kolegou režisérem vedli o halíř – haléř. V osobním kontaktu asi málokdo řekne nebo spíš řekl: stálo to šest korun a padesát haléřů. Řekne halířů. A z televize to zaznít nesmí?! V tom vidím jazykové pokrytectví.

Moderování vestoje a v pohybu mi vyhovuje. Jsem však toho názoru, že obsah je důležitější než forma.

V civilu odjakživa chodím sportovně oblečená, tohle je pro mě pracovní oděv. Vysloveně nesnáším jen jedno z těch asi patnácti sak a stylistky se snaží dávat mi ho co nejméně. Jde o souhru několika lidí, kteří by k sobě měli ve studiu nějak ladit, a tak se to snažím nekomplikovat nějakým svým frfňáním.

Myslím, že člověk si musí zachovat určitou míru vlastního rozhodování – do některých věcí si prostě nenechám mluvit. Podřídila jsem se v oblečení, ale kdyby mi řekli, že mám mít drdol nebo si nechat odoperovat oči a nenosit brýle, tak bych řekla díky, ne.

Nemám jich zase tak moc, ale dají se u nich měnit postraničky. Vybírám si je podle toho, jaké mi naordinují oblečení.

To, že je pokaždé jiná. Baví mě rozhovory se zajímavými lidmi, hlavně mimo politickou scénu. Politici si totiž zvykli, že ať se novinář ptá na cokoli, odpovědí, na co chtějí oni. Je občerstvující mluvit s někým, kdo opravdu odpovídá na vaši otázku. Ráda třeba vzpomínám na rozhovor s vědkyní Blankou Říhovou.

Některá témata se na můj vkus příliš často recyklují, posun pro běžného diváka je v nich skoro neznatelný. Může pak mít pocit, že se opakujeme. Mám třeba na mysli témata jako ceny v obchodech a jak Češi šetří.

Myslím si, že ve zpravodajství se s nimi má šetřit. Nelíbí se mi, když se do toho někdo moc pokládá. Považuji za součást moderátorovy profesionality, že mu nebudou tryskat slzy. Když jsem třeba hlásila, že umřel náš kolega Marek Dobrovolný, byl to hrozný okamžik. Ale není žádoucí, abychom se před kamerou rozbrečeli, jakkoli by se nám chtělo.

Proto ráda moderuji charitativní pořad Pomozte dětem – tam emoce patří a mohu si to vykompenzovat. Kuře dělám od samého začátku, čtrnáct let. Je to projekt, který se vine celým rokem. Když se uzavře sbírka, zasedá výběrová komise, která určuje, kam se peníze dají, průběžně se pořádají doprovodné akce.

Mám určité povědomí, ale denně ho rozhodně nesleduji. Člověk si má od televize zachovat zdravý odstup. Na jednu stranu to je svět, který mě baví, ale na druhou stranu svět, kde člověk snadno propadne pocitu, že všechno ví a je nejchytřejší ze všech – což je známka blbnutí.

Občas si připadám, že mám na sobě inventární číslo. (smích) Nikdy jsem jinde než ve veřejnoprávním médiu nepracovala. Navzdory všem výhradám, které člověk může mít, vnímám ČT jako místo, kde můžu svou práci dělat nejvíc podle toho, co odpovídá mým představám.

Jako studentka jsem byla na praxi v rozhlase, uváděla jsem Studio mladých, Mikrofórum a pořad pro děti Domino. Odtamtud mě doporučili do vysílání pro děti v televizi.

Bylo to ještě na škole. Točili jsme reportáž z Vulkánu v Hrádku na Nisou, kde se vyráběly prezervativy. Dost jsem se s tím potýkala a natáčeli jsme to hodně dlouho. A redaktor, který mě měl na starost, pořád nebyl a nebyl spokojený. Prostě oboustranné trápení.

Během studia jsem začala uvádět pořad pro děti Vlaštovka: ocitla jsem se tam v osmnácti letech a brala jsem to jako příležitost porovnat to, co jsem se učila ve škole, s praxí. Některým učitelům na fakultě se to nelíbilo, nemám červený diplom, ale našla jsem si svoje místo. Po roce 1990 se redakce pro děti transformovala v tvůrčí skupinu a dostala jsem prostor, abych si vymyslela svůj vlastní publicistický pořad. Jmenovalo se to Šus.

Narodil se mi tehdy druhý syn, přišlo mi vhod, že to pokaždé byly tři měsíce intenzívní práce, kdy mi s hlídáním pomohla mamka, a pak jsem měla na oba kluky dost času. Potom jsem jednoho dne potkala na Kavčích horách produkční z liberecké redakce zpravodajství, která se mě ptala, zda nevím o někom, kdo by k nim šel. Řekla jsem, že ano. A odešla jsem do Liberce.

Vůbec ne, byla to pestrá práce: jeden den jsme sledovali návštěvu vrcholného politika, druhý jsme točili hluboko v Jizerkách. Mělo to velký rozptyl, a to mě bavilo.

Kariéru jsem si nikdy neplánovala a ani to nijak neprožívám. Mezi pozicí redaktora, krajánka nebo moderátora vlastně není tak velký rozdíl, jak se zdá. V televizi jste kolečko ve velkém stroji, jeden bez druhého se neobejde. Je to vrcholně týmová práce.

Někdy v létě 1998 jsem jela na tenis, zavolal mi ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal a nabídl mi, zda bych nechtěla o víkendech moderovat Události. Vedle krajánkování. Prošla jsem pilotním vysíláním a od září jsme pak začali moderovat ve dvojici s Jiřím Janečkem. Postupně se ale ukázalo, že to nejde s prací krajánka skloubit. Hodně času jsem trávila v Praze a začaly se mi trhat nitky místních kontaktů.

Asi šest let jsem v Praze bydlela, oba kluci se tu narodili. Pak jsem se dostala do dost divoké osobní situace, kdy jsem sebrala děti a odjela za rodiči do Liberce. Teď bydlím v Hodkovicích nad Mohelkou, kousek od Liberce. S manželem jsme se rozhlíželi po nějaké chalupě. Jednu jsme si tam vytipovali, ta sice nevyšla, ale líbilo se nám tam, a tak jsme se tam nakonec usadili natrvalo.

Nevýhoda je, že člověk rychle střídá auta, projede dost peněz a musí si pořád nechávat časovou rezervu. Výhoda je, že si ráno můžu sednout rovnou na kolo, nemusím ho nakládat na nosiče a někam se s ním přepravovat. Na sjezdovky na Ještědu to máme čtvrt hodiny. Hrajeme tenis, učíme se golf. Líbí se mi být pořád venku.

Starší Lukáš už se osamostatnil – mladší Kryštof má před sebou maturitu a žije s námi.

Občas jim vadilo, že mě lidé poznávají. Hlavně Lukášovi, který je po tátovi tichý, hloubavý introvert.

Jeden čas jsem se jmenovala Hofmanová, ale pak jsem seznala, že to bylo celkem zbytečné měnit, a vrátila jsem se k rodnému příjmení Augustová. Pro někoho je pravda zvláštní, že se všichni jmenujeme jinak: oba kluci, já i manžel.

Roli to hrálo snad jen v případě třetího partnera. Spíš než popularita to byla nevyzpytatelnost povolání krajánka: když jsem měla být doma a chystat večeři, musela jsem se kolikrát sebrat, nechat mu tam dva malé kluky a odjet někam točit. Vadilo mu to.

Je to můj nejdelší vztah, i když manželé jsme teprve šest let. Tomáš je stavař, televizní svět mu je hodně vzdálený.

Naštěstí si nemyslím, že budu do smrti moderátorkou Událostí. Už když mi to Zdeněk Šámal před léty nabídl, říkala jsem si, něco začíná a jednou to zase skončí. Moderuje-li někdo tak dlouho jako já, byl by pošetilý, kdyby nebyl připravený, že to jednou bude naposledy. ČT 24 ale nabízí spoustu možností. To je jedna z dobrých věcí ve veřejnoprávní televizi (a v každé férové firmě) – pokud se člověk chová rozumně, chová se k němu rozumně i ta instituce. Až ta současná fáze skončí, podívám se, jaké se budou rýsovat možnosti. Buď si vyberu, nebo ne.